Pohádky Jarky Neverklové
(Svatý Štěpán)

MĚSÍC A PANNA

Než zavřeš oči pohlídni na oblohu, kde se pohádka rozvíjí. Měsíc byl na obloze stále sám, jen s hvězdami si hrál. Jednou si řekl ,, proč jsem stále sám? Měl bych si najít nevěstu.”

Začal tedy hledat po nebi, díval se po zemi. Ale protože lidé v noci spí, marně se namáhal .

Jednou se mu podařilo uhlídnout překrásnou pannu a zatoužil ji mít. Zatoužil, ale ať se snažil a namáhal vše bylo zbytečné. Začal se trápit, až si sluníčko všimlo, že nesvítí tak jak by měl a tak se ho zeptalo ,,co tě trápí měsíčku?“ Měsíc mu vše řekl a slunce mu slíbilo pomoct. Za dne když panna vyšla slunce na ni zavolalo. ,,Panno můj bratr měsíc, má tě hrozně rád, ale sám ti to říci nemůže.“

Panna mu odpověděla ,,mám měsíce také ráda, ale rady nevím.” Slunce odpověď od panny doneslo a měsíc zesmutněl. Po delší době si jej všiml Pán bůh a dal si měsíce zavolat.

,,Pročpak měsíci tak slabě svítíš? proč jsi smutný, kdo ti ublížil?”

Měsíc se Pánu bohu svěřil a ten mu řekl ,,pomohu Ti měsíci, ale panna tvá musí splnit můj úkol , musí odložit smích, radovánky i mluvu svou a až nastane doba tvého úbytku na srpek , musí se vydati do hor a po celé cestě nesmí byť by slyšela cokoliv sejít z cesty nebo se otočit, ani odpovědět nesmí a až dojde na vrchol hory, kterou se ty dotýkati budeš, pak ať usedne na tebe a ty budeš šťastný neb tvou ženou se stane .”

Měsíc vše slunci řekl a ten panně , panna pak mlčenlivou bez smíchu na den ten čekala . A když nastal den vyšla a šplhat začala tu smích a křik ,,nechoď tam”, ale panna se ani neohlídla jen na vršek šplhala .

Již na vršku stojí, když měsíc se hory dotýká a ona nasedne. Když se na nebe podíváš tak měsíce s krásnou pannou uhlídáš. Jen se mlčky podívej pak slož svou hlavu a nech si zdát o měsíci s krásnou pannou.


O TRESTU A ODPUŠTĚNÍ

Když se ukládalo slunce k spánku a luna vycházela, tu vyšla i ona tajemná záhadná bytost ze svého úkrytu. Ještě dlouho po události ji nikdo nespatřil, jen její hlas byl slýchán při smutných písních.

Před jediným rokem to byla bytost krásnou pannou, ale pro otcovu vinu náhle krása uvadla.

,,Tato panna byla dcerou bohatého hráběte, který sám na dceru pyšný neb Viola byla krásná .“

Proto se snad nikdo nedivil, že pro svou dceru jen nejbohatší ženichy vybíral, ale Viola jen se smíchem ženichy odbyla. Jednoho dne otec kázal Violu dovést a řkouc ,,Dnes má dcero přijede ženich Tvůj a ty si jej vezmeš za muže.“ Ale Viola prosí ,,tatínku nenuť mě do vdavek je mi dnes nějak divně, raději se projdu v parku a sednu pod stromy. Odběhne, na lavičku se posadí v tu krásný jinoch s kyticí, kterou Viole podával. Vezmi tu kytici, pro tebe jsem ji vil z lásky. Náhlá láska v obou plane: Dívka domů odběhla tam však nápadníci na ní utočí a otec nutí, tak dcero vyber sobě, já už otče vybrala, zahradníkův syn toho miluji a toho jsem zvolila. Toho nikdy nebude aby dcera má k sobě vzala chudého! řekl otec, ale Viola věrně svého chlapce miluje. Povolal otec Violin zahradníkova syna ,,když do jednoho roku doneseš takovou věc, aby mé oči oslepila a mé srdce obměkčila dám ti Violu, jinak ne.“ Violu pak rozlobený otec zavříti dal do věže, aby na svého chlapce zapomněla.

Každý den k tobě dcero chodit budu ptát se či nevezmeš raději bohatého, řekl otec. Tak plynuly dny a měsíce, ale Viola jen na otázku otcovu zavrtěla hlavou. Celý rok bez dvou dnů proseděla Violeta u okna ve věži, tu otec který již velmi zlý, že dcera vzdoruje rozhodl a řekl ,,Jsem rozhodnut provdám tě za bohatého krále.“ Slzy se řinou po tváři, ale otec nedbá. Krásnou Violu do svatebního strojí a ženich sám korunku do vlasů připína, v okamžik dívka k zemi padá celá jakoby ze skla byla. Hrabě naříka, ale protože krásná i této chvíli položili ji v kapli na katafalk ve svatebním a uzamčeli za sebou. Ale přez to každou noc je slyšet zpěv a tak čeká na svého hocha. Jednoho dne kdosi klepe na zámecká vrata a vchází on ,,Pane dej ať se mohu rozloučit .“ Hrabě svoluje, ale jde s ním, kaple se otvíra zahradnický synek padá na kolena před láskou svou líbá ji čelo a sklouznou mu dvě velké slzy a padají na oči dívky. Hraběti oči září a kamenné srdce puká, když vidí, že dcera oči otevírá, úsměv se vrací a ona oslovuje Jarolíme, zahradnický přistupuje k hraběti a říká ,,pane onu věc jsem přinesl , která vaše oči oslepila a tvrdé srdce obměkčila, pane to láska byla. Hrabě pochopí, k dceři se skloní a odpuštění prosí ,,odpusť mi dítě mé tebe láska zachránila a mě hrdost, lakota obloudila, odpusť. Viola mu říká ,,odpouštím Ti tatínku to láska tvá slepá se ke mně provinila, ale i já vinna jsem, protože jsem ženicha sobě vybrala a na otcovu zapomněla, odpust a svatbu chystej neb jen Jarolím si mě zasloužil. Svatba byla, zvonky zvonily, všem zvěstovali, že se našla věrná láska. BIM BAM

 

O VODNÍ PANÍ A DÍVCE Z LOTOSU

Daleko odsud leželo veliké jezero, ve kterém žila vodní paní. Její panství bylo veliké, obydleno různou havětí. Ale paní tam žila uplně sama bez dětí a přátel, jen v poslední zátoce bydlela zlá, ale moudrá čarodějka, která se měnila ve štiku. Ale ani ona nepatřila k přátelům, jen paní škodila . Jednou když paní zase spravovala co čarodějka napáchala, tu si posteskla ,,co bude s jezerem až já nebudu moci.“

Na čarodějku se zlobila a že jí potrestá, že ji chytí, až bude štikou. Také za nedlouho se jí to podařilo, milou čarodějku chytila a zavřela jí do klece, čarodějka prosila ,,pust mě paní já ti řeknu, jak si pomoc opatříš, abys nebyla tak sama. Paní čarodějci nevěřila, ale pro velkých prozbách ji pustila a ona jí řekla ,,vidíš ty krásné lotosy na hladině , každých sto let se v lotosu zrodí dívka, když o půl noci budeš hledat květ ve kterém je dívka, ozve se hlas, podej jí ruce, pak vlož ruce své do květu, sevři a zatáhni, vyskočí dívka, ale dej pozor, až dospěje nesmí spatřit zemi za slunce nebo ji stratíš,“ řekla čarodějka a odešla .

Paní se jen stačila zeptat, kdy bude ten den, ona jí odpověděla ,,jen přez rameno. Dnes.“ Paní nedočkavě čekala, až bude bude půlnoc a vydala se hledat květ s dívkou, prošla celé lotosové pole , ale nic se neozývalo, až tam zaslechla tichý hlas ,,podej mi ruce.“ Paní vložila ruce, jemně stiskla, tu z květu, vyšla dívka . Pokynula dívce, která ji následovala, paní jí řekla „jsem paní tohodle jezera a ty budeš mou dcerou, nesmíš mě nikdy opustit, na břeh jezera můžeš jedině v noci, nebo tě stratím .“

Dívka slíbila poslušnost a tak spolu pracovaly a měly se dobře. Po dlouhé době dívka zesmutněla a často se dívala do vrcholu k hladině, kde si hrálo slunce s vlnami. Jednou se zeptala paní co je to za světlo, které tak svítí ,,chci jej poznat,“tu paní lekla se a honem řekla ,,to je měsíc,“ aby byla pozorná řekla jí, že zítra jí měsíc ukáže . Druhou noc paní vzala dívku za ruku a odvedla jí na břeh, dívka radostí zvolala ,, jak je ten měsíc krásný,“ ale po chvíli řekla ,,to není to světlo, které hřeje, paní pověz, které je světlo, které hřeje?“ Tu paní řekla ,,neptej se , musela bys pryč, to ne už se ptát nebudu,“ tak se vrátili domů, ale dívka nebyla spokojená a když paní jednoho dne odešla spravit hráz seděla dívka na kamení celá smutná, tu okolo ní pluje ryba a ta jí říká ,,to co hřeje je slunce, běž se podívat .“

Dívka tedy šla na mělčinu, ale jak se dívky dotkly sluneční paprsky proměnila se v lotos. Když se paní vrátila a dívku nenašla tušila, že se něco stalo. Šla za čarodějkou ptát se o radu, čarodějka jí řekla, ty už nic neuděláš, musí si její květ utrhnout člověk, který si jej odnese do vázy a až se setmí vloží ruce do lotosu, dívka vystoupí a on ji políbí bude vysvobozena,“ řekla čarodějka. Paní vyplula na hladinu uviděla mladíka, mladík se procházel po břehu, tu mu padne lotos do očí a šel jej utrhnout, ale jakoby mu jej někdo strkal do ruky, náhle jej vytáhl a s ním i paní se slovy ,,to není obyčejný lotos, to je zakletá dívka, kterou můžeš osvobodit, když mi ji přivedeš první úplněk sem k jezeru.“ Mládenec to slíbil .

Paní mu řekla co má udělat ,, a nezapomeň ji políbit a na mne nezapomeň.“ Mladík odnesl květ domů, pak vysvobodil dívku, první úplněk ji dovedl k jezeru, paní se vynořila, uchopila dívku a s ní se ponořila, když po chvíli vypluly držela dívka v rukou truhlici. Paní jim řekla ,,pokud chcete být spolu šťastní, neotvirejte truhličku dříve než dojdete domů“ a vklouzla do jezera . Mladík s pannou odešli, až domů donesly truhlici, když ji otevřeli bylo tam bohatství, že mohli být šťastni do konce života, pak spěchali k jezeru, volali paní, ale ta už se neukázala, ale i tak byli šťastni!


Pro radost ve Svatém Štěpánu
vydala vlastním nákladem
v několika exemplářích
redakce WWWiditelného prasete.
22. 7. 2009