Prokopský údolí
(upršená sobota)

U nás je teď tak trochu blázinec. Máme v pátek poslední rozloučení s dědou Oldou a na akci se sjely části rodiny, které dlouhodobě nebo nafurt žijou v Americe. Nejprve dorazil Honza, bydlí u nás a pořádáme různý akce, tak jsme tak nějak v jednom kole. A v neděli večer dorazil i Olinin brácha Lála se svou ženou Jiřkou. Ti bydlí v hotelu na Václaváku, ale jen do středy, kdy vyráží do Brna. Ten čas, co jsou v Praze zaplňujeme sem tam nějakou návštěvou hospody s českým pivem a českým jídlem. Ale to je jen tak úvodem.
Na sobotu vymyslela Helča s Honzou, že bysme se mohli podívat do Prokopáku, ale obráceně. Z druhé strany, než před několika lety s Danou a Alenou. Helča s Honzou vyrazili z Kladna, Olina a já z Běchovic. Od rána tak trochu prší, což není ani překážka, ani nás to neodradí. Helča sice pro staroušky vymyslela trasu, jak se na start dostaneme, ale Olina, taky učitelka, se rozhodla pro lepší variantu, tak jsme dorazili dřív než Helča s Honzou autem. Startujeme v Řeporyjích.

Čekání na Kladeňáky vyplňujeme deštěm a já si musím jít vyfotit pomník na památku statečných vlasovců, kteří se podíleli na osvobozování Prahy. Jakejsi pomačkanej nakyslej chlápek se mě znechuceně zeptal: "Vám se to snad líbí?" Odpověděl jsem podle pravdy, že jo, zakroutil hlavou a šinul se dál. A to jsem mu ani neříkal, jak moc se mi ten památník líbí. Je estetickej, krásnej a nesmírně vtipnej.

Jedná se o památku padlých vojáků Ruské osvobozenecké armády, která nesla přezdívku vlasovci podle velitele Andreje Andrejeviče Vlasova. Koncem války se po boku Čechů zapojili do Pražského povstání. Podle ruského velvyslanectví je pomník vlasovcům porušením mezinárodních závazků České republiky vyplývajících z úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů. Ruská diplomacie označila nápad na pomník za "naprosto příšernou iniciativu", která slouží reinkarnaci nacismu. Nejen starosta Novotný, ale i výtvarník David Černý dovedou dráždit a nasírat.

Na Helču čekáme před kostelem svatýho Petra a Pavla. Římskokatolický filiální kostel v barokním slohu s původní románskou věží.

Klika s kapkou vody.

Původní kostel byl postaven ve slohu románském, stavba je z 12. století a patří mezi nejstarší v Čechách. Někdejší románskou stavbu – jednolodní čtvercový prostor se čtyřmi apsidami po stranách a s o něco mladší románskou hranolovou věží se zdvojenými okénky v západním průčelí – už nenajdeme. Kostel nechal přestavět nákladem 3221 zlatých tehdejší patron, jezuitský řád, v roce 1772 stavitelem Antonínem Schmiedem do obdélné podoby s novým presbytářem. - Větší část rotundy byla odbourána a k věži byla přistavěna chrámová loď a presbytář. Z původní stavby se tak dochovala jen západní apsida s románskou věží z řádkového zdiva, na níž zůstala sdružená okénka.

Helča a Honza plánovali v pátek večer výpravu na Mount Whitney, což jim vůbec nebránilo v tom, aby byli barevně sladění. Poznávačka Prokopáku začíná a pršet nepřestává.

Vodní mlýn byl postaven v 18. století a byl jedním ze sedmi postavených na Dalejském potoce. Rodina Trunečků mlýn vlastnila od počátku 19. století do konce 2. světové války. V letech 1910-11 bylo vodní kolo nahrazeno Francisovou vodní turbínou, od roku 1946 byl mlýn poháněn elektrickým motorem. Od roku 1951 přestal sloužit svému účelu a následně jej využívalo JZD ke šrotování a skladování obilí. Dodnes se z patrové budovy dochovaly části obvodových zdí, pozůstatky po stavidlu a oddělení náhonu od potoka.

Černou barvou o bílé síle psát...

Lávka přes Dalejský potok a rozkvetlej strom.

Ten den se po naučné stezce odehrával nějakej přespolní desetikilometrovej běh. Každou chvilku uhýbáme nějakému běžci. Jeden z nich na nás vztekle hulákal a používal k tomu sprostá slova. Asi ho děsně sralo, že před ním tu proběhlo několik dlouhonohejch holek, který běžely krásně, lehce a rychle.

Dalejský profil je přírodní památka. V roce 1982 byl Dalejský profil vyhlášen přírodní památkou kategorie III, v roce 1992 byl status území změněn na národní přírodní památku. Chráněné území je ve správě AOPK ČR, Regionálního pracoviště Střední Čechy.

Důvodem ochrany je geologický profil, sedimenty a vulkanity ordovického, silurského a spodnodevonského stáří. Jsou zde lokality mezinárodního významu díky paleontologickému obsahu anebo stratigrafickému významu.

Tato již sama o sobě hodnotná neživá složka pak ovlivňuje složku živou, která je také předmětem ochrany. Na specifickém skalním podkladu je možné nalézt vápnomilné a teplomilné skalní stepi, na které jsou vázány některé chráněné a ohrožené druhy.

Roušovna chtěla vyfotit se svou sestrou kočičkou.

Suťoviště s Roušovcema.

Dalejský potok.

Helča s Honzou se rozhodli, že dolezou do jeskyně.

S překvapením zjistili, že za deště červená hlína klouže.

Náhle se nám před očima rozevřel plácek s poházenými kvádry. Olina se zeptala, není to náhodou Kurt? Přestože jsem pro Kurta dlouhé roky dělal fotky, tohle dílo mi nějak uniklo, ale odpověděl jsem Olině, že bych se vůbec nedivil, kdyby to bylo s z dílny Kurta Gebauera.

Na konci louky, tedy vlastně na začátku byla cedule, která potvrzovala domněnku. Jde o dílo z roku 2006 Bojiště - polámaní panáci Kurta Gebauera.

Slivenský mramor.

Olina, Honza a Helča u polámanýho panáka.

Dobrej pokus o rekultivaci vytěženého vápencového lomu

Místní smetánka.

Došel zmoklej pes. Doporučeně.

Malej kaštan u velkýho kaštanu.

Elektroinstalace.

A pořád prší.

Kaštan.

Oblíbený jezírko s čistou vodou.

Říkají mu Prokopské jezírko.

Nebo taky Hlubočepské jezírko.

A nebo Rusalčino jezírko.

Nikdo z nás se však do jezírka neponořil.

Jen Helča pak přes WhatsApp oznámila, že se v neděli vykoupala u nich v rybníčku na Kladensku.

Správnej směr je označen šipkou.

Hluboce zaříznuté údolí Dalejskýho potoka je jedinečnou lokalitou na území hlavního města Prahy, která je vzácná nejen svou geologií, vegetací a živočišnými druhy, ale také paleontologickými nálezy, které zde studoval i Joachim Barrand. Nacházejí se zde souvislé geologické profily silurských a devonských vápenců. Zajímavé jsou paleontologické a archeologické jeskynní nálezy, strmé vápencové skály, úchvatné skalní Jezírko nebo opuštěné lomy.

Pak se nám ve správnou dobu do cesty postavila provokativně hospoda.

Sympatická a příjemné "Občerstvení u Prokopa".

Dali jsme si tu oběd, vegetarián Honza mi sežral kus klobásy, Olina vyřídila telefonát s brněnskou Jiřinkou, která se trápila a řešila problém prošlýho kozího sýra. Olina ji uklidnila, ať si z toho nedělá hlavu, že ve čtvrtek přijedeme a sýr sežereme.

Skupinové foto prokopské sobotní partičky.

Helča s Honzou zkouší selfíčko.

Hostinskej pan Vratislav V. z nás měl takovu radost, že nás pohostil kalíškem dobré slivovice. Honza pak zaplatil kartou, ale doma se mu prý objevilo na mobilu, že platba byla zamítnuta. Což by znamenalo, že jsme byli na obědě zadarmo, ale to nemůžeme připustit, tak si sem musíme s Olinou udělat ještě jeden výlet a napravit to. I když za to nemůžeme.

Na tohle dílo jsem s důvěrou pustil umělou inteligenci od Google Lens a čekal jsem správnej výsledek, tedy co to je za dílo, kdo je autorem a dobu vzniku plastiky. Jenže umělá Lens inteligence od Google zklamala na plné čáře. Nabídla mi jediné řešení a sice: Bambusové výhonky vyžadují vydatné zavlažování. To je na hovno, takováto spolupráce.
Že by Č. Suška? Asi ne, já to jen zkoušel...

Viadukt Pražského semmeringu.

No dobře, tak tam nejdeme.

Železniční trať mezi Prahou-Smíchovem a Prahou-Zličínem zdolává téměř stometrové převýšení. Po osm kilometrů dlouhé trati projel první vlak v roce 1872. Název si železnice vypůjčila od rakouské trati, která prochází horským sedlem Semmering a spojuje Dolní Rakousko a Štýrsko. Romantické motoráčky jezdí po Pražském semmeringu dodnes.

Ruskej parník na suchu.

Helča říkala, že tohle by jí k bydlení stačilo.

Číslo popisné 62.

Když má klika kliku.

Tady naše průzkumná cesta končí. Jdeme na vlak, že pojedeme s Helčou zpátky do Řeporyj a odtama autobusem zase dom, ale naštěstí nám ten vlak ujel před nosem. Nasedli jsme tedy do vlaku opačným směrem a vystoupili na Smíchově, Helča jela s náma, ale hned zase sedla na vlak zpět, aby zabila čas a mohla si do Řeporyj dojet pro auto. My jsme pak metrem dojeli na Masárnu...

...stavili se na kafe v Emě, koupili pro nenažranýho Honzu chleba a jeli panťákem dom.

Ve vlaku jsme se potkali s malým Tondou, kterej jel taky z velkýho výletu.

Těsně před domovem jsme málem zakopli o malou mořskou vílu.

,

podpis



Ahoj mami, Před 11 lety jsi nám naposledy vydechla v náručí tady na tomhle světě a nadechla ses ve světě jiným. Tvoji oblibu v teplákách jako štafetu a rodinné stříbro převzala od tebe jenom Olina, tvoje snacha. Ale takhle zelený tepláky ve své sbírce nemá. Fotka je z tatova archivu, ale nevím, přesně rok, možná 1967. Kompozice je ale pro tatu typická. Těžké rozhodování - krajinu nebo rodinu? Oba vás tam nahoru všichni zdravíme! Sirotci: Alena, Dana, já. (Ostružná, asi léto 1967)

Rétor Babiš: "Hnutí ANO je tady pro lidi. A můžou si ty pisálkové psát, kde jsme, jak jsme. Hodnoty nemáme. Já mám hodnoty! Já mám skvělé hodnoty celý život! Ne! Jsme catch all party. Jsme tady pro všechny. A pro lidi!"

ATMOSFÉRA V KÁZNICI JE POKAŽDÉ

neopakovatelná, v úterý přišlo opět dost lidí, zdá se, že chodí rádi!


Tentokrát jsem nestihla vyfotit ty, kteří četli básně Petra Čichoně,
ale podařilo se mně zachytit samotného autora.


Svoje básně si občas sám doprovází na loutnu a zajímavě povídá.

Další večer Básníků v káznici bude tentokrát docela brzy, stihneme to
ještě před pálením čarodějnic!
Pozvánku přikládám.

PAN JIŘÍ OPĚT NAHRÁVAL A ČÁSTEČNĚ
zvučil Brno Contemporary Orchestra, tentokrát v zajímavém
prostoru na Durďákové, naproti vchodu do dětské nemocnice.


Nejvíc ho zaujal zřejmě hudební skladatel Jan Krejčík.
Měl přístroj, vlastnoručně vyrobený a pomocí
něho přelaďoval vibrafon na dálku za provozu!


Vibrafon obsluhoval Petr Hladík.
Kdyby mně takhle za provozu někdo přelaďoval klavír, asi
by mě trefil šlak.


Pan Jiří fotil na zkoušce, ale pár záběrů pořídil i z koncertu.


Pochvaloval si, že to byla opět povedená akce…

Další koncert BCO bude 28. května ve vodojemu na Žlutém kopci,
přesvědčit se je možno tady: https://www.bcorchestra.cz/koncerty/

V SOBOTU JSME SI VYJELI JEN TAK
do Brna na kolech, potřebovala jsem vyzvednout noty.
Navštívili jsme pivovarskou hospodu EFI na Zelňáku a pak
mě Jirka vedl nejdřív oklikou a vzápětí krásnou zkratkou do Slatiny.

Jaro je letos pěkně vypečené, kdoví, co ještě zažijem!

Dada a spol.

Přátelé, přijít na koncert legendy a ikony českého jazzu, spojit to s pivkem Jalový dává tušiti nevšední zážitek. Těšíme se na Vás...
Jazz Gauč

Skrytá tvář české literatury: Miloš Doležal

Spolek Básníci v Česku herců Lukáše Riegera a Michala Bumbálka uvádí cyklus večerů živé poezie zaměřených na tvorbu významných duchovně orientovaných básníků dvacátého století a současnosti.

Další z večerů proběhne v pondělí 29. 4. 2024 v 19.30. Přivítáme držitele ceny Magnesia Litera za knihu roku 2023, básníka Miloše Doležala.

Účinkují: Hana Tomáš Briešťanská, Pavel Čeněk Vaculík, Michal Bumbálek, Lukáš Rieger
Úvodní slovo: Miloš Doležal
Film: Petr Baran a Kristýna Brázdová
Hudba: Dada Klementová

Vstupné: 150 Kč
Studenti a senioři: 80 Kč
ZTP, ZTP/P: 80 Kč
Studenti a pedagogové uměleckých škol: 40 Kč

Bývalá káznice na brněnském Cejlu, Bratislavská 249/68, 60200

Projekt vznikl za finanční podpory statutárního města Brna.


Miloš Doležal
* 1. července 1970, Háj u Ledče nad Sázavou

Básník, prozaik a publicista původem z Vysočiny, vyrůstal na statku v Horní Pasece. Je prasynovcem Bohumila Buriana (1904–1958), regionálního historika a mecenáše kultury ve Velkém Meziříčí, který za války a v padesátých letech podporoval básníky Jakuba Demla, Jana Zahradníčka a Jana Dokulila. Po gymnáziu v Ledči nad Sázavou studoval Doležal v Praze na Fakultě sociálních věd UK, kde na katedře tisku a nakladatelství obhájil diplomovou práci Číhošťský zázrak: osud kněze P. Josefa Toufara a ohlasy v tisku a literatuře. Poté vystřídal řadu zaměstnání, působil jako redaktor časopisu, divadelní a rozhlasový dramaturg, ale krátce také také jako hlídač azylového domu nebo plakátovač.

Publikovat začal na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Dlouhodobě přispívá kulturní publicistikou a poezií do mnoha deníků a časopisů (např. Perspektivy, Souvislosti, Katolický týdeník, Respekt, Revolver revue, Host ad.). Básně a fejetony mu také vycházejí v polských literárních revuích. Napsal několik divadelních her, je autorem řady knih, rozhlasových pořadů a dokumentů z období války a komunistického teroru 50. let.

Ústředním tématem poezie Miloše Doležala je lidská smrtelnost. Smrt člověka je zobrazovaná se strohou fakticitou, někdy až morbiditou. Plní roli novodobého mementa mori umocněného silnou jazykovou expresivitou. Vedle lineární časovosti básní od narození do smrti člověka staví autor cyklický čas přírody a jejích proměn během roku. Doležalova poezie preferuje venkovský prostor, který má v tomto případě konkrétní lokalizaci v jeho rodné Vysočině.

aldente