Bolívie podle Zuzany I.

(sestřih z paměti)

Abyste si konečně mohli oddechnout od páničkových rádoby vtipných a jakoby ostrých fejetonů, zachrání vás Zuzana z Ameriky. Poslala 13ti stránkový elaborát velmi důsledného pohledu na pro mnohé exotickou zemi v Jižní Americe. Na Bolívii. Ne, že by tu na prasisku o Bolívii nepadlo ani slovo. Přinejmenším tu o ní psala Helča. Není vyloučené, že tu byly trefné poznámky partičky okolo Tačuda. Sám páníček si to už nepamatuje ani nemíní ověřovat. Už i proto, že by to nebylo ze dvou nezávislých zdrojů, ale jen z toho jedinýho jeho. A tento zdroj patří k nevěrohodným, jak již předurčuje samotné zaměření týdeníku WWWiditelné prase. Zuzana poslala, dovolila za svého Pavla i publikovat fotky. Prý si je třeba můžeme strčit... nebo tak nějak. První bolívijský díl je zde (a další se budou objevovat kdykoliv pocítí páníček lenost či myšlenkovou impotenci):
Jo, aby nezapomněl páníček, taky Jana V. slíbila posílat postřehy a poznánmky ze své cesty do Jižní Afriky, kam před pár dny odjela fotit kytky do Namaqualandu (jihovýchod JARu), kde roste v tuto dobu nejvíc divokých květin na světe - až 6000 druhů a poušť se měni v lány barev. No zkrátka těšte se. Předávám prostor:

Každá cesta v nás zanechává dojem a vzpomínky v různé podobě. Aspoň ve mně jo. Tak, jako když byla Zuzanka malá a hrály jsme spolu hru na “země a barvy”, která spočívala v tom, že jedna namátkou vybrala zem a druhá hledala, kterou by asi tu kterou zem natřela (Česko nám vždycky vyšlo šedé, zelené a žlutě makaté, Egypt samozřejmě ve všech odstínech žluté, Polsko jaksi vyblitě světlehnědé, Mexiko pochopitelně v teplých jasných odstínech červené, země jihovýchodní Asie světlezelené, apod.), tak tak podobně mě moje paměť podvádí tím, že si každý výlet pamatuji v jiném “mode” (český ekvivalent tohoto slova teď rychle nevím, ale to je jedno, protože v angličtině to sedí přesně). Na tenhle výlet jsem s sebou pod Pavlovým nátlakem vláčela video kameru a neb jsem na focení a vůbec koukání do hledáčku blbec, poradil mi Pavel - vida, že když natáčím třeba hory, tak z pocitu, že to je stojaté a není tam žádná “action”, se ji snažím dodat aspoň neustálým rumplováním zoomu, tak ať to natáčím jako bych fotila jednotlivé záběry, jako fotografie. No a to je přesně ten “mode”, ta podoba, v jaké mám uložený v hlavě náš výlet do Bolivie. Jednotlivé obrázky, zážitky, které nejsou na sebe vůbec napojené, nemá to žádnou posloupnost, mám to zpřeházené –stejně, jako když ukazujete lidem fotky a oni vám je zamíchají. Zpřeházené taky tím, že jsem musela odpovídat na spoustu různých otázek ještě dřív, než se mi to všechno v hlavě uleželo.

Nemůžu říct, že bych tou zemí byla tak nadšená, že by se mně tam líbilo tak, abych tam musela ještě znovu, to teda ne. Např. Guatemala vloni, to bylo jiný kafe, to mně ta země vyrazila přímo dech, jak si myslím, že je krásná. Guatemala leží v mé paměti jako jeden celek, jako nesestříhaný velmi krátký film, užasně barevná párminutová šmouha.Výlety do Karibiku mně zase připomínají dlouhé pomalé záběry, kterými Česká televize vyplňovala přestávky mezi programy a které měly diváka uklidňovat (pamatujete na všechny ty zurčící potůčky a záběry na jarní poupátka jak povívají ve vánku?).

Tak tedy, do Bolívie už asi zpátky nikdy, ale to neznamená zklamání z cesty nebo negativní přístup. Chraňbůh, je to jen snaha o upřímnost a taky se tak trochu opičím po mém autorovi z nejoblíbenějších, Paul Theroux se jmenuje, který mimo beletrie píše (a jsou tací, kteří říkají, že to umí nejlíp ze všech, co se o to snaží) hlavně cestovní knihy. Safra, jak se řekne čééééééééésky cestopis, tak, aby to neznělo tak blbě? Pod slovem cestopis si představuju knížky Hanzelky a Zikmunda, kdežto tenhle pán a jemu podobní, např Bruce Chatwin táto - že když po mně pořád chceš jména mých oblíbenců - píšou sice z cest, ale zážitky si zapisují do notesů své duše a čtenářům pak předloží jak mapy geografické, tak mapy charakterů lidí z různých koutů světa. Ten můj oblíbenec, co se po něm opičím, tak ten hlavně píše o tom, jak na něj ty různé kouty světa působí, co si on myslí, jak se lidi chovaj (většinou jako hovada, že jo, to je nám ale překvapení, co?) a jakej je bordel na světě a hlavně to vidí všechno okem silně kritickým (mnozí ho nazývají největším z pesimistů), bere čtenářům ty glosované představy z turistických brožurek, např. jak jsou Indiáni, Maoři a jiné domorodé obyvatelstvo, krásní a vznešení, že zase ne tak úplně. Což mnozí nechtějí slyšet, lidi většinou pravdu neunesou, nechtějí, aby se jim brala naděje, třebas i zkreslená. Ale mně to kritické oko nakonec nevadí. Mně z toho vždycky vyšlo, že když jeden napíše o lidech, že smrděj, že to je O.K., že to z nich nedělá blbce, a z majitele téhle doměnky bigota. Protože zase na druhou stranu, ty lidi jsou třeba strašně milí.

A že když jsme teda u toho smradu, tak to sice paměť naštěstí neumí přesně zaznamenat, ten bolívijský puch, ale to vědomí, že byl převelikej a mnohdy k nevydržení, tam je. Ten puch měl několik původů, ve městech hlavně ze šíleně zmatečného dopravního ruchu a díky starým autům, který jezděj bůhvínaco, to se jeden skoro dusí na ulici tím smradem. Další jsou domy, budovy, stavení, jak ty, co postavili Španělé – tzn. že je to 300-400 let staré, tak i to, co stojí dnes a postavené z hliněných nepálených cihel. Oboje to smrdí stejně chcankama. Přikládám fotografii z paměti: v jedné vesnici jsme čekali večer na další z našich nočních přesunů autobusem (který měl mimochodem víc jak 3 hodiny zpoždění, ale to se nám místní vysmívali, když jsme se vrhali ke každému autobusu, který tou vesnicí projel, že ať nespěcháme, neb v Bolívii “una hora, dos horas, tres horas no importante”) a za zády měli jsme místní hospodu – nepálené hliněné cihly, střecha plech, podlaha udusaná hlína, ovšem krásný kulečníkový stůl – a patroni, kteří si chtěli ulevit, tak ještě s tágem v ruce činili rovnou mezi futrama. Neobtěžovali se ani o další krok na náves, mnohé podezírám z toho, že se činili rovnou u stolu. Proč taky ne, když se to vsákne. No a pak, zpátky k těm smradům, taky ty lidi. Je jasný, že se celkem moc nemejou a pak taky jak žvejkaj pořád tu koku, tak ona mě teda je dost nepříjemná , tak je to z nich cejtit.

Jenže zase tahle útrapa se vyrovnala tím, že místní jsou úžasně krásní lidi – portrétista by se tam vyřádil – ne krásní v módněčasopiseckém slova smyslu, ale v tom, co jim povětří a životní zkušenost namalovaly do tváří. Další fotka: paní, podle mého odhadu tak mého věku, spíš starší, klasická Aymara (místní indianský kmen) s buřinkou na hlavě a s tou óóóóóóóóóóbrovskou sukní a s nákladem na zádech v takovém tom krásně barevném pruhovaném hadru, ve kterém se nosí od týdenního nákupu, přes novou záchodovou mísu všechno, ale nejčastěji miminko. No a tak si přemejšlím, jak to mají místní mladé matky dobře zařízené, že se jim babičky starají o děti, než mi došlo, že žádné babičky, ony to jsou matky samy. A taky se mi na místních moc líbilo, že ač je Bolívie hned po Haiti nejchudší zemí západní polokoule, tzn. nejchudší v Latinské Americe, protože myslím asi 80% ovyvatel jsou právě indiáni, kteří mnozí žijou na úplně (ale úplně) holém Altiplanu, kde jsou jen ty lamy, tak jsou to lidi, co chodí s rovnou páteří a ač turistů je tam poměrně hodně, ani je nenapadne se kvůli nim ponižovat. Žádné handrkování o cenách, žebráků pár, možná tak jen okolo kostela, děcka sice pucujou boty, ale stačí říct NO, GRACIAS a oni jdou pryč! I když turisti už ty lidi kazej, to je jasný, to je jako v Nepálu, kde mají děcka zuby v háji, poněvač jim tůůůůůůůůristi pořád dávají cukrátka. Tak i tady už se děcka taky naučily, že za focení je třeba vymáhat platbu, ale zase proč ne, když oni si vlastně dělají újmu, prej věří, že prej jim to bere duši. Ale nevím, neptala jsem se. No, ale zpátky k mým obrázkům.

La Paz – nejškaredší místo, co jsem kdy viděla, bída, svrab a neštovice, ale zase je ta hrůza zajímavě vyplněná lidma, kteří se všichni živěj buď taxikařením (tatínci) nebo prodejem a to prodejem přímo na ulici a prodejem čehokoliv (maminky, které na svým fleku sedějí i s dětma, vaří jim tam jídlo - kde perou to nevim, ale to myslím moc neprovozujou - i viděli jsme některé tam i přespávat, zkrátka asi tam bydlí). Je to obrovské tržiště, není místo na chodníku či u chodníku, aby si tam jeden nemohl koupit jídlo, drogerii, instalatérské trubky, náhradní díly do aut, matraci a psací stůl. A koku, kterou Pavel pilně žvýkal na tu vejšku (3,600 m) a taky mu pak nic nebylo a mně, co jsem nežvejkala, teda zase jo, to já mám vždycky když přijedu do vejšek (hlavně ukrutná bolest hlavy), naštěstí to pak přejde. Tady mi zůstal jen nedostatek vzduchu v mých bývalokuřáckých plících.

Však taky jsme se většinou pohybovali na Altiplanu a to tak mezi 3500-5000 m.n.m.!!! A to tak jeden sedí ve vlaku a najednou začne lapat po dechu a vylézt do prvního patra v hotelu je olympijskej rekord. Taky mají v La Paz slavnou ulici, kde místní čarodějnice (brujas) prodávají obětní záležitosti a objekty, na což si místní nesmírně potrpí. Např. když se třeba otvírá nová vládní budova, tak se musí udělat obětní rituál, aby se zahnaly zlí duchové a většinou se tak činí pálením miniaturních symbolů všeho možného a pak se to celé hlavně zaleje alkoholem (ale opatrně, jen troškou, aby zbylo na potom a mohlo se to vypít – vzhledem ke známé a mocné bolivijské konzumaci alkoholu si nejsem jistá co je hlavnější, jestli oběť nebo aby zbylo) a indiánští kněží a katoličtí kněží odříkávají proslovy, a tak to tam mají všechno krásně promíchané a zamíchané. Mimochodem to se Španělům povedlo k dokonalosti, zamotat do křesťanství to, v co věřili místní indiáni před jejich příchodem a tak jim na “obracení na víru” všichni úžasně rychle a hlavně bez problémů skočili. No, a ty brujas mimo jiné prodávají objekt č.1 – sušený fetus z llamy, který má přinést klid, mír a štěstí do rodiny. Tak jsem hned jeden koupila, i když je to ohavné, ale jen takovej malinkej, poněvadž nevím, jestli to na naši českou domácnost bude platit a pak taky, abysme to unesli, to štěstí.. Taky jsem u čarodejnic kupovala amulety pro štěstí jako suvenýry, a že jich bylo hodně, tak mi paní čarodějnicová nakonec podstrčila do kapsičky jeden zadara, že to jako je od ní, přímo od srdce, zaručená věc a tak povídám: “na co to je?” a ona odvětí, že na plodnost.

No comment............. Pokračování jindy.

text : Zuzana z Ameriky
foto: Pavel od Zuzany z Ameriky

Redakce prasete ulehčeně volá: AŤ ŽIJÍ DOPISOVATELÉ!

 

 

Dr+Hell + spol. 19. 9. 2004