Naši cestovatelé již konečně dorazili do Indie, což je z pohledu celosvětového neklidu daleko klidnější destinace než Írán a Pákistán. Honzův pohled si WWWprase dovoluje předhodit čtenářům v této rubrice. Text si redakce vydloubla z Honzovýho deníčku, který píše sporadicky na cestě po blízkém dálném východu, když se mu podaří vklouznout do nějaké kavárny, čajovny, nebo někde na ulici do prostoru opatřeného internetem. Jeho fotřík při tom nostalgicky vzpomíná, jak v Adenu pokoutně pokoušel osud a posílal rozechvěle jednou za měsíc bezháčkové majly za nehorázné peníze od jedinýho poskytovatele této služby. Honza jednou za čas pošle SMS - jaká to vymoženost - a pravidelně majluje - jaká to vymoženost, a taky si přepisuje deníček při pití čaje - jaký to ultranadstandard - do elektronické podoby, kterou dává k dispozici celýmu světu. Sice bez háčků a bez čárek, ale to je problém snad jen češtiny. A protože redakce ví od svých četných čtenářek i čtenářů, jak neradi čtou bezháčkové texty a jak je to unavuje, dala si redakce tu práci a text opatřila diakritikou. Je-li však mezi vámi někdo, kdo je z telefónie a SMSystémů zvyklý na bezčárné čtení, může si kliknout sem a číst.

Zahedan nablízku a za okny poušť, okoralé hřbety hor, suť. Vše v monotonní bleděhnědé.
Zahedan, vedro, prach. Taxíkářské odbory drží pevnou a vysokou cenu. Honza s Komárem smlouvají cenu před nádražím a chytí je přitom policajt, zapíše si naše pasy a usmlouvá s námi cenu na 20 chomejni. Sát indza, sát undza - sto tady a sto potom. Komárův gumicuk byla výtečná koupě.

Poušť, poušť, poušť. Sucho, horko, Pákistán. Další propad, nebo spíš prohloubení jinakosti. Vexlák s pytlem přes rameno, celkem moderní autobus (cestopisy hovořily o dost hrozných malovaných strojích). Batohy na střeše váže tlustá ohryzaná šňůra. Fousatí divocí chlapi s prořídlými zuby, čapkami nebo šálami (Afghánkami) na hlavách. Není divu, k Afghánské hranici je to 30 kiláků, projíždíme krajem, který se nazývá Balúčistán. Balůčové jsou odbojný a sveřepý pouštní národ, který na nějakou jakoukoliv vládu kašle, platí zde kmenová pravidla... Čeká nás patnáct hodin do Quetty nehostinnou poušti. Sir, wear scarf, babies - pull you, povídá mi usměvavý chlápek na mé tři dredy.

Ta vyprahlost a horko - v míře dosud nepoznané. Z hlíny uplácané chatrče a asi dvě hodiny různých stání a nakládání rozličného zboží. Večerní zastávka na modlení - chlapíci si vezmou své koberce do pouště, pak se začíná pomalu jíst - zastávka na piknikování.

Za mnou dvě malá děcka - smrkají, kašlají, žbleptají a co chvíli propuknou v pláč. Fyzicky mám dost, při usnutí jsem si už dvakrát skoro rozsekl líc o tyč, co tu trčí.
Soumrak přináší vlahý odstín vzduchu. Íránská jízda v protisměru byla aklimatizační - v Pákistánu se totiž jezdí vlevo. Bohatý rejstřík klaksonů je tady nutností - náš autobus má pouhopouhé dvě melodie.

ilustrační fotky nejsou z dílny WWWiditelného prasete, ale jsou „zapůjčené” z dostupných inernetových nevyčerpatelných zdrojů. Uvádíme i zdroje a autory, je-li to jen trochu možné, kliknutím na fotku se většinou dostanete k původnímu materiálu....