TRUBKA v DUR
(pár dní v Českým Krumlově)

Z Austrálie přijela Helčina velká kamarádka Bridget, se kterou se seznámila v počátcích své mise v Austrálii v jedné komunitě. Žila u nich v místě, kterému se říkalo Holly Goat. A když jsme do Austrálie začali jezdit za nimi, seznámili jsme se s Bridget taky. Před nedávnem tu byla na pár dní i její dcera Mira.
Helča vymyslela pro Brídžu kulturní smršť a nás k tomu přizvala. Samozřejmě, že nejen pro cizince, ale i pro Čechy je kulturně barbarní nenavštívit Český Krumlov, město, které je natolik unikátní a jiné než jiná města naší země, že nevidět ho a zemřít, je snad skoro škoda smrti. Jak jsem s překvapením zjistil, tak ani Olina v ČK ještě nikdy nebyla.
Helča naplánovala celej výlet, zajistila ubytování i kulturní náplň, ale teď už postupně:

V sobotu ráno jsme s Olinou vyrazili kolem malé sojky, která se zrovna učila lítat, na nádraží a jeli do Prahy, kde jsme měli sraz s Helčou a Brídžou.

Když jsem ráno na Roušovně provedl spektrální analýzu, zjistil jsem, že jí nechybí ani jedna položka z viditelného spektra.

Jedeme vlakem do Budějovic. Je to dřina.

A pak osobáčkem až do Krumlova. Byl jsem v Českém Krumlově docela dost krát, ale nikdy ne vlakem. Touto fotkou se hlásím do soutěže o Sexistické prasátko. Místní koloniálek poblíž nádraží je vybaven bílou antikou.

O kus dál zase je barák ozdobený motivy z nějaké pětiletky.

Ale to se už blížíme do centra Českýho Krumlova, kde je vše naopak. Historie se tu dere na povrch ze všech stran.

Fotím Helču na její přání.

První, čeho si člověk musí nutně všimnout, je skutečnost, že většina turistů je tu zfetovaná trdelníky. Žere to každej, město je tím cítit od rána do hluboké noci. Nejsem si úplně jistej, kdy se z trdelníka stal národní sport, kdy se trdelník stal naší kulturním dědictvím, kdy se stal našimi burkinami.

V hubě, v ruce trdelník a čučet.

Tady, a to jsme ještě nebyli ani ubytovaní, ověšení zavazadly, se Helča zamilovala do jedněch kalhotek a moc se těšila, že až se ubytujeme a půjdeme na první prohlídku městem, že si je musí nutně koupit.

Nekoupila si je, než jsme se dostali do ulic, obchůdek zavřel a v neděli a v pondělí byl taky zavřenej.

Náš hostel je mi velmi důvěrně známý, bydlel jsem v něm skoro pokaždé, když jsem v Krumlově byl, dokonce i při onom slavné teambuildingu jedné reklamní agentury, pro kterou jsem skoro deset let pracoval. Toto je místečko pro hulení a bylo velice frekventované.

Výhled z okna na protější stěnu.

Navzdory dešti vyrážíme do ulic.

Zub času pracuje zadarmo a správným směrem, vše vypadá autenticky, dobově a staře. A nejen vypadá. Je.

Celé centrum města je vydlážděné těmi nejhrbatějšími kočičími hlavami a hlavičkami. Za ty tři dny mě z toho budou docela bolet šlapky chráněné asi dvoumilimetrovými tarahumarskými sandály. Je to fakt docela fuška.

Výhledy kamkoliv jsou zajímavé a architektonicky dráždivé.

Často jsou na stěnách namalovaná falešná okna a v nich někdy i falešní diváci.

Snoubí se tu všechny možné styly a vzájemně si nelezou do zelí ani se nebijou. Tolerance sama.

Přilákala nás vůně kůže. Dveře otevřené a uvnitř pán, kterej zrovna opravoval postroj na koně. Každému, kdo do jeho dílničky vešel, ochotně ukazoval, co se jak dělá. Pro mě to bylo velmi užitečné, protože jsem na vlastní oči viděl, jak se dá s kůží pracovat bez velké námahy. Samozřejmě, že kromě grifu je nutné i správné nářadí. A já jsem si dva kousky zapamatoval a seženu si je, až zase budu dělat tarahumarský sandály.

U jednoho zařízení jsme se na chvilku zarazili. Olina učitelka věděla, že to je... najednou si nemohla vzpomnět, jak se to vlastně jmenuje, takovej ten prak, ale na obrovský kameny. Ale mýlila se, tohle zařízení byl normální jeřáb ze dřeva. Nosnost třicet kilo, mohli jste si ho vyzkoušet, ale jen na vlastní nebezpečí.

Asi tak po třech hodinách z Oliny vypadlo, že měla na mysli katapult, tak se jmenuje ten prak na velký šutry, ale tohle byl starej a asi nefunkční orlojíček.

Žízeň a hlavně chuť nás zahnala do pivovaru na excelentní černý pivo a držkovou polívku. To pivo bylo báječný. Když jsme tam tak popíjeli pivo, vzpomněl jsem si najednou, jak kdysi dávno jsem byl v Krumlově na koncertě Laco Decziho, asi na zámku to bylo, a jak jsme si znovu po letech potykali. Laco je pro mě českej Miles Davis a Davise zbožňuju.

Interiér pivovaru je impozantní.

Dřevění panáčci toho orloje.

Město je přesyceno kýčoidními stánky s kdečím, ale Českej Krumlov v sobě skrývá jakési zvláštní fluidum, které způsobuje, že se sem všecko hodí a nic není jak pěst na voko.

Velmi sympatické je, že se nikdo nesnaží přemalovat ty staré zdi, nebo je nedejbože zrenovovat. Mně osobně je to milé a odpovídá to tomu, jak se chovám k naší chalupě. Já vím, omluva to není, spíš výmluva.

Hodně kytek na oknech se líbí především Olině. Myslím, že případů, kdy turistu zabije muškát, v Českým Krumlově moc nebude.

Teď jak platí protikuřáckej a dobrej zákon, kterej tak děsně sere skoro všecky Čechy, je vidět na chodnících víc vajglů, ale v případě Českýho Krumlova to zas tak moc neplatí, protože tohle městečko je dlouhodobě vzorně uklízeno. Na starost to má jedna firma, kterou šéfuje (možná to tak už není, ale před pár lety ještě jo) velikánskej cikán. Již kolem páté hodiny ranní, kdy většina návštěvníků vyspává včerejší noc, jsou ulice obsazeny uklízecí četou holek a kluků všeho věku. Velmi pečlivě vymetají spáry v kočičích hlavách, a když nějakej vajgl nejde vymést, ohnou se seberou ho ručně. ČK je nádherně čistý město, které hravě zvládá nápor vajglů z protikuřáckýho zákona.

Žádná ulička není rovná a všechny jsou fotograficky přítulné.

I u Swarovskiho je fasáda doplněna falešnými okny, aby byla zachovaná estetická symetrie.

Helča s Bridget pod věží.

V Krumlově je neuvěřitelně velké množství hospod, kavárniček, restaurací a klubů. A všecky plné.

Kouzelné střešní motivy člověka dráždí a nutí fotit a fotit. A kdo nefotí a místo toho maluje, tak malovat a malovat.

Zítra ráno po nich nezbude ani stopa.

Navštívili jsme i zámek. Spíš ale kvůli Bridget. Na komentované prohlídky hradů a zámků, stejně jako na opery, nejsem, ale Brídža to chtěla vidět, tak jsme si to dali. Ale žádný papuče a vyleštěná podlaha, na které by se dalo bruslit, kde jsou ty krásné časy dětství. Provázela nás velmi barokně stavěná dáma a měla dvě dikce. Jedna byla její a ta druhá patřila průvodkyni. Bylo velmi zajímavé její výklady sledovat. Obsahově mě to zas tam moc nebralo. Jen pár wikipedijních údajů, které pronikly šlupkou mé lhostejnosti k historii. Vládci na zámku spali v polosedě, a proto měli krátký postele. Holky bydlely dole a nahoru si chodily zašukat, protože bylo nemyslitelné, aby kníže lezl dolů kvůli šuku. K jídlu měli zhruba deset chodů a všecko se muselo sežrat. Jedli sice jen dvakrát denně, dopoledne a vpodvečer, ale když bylo těch deset chodů, tak stejně skoro celej den prožrali. V jednom ze sálů byl i zlatej kočár, kterej toho najel asi 6 kiláčků tam a 6 zpátky. Na pozlacení celého kočáru bylo potřeba dvě kila plátkovýho zlata. Kolem kočáru pobíhali malí kluci jako doprovod a pozor, říkalo se jim Trabanti. Taky jsem se dozvěděl, že Vilém z Rožumberka byl vlastně dnešním Sobotkou. Chodby byly plné medvědích kůží. Zajímalo by mě, jak dlouho Vilém luxoval všecky ty chodby a pokoje a předpokoje. To já dokážu naše 3+1 vyluxovat za dvacet minut.

Pán s mobilem, deštníkem a psíkem.

Každé možné místečko je okytičkované.

Ano, Český Krumlov je unikátní.

Na mostech vyhrávají muzikanti. A nejen z Česka.

Sambař z náměstí.

Slečna harfistka v bezvědomí, protože hned nad ní produkujou trdelníky ve velkém.

Jdeme do hospody Bolero, pivo jen Budvar, ale dobré.

Naše první noc v Krumlově.

Bydlíme v Travelers hostelu, kterej je cenově přijatelnej a hlavně moc hezky zabudovanej do hodně starýho baráku. Snídani si můžete dokoupit za 99 korun. Taková normální klasická snídaně.

Odpočíváme před nedělní procházkou.

Nějak, už nevím přesně jak, padlo slovo monkey. Mně to připomnělo jednu písničku, ve které se zpívá ... except me and my monkey. Úporně jsem přemýšlel a pak mi docvaklo, že to je písnička od Beatles. A protože dnešní doba je doba chytrých hraček, našel jsem ji během několika vteřin na mobilu na Youtube. Písnička to je řízná a rytmická, a tak roztančila Helču i Bridget. Když jsme v pondělí odjížděli, pan recepční se přiznal, že to chvíli sledoval na kameře v recepci a že se to tu často nestává, aby někdo dopoledne tančil na beatlesácký písničky.

A jestli to byla jen bezpečnostní kamera, musel to mít bez zvuku a pak to mohlo doopravdy být trochu divný pohled. Protože zrovna tenhle moment spíš vypadá, že Bridget chce Helču lisknout.

Nápadité ozdoby fasád.

Chystáme se na výstavu Egona Schieleho.

Kromě Schieleho, kterej tu je nafurt, tu je zrovna v přízemí výstava obrazů a koláží dvojice M.S.Bastian a Isabele L.

Tohle zrovna se myslím jmenuje Věž Bastomania.

V prvním patře je zrovna krásná retrospektivní výstava Pavla Brázdy a o patro vejš jeho ženy Věry Novákové.

Orloj podle Brázdy.

Tohle je můj portrét. Teda ono se to jmenuje Tuhý stařec,
tak jsem se s tím ztotožnil. Akronex na překližce.

Jeho plastiky mě moc baví.

A samozřejmě ksichty.

Jeho žena dělá sice úplně jiné věci, ale přesto je patrný jistý stupeň vzájemnýho ovlivňování a znovu vyvstává odvěká otázka o slepici a vejci. Naštěstí zrovna tahle otázka je bez odpovědi.

Výstavní prostory jsou nádherný.

A hned vedle hajzlíků pod mohutným trámovím je obraz, Výhled z okna, který tu, na rozdíl od interiérových objektů je pořád a mění se málo, jen podle čtvera ročních období.

Obraz Vráti Brabence od Věry Novákové mám moc rád. Kdybych byl nechutně
bohatej, asi bych si ho pořídil domů. Teda, jestli by to šlo. A nebo ne, proč bych
o tu radost měl připravovat i ostatní?

Náklonnost až za hrob.

Egon a mé tři schielené společnice.

Zase ten trdelník. Nebezpečná a návyková droga.

A protože se nám Schiele líbil, připlatili jsme si i prohlídku jeho ateliéru, domku u Vltavy. Sice jsme chviličku kufrovali, ale našli. Tak tady Schiele spal a svá plátna matlal.

Olina mi říkala, že v takovým domečku by asi malovala taky, takže nejde o dovednosti, um a talent, jde o nemovitost.

Ale domeček je krásnej, malej a sympatickej.

Hejno komínů.

Hnusné a asi i vtipné židle.

Vítejte, už se na vás těšíme. Je zajímavé, že skoro v celém Českém Krumlově se v hospodách nedá platit kartou, jen opravdickejma prachama. Divnej zlozvyk. Asi středověk.

Helča se mi pokouší opustit zlatý řez mé kompozice. Je to holka nepokojná a srandovní.

Šli jsme se taky projít kolem Vltavy, kde jsme objevili první výzkumnou stanici, která zkoumá možnosti bezdrátového přenosu dešťové vody.

Lupičskej krámek byl zavřenej, žeby EET?

Někdo se tu vyřádil.

Nakonec naše procházka kolem Vltavy zase skončila v tom pivováru.

Na mostě

Pak jsme vlezli do krámku a za ním se schovávala kouzelná zahrádka.

Hlídal ji kameníček.

Hlavním kulturní trhákem naší mise ale byla návštěva opery Trubadúr, provedené v zámecké zahradě na otáčecím hledišti. Mohutnej zážitek. Ale měl bych to asi osvětlit. Já osobně moc operu k životu nepotřebuju. Párkrát jsem na těch vyhlášenejch byl, abych nebyl za kulturního sráče, ale nikdy mě to tak moc neuchvátilo. Trubadúra jsem znal jen z wikipédie, zjednodušeně řečeno, a pak samozřejmě pár árií z rádií. Tohle provedení je velmi progresivní a zajímavé, Až na dřeň tu je využité hlediště na točně. Klobouk dolů. Dokonce jsem si vzal i slušný voblečení, což bylo skoro zbytečné, ale budiž. Kolotoč vás vozí od obrazu k obrazu, od jednání k jednání, žádný prostoje, ale taky žádná přestávka. A sedět na prdeli skoro tři hodiny (ne, bylo to jen dvě a půl), to je pruda.

A teď to nejhorší, udělal jsem velkou chybu, že jsem se k Roušovně naklonil a pošeptal jí, že to asi nejsou žádní nemrtví, žádní upíři, ale netopýři, pak ale, snad proto, že nelítali, mi začali připadat jako mravenci, tak jsem jí pošeptal, že přichází horda červenejch mravenců. No a ona mi pak do ucha zašeptala, že libreto napsal Ondřej Sekora a já vyprskl do toho umění, sopel mi vylítl z nosa, bránice se mi třepala a už to nešlo zastavit, vypadalo to, že mě operní policie vyvede nebo podřízne a odstraní, ale měl jsem velké štěstí, vedle mě z druhé strany seděla jakási operní mrtvola a ani se nehnula, asi byla laminátová. A pak, kdykoliv jsem uviděl hejno červených plášťů, chtělo se mi znovu umřít od smíchu. Fakt děsně náročná opera. A nakonec mě zachránila Helča, která omylem zkopala jakousi stařenku sedící v předchozí řadě. Bába se po ní ohnala a vypadala nasraně. Jak já jsem byl rád, že to umění skončilo a že jsem to přežil jen s malou ostudou. Příště už vedle Roušovny raději nesedím.

Když bylo po umění, šli jsme zámeckejma nádvoříma do města. Tenhle orloj je sice bezva, ale v noci se v něm cosi pokazí a ukazuje špatnej čas a já nevím, čím to je. Asi je to rozbitý.

Český Krumlov v noci ze zámku.

A Vltava.

Ke čtvrtému nádvoří.

Na ostrově smutně sedí pán. Nebo paní?

A protože máme chuť na pivo a je už hodně k ránu, hledáme v Krumlově nějakou pařírnu. Je to překvapivé, ale po půlnoci moc hospod v Krumlově nenajdete. Našli jsme jen jakejsí šílenej, ale hodně stylovej - právě tím, jak bezstylovej byl - bar. Divná společnost, ale bylo to přesné. Dokonce jsem začal uvažovat, co ho takhle párkrát navštívit a nafotit reportáž. Je v těchto klubech cosi slovy nepostihnutelnýho, zvláštního a vykořeněnýho. Holky si daly nějakou kořalku a my s Olinou třetinkovýho Budwara za padesát.

Pak se plahočíme domů do hostýlku. Olina na nás hlasitě šeptá, ať nehlučíme.

Opuštěným Krumlovem do hostelu. Holky bydlely ve třípokojáčku, kam jsem se k nim nevešel, tak jsem jednu noc spal v jednom prázdném pokoji, ale druhou noc mě pan recepční přidělil na pokoj k jedné Američance a jedné Jihokorejce. Obě vypadaly velmi překvapeně. Holky chudery asi čekaly nějakého krásného mladého prince na divokém oři, a místo toho dostaly starýho chlapa na polomortvém tchoři. Ale vzhledem k tomu, že do pokoje jsem dorazil asi ve tři a Američanka vstávala už v pět a někam odjížděla, bylo to pro obě strany snesitelné. Teda mně ty holky nevadily, ale nerad jsem na obtíž.

Ráno se jdem před snídaní s Olinou projít k Vltavě. Olina marně přemýšlí, co znamená zkratka MLS.

Po opulentní snídaní a procházce trošku vylidněným městem se jdeme sbalit, že jako pojedeme vláčkem domů.

Helča s Brídžou jedou později, protože ještě chtějí navštívit galerii Alfonse Muchy.

A možná taky si bude chtít Helča koupit ty kalhotky.

Olina se chytá vyslovit moudro. Teď je to v pohodě a není to nebezpečné, ale včera na opeře mě málem zabila.

Pinglové vyspávají opice svých hostí.

Krumlovská pička...

Nikdo nikde.

U třech rohů nechala Olina květ z ukradenýho muškátu. Odzobla ho před Hotelem Dvořák. Prej to je barva, kterou ještě doma nemá.

A taky jsme potkali málo oděnýho trola.

Čertovsky podivná koalice.

Pár panorámátek z mobila.

Jdeme na nádraží. Máme dost času, tak se ploužíme co noha nohu mine. Neděláme ostudu svému věku. Ale já se těším, jak si doma zase zaběhám.

Na nádraží je zavřená pokladna, Olina zjišťovala proč a jiná babka jí řekla, že se určitě do odjezdu vlaku dočká, že si pokladní jen někam odskočila. Je fakt, že naproti mají minimarket a kedlubny, tak asi tam.

Olina si na cestu koupila novej kufr na kolečkách, takže náš směr je nyní Kufrberg. A už jsme zase doma. Krumlov určitě stojí za návštěvu.