Před dvěma lety (1998) jsem pocítil touhu napsat něco zásadního o digitální fotce. Dokonce jsem to i napsal, jenže ještě před tím, než spatřil fejeton světlo světa, podařilo se mi ho neřešitelně zabordelit v chaosu několika harddisků. S největší pravděpodobností jsem ho pro jistotu přepálil s jinými daty na neznačkové CD, které osleplo hned po vymazání všech zazálohovaných dat. Možná, že to bylo všechno jinak. Fejeton je zkrátka v řiti. A vůbec mě to nemrzí. Psal jsem tam tenkrát, lehce opojen novou technologií, o tom, jak to funguje, jaké jsou limity, čeho nikdy nedosáhne digitální fotka, jenže právě v tomto bodu jsem se mýlil. Toho, čeho nedosáhne podle tehdejšího fejetonu asi brzy technologie dosáhne. Během těch tří let, kdy používám digitální fotografii skoro dnes a denně jsem dospěl zase úplně k jiným závěrům. Tehdejší fejeton byl spíš oslavný, než drtivě negativní. A ten dnešní? Ten na tom bude stejně. Jenže z poněkud jiného zorného úhlu. Tento fejeton není pokusem o rekonstrukci ztraceného. Je jiný:
Začněme ne snad hned od počátku, začněme klidně od konce. Váháte dosud, jestli fotit digitálně, či klasicky? Vyplatí se vám to? Stojí to za ty prachy? Hned teď vám říkám že jo. Počítač určitě máte a používáte. Tak to do investic počítat nemusíte. Kupte jen ten foťák a foťte. Foťáků je po kšeftech víc než zdrávo. Těžko vybírat. A reklamní letáčky vám v rozhodování nepomohou. Každej foťák je podle výrobců nepřekonatelně výtečný a právě určený jen vám. Škoda, že výrobci věhlasných značek vyrábí několik typů. A ve značném cenovém rozpětí. I kormorán by jim mohl závidět.

A i kdybyste byli protiglobalizačně založení, v tomto případě vám globalizace pomůže v rozhodování. Není vůbec těžké vám na dálku poradit jaký si máte koupit foťák. Stačí jen, když si sami určíte množství tisícikorun, které do toho chcete vrazit. Jestli si vezmete onu příslušnou sumu do nějakého trochu lepšího fotokšeftu, dostanete za své peníze přesně tu odpovídající kvalitu. Víc vám radit nebudu. Dokonce si můžete vybrat mezi několika typy podle toho, jestli se vám bude foťáček hodit k pleti nebo ke svetru. Výrobci digitální fototechniky se dostali tak daleko, že za stejné prachy si koupíte jakoukoliv značku a foťáky budou umět přibližně totéž. V tom vám tento fejeton neporadí. On vám vlastně neporadí vůbec. Něco málo byste se mohli o jednotlivých typech a vlastnostech digitálů dozvědět na celkem nudně a nijak vedeném, i když užitečném serveru www.digineff.cz . Neff se vám tam přizná ke každé vlastnosti skoro každého digitálu, který mu proplul rukama. A nebylo jich zatím málo. Možná, že se do některého po přečtení jeho osobní recenze zamilujete. A i třeba koupíte.
Digitální fotka je, ať se to komukoliv líbí, či nikoliv, ideální především pro rodinné fotky. Pro ty klasické fotky z dovolené a Vánoc. Pro dětičky, jak vám rostou a pro portréty rodinných mazlíčků. Digitální foťák je k focení všeho. Fakt úplně všeho. Náklady na pořízení fotky jsou nulové, jestli jste už obrečeli pořizovací náklady. A dokonce i kvalita obrázku zobrazeného na monitoru vašeho počítače je mnohonásobně lepší i větší, než fotky vyrobené z levného barevného filmu v podezřelé drogerii za korunu devadesát.

To zrovna nejsou fotky, to je hrůza. Ale jsou lidi, kterým to stačí. Jsou spokojení i s tou nafialovělou pohlednicí 9x12, za kterou dali v drogišce skoro dvě kačky. Ti budou překvapeni kvalitou monitorové fotky nejvíc. Digifotky si nemusíte jen prohlížet na monitoru, vy si je dokonce můžete vytisknout na své barevné tiskárně za 5000 Kč, což vyjde trošku dráž, než ty dvě nsfialovělé koruny. Dokonce si můžete nechat udělat i skoro klasické fotky. Dělá to několik minilabů, najdete je na internetu. Fotka však stojí asi 9 korun avšak je daleko kvalitnější než drogistická dvoukorunová a je větší (10x15 cm). Ve většině případů je však lepší prohlížet ty fotky jen na monitoru. Aspoň se vám doma nebudou vršit krabice od bot plné fotek z dovolených.

To všechno však není tak důležité, jako fakt, že s digitálním foťákem si můžete dovolit profesionální luxusní fotoprůjem. Fotit jako vzteklí a každý motiv tolikrát, jak je libo. V klidu hospůdky nebo doma pak vymazat jediným mázem digitlačítka ty, co se nepovedly a nebo se vám nelíbí, i když se povedly. Zažijete něco, co si s normálním foťákem nedovolíte, protože furt cítíte ve šrajtofli otisk stokoruny za film. A jestli si kupujete tři filmy za rok, pak vám možná někdo řekne, že je digitál příliš drahý luxus. Asi to tak není, protože s digitálem fotí každý jako vzteklý. A mnohonásobně víc, než s normálním foťákem.Takže objektivní srovnání není možné.

Čím menší umělecké ambice vyžadujete od focení, tím víc byste měli tíhnout k digitálu.
A jestli nechcete opustit ani klasickou fotografii, pak vám digitální focení dokáže také ušetřit pěknou hromádku peněz. Vycházím-li z obecně platné poučky, že 90% fotek nestojí za nic, tak proč by to neměl odnést digitál? Těch zbývajících 10% za něco stojících si nafotíte klasickým foťákem.Chcete-li.
Další nezanedbatelně dobrou vlastností digitálu je okamžitý výsledek vaší snahy. I ty nejlevnější dnešní digifoťáky mají malý LCD displej, na kterém si nafocené můžete hned prohlídnout. Digitál je nástroj, který vás může naučit i kompozici. Kompozice je motýl, který se blbě chytá. Lítá rychle a chaoticky, dráha letu je nevypočitatelná. Kompozice se na uměleckých školách vyučuje několik let a stejně je to celoživotní zápas. Kompozice bude některým lidem stejně navždy utajená, i když budou fotit léta stovky digitálních obrázků. Přesto se ty hromady nafocených fotek projeví výrazně lepší kompozicí.Skoro všechno se totiž dá skoro naučit. Plavat se taky naučí každý a mistr světa je jen jeden. Vyfotit obrázek a hned si ho sprdnout je věc k nezaplacení. Dnešní digitální foťáky zvládají automaticky téměř vše co nevybočuje z normálu. Samozřejmě černá krabička na bílé zdi nebo bílá krabička na černé, a nebo černý pes na bílém jiskřivém sněhu je problém, na který žádná automatika světa dodneška nestačí. Třeba jednou stačit bude. Na všechny ostatní motivy je automat dobře připravený a jestli to nevyšlo? Nevadí, smažete záběr a zkusíte ho znova. Třeba to na po padesáté bude lepší. S normálním foťákem by šlo o vraždu peněženky. Vždycky se líp vybírá z nafoceného, než z toho co vyfotit.

Možná už máte pocit, že jsem digitální fotografii zcela propadl a jsem její obětí. Nenechte se mýlit, je tomu právě naopak. Jen jsem až do teď vysvětloval proč fotit digitálně a až do teď jsem se podivoval, že ještě digitálně nefotíte. Skutečnost je diametrálně odlišná.
Normální, i ten skoro levný klasický foťáček (budu teď asi mít na mysli spíš zrcadlovky) na běžný film má rozlišení okolo 100 čar na milimetr, což v digitálním žargonu a přepočtu znamená přes 8,5 milionů pixelů. Ještě loni se to sice mohlo zdát nedostižné, jenže technika jde mílovými kroky vpřed.Už jsou k dostání v obchodech 5milionové digitály. Na devítimilionový si počkáme ještě dva tři roky. Ale 9 milionů pixelů představuje v plné barvě bratru skoro 30MB obrázky. Kolikpak se jich vejde na kartu? Na tu největší, kterou je dnes 1GB IBM Microdrive jich nalijete asi 30. Což je o 6 obrázku méně, než se vejde na jakýkoliv film z drogérie za stovku a Microdrive dnes stojí 20 tisíc i když ho můžete používat stále dokola.

Věřím, že se objeví nějaká jiná technologie a bude možné ukládat obrazové obludy na něco obrovského. Ale to zas spotřebuje dost času při přenosu z foťáku do karty a následně i energii. On ten microdrive se s baterkama moc nemazlí. A jsme u dalšího problému. Jak dodat malým digitálním nadupaným foťákům dostatek energie, aby se nestalo focení jen zoufalým vyměňováním baterek? V baterkách zase takový pokrok vidět není. Za poslední roky se výrobci dobabrali od obyčejných baterek, přes hloupé dobíjecí NiCD(na které musíte opatrně, jinak si je zničíte dřív, než bude záhodno) k daleko chytřejším NiMH a nakonec k Lionům. Jenže to je jaksi pořád málo. Digitální foťák nikdy nebude fungovat bez elektrické energie. A čím víc toho zaznamená, tím víc energie sežere. A tím víc času na to bude potřebovat. A jeho složitost bude úměrná jeho schopnostem. Tudíž závada na digitálu asi vždycky bude skoro katastrofa. A to jsem vám pro jistotu zatajil, že lepší tzv. profi klasické foťáky s moderní optikou a kvalitními filmy výrobců, co to umí, se blíží hranici rozlišení přes neuvěřitelných 300 čar na milimetr, což v digisvětě znamená zatím téměř nemožných 90 milionů pixelů a to představuje nejméně 250MB obludy. A ty se na microdrive vejdou jen 4. Slovy čtyři obrázky. Současná bateriová potence nekompromisně říká, že sada 4 kvalitních baterek NiMH nebude schopná pravděpodobně uložit ani jeden kompletní obrázek v plném rozlišení a bez komprese. Z vlastní zkušenosti vím, že na jednu sadu dobrých NiMH baterek od ANSMANA někdy udělám 128MB dat, někdy však ne. To záleží na mnoha okolnostech. A když si představím, že takových obrovských čtvrtgigových oblud má klasický foťák k dispozici hned celých 36 na každém filmu, tak je to na pováženou. Já vím, pokrok se před takovými neřešitelnými prkotinami nezastaví. Jenže já mám pro vás připravenu ještě jednu smutnou digizprávu.

Digitální fotka, aby vůbec vznikla, musí mít ve všem až obludný pořádek. To znamená brambory v řádku. Digitální fotka to je několik desítek tisíc čtverečků v řadě a těch řad je taky několik desítek tisíc. Každá fotka vzniklá digitálně není nic jiného, než ty uspořádané čtverečky s informacemi. To jsou ony slavné pixely. A jak je na tom klasická fotka? Film na sobě má v průhledném jogurtu emulze uvězněno hromadu nepravidelných miniaturních zrníček stříbra, které čekají, až na ně dopadne nějaké světlo a pokusí se podle toho nějak zareagovat. V žádném případě nelze hovořit o pixelech a pravoúhlých souřadnicích. Ve filmu vládne chaos. Chaos naprosto elemetární. Žádný řád. A jak jednotlivá zrníčka zareagují? Čert ví. Nějak určitě. Podle toho dopadajícího světla. Ale bude-li to toto stříbro, či ten krystálek vedle, už nikdo nezaručí. Jestli mi nevěříte, tak se podívejte na nějakou velikou klasickou fotku na nějaké místo světelného přechodu.

Uvidíte ten krásný a neuspořádaný chaos. Já vím, že je to spíš v oblasti skoro mikroskopické, ale přece jenom toto je vlastnost, která dělá klasickou fotku natolik odlišnou, že si asi nikdy oba obory do zelí nepolezou. Klasická fotka v sobě má schované takové množství náhody, že by to digitální fotografii zabilo. A jestli mi někdo chcete namítnout, že určitě budou existovat různé filtry ve fotošopu, které tomu dodatečně ten chaos dodají, pak s vámi naprosto nesouhlasím. Tyto metody jsou pro digifotku podpásovky, protože nejenže nepůjde o skutečný chaos (jen o pseudonáhodný přesně definovaný chaos) tak taky pomocí této metody seberete nebohé digitální fotce zbytečně informace, se kterými přece tak zoufale draze a léta zápasila, aby jich bylo co nejvíc, aby se k té klasické fotce přiblížila, ne?
K tomuto poznatku jsem dospěl trošku náhodou, když na mě doma zpoza klavíru vypadly velmi zaprášené staré veliké fotky z koncertu Johna Mayalla kdysi za totáče v Bratislavě. Na některých půlmetrových fotkách jsem měl jen prsty kytaristy a nebo jen harmoniku v hubě Mayallově. Ta zrníčka, co to kecám, ty hrudky stříbra dělaly tak kouzelný chaos, že mi nemohlo nedojít, že digitální fotka tímto směrem nikdy nepůjde. Toto zjištění mi zjednodušilo rozhodování, jaký digitál (v pořadí již třetí) si mám pořídit. Zavrhl jsem tedy pseudokvalitu s dopočítáváním od firmy Fujifilm, která nemá čtverečky pixelové, ale šestiúhelníky, a protože jsme si již vysvětlili, že v digisvětě musí být brambory v řádku, foťák bleskurychle dovymýšlí chybějící pixely (stejně lže) a fotku už zase ukládá ve čtverečkové klasické digitální podobě, na kterou je celý svět zvyklý. Nechtělo se mi ani utrácet za 4milionový E10, protože 4 miliony jsou vlastně jen dvojnásobek těch nejnormálnějších cenově dostupných digitálů. 5ti milionová Minolta Dimage 7 se tu ještě neprodávala, nemá výměnné objektivy a není to klasická jednooká zrcadlovka, tak jsem si koupil jen 2megapixelový digitál od Olympuse, který už není tak pomalý při focení momentek, dá se tam kdeco nastavovat ručně včetně bílého i barevného podání. Pohodlně se obsluhuje, všechno je rychle k dispozici. Ale dost chvály. Je to jen sprostý digitál, který umí jen digitálně zpravoúhlit svět, což, jak jsem na začátku již psal, v 90% stačí. Na zbývajících 10% jsem zůstal věrný klasické zrcadlovce. A věřte, že do pouště a pralesa si digitála nikdy nevezmu. Mám k tomu své důvody:
Už se vidím, jak stojím v poušti s digitálem v ruce, slunko pere, foťák už je rozehřátý na 50 stupňů Celsia, což se mu velmi nelíbí a odmítá spolehlivě přenášet data na kartu. Po několika stovkách obrázků, které poctivě každý večer probírám a mažu (zde už nějak přestal najednou platit ten fotoprůjem, jsem limitován pouští), mi dojdou všechny sady dobíjecích baterek, elektřina nikde, dobíjení sluníčkem by mě nutilo zůstat nejméně den na místě, aby se stihly ty vybité mrchy dobít. Digitální technika mi v poušti působí strašné trauma, které by se však trochu týkalo každého elektronicky řízeného foťáku. A při tom, mám v ruxáčku skoro 30 let starýho Nikona F2, nebo jeho o hodně mladšího brášku Nikona FM2, kteří ke svému životu používají malou knoflíkovou baterku, ale vlastně ji vůbec nepotřebují. Když baterka vyplivne, jednoduše expozici odhadujete. To je vše. A na dně batohu se krčí v igelitovým pytlíku padesát filmů. Domů si odnesu klidně 1800 negativů o celkové informační hodnotě přes 432GB. A to nemusím po celou dobu zakopnout ani jednou o civilizaci. Žádné dobíjení, shánění prošlých tužkových baterií (protože jen takové seženete v Africe). Nejslabším článkem řetězu při takovém extremním focení je fotograf sám. Nikonům je to dost putna. Vydrží daleko víc než já. Jestli budou fotky k něčemu? Nevím. To se uvidí. Prvně si to musím vyzkoušet. Digitála si však na takovou cestu jistě nevezmu. Možná v budoucnosti bude všechno jinak, jenže já chci jet teď.
P.S. Nechci vás odrazovat. Ani sebe jsem neodradil. Fakt si pořiďte levného digitála a přejděte na digitální focení. Víc než 9 fotek z deseti si to určitě zaslouží. Myslím si, že dokonce 99 fotek ze sta stačí dělat digitálem. A tu jednu? Tu jedinou? Třeba zrovna vám se každá stá fotka vyhne. Pak nechápu, proč jste už nevyrazili do fotokina a nezměnili technologii.

A malý bonus nakonec pro ty, co se prokousali až sem:

1. digitální foťák je dražší než normální foťák
2. digitální foťák je daleko pomalejší po zmáčknutí spouště. Trvá to nekonečně dlouho, než cokoliv vyfotí (0,1 - 0,5 vteřiny a některé potvory ještě dýl)
3. digitální foťák nikdy neudělá přirozenou velkou fotku na zeď
4. digitální foťák je totálně závislý na elektrické energii a dost jí spotřebuje
   
5. digitální foťák nepotřebuje film a jeho provoz je neskutečně levný
   
6. digitální foťák vám ukáže hned co jste nafotili
   
7. digitální foťák vás přiučí kompozici s ohledem na bod 6)
   
8. digitální foťák většinou všechno vyfotí tak nějak jakoby správně
   
9. digitální foťák vyhoví 99 vašim fotkám ze 100.
   (Pesimista-realista ve mně říká, že je to ještě strašidelnější poměr. 999:1)

Nechci aby to vyznělo jako nějaké náboženské desatero tak končím. A když si odpustíte tu stou fotku, bude vám stačit jeden jediný digitální foťák. A to je vše.
(Poznámka nakonec: Všechny fotky v tomto článku vznikly pouze a jen digitálním foťákem C-700 Ultrazoom.)