"Mám hlad, že bych snědla antilopu", sdělím Paulovi po výjezdu z Khalagadi parku. Ani se nediví, po 4 dnech o skývě chleba a konzervě fazolí. Máme sice před sebou cestu neznámem na farmu Klipkolk , která je uprostřed pouště někde na konci Jižní Afriky ( je tajemná už tím, že není nikde na mapách) , kam bychom měli dojet před soumrakem, nicméně zahučíme do Kalahari lodge, kde je otevřená restaurace i pro "nehosty". Malá oáza v písku s nádhernou zahradou, bazénem a restaurací !! Zapadneme mezi skupinu vypasených Jihoafrických mužů, kteří si na víkend vyjeli zalovit a vyhodit z kopýtka a pořádně se napereme, co kdybychom museli být další dny o hladu, že?

Po jídle rychle vyrazíme a hledáme tu správnou prašnou cestu na konec světa . Je už po třetí odpoledne a podle koordinátů je farma asi 100 km daleko. Nejenom , že Klipkolk není na žádné mapě, ale ani nejbližší osada Mier, kde žije několik desítek rodin převážně Sanů (Křováci) není v mapách k nalezení. To víte, vybírám vždy pečlivě místa, co nejdál od hlučícího davu. Podle internetové zprávy , vede do Klipkolku silnice R31. (Tak jsem to tedy četla v jednom cestopise Amerického cestovatele, který mě inspiroval k návštěvě ). Jak v zápětí zjistíme, tak existují 2 prašné silnice se stejným označením, paralelní a od sebe vzdálené 25 km. Jedna tzv. stará R31 a druhá nová R31... Kilometr sem, kilometr, tam to víte , jsme v Africe. Člověk musí přece jenom být na vše připraven. Stále ve střehu - jak říkával Franta Kocourek. Cestou vidíme farmu, kde se prohání velbloudi. Po velkém bloudění , asi po 70 km prašné cesty , vidíme značenou odbočku na Klipkolk. Ještě nás čeká přejet asi 5 km vysokých dun a pak nádherné obrovské (nyní vyschlé) solné jezero Haakskeen Pan -průměr určitě 12 km, ne-li více. Asi 25 km po odbočce se konečně dostáváme na druhou silnici stejného číslování a již zdáli vidíme se lesknout zeleň zahrady našeho útočiště pro dnešní noc. Mimochodem koordináty GPS se zase minuly asi o 10 km.

"Vítejte v mém domě ! " s úsměvem nám říká paní Bott, majitelka dnes již nefunkční 100 let staré farmy Klipkolk uprostřed pouště Kalahari. "Pojďte, provedu Vás po mé farmě. Tak zde je moje křídlo, kde jsou pokoje pro hosty, zde budete spát. Jak se Vám líbí moje koupelna? Přejdeme do mého salónu, zde je moje kuchyně, Seznamte se s mými 3 sloužícími, mají zde u nás praktické školení v hotelovém managementu, jsou to vlastně studenti. Pojdˇte, ukážu Vám moji zahradu, co říkáte mé přehradě?

Jak jste si všimli, paní Bott používá téměř neustále slovo můj, vyjadřující vlastnictví. Taky má na co být pyšná. Je totiž spolu se svým manželem již pár let majitelkou tohoto malého zámečku v poušti, je to v podstatě vyvlastněná farma původních bělošských majitelů. Farmu předělali na styl malého hotýlku, sami bydlí 8 km daleko v osadě Mier, kde mají nejkrásnější vilu v okolí. Bottovi jsou příkladem pro celé okolí. Jako jediní barevní při vyvlastnění měli zájem o farmu, nedostali ji jen tak, museli předložit podnikatelský plán. Pan Bott je vzdělaný a zcestovalý člověk se spoustou nápadů. Daří se mu, již dostal několik velkých vyvlastněných objektů (téměř zadarmo), ale musí do nich investovat. Bottovi se vzorně o dům starají. Vše je pico bello, čisto a vzorně fungující. Není to tak jednoduché, zde v poušti, vždyť nejbližší obchod je až 300 km daleko. Pan Bott nám vysvětluje některé ze svých plánů. Má již zkušenosti s turisty, tedy s těmi dobrodruhy, kteří se svým terénním vozidlem cesta necesta dostanou až k němu. Chce do osady Mier i do Klipkolku zavést elektřinu a telefonní spojení, to je jeho priorita. Nyní funguje elektřina pár hodin denně díky zapnutému generátoru. Bez těchto 2 záležitostí je velmi těžké dělat reklamu na hotýlek a odpovidat na rezervace pobytu. Navíc, pan Bott připomíná, dnešní "dobrodružný cestovatel" přece jenom dá přednost komfortu, tedy domu s elektřinou. Pak začíná přehánět, říká něco dokonce o asfaltu, a tak ho přemlouvám, ať to nedělá, že právě ta relativní nedostupnost láká dnešní milovníky dobrodružství. Vždyť takových míst na světě jenom ubývá.

Ještě za světla vezmeme pana Botta do našeho auta a podle jeho navigace šplháme do vysokých rudých dun Kalahari na show západu slunce. Paul si užívá terénu. Cestou projíždíme územím s různými farmami, pan Bott všechny majitele zná a tudíž může otvírat brány pustých rudých pozemků. Cestou zpět, v noci (v Africe je rychle tma), nám pan Bott se zasněným zrakem líčí, jak pro větší skupiny hostů pořádá večeři uprostřed solného jezera. Ale vše ve stylu, prostě se stoly, krásně prostřeno, se stříbrnými příbory a bílým porcelánem a samozřejmě několika číšníky. On to jede nejprve se "studenty" připravit a zapálí se svíčky . Hosté ve tmě divoce jezdí po jezeře a hledají místo královského pohoštění... Ale mezi námi, je to maličkost , taková jedna svíčka v noci uprostřed Kalahari je vidět na kilometry... Nicméně, inspirace je zde, nepřidáte se k nám při naší další cestě do těchto magických končin?

Po vydařené večeři o několika chodech , jak je zde zvykem, v Klipkolku v opulentní jídelně se s námi manželé Bottovi rozloučí a my zůstáváme sami se 3 sloužícími . Zničehonic se octneme ve staré Anglii. Čeká na nás neskutečná ložnice s křišťálovými lustry a viktoriánským zařízením. Jenom koupelna má velikost pruměrného obýváku v Holandsku. Poslední noc v poušti si tedy užíváme luxusu . Ještě se před spánkem, poté, co generátor přestal vyrábět elektřinu, projdeme po zahradě . Intenzivně vnímáme tu samotu, naprostou tmu, ticho , vůni bougainville a těch hvězd na obloze! V tomto mírumilovném rozpoložení mi probleskne hlavou imperativ - jenom proboha žádnou asfaltku !!