V Oranienburgu ne!

Jsem teď na půl roku ve východním Berlíně, najali si mě na docela složitou montáž vysílače ve vesnici Königs Wusterhausen kousek za Berlínem. Přes tejden se trápím s vysílačem, kterej se brání. Nejde mi to. Proč jsem tuhle zakázku vzal? Stárnoucí chlápek, kterej to kdysi dělal. No a co? Prej jim sem nikdo nechtěl jet a nemají lidi. Je pravda, že je to za dobrý prachy, teda přesněji za bony do Tuzexu. Víkendy mám volný, tak se loudám po Berlíně, nevynechám žádnou čtvrť. Zrovna oslavujou 750 let od založení města, tak je všude spousta zábavy a festivaly, muzika, buřty, hezký holky, hromady čumilů. Baví mě to tady. Píše se rok 1987.
Jeden víkend jsem navštívil Oranienburg, je tam památník z bejvalýho koncentráku. Měl jsem pocit, že to musím vidět. Kdysi mě jako malýho kluka vzal táta do Osvětimi a bylo to strašný, ty hromady dětskej botiček, kosti, vlasy, pruhovaný mundúry. Dlouho mi to leželo v zátylku. Přesto jsem měl pocit, že se do Oranienburgu mám podívat jako dospělej. 
Návštěva byla smutná, šibenice, palandy, popraviště… Děsný. Ani se mi tam nechtělo fotit, podvědomě jsem pár obrázků udělal, ale vědomě jsem měl zábrany. Když jsem si kupoval vstupenku, dala mi tlustá přísná baba kazeťák se sluchátkama. Audioprůvodce ve švédštině. Proč zrovna švédština? Vysvětlení nebylo složitý, měl jsem na sobě letitý triko od táty z nějaké plavecké Univerziády ve Stockholmu. Žlutý triko s modrým textem. Dlouho jsem tam nevydržel, vrátil jsem kazeťák a šel pryč. Na velkým nádvoří s kočičíma hlavama se hemžil nějakej tým, všude stativy, deštníky, blesky, reflektory, kabely, barkas se žrádlem a spousta pobíhajících lidí. Ve stanu seděly holky v negližé, vchod byl odhrnutej. Asi se tu bude točit film. Přestože jsem ani neočumoval, překvapilo mě, když za mnou přišla taková zrzavá holka. Zkoušela to na mě německy, což je jazyk, kterej umím úplně blbě. Rukama a nohama a troškou angličtiny i té blbé němčiny jsme se začali domlouvat. Prej tu měli fotit nějaký nový modely do západoněmeckýho časáku, měli to domluvený s nějakým fotografem, Čechoameričanem, kterej si veškerou tuhle techniku naporoučel, všichni se sem sjeli a dnes ráno jim přišel telegram, že mu do toho něco vlezlo a že nepřiletí, docela velkej průser. Všimla si prej, že fotím, tak to zkouší, jestli bych byl ochotnej a schopnej ho nahradit, že jsou v jednom riesengroß průseru. Napadlo mě, že jestli řeknu, že jo, tak budu v průseru taky. Poptal jsem se o co jde a jakou mají techniku. Prej Mamiyu RB67 a tři objektivy. To je dobrý, s tou jsem pár let fotil a pak jsem ji vyměnil za auto pro manželku a ještě mi zbylo hodně peněz, tu umím, tak aspoň v tomhle nebudu za hovado. Světla mě nechávají v klidu, protože já světla při svým focení téměř nepoužívám. Jen nedávno když jsme s kamarádem fotili kolekci krásnejch zlatejch šperků z českým granátem pro královnu Alžbětu. U toho jsme světla potřebovali. Většinou se mi daří nepoužívat světla. Třeba je nebudu potřebovat ani tady. Zrzka se mě snažila zasvětit do koncepce. Přizvala si designérku a scénáristu i takovýho suchýho smradlavýho chlápka, to byl režisér, silnej kuřák. Slov hodně, nějaký storyboardy, celkem jasný zadání. Modelky jsem neviděl, jen zdálky, ale s tím bych stejně nic dělat nemohl, já jsem tu jen, doufám, abych to nafotil co nejvíc podobně těm storýčkům, neposrat to úplně a pokazit co nejmíň záběrů. Asi bych se měl tvářit světácky, ale to mi nikdy moc nešlo. 
Jak to dopadlo? No jasně, kejvnul jsem na spolupráci. Trošku v tom hrála roli ta alibistická rolička, že jim tahám trn z paty, ale hlavním důvodem proč jsem kejvnul, byla ta zrzavá produkční. Líbila se mi. Moc příjemně se s ní kecalo. Bavili jsme se hlavně anglicky, protože tím se můj německej hendikep srovnal. Primitivní anglický povídání vyhovovalo oběma.
Ale teď, když jsem se stal členem týmu, mi najednou narostly lokty a vzepřel jsem se dost zásadně, když jsem si uvědomil, že záběry ze storýček počítají i s plotem a dalšíma proprietama toho koncentráku. Děsně mě to napružilo a šel jsem za nimi, poprosil zrzku o pomoc a snažil se je přemluvit, že to je fakt blbej nápad, fotit tyhle prostoduchosti (tak jsem to samozřejmě neřekl) u koncentráku, že si tím poserou celou produkci a nápad. Nevím, možná se mýlím. Asi jsem vzbudil kromě údivu i trochu obdivu a začali mezi sebou štěbetat, rozhazovali rukama a vypadalo to, že se hádají. Nechtěl jsem být u toho, i když jsem to zavinil. Jestli řeknou, že budou fotit tady a já s focením souhlasil, bude mě to srát po zbytek života. Asi po půl hodině přišla zrzka a culila se.
Prej jsem je dost rozhodil, rozdělili se do dvou zatím nesmiřitelnejch táborů, ale nakonec byli ochotní připustit, že by to asi nevhodný bylo, ale musím navrhnout jinou lokalitu. Vypadlo ze mě skoro bez zaváhání, že ve Zwingeru v Drážďanech by to bylo naprosto skvělý, jsou tam barokní objekty, je to nedodělaný, je tam hodně míst, schody, dlažby, řetězy, fontány, je tam všechno. Byl jsem tam totiž minulej víkend na výletě.
Vytáhli autoatlas, začali balit, cateringoví kluci se tvářili, že mě vykuchají a nakrájí do jednohubek. Jasně jsem jednoho slyšel, jak polohlasně vycedil směrem ke mně “Schwanz!”
Za hodinu bylo sbaleno, před koncentrákem nic nezůstalo, dokonce ani bordel ne, všechno naházeli do igeliťáků. Odjeli jsme do Drážďan.

Celou cestu jsem zádumčivě mlčel a čekal na reakci. Když ale viděli prostor Zwingeru, byli nadšení. Moje první a asi i poslední výhra. Pomáhal jsem roznosit světla, deštníky a odrazný desky. Natáhli koberec, podle mě úplně zbytečně, dlažba tu je nádherná, rozložili storyboardy, dokreslovali a dělali si poznámky. Musím si připustit, že to byl dobrej nápad a skoro jsem se na to focení začal těšit. Krabice s filmama byla plná jen dobrejch značek i citlivostí. Holky ve stanu se začaly oblíkat do hader, pudrovaly se, špendlily, všechno akčně vrnělo. Bavilo mě to. Zrzka mi přinesla hnusný bukvicový kafe a šklíbla se na mě v protisvětle. Teď by se to fotilo bez blesků a deštníků, ale modelky nejsou ještě připravený. Dopiju kafe, dopouštím se nějakýho nejapnýho vtípku, zrzka se zasměje.
Během příprav přijelo embéčko s československou značkou. Vystoupil mladej kluk s malou pneumatikou kolem břicha a šátkem na hlavě. Chvíli očumoval a pak se začal bavit s kýmsi ze štábu. Měl jsem pocit, že ukazuje na mě, nebo směrem ke mně, ale to bylo jen takové škubnutí oka, boční postřeh.
Přichází zrzka, neusmívá se, něco mi říká, moc tomu nerozumím, ale zdá se, že ten mladej se vnutil do týmu, mluvil dobře německy a rozuměl si s jedním z bafuňářů týmu. Zrzka mi prozradila, že ten kluk se s vedením domluvil, že toho Čechoameričana zastoupí, že to je jeho kamarád a že je dost dobrej ve focení modelek. A že proč oslovili mě, dyť on mě zná taky, ale žádnou fotku ode mě nikdy neviděl. Ušklíbl jsem se a říkám jí, že má pravdu, protože jsem mu opravdu žádný fotky nikdy neukazoval, že mi je sice povědomej, ale nevím odkud. A dodávám, že ani oni přece ode mě nikdy žádný portfolio neviděli. Zrzka se zatváří překvapeně, “Ale to je něco jinýho, my jsme byli v tom okamžiku ve velkým průseru. Viděla jsem tě s foťákem. Usoudila jsem, že když máš drahýho nikona, tak asi fotit umíš a tys na spolupráci přistoupil.” Až potud dobrý, jenže ten mladej s šátkem má pravdu.
Přišli ke mně a tlumočili mi zhruba to samý, co mi smutně napráskala zrzka. Odkud já jen toho mladýho znám? Komunikace byla jednoduchá, on uměl výborně německy, tlumočil mi všechno do češtiny. Jde o to, že původní fotograf mu volal už včera, že nemůže a že mu tenhle strejda, co smrděl cigárama, prozradil, že to nebude v Oranienburgu ale v Drážďanech, tak sedl do auta jel, co to dalo, aby stihl focení. A samozřejmě, že je v tom dobrej a přivezl i portfolio svejch fotek. Jakmile jsem v tom portfoliu zahlídl pár obrázku, docvaklo mi to.
Vzpomněl jsem si, jak jednou v jakýmsi fotoklubu, bylo tam dost narváno, přinesl týpek velkou krabici od pohorek a rozložil láskyplně svoje fotky po dlouhým stole. Dramatická pauza, chvíli stál opodál. O jeho fotky byl velkej zájem, ozývaly se výkřiky nadšení i velká chvála. Zrovna jsem něco domlouval s lidma u jinýho stolu. Slíbil jsem totiž, já blbec, že půjčím nějaký svoje fotky z jazzovýho prostředí pro nějakou jejich společnou výstavu. Ne, nebyl jsem členem, ani bych se nikdy nestal, mě členství v čemkoliv děsně sere a prudí a úspěšně se tomu vyhýbám, teda kromě Jazzové sekce, od nich mám dokonce i průkazku. Ale jeden skoro slepej známej, kterýmu jsem roky spravoval všechny vypínače v baráku, protože byl vzteklej a místo normálního ťukání do vypínačů práskal pěstí, a kterej v klubu měl jakousi soucitnou funkci, mě přemluvil, ať nějaký fotky dodám, že jejich fotoklub jich nemá na klubovou výstavu dost. Ze začátku jsem byl dost proti, ale ze soucitu jsem kejvnul a fotky přinesl. Od vedlejšího stolu halasilo nadšení. Když jsem šel kolem, zastavil mě ten úspěšnej autor, ať se taky kouknu na jeho fotky. Připadalo mi, že se tváří blazeovaně a shora. Nerad nasírám lidi. Naprostá většina těch jeho fotek mi nic neříkala, samý kopírování světovejch vzorů, ale jen zpracováním, obsahově mrtvo, v lepším případě polomrtvo. Ne, nerad bych byl za nějakýho náfuku, je to jen moje vidění jeho fotek, jemu to neříkám. Vytáhne z hromady jednu fotku. Hrnek na stole a kus papírovýho ubrousku, celý je to tónovaný zbytečně dohněda. Umělý zátiší. Karel mě dorazil poznámkou: “Tuhle fotku miluju, je to taková pocta Sudkovi, nebo ještě líp, Funkemu, ale ta moje je lepší.” Málem jsem vyprskl. Hrnek s ubrouskem, hm. Karel pokračoval: „Hlavně taky proto, že používám podstatně lepší techniku, než měli k dispozici oni, a to se hned pozná. Vidíš tu hranovou ostrost?” Chtělo se mi jen odejít a nic. Zůstal jsem. Ukázal mi nějakou debilní fotku s modelkou. Divně nasvícená, pošahaný poměry bílý a černý, holka se podle mě úplně tupě ksichtila. Nuda. Když si to pro sebe tajně zhodnotím, tak z těch zhruba 70 fotek se mi líbila jedna a pak ještě asi jedna. Trošku. Budiž. Blbejch fotek je vždycky a všude dost. Mám jich plnej archív za ty roky. Ale na těch jeho fotkách bylo něco divně. Mě ty jeho blbý fotky vyloženě sraly.
Bylo tam dost štěbetavejch Lidunek, a Alžbětek a Marušek a všechny s ním chtěly mluvit. 
“Jé, ty jsou krásný, a jak se tu ta modelka zajímavě kouká. No a ten hlubokej stín. Ty polotóny. Kájo, ty fotíš srdcem.” 
“No Blaničko, já jsem to fotil právě proto, abych zdůraznil tady tu linii…”
Nenápadně jsem se vytratil. Víckrát jsem se s ním a jeho fotkama už nepotkal. Vypařil se mi z mysli. Ale furt mi to vrtalo hlavou. Proč jsem pociťoval takovou averzi, dyť jde jen o blbý fotky. Mám to tak, že některý fotky obdivuju a jsem z nich nadšenej, a nebo se mi jen líbí, to je jedna velká skupina. Pak jsou fotky, který jsou blbý a ničím mě neuchvacujou. A třetí kategorie je děsně komplikovaná. To jsou fotky, který se mi sice nelíbí, nebo mě v daným okamžiku nebaví, ale nějakej háček vysunuly a něco mě nutí se k nim vracet tak dlouho, než je přešoupnu do jedné z těch dvou základních kategorií. Jenže tenhle “fotonadutec” má některý fotky takový, že mě vyloženě dráždí až serou, to znamená, že se nevejdou do ani jedné z mých kategorií, protože vyvolávají záporný emoce. S tím si zatím neumím poradit. 
Tohle všechno mi prolítlo hlavou, když jsem si uvědomil, že ho znám a odkud. Vykouřil se mi z hlavy a až ted v Drážďanech, když mi byl povědomej, jsem si na něj vzpomněl.“. Proto mi byl povědomej.
Dozvěděl jsem se, že mě tak úplně nevyšoupnou, když už jsem se nabídl a když jsem jim poradil tu destinaci, že prej budu dělat asistenta u světel tady mistrovi Karlovi.
Karel mě začal pomalu, jako pitomce, zasvěcovat do projektu, že se nemusím bát, že mě povede, že budu jen natáčet světla a řídit se jeho pokynama, že nemusím být nervózní, že to má pevně pod kontrolou. No a já jsem zase jako naprostej blbec kejvnul. Jenže tentokrát… Tentokrát jsem v tom všem začal vidět dobrou zábavu. Taky budu mít možnost po očku koukat po té krásné modrooké sympatické holce.
Přichází první příkazy. Posouvám světla o pár zbytečnejch centimetrů, vypadá to důležitě. Na zcela nezměněnou scénu reaguje Mistr pochvalou: ”Supr, teď je to ončo!” Oběhnout pět světel, zakvedlat deštníkama, poupravit odrazný desky… brnkačka. Mistr se seznamuje se strojem a vypadá rozpačitě. Mně to tak připadá, ostatním to je u prdele. 
“Prosím tě, já si teď musím odskočit, vyměň mi zatím ve foťáku film a nastav mu parametry. Nebo to přepni na automatiku.” 
“Tohle eRBéčko nemá automatiku.” 
“To nevadí, nastav mi to, já si to pak zkontroluju,” a odešel na hajzl. Tyvole, von s tím foťákem asi neumí, ale portfolio má. Ale proč z toho dělá vědu, ať se mě zeptá, rád mu to během pěti minut vysvětlím, je to jednodušší než hrábě. Mistr se vrací, začíná slavný focení. Uznávám, že kontakt s modelkama se svou němčinou a hlavně s tou jistotou v hlase zvládá perfektně. Modelky ho poslouchají, někdy zapnu větrák, aby šaty vlály, někdy vypnu jedno světlo a zapnu druhý. Normálně to frčí. Záběry se mi sice moc nelíbí, ale to není vůbec podstatný, budou to přesně takový fotky, jaký si vysnili. Tohle bych asi neuměl. Pauza. Modrooká na mě vesele mává. Stojíme u kulatýho stolečku a usrkáváme stejně odporný kafe jako všechna ta předchozí. Bavíme se o všem možným. Jsem rád, že tu můžu být a obsluhovat stojany. Konec pauzy. Fotí se další scéna. Představuju si momentky z focení. Třeba zrovna teď se jedna hubená modelka v modře stříbrnejch šatech poškrábala na prdeli. Cvak. Vyfotil jsem si ji jen do hlavy. Fotit svým foťákem tu nesmím. Samozřejmě netuším, že za 30 let vydám celou knížku nevyfocenejch fotek.
Světlo se dramaticky mění, vítězí umělý světla, Mistr je nervózní. Asi to s těma světlama taky neumí, jak sliboval. Používal je hlavně při denním světle, tam se chyby ztratí. Sem tam mu vyměním kazetu, měním mu v kazetách filmy a vyměňuju objektivy. Jako ve Zvětšenině. Vůbec mě to nesere. Za to ale může moje nová kávová kámoška.
Akce pomalu končí, začínáme balit. Dozvídám se, že K. si domluvil s týmem, že mou práci mi platit oni nemusí, že si to vyřídíme mezi sebou, jen o to víc chce peněz za asistenta. Ukazuje se, že Káčko je tak trochu vychcánek a hajzlík, prej mi ty prachy nedá, a můžu to prý brát jako lekci focení s umělým světlem zadarmo. Kdybych se k němu do kurzu přihlásil, stálo by mě to podstatně víc. Ušklíbl se. Kdybych byl normální, pošlu ho do prdele a budu se hádat o prachy, ale mně o ty prachy nejde, ani o ta světla, ani nemám pocit ponížení. Je mi to u prdele. Mně se líbí, že jsem tu mohl být s tou zrzavou modrookou holkou a že jsme si mohli povídat. Mistrovi jen řeknu, že mu na lekci s umělým osvětlením i na prachy seru, že to celé byla prdel a že jsem si užil veselej víkend. O ty prachy mi fakt nejde, za misi s vysílačem dostanu dost peněz. Zabil jsem smysluplně neděli.
Doufal jsem, že pojedeme se zrzkou ve stejným autě, ale nevyšlo to. Sedím s cateringovejma klukama v dodávce, mačkáme se na trojsedadle a jedeme do Berlína. Přijeli jsme hodně pozdě v noci. Stihl jsem jen vyskočit z auta a doběhnout zrzku a vyžebrat si od ní telefonní číslo, že bysme se mohli třeba, kdyby se jí to hodilo, další víkend sejít a nebo někdy večer do hospody na pivo. Usmála se a zmizela na schodech U-bahnu. Já musím S-bahnem a v pondělí jedou testy na vysílači, to bude teprve napínavej voser.
Asi za tři dny jsem zkusil zavolat zrzce, vzal to divnej chlápek a já si najednou uvědomil, že mu nemám co říct, protože ani nevím jak se ta holka jmenuje a moje němčina je na hovno. Podle hlasu je ten chlápek starej jak šikmá věž v Pise. Musel jsem to položit. Zkusil jsem to ještě několikrát. Vždycky, když se ozval stařík, tak jsem to bez vysvětlení položil jako nějakej spratek. Ale nakonec jsem měl štěstí vzala to ona. Dali jsme si sraz před jednou hospodou. U piva mi prozradila, že se jmenuje Karin, vystudovala produkci na německým FAMU, a že ji ta práce docela baví. Pozdě v noci jsme šli pomalu pěšky Berlínem. Berlín je dobrej, v noci to tu tepe. Doprovodil jsem ji až do Köpenicku. Bydlí tu u svýho dědečka, kterej je sice v důchodu, ale přivydělává si jako flašinetář.
Domluvili jsme se, že se sejdeme v sobotu, že mě vezme na dostihy do Hoppengartenu, že se mi tam bude líbit. Dlouho jsme pak stáli v chodbě omšelýho baráku, čuměli jsme na sebe dost zblízka, skoro na dotek. A nic. Odemkla dveře a potichu se vsoukala do chaoticky přeplněné předsíně. Ovanul mě odér starýho lógru z turka, krému na  boty a naftalínu, promaštěnej kouřem lacinejch cigaret jako u dědy Josefa z Husovic. Zahlídl jsem na zlomek vteřiny potemnělej obývák. Jen tak jsem si cvaknul nikonem. Stejně z toho nic nebude, je tu tma. Smutně se pousmála, špitli jsme si jen ahoj, trochu mi to zadrhlo v krku.

Vymotal jsem se z baráku a pak jsem šel celou cestu až do Wusterhausenu. Skoro dvacet kiláků. Polohlasně jsem přemejšlel o všem možným. Co když tohle je ta „slavná“ krize středního věku? Chůze mě trošku srovnala. Chození a běhání jsou špičkový medikamenty. Bez receptu a fronty v lékárně.
Dorazil jsem nad ránem, tak jsem šel přímo na vysílač. Musel jsem pořád myslet na Karin.

Když jsem jí v sobotu zavolal, smutně, alespoň se mi to zdálo, prozradila, že musí odjet s týmem do Paříže filmovat nějakou další reklamu, a že tam bude dýl. Věřím jí. Za týden a pak ještě jednou za další týden jsem se jí pokusil zavolat, ale marně, už jsem věděl, jak se jmenuje, tak mi dědek prozradil, že ještě nepřijela, že je v Paříži. 
Vysílač fungoval, Němci si ho převzali, podepsali všechny protokoly a tak nebyl sebemenší důvod v Berlíně zůstávat. Sbalil jsem si věci, koupil lístek na vlak a odjel domů.

Po pár měsících jsem si vzpomněl, že mi vlastně ten debilní fotoklub po výstavě žádný fotky nevrátil. Prej se ztratily, řekl mi slepej a prásknul telefonem. Vypadá to, že mě za pár dnů poprosí, abych mu šel opravit telefon.

(Dr. září 1987; únor 2023)