“Triiiiiiiing, triiiiing” zazní ostře do tiché noci náš cestovní budíček. Připomínka – právě jsme trávili nebeskou noc v krásném Klipkolku, farmě na začátku světa – koordináty GPS X/Y jen my sami dva a 3 sloužící. Prostorový svět pro mě a Křováky začíná (a končí ) uprostřed Kalahari.

Je něco po páté hodině ráno, co bychom neudělali pro dokumentaci východu slunce nad solným jezerem, že? Již od svých gymnasijních let se řídím hippie příslovým , “dnes je první den zbytku Tvého života”. Naštěstí můj muž to chápe . I když je přesvědčen, že zbytek mého života je o hodně kratší než zbytek jeho, bez problémů se k mým projektům přidává. Tím se, mimochodem, lišíme od spousty spoluobčanů, kteří zřejmě věří ve znovuzrození. Dostali jsme do vínku jenom jedno ráno. Kdo ví, kde nám zítra bude konec. Tak tedy hupky ven z teplé postele do chladného jarního jitra. Jedeme po tušené prašné cestě ve tmě asi 15 minut na severovýchod , sjedeme z dun dolů, do jezera. Je ještě téměř tma, pomalu se pláň zalévá jemným světlem naší nejbližší hvězdy, která je ještě schovaná za obzorem. Na obrovské bílé rovině je vidět zakulacení zeměkoule (nebo se mi to zdá?) . S velkým přemáháním odpoutáme zrak od věčného zázraku zrození dne a koncentrujeme se na věci přízemní a praktické jako je clona, správně zvolený objektiv, pevně postavený stativ a vklouzneme do kůže Vás, čtenářů a diváků , těch , co tuto nádheru na vlastní oči nezažili, ale podvědomě po ní touží. Úkol našich fotografií je přenést atmosféru této divoké končiny a vznešenost těchto prostých momentů do Vašich srdcí. Úkol nelehký. Jak nás náš učitel Freeman upozornil - nejvíce chyb se udělá při fotografování objektivní krásy, která v nás vyvolává velké emoce. Nejtěžší v této situaci je se koncentrovat na kompozici. Vše se totiž zdá tak evidentní, jedoduché a lehké.

Ve světle se rozkoukáme, pozor, kam šlapeš ! Dokonce nacházíme tůňky i jezírka s vodou! Mé srdce plesá, zde bychom nezemřeli žízní. Zapisuji koordináty do mapy.. . Východ slunce se vydařuje i díky mírné oblačnosti, ta vždy přidá na kráse.

Po fotoseanci , kolem 8 hodiny, kdy pomalu teplo a vyprahlost přebírá štafetu nad vlažným ránem, jedeme zpět do Klipkolku na snídani. Tým 3 "studentů" nám ji připravil v nyní již sluncem zalité zahradě. Máme pocit, že nám dnešní ráno propůjčilo korunu k vládě nad Kalahari (je to tím, že lvi jsou v nedohlednu ??).

Bohužel všechno má svůj konec. I naše cesta za romantikou pravé Afriky. V tomto posledním pokračování se pomalu budeme blížit civilizaci a tím kouzlo divokého a nespoutaného kontinentu bude pomalu přecházet v “normál”, jak jsme zvyklí bez ohledu, zda- li bydlíme v Amsterodamu, Olomouci či Johannesburgu. Normál je tam, kde si můžete zavolat mobilem, při pocitu žízně zastavíte u obchodu a koupíte si Coca Colu, zamykáte si automaticky auto, tam, kde vidíte více lidí než orlů, tam, kde se nepozastavíte nad kdejakým zvukem a kde kolemjdoucím nepřejete dobrý den. Tam, kde končí inspirace a začíná obyčej. Tam, kde sny jsou nutné k přežití. Je čas se pomalu rozloučit s pouští , vyrazit na cestu.

Dnes máme v plánu ujet přes 500 km směrem do Normálu. Jedeme po pokraji Kalahari, občas zabočíme zkontrolovat jiná solná jezera po cestě, kupodivu atmosféra v jezerech bývá rozdílná, každé má svého genia loci…Ještě chvilku pobýt, nespíchej. Po 300 km v Upingtonu vyměníme terénní vůz za náš starý a normální a po asfaltce k večeru dojedeme do perly Kalahari – města Kuruman. Leží na kraji pouště a proslavilo se zahradami a zemědělstvím. Uprostřed tohoto městečka tryská denně fontána Eye (Oko) do jezírka 20 milionů litrů sladké pramenité vody . Při příjezdu do města poprvé za dlouhou dobu ucítíme napjatou atmosféru. Obyvatelstvo převážně černošské pozoruje cizí vůz (nás) s materiálním zájmem i arogancí. U domů samé mříže. Zajedeme k hotýlku na hlavní třídě. Paní majitelka příjde otevřít, projdeme několika vraty, všechna vrata mají mříže a všude jsou video kamery. Zdá se, že běloši zde žijí ve strachu a ve vězení. Nicméně město je pěkné.

Poslední den v Africe. Dnes večer odlétáme z Johannesburgu, máme 512 km na letiště. Ještě se chceme podívat za město Kuruman na historickou památku prvních bělošských usedlíků tzv. Muffat Mission , skotského misionáře Muffata. Je to stará vesnička s kostelíčkem v zahradách. Robert Muffat žil se svou paní mezi divochy, kterým kázal slovo boží (toho vašeho boha) a přeložil bibli do místního jazyka . Byl tchán Davida Livingstona, který u nich často přebýval během svých výprav do nitra Afriky. Však to odtud není zas tak daleko k Viktoriiným vodopádům, které Livingstone pro “civilizovaný svět“ tehdy objevil. Naše načasování je perfektní, je začátek jara a nádherné, majestátné Jacarandy jsou v plném květu. V klidném prostředí rozkvetlých zahrad a starých stavení nasajeme atmosféru prvních pionýrů a objevitelů Afriky, a je opravdu čas se rozloučit.

Cestou do Johannesburgu se silnice rozšiřují, aut přibývá a pocit volnosti a exotiky mizí. Už jsme v Normálu… Johannesburg je obrovské, moderní velkoměsto postavené v nadmořské výšce kolem 1750 m.n. v kopcovité krajině. Vítá nás plejáda světel a reklam a dává zapomenout, že ještě ráno jsme byli jedno s tou pravou Afrikou. Letadlo stihneme přesně na čas. Nad nočním Johannesburgem si slíbíme, že se brzy vrátíme domů, do Afriky, do míst, ve kterých navždycky sídlí naše duše.

Víte, kde sídlí ta Vaše ?