“Mám jet pískem vedle asfaltky ? “, ptá se můj muž po té, co převezme terénní vůz. Paul je jak malý kluk. Jeho hobby je totiž jezdit v písku, už projel několikrát Saharu a vždy se celý vrátil, i s autem. Pst, neříkejte mu to, ale myslím si, že to byla náhoda. Jednou dokonce identifikoval 2 vysušené Holanďany, které našla alžírská armáda v poušti u auta, i s jejich deníkem, který na policii v Tamanrasset Paul musel překládat. Ti hoši umírali asi týden. Tím, že Paul přežil přejezd přes Saharu, stoupla jeho sebejistota, žádná poušť mu není dost velká či nebezpečná.

Já jsem opak. Bojím se, že se ztratíme a zemřeme hroznou smrtí žízní v písku, (jak jsem to mockrát do detailu četla). Snažím se tedy o tzv. Risk management. Už v Holandsku se připravuji, koukám věrně na seriál Přežití, mám prostudovaných několik knížek s touto tématikou. Umíte teoreticky destilovat vodu z navlhlého písku od mlhy? Já jo. V místě, všude, kde je možné, vykládám, kam jedeme (jako když jdete na tůru v horách), proč tam jedeme, kdy se vrátíme a kolik máme s sebou vody. Pořád oprašuji mapy a zírám na GPS, i když jedeme po asfaltce. Pokud někde vidím sud s vodou (bývá na farmách, které mají na Kalahari rozlohu až 200 000 hektarů) či říčku, i když je vyschlá, dělám si do notýsku a na mapu poznámky, zapisuji koordináty GPS.

Pořád kontroluji, jestli je lopata na vyhrabání auta z písku ještě ve vozidle. Ráda bych za námi trousila korálky, ale tvrdý muž, pán pouště, mi to nedovolí, prý by se mu prášilo do auta. Vykládám mu, jaké mám plány do budoucna, kolik zemí ještě navštívíme (šmrncnu do toho hlavně země jako Mongolie, kde jsou velké pouště), že teď zrovna nemusíme zemřít. Lezu mému muži velmi intenzívně na nervy, on totiž, jako král pouště, nechápe a nesnáší ty ženské starosti. Pořád mi vyhrožuje, že mě s sebou už nikdy nevezme, když mu nedovolím dobrodružství. Když se neovládnu a dlouho kvílím, tak mi naznačí, že mě tam, na místě, nechá napospas živlům, vždyť před cestou zvedl moji životní pojistku. No a to mě na čas zarazí. Chvílu sekám dobrotu.

“Hic sunt leones “ se mně neustále honí hlavou, kde proboha jsou, kde. Toto označení na starých mapách právě objevených kontinentů znamenalo- tady to ještě nemáme prozkoumaný. Byla to pěkná divočina. Málo průchodná poušť Kalahari byla jedno z posledních býlých míst, které bylo zakresleno do mapy Afriky. I když poznámka “Zde jsou lvi” zmizela z map, kočkovité šelmy (jako lev s černou hřívou, gepard, leopard, divoká kočka) pořád vládnou Kalahari. Tak to alespoň tvrdí zdroje informací. Tak jsem to viděla často v televizi. Jsem na ně nachystaná. Samozřejmě zavřená v autě, pootevřené okno, foťák s objektivem 400 mm a vzrušení. Dovolím Paulovi, ať si jezdí kudy chce. Teď bych si ráda vyměnila oči s nějakým Křovákem. Za půl hodiny intenzivního zírání (angličtina na to má tak krásné slovo – spotting = ) mě kromě žaludku z houpavých dun taky bolí oči i hlava. Zkuste najít v rudých dunách spícího zarudlého geparda či lva. Kočkovité se přes noc nažerou a ve dne spí. Jo, to na východním pobřeží v Kruger Parku, je to jednoduché, nemusíte se ani nějak namáhat, lvice si jde dát šlofíka doprostřed silnice, zastaví dopravu a má z toho ještě plezír. Ale ti kalaharští lvi jsou vyfíkaný, hrají si na schovku.

Cestou do Národního Parku Khalagadi * přejedeme hranice do Botswany, prý je zde lepší cesta do parku než v JARu. A taky, co Vám to budu tajit, se nemůžu dočkat, až mi afričtí úředníci budou dávat další razítko do pasu. Od dob kumunismu mám šílený kick, když můžu úspěšně přejíždět hranice a dostávat štemply. Taky celní budka je zážitek. Jsou tam v misce zadarmo kondomy a všude reklamy na ně, dokonce užívají nové sloveso “condomize“. Důvod je jasný - Botswana má jedno z největších procent obyvatel nakažených Aids(36%, 2.místo na světě hned za Swazijskem). Od hranice je to 60 km pískem , než se ukáže brána do parku.

V Khalagadi si jezdíme, buď v korytách vyschlých řek ** (kde je občas kaluže vody, jezírko, pár stromů, keřů, tráva), nebo v rudých dunách. V korytách řek se shromažďuje lví potrava – pakoně, antilopy Gemsbok ***, Springbok atd. Vidím mláďata springboka , jak dělají svému jménu čest a radostně a hravě si vyskakují na místě až pár metrů do výšky . Paul suše poznamená – tak tady lvy nehledej. Podle mě ty antilopy ani neví, že lev existuje, nejsou vůbec obezřetné. Bohužel v korytách řek vidíme jedno vyskakování za druhým. Odbočujeme tedy do dun. Hledáme nervózní potravu lvů.

V národním parku se musíme držet vyjetých stop v dunách. Nicméně je to jako na houpačce. Vizualizace pro lyžaře – jako když vám 3. den na lyžích to tak perfektně jde, máte zrak upřený do údolí a jen se jemně houpete zleva doprava a zprava doleva. Tak to nějak cítí řidič terénního auta v dunách. V tranzu točí automaticky volantem doleva, houpy , doprava, hup. Neviděl by ani slona. No a dovedete si představit, že sedíte lyžařovi na ramenách? No tak se asi houpe spolujezdec v autě při přejezdu dun.

Na programu máme 4 dny v Khalagadi, každou noc spíme v jiném táboře *. První den – žádná kočkovitá. Druhý den se chýlí ke konci. Přenocujeme v ohrazeném tábořišti Nossob na hranici Botswany v chatkách s krásným výhledem na vyschlé řečiště řeky stejného názvu. Po západu slunce , před východem měsíce (tedy v naprosté tmě), když se na stoepu naši chatky kocháme příchodem noci, nás překvapí mohutný řev. I když jste to nikdy předtím neslyšeli, je vám jasné, že je to král všech zvířat a že je setsakramensky blízko. Následuje instinktivní vřícení se do domku a zabarikádování vchodu. Zvědavost za chvíli zvítězí, lev nepřestává řvát. Hodilo by se zjistit, zda je šelma uvnitř tábora. Lidi (znáte je, jsou všude stejní) totiž nezavírají dobře bránu. Je čas nasadit baterku na čelo a vyrazit na průzkum. Nejsme jediní, kdo chodí vzrušeně kolem ohrady. Lva nikdo nezahlédne, nicméně řev odumře asi až za 4 hodiny. Krásně se u toho usíná. Co víc si přát, to štěstí, že můžeme na chvíli pobýt jako hosté v království kalahárských lvů. Noc plná blaženosti..

*Khalagadi: (název Sanů pro Kalahari), národní park v poušti Kalahari o rozloze 38000 km2 (1/2 rozlohy ČR), který je vymezen na poloze východní Namíbie, Jižní Afriky a jihovýchodní Botswany. Vznikl v roce 1999 spojením 2 národních parků. Vjezd je ze strany Botswany a JARu, v parku nejsou formální hranice. Nejbližší větší město je Upington – 250 km, Johannesburg je 905 km. Tento park navštíví jen pár tisíc turistů v roce (asi 50 000)a říka se mu “nejlépe ukryté tajemství Jižní Afriky“. Terénní auto je nezbytné, neboť všechny cesty jsou prašné. Pomyslná hranice s Botswanou je tvořena řekou NOSSOB. V parku je nutnost rezervovat místo v oficiálním tábořišti (malé, ekologické). Tábořiště jsou několik set km od sebe. V táborech je k dostání pitná voda, někde i základní potraviny. Některá tábořiště jsou ohrazena proti divoké zvěři. Většinou jsou postavena na nádherném místě s výhledem do okolí. V parku není elektřina (jen někde pár hodin denně z agregátu), nefungují mobilní telefony a ohrazené toalety jsou asi po 50 - 100 km od sebe. Vystupovat z auta mimo tábořiště a toalety je přísně zakázano (stejně jako v jiných jihoafrických rezervacích.) V noci se smí jezdit autem pouze s rangerem z NP.

**Vyschlé řeky:V Kalahari teče voda v řece průměrně jednou za 100 let. Kam ? Do solných jezer (salt pans). _Ve vyschlých řečištích je nejvíce flóry a fauny a též cesta autem je tam příjemnější a jednodušší než v dunách. 2 největší řeky – Nossob a Auob jsou uprostřed parku. Zajímavé jsou stromy v korytách řek. Akácie si berou podzemní vodu z hloubky až 60 m. Různé druhy keřů a stromů kvetou po sobě a v květu se zbaví všech listů, aby nemusely v této době dávat moc vody do květů a listů (vodní hospodářství).

***Antilopa Gemsbok: Tato majestátná antilopa je přizpůsobena k životu v Kalahari, nemusí pít vodu, stačí ji voda obsažená v travinách.