Málaga
(zastavení třinácté - Vzhůru do hory.)
Jo, je to tady, předposlední den v Málaze a dokonce i po dvoudenních zažívacích potížích, tedy správně odlehčenej, jsem se rozhodl, že to už nelze odkládat, že musím vylézt na tu horu nad Málagou. Rozloučil jsem se se svejma dámama a slíbil jim, že až tam vylezu, dám vědět a až slezu mezi lid, zase dám vědět. Podle očuchávání během těch 14 dní jsem si myslel, že tuším, co mě čeká.
Holky šly do školy a já vyrážím po lehké snídani nahoru.
Akorát, než to bude správně nahoru, tak musím sestoupit až na nulu, čili ke hladině mořské.
Napadá mě, že tahle sedačka by se mohla hodit, akorát by mohla být o pár set metrů dál čili vejš.
Začíná stoupání, jestli to bude takhle, tak se nic neděje, to dám.
Vydrápal jsem se běžnou čtvrtí k posledním vilkám. Monte San Anton, vypadá úplně stejně jako z naší ubytovny, a to jsem už pár metrů vejškovejch překousal.
Do prdele, to zas půjdu dolů? Ne, je to dobrý, držím se vrstevnice.
Krpál se začíná zdvíhat.
Trianglová geometrie krpálové čtvrti.
Namířím teleobjektivem směrem ke skále. Sakra, snad tam bude nějaká pěšinka. Jinak to vzdávám.
Asi to je ale docela bohatá čtvrť. Jsou tu jen luxusní vily. A velkoryse postavené.
Tady je krásně vidět, v jakým terénu se ty luxusní vily musely budovat. To bylo spíš dolování než budování.
A to tahle ulice ještě pořád není ta nejprudší. Na téhle ulici už začínám cítit achilovky.
Kytkám to je u prdele. Představuju si Roušovnu, jak bych ji asi přemlouval, aby se sem přišla podívat na ty kvetoucí kytičky. Je mi úplně jasný, že by mě poslala do prdele.
Pár zbytečných údajů, který mám už stejně nastudovaný. Takhle nakreslené vrstevnice nevypadají zákeřně.
Když není zídka vysoká, je vidět dolů, tam děsně dolů na moře.
Tady bydlí nějakej boháč. Mafián? Fotbalista? Banderas? Banditas? Nevím, ale komplex to je obrovskej.
Musím to tu přiznat. Není úplně nejtepleji, jak tu už bylo, ale k 38°C se to vyškrábalo. Apka v telefonu nabízí starejm lidem, aby si vytáhli slunečník, namazali si rypák ochranným krémečkem, vzali chlazenej drink a knihu a čuměli ze stínu na cvrkot okolo.
Vzal jsem si s sebou dokonce dvě flašky pití. Já, kterej si většinou nebere ani jednu. Přesto už mám z té jedné lahve půlku vypitou a pořád ještě není konec.
Získávám výšku, mluvím si pro sebe polohlasem. Můžu si to dovolit, jsem tu úplně sám, a tak to zůstane až do konce. Skoro.
Banditova vila a v pozadí skoro celá Málaga.
Zatím to vypadá docela kámošsky, kromě vedra je to cesta polní, pohodlná, jen trochu moc do kopce. Tady jsem narazil na jakousi hlídku, nějaký místní policajty, kteří se sem přišli zašít, nebo si vrznout, to nevím. Když mě viděli, ptali se, jestli něco nepotřebuju a jestli jsem se neztratil. Na obě otázky jsem odpověděl záporně a dali mi dál pokoj. Za pár minut zase odjeli.
Jsem vysoko, ale furt nic moc,
Banderas asi není doma.
Tady cesta končí, Tady je pro teréňáky otočka. Dál už jen stezka králičí.
Poslední přijatelná možnost si na chvíli sednout do stínu, vydejchat se, napít a jít dál.
Už se musím orientovat opatrně, protože co je stezka, není úplně jasný. Sem tam se nechám nachytat, že je to přece ochozený, tak to musí být správná stezka, ale je to asi ošlapaný od těch pomýlenejch přede mnou. O to se ta cesta protahuje.
První sedýlko a poslední stromy.
Poletuje tu motýl. Já motýly fotím rád, ale tady jsem chvilku váhal, jestli mám pobíhat mezi šutrama a trnama kvůli nějakýmu blbýmu motejlovi, ale pak vášeň zvítězí a chvíli se s ním honím, než usedne na rozpálenej šutr. Fotka na hovno, víc šancí mi nedal. Přece kvůli němu nespadnu z útesu. To by mě Olina pěkně vynadala, kdybych se tu zabil. A stejně ani nevím, co to je za motýla.
Jsem v hlavním sedle. Za zády moře, přede mnou pohoří asi nějaká Sierra, vlevo nižší vrchol (491 m nm), vpravo vrchol vyšší (507 m nm).
Starý kořeny jsou ošlapaný a dobře kloužou.
Hlavní vrchol mě ničím nenadchl, je zarostlej trním, oschlá tráva, pár šutrů a nic. Ale ten vedlejší, kterýmu se někdy říká Kříž svatýho Antoníčka, ten je dobrej. Rozeklaný šutry a železnej kříž tak trochu natřenej na červeno. Podle plechovek a bordelu je tenhle vrchol oblíbenější.
Solidní vejška, za chvíli si to povalím tam dolů, zpátky k lidem a k moři.
Vyfotil jsem si mobilem selfíčko s křížem a vyprahlým pohledem, abych to mohl z hory poslat holkám do učebny, aby se nemusely už o první půlku bát.
Na Málagu je odtud fakt hezkej výhled.
Tam dole - tam před tím parkem, jak chodívám běhat je naše ubytovna a učebny španělštinychtivých studentů.
Otočil jsem to dolů. Znova sedlo San Antón.
Shora to vypadá jinak, takže se mi zase často ztratí stezka a já se někdy potupně vracím pár desítek metrů, protože tu mi v postupu brání odolný bodliny a nebo stezka končí skalním převisem, lam se mi teda ani trochu nechce.
Sešup byl dost rychlej. Kovidový plíce ocenily chůzi z kopce daleko víc, než do kopce. Přiznám se, že jsem i pár set metrů kozlíkovsky běžel. Jsem zpět v ho(v)nosné čtvrti. Tady to hovno ještě drží normálně, ale je tu jedna ulice, kde asi psi neserou, protože by se to hovno kutálelo na křižovatku.
Vivat lidstvo. Koukám, že mi vyprahly obě flašky s vodou.
Fotím kytky pro Roušovnu, aby sem nemusela.
Zájezdní hostinec U rudý borovice je zavřenej.
Je to paráda, nemusím hlídat ulice, stačí jít jen furt dolů, moře si mě zastaví samo.
Na jedné z ulic jsem objevil rozestavěnej moderní kostel. Obecně tu je docela dost kostelů a některý jsou hodně moderní.
Šalina, co dojezdila. Prej tu kdysi v Málaze byla i tramvajová doprava, ale nic jsem o tom nenašel. Ani nijak intenzivně informace nehledal, tak bacha na hoaxy.
Zig hail, satane! Satan dnes není doma.
Jdu kolem fitka, který mi tak trochu připomíná, že za dva dny mám sedmdesátý narozky.
Zeď školky. Tady se zdržovat raději nebudu, zapomněl jsem si totiž koupit hašlerky.
Mám toho plný kecky. Bolí mě nohy i břišní svaly a mám kurevskou žízeň. Nedaří se mi ji zahnat. Ale snažím se, tak jsme šli ještě večer s holkama na pivo do naší hospody.
Kde je odemčíno, tam je dovolíno. I tady ve Španělich do takových míst chodí srát lidi.
Na téhle fotce nic moc neuvidíte, ale ve velikosti 1:1 je to 350°pohled z té mé hory San Anton. I můj nadupanej počítač ji odmítl spojit najednou a musel jsem to dělat postupně a zásadně zmenšovat před spojením, protože ta otočka by zabrala ve fotoreálu v tiskové kvalitě asi 21 metrů délky, což je naprosto nepřijatelný rozměr i pro hokejovej stadion. Tak mi alespoň věřte, že jsem tím pohledem kolem sebe na vrcholku hory byl unešenej a ohromenej.
- 2023/11 - Málaga (díl dvanáctý - Na Hrad)
- 2023/10 - Málaga (díl jedenáctý - Flamenco)
- 2023/09 - Málaga (díl desátý - San Francisco)
- 2023/08 - Málaga (díl devátý - Nerja)
- 2023/07 - Málaga (díl osmý - bílá vesnice v horách)
- 2023/06 - Málaga (díl sedmý - tak trochu picassování)
- 2023/05 - Málaga (díl šestý - SOHO)
- 2023/04- Lofoty (díl šestý)
Vždycky jsem patřil mezi joudoidní hrdiny, neboli ňoumy. Ten vlevo je Bohumil L. Na všech gymnastickejch závodech býval Bohumil L. první a já vždycky až druhej o jednu dvě desetinky. Jen jednou na jakémsi Mistrovství žáku Čech a Moravy byl Bohumil druhej!!! A já? Já jsem skončil třetí o dvě desetinky za Bohoušem.
O NÁVRATU Z JARNÍCH (ČÁSTEČNĚ) LYŽOVACÍCH
prázdnin mně došlo, že nejen Velikonoce, ale i daňová přiznání se nějak rychle blíží!
Skoro se zdá, že březen je kratší než únor, snad to doženem.
Po návratu ze Slovenska proběhla druhá zkouška s dětmi na velikonoční koncert.
Tentokrát ve slušném počtu, protože ke třem potomkům Cackovým přibyla Vláďova Zuzanka
a Alčina Anežka.
Jestli se ještě přidají Jon s Ninou a Kiara s Vincentem, to už by byl sbor!
Děcka zpívají s chutí a nejvíc se jim líbí Vendelín.
Zřejmě uděláme anketu, co to má Vendelín v ruce...
JARŇÁKY NA SLOVENSKU SE PŘES VEŠKERÉ
překážky povedly!
Navštívili jsme lyžiarské stredisko Roháče- Spálená a to díky nápadu Štefana Jány!
Původně jsme pomýšleli na Kubínsku Hoľu, kde už to známe. Ale když jsem volala Jányům
o radu, Štefan prohlásil, že tak pozdě na jaře je jistý sníh jen na Roháčích.
A měl pravdu, ještě teď se na dálku klaníme!
Když jsme minulou neděli vyjeli, jaro se už v Brně hlásilo docela silně.
Přesto jsme si optimisticky nabalili zimní výbavu a taky Kiaru s Vincentem.
Dva km před Zubercem už bylo vidět, že Štefanova předpověď vyšla!
Na místo jsme dojeli až v podvečer a nejdřív jsme chtěli vidět, jak to vypadá s lyžováním.
Na první pohled bylo jasno, všechno funguje.
Penzion Šindľovec je od lyžiarského strediska něco přes půl kiláku a je to krásné místo k pobývání.
Přivítali jsme se s Ejkou a Štefanem, kteří si našli aspoň dva dny na setkání - takových okamžiků si
tolik vážím, že to ani vypsat nedokážu!
Výše zmíněné překážky spočívaly v tom, že Vincent dobíral antibiotika a měl zakázáno se namáhat.
Na lyže šel Jirka s Kiarou a já jsem průběžně kontrolovala Vincentovi teplotu (jak na potvoru neustále zvýšenou), starala se o léčbu a chodila s ním aspoň na procházky v pevné víře, že ten zdravej vzduch přece musí zabrat! Aspoň to tak u všech našich dětí vždycky bylo...
Hned ráno jsme se jeli podívat, jak to všechno funguje a potkali se s Ejkou, která venčila Ibi.
Vincent měl aspoň malou náplast, že ji mohl hlídat na vodítku.
Zkontrolovali jsme strom, zničený vichřicí a motali se okolo chaty, zatímco Jányovci si dali výlet na běžkách až na Tatliakovu chatu. Hrdinové!!!
Streptokokové zřejmě ještě úřadovali, protože Viny se cítil dost unavený.
Postupně jsem došla ke zjištění, jestli tu únavu nakonec nezpůsobuje spíš mobil, ale to si
samozřejmě netroufnu tvrdit, poněvadž to nemám podloženo vědeckým výzkumem.
Druhý den jsme ještě trávili procházkami a vyfotili si Kiki s Jirkou, jak odjíždí nahoru,
což bylo Vinymu zjevně dost líto.
Třetí den (ve středu)jsem se rozhodla, že to risknem a zkusíme aspoň odpoledne
dvě hodiny lyžovat. Koupila jsem rovnou tři, aby se dala udělat pauza.
Vincent byl šťastnej a lyžování si užíval, samozřejmě opatrně a pod dohledem.
Večer přijel Pavel přímo z letiště ve Vídni, kam se vrátil z Albánie.
Čtvrtý den (čtvrtek)už jsme zkusili lyžování skoro na celý den.
Slováci jsou příjemní a rádi si popovídají!
Pavel si přivezl skialpy a stihnul mě přímo na svahu instruovat, jak se dá rychleji používat
mobil při focení.
V bufetu v horní třetině svahu to žije.
Místo častých nehod Vincentových. Díky nalepenýmu sněhu se mu vyzula lyže (nejednou) a já jsem trnula, že ho nějakej rychlojezdec sestřelí. Ale naštěstí se tak nestalo.
Navíc si dokázal poradit úplně sám, botu očistil, nazul lyže a v pohodě jel dál!
Bylo to krásné, výživné a krátké, ale děti jsme dovezli ve zdravějším rozpoložení,
než když jsme je v Brně přebírali!
Musela jsem vyfotit na přání ledovej drahokam, oba si ho chtěli vzít do auta, ale naštěstí jsme je přemluvili, že na fotce to vydrží přece jenom dýl.
V den odjezdu valilo slunko, bylo krásně a dětem se ani moc nechtělo odjíždět.
Malou útěchou bylo to, že v pátek se tam nahrnulo tolik lyžařů, že na parkovišti bylo narváno.
Na svahu určitě taky...
Do Brna jsme dojeli celí!
Štefane a Ejko, díky za skvělý nápad a zprostředkování celé akce!
Dada a spol.
Vernisáž 21. 3. / Krajinářsko-architektonická soutěž na předprostor Domu umění a park Koliště I
Skrytá tvář české literatury II: Petr Borkovec
Uvádíme cyklus večerů věnovaných významným českým básníkům s tvorbou pěti duchovně orientovaných básníků dvacátého století a pěti současných autorů souznějících s jejich dílem. Projekt Básníci v Česku herců Michala Bumbálka a Lukáše Riegera vzniká ve spolupráci s projekty Káznice žije spolku Tripitaka a Básníci v káznici spolku Odjinud.
Další z večerů se bude konat ve středu 22. 3. 2023 a máme radost, že budeme moci přivítat básníka Petra Borkovce, který svou tvorbu sám uvede.
Káznice, Bratislavská 68, Brno
Účinkují: Lukáš Rieger, Michal Bumbálek, Růžena Dvořáková, Veronika Šupejová
Úvodní slovo: Petr Borkovec
Hudební doprovod: Dada Klementová
Vstupné: 150 Kč
Studenti a senioři: 80 Kč
Studenti a pedagogové uměleckých škol: 40 Kč
Petr Borkovec
* 17. dubna 1970, Louňovice pod Blaníkem
Od roku 1992 do roku 2016 působil jako redaktor revue pro literaturu a kulturu Souvislosti. Dále pracoval rovněž jako korektor v novinách, vedoucí literárních a kulturních příloh, nakladatelský redaktor a překladatel z ruštiny. Přebásnil řadu antických a korejských textů. Jeho vlastní básně vyšly ve většině evropských jazyků.
Borkovcova tvorba směřuje od religiózní a venkovské tematiky k deskriptivní poezii. Meditativně laděné verše prvotiny Prostírání do tichého (1990) vytyčily autorovu orientaci na přírodní motivy, lidovou píseň a křesťanskou tradici, jakož i snahu o rytmicky a rýmově vyváženou básnickou výpověď zvýrazňovanou používáním neologismů. Sbírku Ochoz (1994), ve které navazuje na poezii Bohuslava Reynka, Josefa Palivce či Ivana Wernische, charakterizuje snaha nahlédnout do celku života prizmatem detailu.
Od druhé poloviny devadesátých let se soustředil na lyrickou deskripci, v níž postupně sílila estétská rovina stylizace subjektu – Polní práce (1998), Needle-Book (2003). Počínaje Berlínským sešitem (2008) se přesouvá k deníkovému a reportážnímu pojetí lyriky. V Milostných básních (2012) a v Herbáři k čemusi horšímu (2018) mísí vysoké s nízkým a kombinuje nejrůznější jazykové rejstříky a žánry.
Překlad
Už paměť ti podává vrbovou kůru
s trojverším vzdělané korejské kiseng,
které sis zaplatil s nefritovou přikrývkou
a v němž luna stoupá nad prázdné hory.
Ještě vůně líčidla a těla na prstech,
už minulý čas a deset tisíc li.
Jak sníh plnil zahradu? Padal, nebo ležel?
Otevřela okno, když slyšela křik hus?
Zaslechla křik letícího hejna,
když otevřela okno? Anebo prostě
otvírala okno za smutného křiku
hejna, co se stěhovalo? A tak dál.
Za zástěnou s lotosy a pávy,
za závěsem z nejtenčího hedvábí
jsou paravány s lotosy a pávy,
záclony z nejtenčího hedvábí.
10/2000
Drazí diváci!
Divadlo Aldente opět v rámci BE IN vycestovalo, tentokrát do Varšavy! Vracíme se však zpět, abychom dále intenzivně pracovali na nové inscenaci Nevěsty!
NA KONFERENCI VE VARŠAVĚ!
Projekt BE IN (clusive) pomalu vrcholí! Jeden z jeho důležitých momentů se odehrál tento, první, březnový víkend. Režisérka Jitka Vrbková spolu s produkční Vendulou Kacetlovou a skupinou výzkumnic zavítaly do Varšavy a přednesly své příspěvky na Konferenci DIVADLO JAKO CESTA K INKLUZI. Děkujeme Teatru 21 za pohostinství! Bylo nám ctí.
NEVĚSTY NA VDÁVÁNÍ!
Nová inscenace je tu! Erben se opět stal inspirací v tvorbě autorské inscenace Jitky Vrbkové. Nahlédnout Nevěsty z blízka můžete v krátkém rozhovoru s režisérkou!
Co to vlastně jsou Nevěsty?
Inscenace je absolutní trestí toho, co naši herci prožívají a po čem touží. Je to také trestí obav, které o ně my starší máme. Naši herci bytostně věří v lásku, lásku na celý život. A my máme trochu strach, jestli si vybírají dostatečně obezřetně.
Proč opět Erben?
Mám pocit, že jsme Erbena ještě úplně nevyčerpali. V Erbenovi vidím jakýsi archetypální základ, pro který jsou naši herci nejvhodnější. Nehrají balast okolo, hrají podstatu. Podstatu emocí, podstatu bytí. Současně s Erbenem pracujeme po svém - trochu potlačujeme hororovost a takovou tu přísnou katolickou morálku; do popředí naopak stavíme lásku ve všech jejích podobách.
V čem je inscenace Nevěsty jiná oproti jiným?
Nevěsty budou zřejmě nejhudebnějším představením co jsme doposud měli. Bude tam velká mužská kapela a vedle nich krásné herečky, tanečnice. Všechny nás to velmi baví a věřím, že ten ethusiasmus přeneseme i na diváky.
Premiéra inscenace se udá 2. 4. 2023. Buďte srdečně zváni!
REZERVACE
Děkujeme Vám za přízeň. Pokud s námi chcete být ve spojení častěji, dorazte na naše Facebookové stránky! Pokud vás zajímají aktivity projektu BE IN, koukněte na WEB.
Místa na představení si můžete rezervovat buď přímo pomocí rezervačního tlačítka u jednotlivých termínů nebo odpovědí na tento email. Těšíme se, že se s Vámi setkáme na reprízách, nebo kdekoliv jinde!
Máte-li jakékoli otázky, napište mi. Ráda vám na ně odpovím.
Za celý tým Divadla Aldente srdečně zdraví
Anna Marie Slobodová
Divadlo Aldente
www.divadloaldente.cz
Vážení přátelé a příznivci galerie Aviatik.
Pomalu vklouzneme do výstav tohoto roku a jako první bude vystavovat Radka Bartošíková.
POZOR: je to v neděli od 15.00 hodin a srdečně Vás zvu.
Jenom prosím nezapomeňte - Želešice jsou stále uzvařené.
Mějte pěkné dny a těším se na Vás. pk
Geniální šeptanda!
veškeré podrobnosti najdete pod kliknutím na obrázek!
Vážení adresáti,
jak jsem Vám sděloval již před několika týdny, uskuteční se v sobotu 15. dubna 2023 v kulturním domě v Železném u Tišnova již 9. ročník hudebního festivalu Bluesová pomlázka. Od 17 hodin postupně vystoupí klasické bluesové trio Dobré ráno blues band, poté písničkář s bluesovými kořeny Marcel Kříž a na závěr opavská skupina Heimat, kterou vede kytarista kapely Ladě Petr Uvira.
Předprodej vstupenek po 300,- Kč byl již zahájen jak na obecním úřadě v Železném (tel. 549 418 285), tak také v tišnovském knihkupectví paní Raškové na Brněnské ulici (tel. 549 410 022). Na místě bude vstupné o 50,- Kč vyšší.
Těším se na Vás.
Václav Seyfert
Šest dní máme pracovat, sedmý den odpočívat a světit. Celý týden něco musíme, i to, co se nám nechce. V neděli nemusíme. Je čas dělat to, co nás těší.
Přijďte na výtvarný workshop.
Každou 1. neděli v měsíci budeme dělat výtvarný workshop. A to chcete!
V našem aktuálním působišti, v bývalé škole císaře Františka Josefa I. na Šujanově náměstí, plánujeme každou 1. neděli v měsíci kreslit, malovat, stříhat, lepit a také upcyklovat. Hostem bude výtvarnice Evženie Schreiber. Bude to rozhodně zajímavé, nudit se nebudete. Od 10 hodin ráno do čtyř odpoledne. Veškerý výtvarný materiál bude k dispozici. K dispozici bude i káva a čaj a předpokládám i studený oběd.
Sledujte nás na facebooku, kdyby se něco šustlo.
Uvidíme se na prvním z workshopů v neděli 2. 4. 2023?
Přihlaste se a posilte naše řady.
"Už vím, na co je týden. Aby se člověk mohl zotavit z únavy neděle."
Mark Twain
Pojďme se pustit do díla!
ing. arch. Helena Hermanová
602 524 200
Milí přátelé, chcete se dozvědět něco zajímavého o Florencii přímo od Barbory Pavlišové, která tam se svou cestovní kanceláří Terra Incognita hodlá pořádat v květnu zájezd snad už potřetí?
V tom případě navštivte Skleněnou louku 30. března, viz přiložený plakátek.
Prostředí inspirativní, bar funguje, určitě nebudete litovat!
Představení nového okolí, poslechový večer a komentované prohlídky, to vše přinese březen v Domě umění
vizualizace nové podoby předprostoru Domu umění, architektonický ateliér M2AU
Zatímco brány Domu umění na Malinovského náměstí se po neděli 19. března dočasně uzavřou kvůli instalaci nových výstav, Dům pánů z Kunštátu se nových expozic dočká již za pár týdnů. Jaký program je pro Vás v březnu připraven?
NOVÉ VÝSTAVY
Dům pánů z Kunštátu bude v druhé polovině měsíce patřit plánovaným změnám okolí Domu umění a projektu ze série uměleckých rezidencí. V galerii v prvním patře budou k vidění návrhy přihlášené do krajinářsko-architektonické soutěže na úpravu předpolí Domu umění a přilehlého parku Koliště I. Soutěž vyhlásila v druhé polovině roku 2022 Kancelář architekta města Brna a jejím vítězem se stal architektonický ateliér M2AU, který svůj úspěšný projekt podrobněji představí společně s dalšími oceněnými ateliéry na prezentaci ve čtvrtek 30. března. Vernisáž proběhne v úterý 21. března a výstava bude k vidění do 9. dubna.
V galerii G99 se v období 29. března - 28. května představí umělkyně Karin Písaříková s výstavou OMNIA MUNDA MUNDIS. Jejím ústředním motivem je úklid a čistota, zamyšlení nad péčí, udržitelností a neviditelnými úkony, které se každodenně opakují. Výstava je vyvrcholením rezidenčního pobytu v rámci programu Brno Artists in Residence, který Karin Písaříková absolvovala v roce 2022.
Jan Zuziak: Insiderství outsidera, foto Michaela Dvořáková
NAROZENINY JANA ZUZIAKA
Nekonvenční brněnský umělec Jan Zuziak, jehož výstava Insiderství outsidera bude v Domě pánů z Kunštátu k vidění do 12. března, by 8. března oslavil 77. narozeniny. Přijďte je společně s námi oslavit na vyprávěcí a poslechový večer vinylů ze Zuziakovy sbírky Pařezofon od 18 hodin.
KOMENTOVANÉ PROHLÍDKY
středa 1. 3. od 18:00 - Pavel Preisner, Svatopluk Sládeček: O otcích, kterým děti pomáhají vyrůst
čtvrtek 2. 3. od 18:00 - Kancelář architekta města Brna: Umění měnit Brno na téma Veřejný prostor
čtvrtek 9. 3. od 18:00 - Milena Dopitová: Příští zastávka je na znamení.
