O autorských právech aneb céčku v kolečku
(kapitola z nedopsané Malé knihy o focení)

Tak, zkusíme si chvilku povídat o autorských právech, ono se tomu říká anglicky Copyright. Cokoliv co si vymyslíte nebo uděláte, tak si můžete autorsky pojistit. A nebo taky nemusíte. Důležité je to, že jste autorem díla. A na jako takové se vztahují právě všechny výhody i nevýhody autorské. Průser vznikne až v okamžiku kdy se toho chytnou právníci. Na autorských právech se dají vydělat strašné peníze. Snad dokonce existuje několik definic co všechno je nebo není poškozování autorských práv. Je to alespoň v právnickým žargonu velmi nepochopitelné čtení nebo poslouchání. A tak se můžete klidně dopustit krádeže i tím, že použijete i jen kousek z nějakého díla. Ale to je s prominutím skoro americká hovadina. Ilustrace použité v tomto článku jsou chronologicky po zpátku seskládané jednotlivé fáze, jak vznikal můj obraz, který se jmenuje
běží baba parkem

Takže na konci článku je ta blbá fotka z vernisáže. On se ten obrázek původně jmenoval:

Běží baba parkem,
za ní chlapík s párkem,
neprodá ho neprodá,
tak ji raději pobodá.

A vzniknul z jedné mojí fotky, reportáže z vernisáže výstavy jednoho fotografa, z fotky kde hlavním motivem byl primátor města Prahy Koukal. V pozadí byla vystavená barevná velká fotka na ní pak nahá baba. Tuto rozmazanou a nekvalitní babu (myslím tím na mém negativu, originál byl barevný a ostrý) jsem použil pro svůj obraz. Technika a technologie byla dost složitá, už si ji moc nepamatuju, ale zachoval jsem na disku omylem skoro všechny meziprodukty. A to bylo zdrojem mé úvahy o autorských právech.

Kdybyste znali jen tu poslední verzi a viděli první fotku, asi byste netušili která bije. Ani stádo agentů z FBI a CIA a KGB a STB ve vzácné spolupráci by na to nepřišli. Jen jestli teď nějaký ten rapl nevyskočí z advokátské krabičky a neukáže mi zač je v Americe (myslím Česko) perník. Uvidíme. Kdyby něco, asi budu tvrdit, že jsem debil a nebudu rozumět.

Povím vám několik příběhů, nebo hypotetických případů, kde by právníkům nepomohl ani lavór se svěcenou vodou. A nebo se velmi mýlím a podceňuju právníky. Jen ještě právníci tyto příběhy dostatečně nezmapovali a nebo (a to je pravděpodobnější) se jim to finančně nevyplatí, protože skutečný autor používanýho díla na to kašle a nemá na to prachy a taky je možné, že se mu hodí reklama zdarma. A nějaké ty příklady ze života:
-Pan Jiří Kolář, žijící ve Francii, používá ve svých koláží, prolážích, fokalcích atd. cizí díla.

A skoro vždycky z toho je něco jiného, než to co použil. Ale to není jenom tento krásný příklad. Jen si vzpomeňte na jiné slavné autory, nestává se vám často, že si při pohledu vybavíte nějaký jiný obraz nebo dílo? A to mluivím zatím jen o vizuálních oborech. Ale ono to funguje i v muzice. Johan Sebastian Bach napsal velmi slavnou a velmi matematickou skladbu -preludium C dur - je to jedna skladba z Dobře temperovaného klavíru. Kdyby mi nebylo líto místa na homepage disku, tak bych vám sem vrazil kousek zvukové ukázky abyste si to mohli poslechnout. A později, použil ke své skladbě Ave Maria Ch. Gounod naprosto stejnou figuru jako podklad k tklivé houslové skadbě. A teď: je to loupež nebo není. Skladba od Bacha se mi líbí víc, ale Ave Marii v tom slyším jenom proto, že znám obě skladby. Když odstraníte z Ave maria klavír a necháte jen ty housle, tak to dost lidí už spojovat dohromady nebude. Závěr amatéra neprávníka, nehudebníka je:Jsou to dvě různé skladby a přesto použil Gounod Bachovu skladbu. Naopak to být nemohlo, protože Bach to složil o hodně dřív. Ale autorská práva porušena nebyla.

A tady máte tu původní fotku, ze které celý tento příběh vznikl.