Zemská kůra je rozdělena do desek, kterým se říká tektonické. Ty mají nepravidelný tvar a tvoří jak kontinenty, tak dna oceánů. Hlavních desek je asi 14 a jejich tloušťka je mezi 15 a 200 km. Desky plavou po plastické vrstvě roztavené horniny - astenosféře. Velikost pohybů dělá za rok až 10 cm. Vzájemné pohyby dvou desek mohou jít proti sobě, od sebe nebo paralelně (spolu nebo proti sobě). Ve všech případech se ale nenacházíme na klidném území, v okolí těchto kontaktů musíme počítat s častějším výskytem zemětřesení, sopečné činnosti atp.
Srážkou Indické desky s Eurasijskou vznikly Himaláje, které stále rostou, protože pohyb pokračuje. Podsouváním desky Nazca pod Jihoamerickou vznikají Andy. Podsouvání jedné desky pod jinou se říká subdukce. K té dochází rovněž v oblasti Nového Zélandu, kde na sebe narážejí desky (Indicko)Australská a Pacifická. Obě tyto desky patří k těm větším. Zajímavé je, že na jižní straně se Australská deska podsouvá pod Pacifickou (podle příkopu Puysegur), kdežto na severní straně Pacifická pod Australskou (podle příkopu Hikurangi – Kermadec). Uprostřed to asi dost skřípe.

Tento zdlouhavý úvod slouží k tomu, aby nám přišlo samozřejmé, že se na Novém Zélandu nezřídka setkáváme se seismickou a vulkanickou činností a doprovodnými úkazy. Ty mohou být katastrofického rozsahu, jako bylo například zemětřesení v Napieru popisované v minulém dílu, soptění Ruapehu v předminulém dílu, nebo při přijatelné formě a intenzitě mohou být lákadlem pro touristy. Že to nemusí být vždy legrace ukazuje porovnání síly erupce sopek z celého světa. Výbuch sopky Taupo zde na NZ v roce 186 n.l. mnohonásobně předčil jak Vesuv v roce 69, tak St. Helensovu sopku (1980) a co do množství vyvrženého materiálu i proslavenou sopku Krakatoa (nebo Krakatau v roce 1883) – viz též Čapek K. Pro srovnání: Taupo v roce 186 vyvrhlo 60 až 100 km krychlových hmoty, Krakatoa 18 km krychlových – to je asi tři až pětkrát méně. To ovšem je nic proti největší erupci Taupa (pojmenované Oranui eruption), kdy bylo vyvrženo asi 1170 km kubických hmoty a několik stovek kilometů čtverečních okolní krajiny se propadlo do kaldery. Taupo vybuchlo za posledních 27000 let asi 28 krát a v kráteru sopky se vytvořilo Lake Taupo, největší jezero Nového Zélandu o rozloze 616 km čtverečních.
Horké koupání na Hot Water Beach
Na východním pobřeží poloostrova Coromandel, u osady Hahei, se nachází krátký kus neobyčejné pláže. Vyvěrají zde totiž horké prameny přímo do písku mezi čárou přílivu a odlivu. Dobu maximálního odlivu pro ten který den se dozvíte v kterémkoli informačním centru v okolí. Za odlivu se sem proto nahrnou touristi a začnou usilovat o opaření. Voda je v místě vývěru až 64°C horká, a to pak není nic složitého. Metodou pokusů a omylů si vytvoří hranici mezi vodou nadměrně a příjemně horkou a do písku si začnou hloubit přírodní vany. Je možné si k tomu účelu vypůjčit polní lopatku. Za pár hodin přijde příliv a pláž zase srovná.

Ve střední části Severního ostrova, na dosah od městečka Rotorua, se nalézá všech 5 nejvýznamnějších geotermálních oblastí s nejrůznějšími variantami gejzírů, horkých pramenů, vařících se blátivých polí a syčících kráterů. Krajina zaslíbená těm, kteří trpí plynatostí. Sirný přídech nemusí každému vyhovovat, a tak některé inzeráty na ubytování zdůrazňují, že u nich ty prdíčky nejsou cítit. Nám se poštěstilo navštívit kromě jedněch horkých koupelí v Rotorui i atrakce Te Whakarewarewa a Wai-o-tapu.

Gejzíry
Asi nejznámější gejzír Pohutu se nalézá v prvním ze jmenovaných parků. Občas stříká, občas odpočívá. Je to pěkné. Co dodat? Za léta stříkání si kolem sebe vysrážel pěkné platíčko šedožlutých minerálů.

Druhý z těch nejznámějších (je v parku Wai-o-tapu) má kolem sebe místo platíčka opravdu vyšperkovanou legendu. Lady Knox, po níž se gejzír jmenuje, byla dcerou místního guvernéra generála lorda Ranfurlyho a jednou jí jako náhodou při nějaké skopičině upadlo do díry po gejzíru mýdlo. A pak se děly věci. Začalo to pobublávat, poprskávat a pak stříkat ukrutně. Vysvětluje se to tak, že mýdlo sníží povrchové napětí vody a potom bla bla něco. Čas, kdy šoumen v zeleném oděvu za vymakaného komentáře nasype do Knox díry dávku mýdla, je všeobecně znám a na tuto hodinu se sem hrnou davy zdaleka. Denně v 10.15 dopoledne popoženeme přírodu, aby nám ukázala. V tom výkladu kolem implantace saponátu je spousta vtipných glos, kterým jsem tedy většinou v angličtině nerozuměl, pochytil jsem ale krásně nacvičený výraz překvapení ve chvíli, kdy si gejzír prvně trochu více uplivne, a pak poslední slova před okamžikem O a přemístěním do přiměřené vzdálenosti o tom, že dneska už se koupal. Voda má údajně stříkat až do výše 21 m, ale to ani náhodou.

Champagne pool, Artist´s palette
Na těchto výjimečných místech mě udivuje ta ostrá hranice mezi prostorem, kde se bezstarostně pohybují touristi a mezi živlem schopným v krajním případě zlikvidovat v mžiku daleké okolí. Přitom tato hranice je jen vypozorovaná. Jdete po dřevěném chodníčku a za klandrem se prohánějí démoni, vaří se jedy nebo se čoudí z pekla.

Šampaňský rybník – pojmenovaný po probublávajícím oxidu uhličitém a Umělcova paleta působí velmi nadpřirozeně až umělohmotně. Nebo jako skládka chemického odpadu u nějaké fabriky. Barvy pocházejí od různých látek vytvářejících se zase v souvislosti s pozůstatky vulkanické činnosti: oranžová je oxid antimonu, zelená – koloidní síra, žlutá – železo, tmavě šedá – sirné bahno.

Ale žije tu různé ptactvo, tak to asi nebezpečně jedovaté není.

Vysrážené minerály dělají také takové minibazénky. Podobné, ale v mnohonásobně větším měřítku byly vyhlášená atrakce - Růžové a Bílé terasy - do té doby, než je v roce 1886 zničil výbuch sopky Tarawera. Ten mimo jiné dokázal vyvrhnout žhavé sopečné pumy až do vzdálenosti 14 km a pohřbít tři maorské vesnice pod 20 m bahna.

Bubláky, čuďáky, syčáky, prďáky, pliváky
Vsadím se, že každý tourista vlastnící fotografický aparát má aspoň polovinu všech snímků z dovolené odtud vyplněnou bahnem. Naštěstí jen digitálním. Je to jako zlatokopecká horečka, boj ducha se lstivou přírodou, přičemž zde má příroda intelektuálně významně navrch. Začne to příchodem k mud-poolu. A hele, tady se udělala krásná bublina. Tu musím mít. Nasměruji tam foťák a ona se udělá vedle mnohem lepší. Tady se to rozprsklo nevídaně. To musím mít. Teď támhle. To musím ... Fotograf je vždy opožděný o nějakou tu vteřinku a zmateně práská snímek za snímkem do nečinných míst než pochopí, že co teď zahlédl, za moment už těžko vyfotí. Začne to sekat na náhodu a udělá marně dalších ix desítek fotek. Pak zapne nějaký ten sportovní program, který sbírá několik snímků za vteřinu. Šance je o málo vyšší, ale paměť se mnohem rychleji zaplňuje. Zkusí videosekvenci, ale to už je trochu pod úroveň, a stejně za 30 vteřin nemusí zachytit vůbec nic.
Nakonec si skoro každý, byť trochu upocen a ponížen, odnese několik opravdu pěkných bahének, bublin nebo plivanců mezi těmi stovkami záběrů na nudně nehybnou šedou hmotu. Až vám někdo bude odporovat, že by se mu to nemohlo stát, nechte ho v blahé nevědomosti, dokud to sám nezažije. Přidávám několik svých úlovků.

Folklór
K těmhle termálním parkům vždycky přistrčí nějakou tu domorodou vesnici, tanečky, tetované ksichty a jiný folklór. O tom budeme psát jindy (možná). Zde jen několik výrobků, řezbářská dílna a kriticky hodnocená kvalita mnohoveslice.

Ať si kdo chce co chce říká o komercionalizaci přírody, tady se mi to líbilo. Je opravdu na co se dívat. Mají to pěkně udržované a přes ty davy lidí toužících spatřit přírodní vodotrysky nebo bahenní vývařovnu jsme, myslím, neměli pocit nějakého velkého nesoukromí. Pokud by to nastalo, hned za rohem si můžete ten abstinenční stav vyřešit. To na obrázcích je stromová kapradina – jeden ze symbolů Nového Zélandu, kaledonská borovice, vždyznějící cikáda a nějaké mouchy.

Příště bude ještě nějaká směs vejškrabků (města, Kauri tree, východní mys, apod.) a pak možná ještě krátké zastavení cestou v Soulu (letiště Incheon).

Tato sopečná puma u silnice už naštěstí dávno vychladla.

foto i povídání: Honza K.