Prokletí jménem Leica

Do téhle šlamastyky jsem se dostal ani nevím jak. Domlouvali jsme se s Roušovnou na čundr po Nepálu. Moc se jí nechtělo, vymlouvala se na věk a achilovky. Mělo nás jet víc, sraz v jakési malé hospůdce zamluvené jen pro nás. Roušovna nešla, prej stačí, když tam půjdu já. Nikoho jinýho jsem neznal a nepoznal jsem, kdo patří do budoucí výpravy. Dorazil chlápek v obleku. Na vysokohorskýho turistu nevypadal ani přes černý brejle. Představil se, a jak bývá mým blbým zvykem, hned jsem jeho jméno zapomněl. Požádal mě, abychom si sedli ke stolku a něco dojednali. Snažil jsem se mu vysvětlit, že tu mám sraz s kamarády, že chceme do Nepálu. A on mi řekl. “Jasně, právě kvůli tomu tu jsem. On stejně nikdo jiný nepřijde. Všechno je už dohodnuté, letenky zabukované, ubytování částečně také. Mám to tu všechno ve složkách.” Rozepnul aktovku, pravděpodobně z pravé kůže, vypadal na to, vytáhl papíry, rozložil po stole. Objednal jsem si pivo, on „kávičku presso s mlíčkem prosím a cukříčkem navíc“. Nebyl mi sympatickej, ale když jde o ten čundr, tak vydržím. Urovnal na stole mapu, ukázal mi trasu. Prý abychom ušetřili, nejsou objednaní nosiči ani průvodci. To mi moc nevadí, jsem zvyklej si nosit svý věci sám a moc jich nemívám, takže docela nalehko. Foťák, malinká péřovka, hodně malej spacák plnej peří poděděnej po Honzovi, jedna luxusní treková hůlka skládací, oblečení z bambusu, abych vydržel dlouho nesmrdět, foťák, baterky navíc, mobil, powerbanka… promítám si to svoje malý zavazadlo v předstihu. Chlápek mě vyruší: “Celá akce je sponzorsky podporovaná firmou Leica a s tím je spojeno několik důležitých kroků.” Trošku jsem zavětřil, Leicu mám rád a kdysi jsem s ní fotil. Se starou, černou, omakanou až na mosaz, voňavou Leicou IIIf s objektivem 2/35 a 2/50 Summicron. Kde jsou ty časy. Fotíval jsem s ní „Krkonošskou sedmdesátku“ zevnitř, teda jako účastník. On ten foťák zas tak moc dobře nefotil. Padesátka byla lepená kanadským balzámem a věkem jí lepený vrstvy jemně vlásečnicově popraskaly. Ale je fakt, že třeba z hospody a po převyvolání černobílýho filmu na čtyřnásobek to mělo něco do sebe. Atmoška bych řekl, kdyby to nebylo tak profláklý slovo. Pán v obleku komisně pokračoval: “Jde o to, že Leica teď má dva nové fotoaparáty a firma si v rámci PR vybrala naši cestovku, že jednomu z členů daruje tělo nové Leicy a dodá i několik vlastních karet, které všechny budou po akci patřit firmě. Fotky by měly přesně kopírovat nálady a vztahy ve skupině turistů pro tuto akci náhodně vybraných.” Los prej padl na mě, protože jsem jako jedinej na jedné ze schůzí mluvil o focení v horách a padlo i jméno Heckel, proto se rozhodli, že to budu já. A protože všechny obrázky budou pak patřit jim, dají mi místo honoráře za autorský práva to tělo Leicy, kterou si vyberu. Vytáhl dva prospekty. Krásný tak jako vždycky od firmy Leica. Lecia SL2 a Leica M10 monochrom. Úplně se mi roztřásly ruce. Vlastně jsem byl celej rozechvělej. Před nedávnem jsem si o nich četl. Obě Leicy jsou dokonalost sama. SL dvojka umí všechno, klasická bezzrcadlovka. Odolná, přesná, super výstupy. Vlastně kromě ceny se jí nedá nic vytknout. A M10? Ta vlastně neumí skoro nic. SKORO. Neumí video, hledáček je dálkoměrnej, neumí fotit barevně, je pomalá v sériovým focení a ostří se jen ručně. Vlastně i clona se nastavuje ručně. Jenže, a to je to nejšílenější, černobíle fotí nejlíp na světě. Jasně, z každýho dobrýho foťáku se dá vydolovat z RAWu parádní černobílá fotka. Musíš se sice trošku snažit, ale jde to výborně. M10 umí jen černobíle a sama od sebe. Já se z toho poseru. Mám se během půlhodiny rozhodnout, kterou mašinu mi dají na cestu. Do Nepálu, kde jsem nikdy nebyl. Skoro mi je špatně od žaludku, jak jsem se tím rozhodováním nechal rozhodit. Kurva, dyť já tu Leicu nepotřebuju, jsem vybavenej dost dobře a žádnej jinej foťák už nepotřebuju. To, co mám doma, mi stačí na všecko. Doprdele, doprdele, doprdele. Moliérovej a trochu vychcanej lakomec ve mně se ozývá. M10 je o polovinu dražší, a když už mi ji mají nechat, nemám si lakotně vybrat to emko? Čím víc foťáků, tím větší fotografova smrt. Dyť jen to samotný rozhodování, když jdeš do světa, co si vzít a co nechat doma. Jeden foťák s jedním pevným sklem je úplně to nejlepší řešení. Všecko rozhodování je v hajzlu, máš jen tohle a jen tyhle možnosti. Třepou se mi ruce, nemůžu se soustředit na čtení závaznýho předávacího protokolu. SL2 umí všecko a dokonale, nevadí jí déšť, můžu natočit i krátký video, snímač má pětiosou stabilizaci, prostě samý superlativy… Dočtu protokol, ani moc nevím, co tam píšou. Přiblblej dotazník čím fotím, oblíbené značky, zkušenosti s Leicou. GDPR může zůstat v klidu. Nejde o klasická osobní data, možná pro výrobce foťáků důležitější než nějaký rodný číslo. Jde jim prej o to, aby dokázali, že konzervatismus napříč staletími se vyplácí. Vyplním, podepíšu. Dostávám kopii, dopíjím pivo, “sympaťák” v obleku v černejch brejlích si puntičkářsky sklepe a složí papíry. Loučíme se. Chlápek ještě vestoje vysrkne zbytek presíčka, ušklíbnu se, na chviličku se stal normálním chlápkem. Ještě před hospodou mi připomíná, abych se zítra zastavil u nich v pobočce vyzvednout Leicu, třeba v poledne.
Jedu domů. Už ve vlaku si znova čtu, co jsem to podepsal. Trpím, jestli jsem si vybral dobře. Trpím nespokojeností ze sebe sama. Nikdy by mě nenapadlo, že se někdy budu muset tak složitě rozhodovat.

Doma si čtu smlouvu znova. Tývole, dostanu jen tělo, objektiv si musím koupit za svý. Ach, ach, ach, střádal pláče. K té M10 se mi samozřejmě, co bejt příseráčkem, hodí jedině 1,4/35. Koukám do mobila na cenu. Hmm, 130 litrů. Kurva, co jsem si to způsobil? Kam se sere stará tchýně v novým autě. Kdybych nejel do Nepálu, měl bych na ten objektiv prachy, ale zase bych si ho nemusel kupovat, protože bych neměl em desítku mono. Co mám dělat? Spočítám si, kolik hodin je v Coloradu. Potřebuju zavolat Honzíkovi, jestli by mi nepučil na ten objektiv půlku. Nechtěl bych se zadlužit ani u vlastního synka, ale... WhatsAppujem si, kecáme o všem možným, ptám se ho na půjčku. Jasně, Honza je tak velkorysej, že prej by mi půjčil klidně na celej, to nechci. Kecáme o Skalistejch horách, o PCT a o ADHD. Ten hovor mi udělal vyloženě dobře. Honza je boží a ta půjčka s tím nijak nesouvisí. Končíme s tím, že za rok s Olinou přijedeme za nimi do Ameriky a uděláme si parádní výlet na pár tejdnů do pouště v době, kdy tam není tak vražedný vedro a je míň chřestýšů. Olina poušť ještě nezažila, já ji miluju. Teda jako obě. Poušť i Roušovnu. A samozřejmě, že mě napadlo, že si tam s sebou vezmu tu novou Leicu. Přistihnu se, že jsem se začal usmívat jako blbeček, kterej fotí v předstihu a nanečisto.
Doma to všecko Olině napráskám. Olina je skvělá, nikdy mi do těch mých “kšeftů” nekecala. Ani teď. Dokonce nemá blbý kecy ani na tu půjčku od Honzy. Důchodce mu bude splácet.
Jedu do Prahy do cestovky pro Leicu. Zase jsem celej rozechvělej. Neblbni ty blbče, to tě rozhodí nějakej foťák? Seš normální? Jednání jelo jak po drátkách. Za necelou hodinku odcházím. Leicu v krabici v odrbané igelitce z Alberta. Igelitku jsem dostal taky grátis. Chce se mi běžet do Fotoškoda pro objektiv, ale albertka mi překáží. Leica v sametové krabici se mi do batohu nevejde, nejspíš tlustej manuál v němčině. Ve fotokšeftě jsem utratil 4 tisíce za druhou baterku, karty si nekupuju, protože ve smlouvě je, že použiju jen ty dvě registrovaný. Většinou dohody dodržuju. No, a skoro sto třicet litrů za objektiv. Chvátám domů, abych si pohrál s Leicou. A nabalil. Všecko je i na mě až příliš na poslední chvíli. Doma zjišťuju, že Roušovna po mně nechtěla ani abych jí sundal velkej batoh z police. Většinou se na třídenní čundr balí skoro tejden dopředu a teď, na měsíční vysokohorskou tůru, nic? Ptám se jí, kdy začne balit. Je trochu překvapená. Říká mi, že to před pár tejdnama předběžně napůl odpískala sama, protože zná svý limity, a že i cestovka to ocenila, protože potřebovala jedno místo pro jakýsi VIP. Jsem zaskočenej, ale vzhledem k tomu, že jí to nejen nevadí, že si oddechla, že je vlastně moc ráda, že nikam nemusí, a že je to tak asi správně. Rád s ní jezdím kamkoliv, ale ten Nepál tak trošku chápu. Bavili jsme se o tom už mockrát i v dobách jarých. Prej by nedokázala přejít ani jeden visutej most přes rozbouřený řeky, že by se posrala strachy hned u prvního a nepřešla by. A že se vlastně tak trochu bála mi to říct hnedka, když viděla to moje nadšení. No tak jo, jedu sám. Budu mít ještě lehčí batoh než s Olinou.
Kvůli balení nemám čas ani na seznamku s novou Leicou. Na to bude dost času v letadle a v Káthmandú v prvním hotelu.
Členy výpravy poznávám až na letišti Václava Havla. Jsem s velkým náskokem nejstarší. A, možná si to jen namlouvám, mám pocit, že se na mě dost nedůvěřivě dívají i ostatní. Samý nadupaní mlaďoši, docela dost holek. A některý i moc hezký. Ti kluci vypadají jako takový perspektivní sportovní týpkové. Značkový batohy, veselý goretexový bundy, pořádný pohory.
Let byl nakonec docela příjemnej a odsejpalo to. Dvakrát přesedáme, minibusem do ušmudlanýho hotýlku ve čtvrti Jalapachok. Myslel jsem si, že v Káthmandú bude pár dní aklimatizačního volna, že začnu konečně fotit tou Leicou všecko kolem sebe. Ale odjíždíme busem hned ve 4 ráno ráno na trek kolem Annapurny. Všecko je moc rychle. Když čumím kolem sebe, připadá mi, že jsem jedinej, kterýmu to skoro nevadí.
Nemáme nosiče, nemáme průvodce. Teda nemáme průvodce, to napadlo jen mě. Ten chlapík, co jel s náma, je vlastně jakejsi delegát. Mně připadá, jako by to byl delegát pro Alžírsko nebo třeba Krétu a ne pro oblast nejvyšších hor světa.
První den nás čeká skoro 19 kiláků. Terén dost na hovno. Už první čundráckej den slyším kolem sebe brblat mý spolutůristy. Tempo je na mě docela rychlý, tak se nějakým focením zatím nezdržuju, abych nebyl zátěží. Normálně to bejvá tak, že si fotím, pak partičku dobíhám a odbíhám kvůli záběrům i mimo trasu, jenže tady jsme vysoko a je to znát a nerad bych byl zátěží. To mě trochu svazuje. Konečně jsme na místě. Ubytovna v nepálské vesničce, jméno jsem zapomněl. Bouda z plechu a překližky, hajzly suchý, voda neteče. Sháníme se po nějakým jídle. Jsem unavenej a jdu brzo chrápat.
Ráno je krásně, výhledy jako prase, ale taky docela obtížný úseky. Dva vysoký mosty, prkna vypadaný, všecko hororově vrže, je to adráč. Některý holky jsou z toho podělaný, ani mně se to nelíbí. Těch pár nadsamců, co jsou neustále vepředu, je už na druhé straně rokle. Sedí na kamenech a občerstvujou se. Jedna holka, myslím, že Marika, mám ve jménech furt bordel, propadá panice, připomíná mi tou panikou Roušovnu. Dělám galantního prince. Sundávám svůj batoh, beru si její. Kurva, ten je těžkej, co v něm má? Jdeme pomaličku, krok za krokem, vykecávám jí blbejma kydama díru do hlavy, aby neměla čas propadat hysterii, sem tam ji chytím za ramena nebo kolem pasu, zvlášť, když je těch prkýnek dole vypadlejch víc. To ji pak mám pevně přitisknutou k sobě, cejtím, jak se třese, držím ji pevně jako při tancích na ledě. Došmajdáme se na konec mostu, sundávám batoh, vracím se pro druhou holku a ještě další dvě, zbývající se mezitím překlopýtají taky. Všichni jsou na druhé straně mostu, jen já se musím vrátit pro batoh, kterej mi tam zůstal opuštěnej, zelenej a omšelej. Všichni se koukají, jak připosraně lezu naposledy přes most. Mám pocit, že se na mě samci koukají jako na někoho, kdo zdržuje. Asi jsem trochu předpojatej. Jdeme dál. Druhej most na cestě byl vlastně dost podobnej příběh. Večer jsem tak groggy, že nemám chuť ani na žrádlo. Ostatní se sešli na dvojce a chlastají rum Republica, kterej si propašovali z Česka.
Ráno chvíli čumím do mapy. Čeká nás docela hustý sedýlko. Sněží. Asi mi v těch starejch pseudopohorkách značky Inov-8 umrznou nohy. Cesta je dost náročná, jsem trochu “nasranej”, že jsem si v rámci minimalismu vzal jen jednu trekovou hůlku. Mám hlad a žízeň. Přesto pomůžu Soni s batohem přes hnusnej výšvih. Taky ho má těžkej. Večer v táboře se musím pořádně nažrat. Už ve spacáku si hraju s Leicou, krásně voní, ostření jde jako hodinky, zvuk závěrky nádhernej. Vyfotil jsem jeden obrázek kousku spacáku a usnul s foťákem přišpendleným na hrudi.
Další den je zase stejnej jako ty předchozí. Sem tam pomůžu nějaké holce s batohem nebo překonat strach. Vypadá to, že jsou mi za to holky vděčný a sem tam se i usmějou. Kurňa, dyť já vůbec nefotím. Ale co, však není ještě všem dnům konec.
Nebudu tu popisovat všecky ty stejný dny, nahoru dolů, přes sedýlka, někdy ve sněhu, někdy v blátě, pár zavěšenejch mostů. Kupodivu mě ta jednotvárnost neubíjí. Líbí se mi, že sem tam “musím” nějaký holce šáhnout na zadek, abych jí pomohl přes velkej balvan. Hezký prdelky. Vilnej stařík. Ale pořád mám pocit, že do party nepatřím.
Po dvou týdnech úpornýho pochodu přijdu o svoje starý pohory, někdo mi je šlohl v ubytovně před dveřma v jakési zanedbané vesnici. Dostal jsem vietnamky, a aby mi nebyla kosa v hoře, dali mi místní takový jačí návleky. Chlupatý a smradlavý. Je to kurevskej hendikep. Přesto i nadále zůstávám galantní a sem tam pomůžu s cizím batohem. Někdy mám pocit, že mi nic jinýho ani nepřináleží. Nosič a falešnej psycholog. Doktor Freud z hor. Odměnou mi jsou letmý pohledy na ty hezký holčičí prdele. A Leica nic. Ani si často nevzpomenu, proč jsem vlastně tady. Kromě toho kousku spacáku jsem vyfotil ještě výhled na velehory v zapadajícím slunku. Jednou, a ani jsem nad tím moc nedumal. Chtělo to spíš padesátku než pětatřicítku, ale na to sere bílej tesák. Focení je mi kupodivu docela u prdele, raději pomáhám druhejm. Zkurvenej Červenáček v zimních vietnamkách, Timur a jeho parta holek.
Začínám pociťovat únavu z každodenního chození nahoru dolů. Dokonce se mi jednou stalo, že jsem si svůj vlastní batoh zapomněl na návsi ve vesnici a až do odpoledne jsem nesl batoh Evě, protože si vyvrkla kotník a belhala se poslední. Šel jsem s ní, ani jsme si nepovídali, jen jsme funěli do bundy a šli. Krok za krokem v tichu. Ostatní byli o hodně vpředu. Počkali na nás a mně došlo, že můj batoh zůstal 6 kiláků zpět. Vracím se sám. Poprvé z toho čundru mám radost. Buď je to tím, že je to z kopce, a nebo tím, že jsem sám. Úplně sám. Přistihnu se, že se i usmívám. Na nohách mám dva blbý puchejře z těch vietnamek, ale nevadí mi. Z jakési nastupující euforie (že by málo kyslíku?) jsem se dal do opatrnýho běhu. A docela mi to šlo. Samozřejmě v rámci vietnamek s jačíma návlekama. Ale bez těžkýho Evinýho batohu, jen s tou jednou hůlkou. Jo, i jsem si párkrát radostí zařval do ticha. Do vesnice jsem se dostal docela brzo. Batoh tam ležel opřenej o starej modrej umělohmotnej kanystr. Pár ušmudlanejch, krásně barevnejch děcek čutá do mičudy. Branku mají ze dvou lyžařskejch hůlek. Jsou bosí, jen desetiletej brankář má na nohách rozpadající se adidasky. Tý brďo, to by mohla být dobrá fotka, zarazím se s batohem na zádech. Kouknu na hodinky, musím běžet zpátky, jinak se dostanu do průseru, to nechci. Nechám kluky být a běžím opatrně zpátky. Šutry kloužou, světla je čím dál míň. Ale s posledníma zbytkama denního světla dorazím do tábora. Všichni jsou už po jídle a ubytovaní. Nechali mi studenej čaj a dvě placky s jakousi vystydlou zeleninou. Sedí ve společenským stanu, chlastají moravskou slivovicu. Nedám si ani prcka. Ohřál jsem si vodu a namrzlý nohy topím v rezavým lavoru. Piju studenej čaj. Jakejsi Kanaďan z jiné party mi přinesl třetinku místního piva v plechovce. Chvíli si povídáme. Je fotografem časopisu Mountains Today. Má Canona přes rameno a povídá a povídá. Je ukecanější než já, ale dneska mi kecání ani jít nemůže, mám za sebou přes 26 kiláků, což je šíleně moc a starý tělo pomaličku odepíná periferie. Usnu uprostřed jeho příběhu. Asi jsem ho nasral. Spím a zdají se mi přiblblý sny o tom, jak tomu Kanaďanovi ukazuju to svou parádní Leicu, ale jemu je to u prdele, protože to prej neumí barvu, a že to je foťák vyloženě na hovno. A jen pro snoby, protože koupit si tělo za 9 tisíc dolarů může jenom zbohatlej kretén nebo Němec. Nejsem ani zbohatlej a ani Němec. Probudí mě studený nohy v lavoru. Kamínka na dřevěný uhlí vyhasla. Vlezu si do spacáku a přespím na stole. Ráno jsem strašně rozlámanej.
Přestává mě celej čundr bavit, síly pomalu dochází, brouzdám se většinou poslední, abych měl dost času na přemejšlení. Ani vlastně nevím o čem. Celá parta je mi tak trochu u prdele. Já jim taky. To je evidentní. Teda, ne úplně, některý holky, když nemůžou, tak jdou taky vzadu a často roztomile švitoří o svejch snech a o tom, co se jim kdy stalo, s kým chodily nebo chodí. Usmívám se, ale často se přistihnu, že je neposlouchám. Začínám se fakt těšit domů a na Roušovnu. Párkrát jsem si na Leicu během tý doby vzpomněl, i ji vyndal a vyfotil tři fotky hor. Proč jsem si, blbec, kupoval tu náhradní baterku, když vůbec nefotím? Když jsme jednou odpočívali v jedný vesnici, vyndal jsem si z Leicy kartu, protože jsem se chtěl přesvědčit, jak velkou mi velkorysá firma dala. Pchá, 32GB ultrarychlý esdéčko, to se moc nepředali. Eštěže tak málo fotím, pomyslel jsem si kousavě, až ironicky.
Ke konci čundru to bylo skoro utrpení, nebavilo nás to vlastně už nikoho. Ostatním nabušencům už taky konečně došly síly, a já jsem začal chodit vepředu jako první. Všichni byli vzteklí a štěkali na sebe. Nic příjemnýho. Svůj batoh jsem ještě párkrát kvůli Evě zapomněl někde odloženej a musel jsem se vracet. Do prdele, nejstarší hovado z partičky a mám nachozeno nejvíc. To jim nevyčítám, to je moje blbost. Máme zpoždění, a abychom stihli autobus do Káthmandú, musíme hodit kostrama. Ten náš průvodce, hajzlík jeden vyscanej, se někde zdejchnul, ani nevíme ve které vesnici, prej tam má nějakou místní holku a do cíle to prej dáme už sami.
Poslední etapy byly krušný, ale mě paradoxně začaly bavit víc, než bylo normální. Skoro vesele jsem si s tím svým lehounkým batohem, nenesl-li jsem k němu i ten Evin, užíval. I na ty blbý vietnamky jsem si už zvykl. Musel jsem si je začít lepit k noze teror páskou, tak se z nich stala docela spolehlivá obuv. Do cíle jsem doběhl o půl dne dřív než ostatní, přemluvil jsem řidiče, ať počká. Pro řidiče žádnej problém, lidi jsou tu fakt bezva.
Když došli všichni ostatní, Eva chyběla. Odhlasovali si, že pro ni mám dojít já, protože jsem už odpočatej. Sedli si do vyhřátýho autobusu a relaxovali. Vrátil jsem se 3 kiláky, sebral Evě batoh a dostrkal ji belhavou s opuchlým kotníkem tak, že si z pohorky musela úplně vytáhnout tkaničky, do autobusu. Mám toho plný vidle. Zítra jedeme domů. No hurá.
V letadle jsem se pomaličku začal probírat z té čtyřtýdenní horské letargie. Vyndal jsem z batohu tu Leicu a konečně si s ní začal doopravdy hrát. Po 4 týdnech vlastnictví jsem si začal užívat tý prostý krásy, toho haptickýho čehosi, co v sobě mají schovaný asi všecky Leicy. Nostalgicky jsem vzpomínal na tu svou IIIf a na M3. Ta snad byla to nej, co jsem kdy měl v ruce, teda s výjimkou mýho Nikona F2, toho mám doposud a ten jedinej poráží v zamilovanosti i tu značku Leica. No, tahle Leica M10 asi F2 ze sedla vykopne. Je nádherná, je dokonalá.
Vystupuju špinavej a utahanej z letadla a jedu 119 na Veleslavín. Těším se na Roušovnu. Doma, přestože se v rámci šetření vodních zdrojů jen sprchujeme, i když vanu máme, jsem si vanu napustil horkou vodou, válel jsem se v tý žhavý vodě jako zdechlina. I jsem tak asi po měsíci voněl. Několikrát jsem usnul, několikrát musel dopouštět horkou. Pak jsme si povídali s Olinou. Vyprávěl jsem jí příhody z čundru, udělali jsme si teplej chleba se sýrem. Doma je parádně. “Ahoj domečku, jak já jsem se na tebe těšil.” Roušovnu to pobavilo, protože takto se s domečkem vítá ona každej den, když přijde ze školy. Máme před sebou volnej víkend. Lenoším a jdeme jen na krátkou procházku. V pondělí jedu do Prahy odevzdat vlastně skoro prázdnou kartu. Nemám z toho dobrej pocit. V kanclu jsou nějací páni s vlastním Macem, vyndají kartu, prohlídnou si těch pět fotek, zaklapnou noťasa, něco německy řeknou tomu divnýmu týpkovi v saku a koženou aktovkou v černejch brejlích, šéf cestovky mi vysvětlí, že takhle si spolupráci nepředstavovali, že podle paragrafu 3f) smlouvy jsem nesplnil požadovaný počet snímků a Leicu musím vrátit. Asi jsem to tušil, tak ji vyndám z batohu a předávám. S náznakem ironie žertuju, že jestli mám dojít i pro tu krabici. Ani se neusmáli, jen vyměnili objektiv za krytku a vrátili mi ho se slovy, “Das fünfunddreißig Millimeter Objektiv gehört dir.”
No tak jo, mám hovno. Teda daleko míň než hovno. Honzovi dlužím 65 tisíc a k nádhernýmu objektivu nemám tělo. Měl bych ho prodat. Když slevím padesát tisíc, mohl by si ho někdo koupit. Za sto třicet tady žádnýho magora nenajdu. Baterku mi v kšeftě ochotně vyměnili za dvě do Nikona.
Jsem nasranej? Ne, nejsem. Jsem z toho rozladěnej? Ne, nejsem. Vlastně je to docela prdel. Měl jsem u sebe pět tejdnů nejlepší a nejdražší černobílej foťák na světě a nemám z něho pro sebe ani jednu fotku. No nic, než pojedeme za Honzou na výlet do pouště, budu mít dluh zaplacenej a na letenku si vydělám několika kšeftama. Hned za tejden jedu fotit divadlo do Kladna. Tím začnu. Vlastně nezačnu, tam fotím zadara.
Ale jedno velký pozitivo jsem si z nepálskýho čundru přivezl. Mám hodně fakt dobrejch “fotek” do knihy Výstava nevyfocených fotek v Rudolfinu*, třeba ty kluky, co hráli fotbal v ušmudlaný vesnici a měli brankáře v prašivejch adidaskách. Úplně mám před očima, jak by to barevně vyfotil Steve McCurry, ale taky jak jsem to nevyfotil já černobíle do 41megapixelovýho DNG při citlivosti 50 tisíc ASA, clona 8, čas 1/4000.

Tři poznámky pod čarou:

1) V jednom tlustým časopise jsem později našel černobílou fotku nádhernýho podvečerního masivu hor kolem Annapurny. Pod obrázkem bylo napsáno: Leica M10 monochrome 2020, LEICA M 35 mm f/1,4 Asph. Summilux-M. A protože autor nebyl uvedenej, tak můžu s klidem prohlásit, že ta fotka je výborná a nevyzní to vychloubačně, nabubřele a nafoukaně.

2) Holčičí zadky jsou hezký metoo nemetoo. Jsem si jistej, že to funguje, že to s náma příroda myslí dobře.

3) Tohle je fakt důležitej bod. Nemám žádnou pětatřicítku na prodej za 80 litrů. Fakt ne. Tohle všecko je jen povídka, která se mi zdála ve snu.

*) Výstava nevyfocených fotek v Rudolfinu je knížka, která je rozepsaná, ale zatím nedopsaná. K jejímu dokončení chybí nevyfotit ještě asi 26 fotek.

Dr. leden, 2020