Na začátku si tedy položíme obvyklou otázku. Proč tam (lidi) lezou. Obecně nevím, ale konkrétně u mne má jasno moje žena Alena, jakožto amatérský domácí psycholog. Muži v přechodu mají potřebu (si) dokázat, že ještě nepatří do starého železa a tak si pořizují mladší milenky, opouštějí manželky-vrstevnice a pořizují si mimina nové generace. U mne se to projevilo tak, že jsem se hrnul do něčeho, na co prokazatelně nemám fyzicky ani psychicky, ale moje ego to potřebovalo. Vždyť na Aconcaguu úspěšně vystoupí jen asi 40% ze všech uchazečů, kteří si pořídí trekking permit = permiso de ascenso = povolení k výstupu. Na druhou stranu Stefano Ardito ve své knize Přemožitelé hor píše, že Aconcagua je nejvyšším bodem na zeměkouli, kterého lze dosáhnout bez skutečných horolezeckých zkušeností.

Aconcagua leží v západní Argentině v blízkosti hranic s Chile. Zeměpisná šířka je skoro stejná jako má Buenos Aires (na severní polokouli přibližně Baghdád). Je to hora složená z navrstveného sopečného materiálu, ačkoli sama není sopkou. Příznivci a obdivovatelé o ní tvrdí pravdivě, ale trochu zaujatě, že je to nejvyšší hora západní polokoule, nejvyšší hora jižní polokoule, nejvyšší hora Ameriky, nejvyšší hora mimo Asii atd. Měří 6959 až 6962 m podle zdroje (vojenský zeměpisný atlas MNO z roku 1975 uvádí dokonce výšku 7021 m – a to není jediná sedmitisícovka v Jižní Americe). Na stránce www.aconcagua.cz se můžeme dočíst, že „Aconcagua sice měří necelých 7000 m, ale její poloha v Andách, ve kterých přesahuje okolní hory o více jak 1000 m, její blízkost oceánu a otevřenost oceánským větrům činí její klimatické podmínky velmi náročnými. Udává se, že klimaticky odpovídá nižším osmitisícovkám v Himálaji“. Naproti tomu vedoucí výpravy z roku 1897 (nějaký FitzGerald), jejíž člen Mathias Zurbriggen jako první stanul na vrcholu, tak ten FitzGerald označil Aco za „nesnesitelně nudnou haldu škváry“ a neobtěžoval se na ni vystoupit (převzato z knihy Chrise Boningtona – Kronika světového horolezectví, Slavné výstupy). V knize Na hraniciach zeme (Willis, Hindley, Proujan – slovenský preklad) ale píší, že to bylo trochu jinak. FitzGerald se dostal 300 m pod vrchol, kde mu kvůli řídkému vzduchu došly síly a vrátil se. Dále cituji: „… a prenechali Zurbriggenovi, aby sa sám obrátil k vrcholu. Krôčik za krôčikom sa niekoľko hodín zaťato predieral vyššie, až nakoniec zapichol čakan na najvyššom bode Aconcaguy“. Jako bych viděl sebe – viz dále.

Na vrchol Aco vedou 3 hlavní cesty. Normálka se chodí od Puente del Inca údolím Rio Horcones Superior na Plaza de Mulas a přes 3 výškové tábory po severozápadním svahu. Polská cesta dlouhým údolím od Punta de Vacas přes ledovec Glacier de los Polacos od severovýchodu a s normálkou má společný závěr. Obě tyto cesty jsou chodecké, bez nutnosti za normálních podmínek v argentinském létě používat pomůcky. Třetí cestou – horolezeckou - je výstup jižní, impozantní, asi 2600 m vysokou stěnou. Naše skupina 6 turistů se rozhodla k pokusu o výstup nejsnazší cestou v lednu 2007. Odlétali jsme 28.12.2006 z Mnichova přes Madrid a Buenos Aires a již 29. odpoledne jsme vyřizovali v Mendoze povolení k výstupu a nakupovali plynové bombičky k vařičům. Na letu nebylo ani tak nic zvláštního, jen ve snaze ušetřit za nadváhu jsme byli navlečení do péřovek a těžkých pohorek, které jsem kvůli kovovým součástkám musel u každého kontrolního rámu zouvat a v ponožkách jsem mezi muži v kravatách působil dost nezvykle – a to jsem měl ty ponožky ještě relativně čisté. Z Mendozy následoval přesun asi 240 km mikrobusem do Penitentes a v hotýlku začínalo první z mnoha přebalování. Věci se dělily na 3 části: něco (například kalhoty do města) nechat v depozitu zde v hotelu, něco (stan, spacák, jídlo) si vzít na 3 denní přesun do základního tábora a zbytek (teplé oblečení, mačky, další jídlo) poslat po mulách.

Cesta od vstupní brány – kontrola permitů a vydávání číslovaných pytlů na odpad – do základního tábora měří necelých 30 km a turista vystoupá od 2950 do 4300 m n.m. Aby to nebyla taková rána spí, se v táboře Confluencia (=soutok; 3400 m n.m.) na soutoku řek Horní a Dolní Horcones neboli Vidle. Údolí je vyprahlé a prašné, jen se zbytky zeleně a kalnou řekou, která v průběhu dne výrazně mění průtok, protože vzniká z odtávajícího sněhu v závěru údolí. Svahy kolem dávají svými rozměry pocítit člověku jeho nicotnost. Možnost naložit část věcí pro přesun do základního tábora na muly je příjemná, my jsme poslali asi 6x20=120 kg a to už je nějaká úleva pro záda. První den (pro nás 30.12.) se dorazí do Confluencie a druhý (31.12.) se jde nalehko na aklimatizační výlet pod jižní stěnu Aco (Plaza Francia – 4300 m n.m.) s návratem. Silvestra jsme tedy slavili zde a kvůli časovému posunu už ve 20.00, ale v očekávání věcí příštích jsme ani moc nepařili. Na Nový Rok jsme se přesouvali do základního tábora. Cesta trvá obvykle 8 až 10 hodin a zprvu to vypadá na snadný pochod jen s nebezpečím spálení či přehřátí (bezoblačná obloha, přes 30 °C). V době, kdy je základní tábor již na dohled a zdánlivě na dosah ruky, začíná závěrečné stoupání v suti s plovoucími kameny a sil rychle ubývá. Na vstupu do base campu je další kontrola s vydáváním dalších igelitových číslovaných pytlů, tentokrát na bobky a papíry od nich. Základní tábor má část stanovou a asi 20 minut chůze stranou stojí údajně nejvýše položený hotel na světě. V zájmu zvýšení naděje na úspěch jsme měli ubytování zde, ale dojít sem od vstupní brány bylo už na hranici našich momentálních možností.

Následující den 2.1. jsme byli na tom fyzicky tak, že jsme s obtížemi absolvovali výlet do stanové části, kde jsem postavili záložní stan vybavený vařičem pro případ nutnosti náhlého ústupu z vyšších táborů. Dobrovolná lékařská prohlídka a měřené hodnoty obsahu kyslíku v krvi?? (říkali jenom oksidžn a číslo kolem 80), resp. krevního tlaku ukázaly, že proces aklimatizace se nedá a nemá oklamat. Další den už byl náš stav o poznání lepší subjektivně i objektivně a tak 4.1. jsme vykonali vynášku do prvního výškového tábora Plaza Canadá, který leží ve výšce asi 4900 m n.m. Vynesli jsme si tam stany, protože jsme mohli ještě jednu noc spát v hotelu, porozhlídli se a zase sestoupili. Další den jsme tam už šli se spacákem a zůstali na noc. Tentýž cyklus se opakoval u dalších dvou výškových táborů Nido de Cóndores (5400 m) a Refugio Berlin (5900 m n.m.). Vynáška s návratem a následný den výstup s přespáním. Jen byl rozdíl ve způsobu opatřování vody (Canadá – voda vytékala odpoledne na spodním okraji sněhového pole, Nido – voda se odpoledne dala nabrat v rozmrzlém jezírku, Berlin – voda se musela získávat rozpouštěním sněhu z míst, která nebyla zjevně znečištěna) a ve snižující se teplotě – v Berlíně nám voda zmrzla i ve stanu.

Tak jsme se 9.1. dohrabali na camp Berlin a zvažovali, co dál. V průběhu odpoledne jsme postupně získali 3 různé předpovědi počasí: bude blbě, bude 1 den hezky a bude 2 dny hezky. Obecné pravidlo říká, že pokud jdou Japonci, bude hezky, protože Japonci mají vždy kvalitní předpovědi. Pravidlo neříká co dělat, když Japonci nejsou v dohledu. Rozhodli jsme se nečekat a zkusit to hned následující den. Vstávání v 5.00, útočná krupicová kaše k snídani a v 6.30 ve všem teplém oblečení do akce. Začátek vypadal nadějně, výška přibývala, přešli jsme přes Refugio Independencia (rozbitá dřevěná budka), travers del Gran Acarreo (větrný travers přes velké suťovisko), kolem El Dedo (prst) a pod závěrečný výstup zvaný Canaleta. Ta začíná ve výšce asi 6600 m n.m. a význam překladu je výstižný: žlábek, korýtko, skluzavka. Opět suť, ve které není opora ani na velkých kamenech. Ty volně plavou pod nohama po svahu při sebemenším impulsu od pohorky. Každý krok stojí mnoho sil, člověk ztrácí rovnováhu a zmatenými pohyby se dále zbytečně vyčerpává. Na 2 až 4 povedené kroky 1 nadechnutí, ovšem nešikovný krok může znamenat ve výsledku i ztrátu výšky. Prali jsem se s tím jak jsme nejlépe uměli (asi stejně jako Zurbriggen) a nakonec přes všechny útrapy jsme na vrcholu zapichli čakan 10.1.2007 mezi 14.15 (ti výkonnější) a 15.00 (já).

Vím, že to bylo pozdě, protože je třeba se také vrátit, ale počasí bylo příznivé a touha jít nahoru byla silnější než odpovědnost či předposranost. Právě mezi těmito pojmy těžko hledat hranici, ta se přesně stanoví až ve chvíli, kdy se něco přihodí. Nám se naštěstí nepřihodilo nic nepříjemného a tak jsme si mohli asi s deseti dalšími turisty užít (i když jsem čekal větší euforii) chvíli vrcholového rozhledu na víc než o 1000 m nižší okolní kopce a na vzdálenější srovnatelné obry (Mercedario – 6670 m – v překladu to znamená ´mnich řádu milosrdných bratří´; Cerro Tupungato – 6800 m) a vydat se na neméně únavnou cestu dolů. Došli jsme mezi 6. a 7. večer, padli do spacáku a usnuli. V noci se zvedl vítr se zvukem rychlíku, vždy chvíli burácel někde v okolí než se vrhl na náš tábor, pak hrozil roztrháním stanů a utrháním šňůr, ale naštěstí se nic takového - s výjimkami někde u sousedů – soudě podle vzrušených výkřiků v průběhu noci a trosek stanu ráno – aspoň myslím, že to mělo souvislost s tím větrem – nestalo. Ráno stále foukalo a byla pořádná zima, čekali jsme na sluníčko, ale ani kolem 10. hodiny se kvůli větru skoro nedalo balit, aniž by vítr něco nevzal, šňůry nám zamrzly do ledu, tak jsme je museli uřezat, a konečně kolem 11. jsme zahájili sestup, který končil až v hotelu v base campu. Další den jsme po zabalení a naložení pytlů na muly nalehko sestupovali až k bráně parku, kde jsme měli domluvený odvoz do hotelu v Penitentes. Celý den jsem se viděli, jak pijeme studené pivo a dáváme si argentinský biftek (aspoň 300 g), ale než jsme se k tomu propracovali, absolvovali jsme nervově vysilující záležitost v tomto časovém sledu (přesné časy jsou vypravěčovy matné vzpomínky, což je s ohledem na absolvovanou zátěž pochopitelné):

19.00 – průchod branou parku, odevzdání pytle s odpadem, přivolání odvozu,
19.15 – příjezd přepravce, přátelská diskuse přepravce ve stanici strážců parku,
19.30 – odjezd do neznámého terénu k ohradě s mulami, na kterých byly doposud připevněné některé naše batohy,
20.00 – čekání na to, až gaučové sundají batohy s postrojů, až sundají postroje s mul, až ze stáda vyberou zdatné muly na další den, až napojí koníka, až napasou zbylé muly, až zamknou všechny boudy, až nastoupí do auta,
20.45 – odvoz gaučů (těch chlápků od mul) do Puente del Inca,
21.00 – urgentní telefonát od strážců parku, že na bránu přiletěl vrtulník z base campu s akutně nemocným Brazilcem, návrat k bráně,
21.15 – diskuse mezi Brazilcem (vypadal dost zdravě) a rangery, rozebrání hromady batohů na střeše auta, vyjmutí prázdného pytle na odpadky z Brazilcova batohu a odevzdání pytle nekompromisním strážcům,
21.30 – odjezd do Penitentes, vyložení teď již úplně čiperného Brazilce,
21.45 – příjezd k našemu hotelu v psychicky narušeném stavu,
22.00 – radikální obrat situace – mají pivo (cerveza Andes), bifteky a vše, co v danou chvíli potřebujeme – svět je růžový.

Ráno zase přebalit a normální autobusovou linkou přesun do Mendozy. Zde několik dnů odpočinku, slavení, degustace vína a bifteků. Kraj kolem Mendozy je sice polopoušť, ale díky dlouhodobému promyšlenému zavlažování je to zároveň oblast celosvětově uznávaného vína. Bodový systém asi v Argentině neplatí, protože kombinace pronájmu kol s exkurzí do vinných sklepů je zde nabízená a oblíbená. Argentinské červené má běžně 13 a více voltů, nemá chybu, rychle stoupá do hlavy, která pak ráno ani moc nebolí. Také bifteky se osvědčily. Po třídenním nabírání ztracené tělesné váhy jsme přeletěli do Buenos Aires, kde se výprava rozdělila, 4 členové odletěli do Evropy a zbylí 2 jsme vykonali ještě druhou část akce, která si zaslouží vlastní vyprávění.

Závěrem odpovědi na nejčastější otázky čtenářů, diváků a fanoušků:
Co jsme udělali dobře?: Skoro všechno, slabiny se neprojevily, protože se nevyskytly nepředvídané potíže s počasím atd. Naše úspěšnost byla nadprůměrná - dvoutřetinová, protože jeden účastník z naší skupiny byl postižen zápalem plic a nevystoupil nad úroveň základního tábora a druhý poslední den výstupu celkem racionálně zhodnotil svoje možnosti a usoudil, že 6000 m mu postačuje.
Co jsme udělali špatně?: Skoro nic ze stejného důvodu. Snad jen, že jsme měli na poslední dny výstupu málo cukru a do čaje si dávali ty rozpustné tablety s vitamíny, vápníkem a hořčíkem. Čaj mám rád, ale měl jsem pak několik dnů pauzu. Jednak to bylo vzpomínkou na tu hnusnou tekutinu téhož názvu, jednak tím, že jsme měli k dispozici i cosi jiné (viz heslo Mendoza).
Jaká byla na vrcholu teplota?: nevím, ale nízká. Přesně si to nepamatuji, ale měl jsem na sobě dvě čepice, kapucu, termotriko s krátkými, termotriko s dlouhými, flísku, péřovku, péřové rukavice, spoďáry, futrované kalhoty, duplexy a vedro mi nebylo – odhadem asi -10 až -15.

Celkové dojmy?: příroda drsná, neromantická, ale skvělá, dobří lidé, atmosféra nabitá přítomností obrovité hory, k jejímuž vrcholu a způsobu, jak se na něj dostat, se upíná mysl většiny přítomných. Myslím, že právě celkové působení všech těchto faktorů vytvářejících neopakovatelné prostředí je pravým důvodem, proč tam lidi lezou. Jednodušeji: lezou tam, protože musej.

A úplný závěr: Dá se to, ale buď musíte být borec anebo mít štěstí, že Vás v průběhu rozhodujících 14 dnů nepostihne (postupně nebo najednou) úžeh, úpal, sračka, nevolnost, nechutenství, zácpa, hladomor, omrzliny, horská nemoc, otok plic, otok mozku, nachlazení, podvrtnutí, zlomenina, sněžení, mlha, mraky, viento blanco, viento oscuro, selhání nebo ztráta výstroje, oblečení, bot, stanu, spacáku a nevím co ještě. I když - nic není černobílé. Člověk je utahaný, ale jde to většinou zvládnout, je mu trochu blbě, ale ne tolik, aby nemohl jít dál, je trochu nachlazený a pokašlává, má ale kašel?, je to na prášek? Hranice mezi zdravím a nezdravím je neurčitá, zamlžená. Nicméně, kdo se tomu všemu nebo komu se to všechno vyhne, může si trochu užít. My jsme si užili.

Příště možná Volcan Lanin – nejvyšší hora Patagonie, na kterou lze vystoupit bez použití lana.