Lois
(lehce erotický příběh)

Už si přesně nepamatuju do jaké exotické země mě to vlastně tenkrát poslali. Nebylo to tak nebezpečné jako v Alžírsku, ale krajina byla podobná. Hory moře palmy a cypřiše, cedry a korkovníky, nebo korkové duby, vedro a vlhko.

V honosné velké vile na kraji města se odehrával divoký mejdan. Matně si pamatuji na utrápeného mladíka, okolo 25. Měl trápení se svojí dívkou. Byla starší než on, něco přes třicet. Byla velmi podobná Lois Lejnové ze Supermana. Ti dva se spolu pořád hádali. Asi proto, že se dívala vyzývavěji na chlapy kolem sebe. Utrápený kluk byl náš ochránce. Měl nám zajišťovat bezpečnost. A taky samozřejmě dávat pozor, jestli neprovádíme špionáž. Je pravda, že jsme ji prováděli. Měli jsme zjistit, na jakých frekvencích vysílají jejich středovlná rádia. Já jsem sice před odjezdem namítal, že se to dá zjistit jakýmkoliv lepším přijímačem přímo z domova, nebo z hotelu ve městě a zase jet domů. Nebo si koupit místní noviny "Rozhlas a televize" a tam to sprostě opsat do hlášení. A nebo to najít na internetu. Ale šéfové byli neoblomní. Tak jsem si musel sbalit kufry a vyrazit do světa. Cesta byla nijaká až nudná. Mejdan byla první akce, která byla docela fajn z celé té podělané služebky. Já jsem sice abstinent a nepiju, ale nikdo to na mně nepoznal. Choval jsem se, myslím, docela přirozeně a normálně, takže jsem vlastně vypadal trochu připařeně. Kolega, který jel se mnou pil poctivě a chlapsky, měl silácké eroticky laděné řeči na adresu holek z mejdanu, ale chlast byl daleko rychlejší, než jeho erotickoakustické projevy. Ve velké hale hrála zápaďácká muzika mimo můj vkus, ale nevadila mi. Holky byly oblíknuté do lehounkých šatiček s výstřihem a většině z nich dělaly malé kalhotky roztomilou čárku přesně v levé i pravé polovině kulatých prdelek.

Znáte to, tu hranici až pocuď je to v kalhotkách a odsud už jen pod sukní. Dost zásadně se mi to líbilo. Dokonce jsem si s chutí s několika holkama zatančil, ač ukrutně nerad tancuju. Chtěl jsem si totiž na ty holky sáhnout, přesvědčit se, že se mi nezdají v nějakém přiblblém erotickém snu. Nezdály se, byly doopravdické, žádné od Matella. Jednou dvakrát jsem tančil i s dívkou mého bodygárda. Budu jí pracovně nazývat Lois (kvůli Batmanovi), protože dodnes nevím, jak se vlastně jmenuje. Lois byla při tanci přítulná, možná jsem si to namlouval, ale zdálo se mi, že je ke mně přítulnější, než k jiným, ale i můj kolega mi říkal, že je jakási přítulná. No to nevadí, ať už to bylo jakkoliv, když jsem s ní tančil, měl jsem maličké potíže s takovou tou začínající erekcí. Ve slipech jsem neměl klid. Ale ani bouři. Silně se mi tanec s ní zamlouval. Ale nemohl jsem s ní tančit pořád, bodygárd ji každou chvíli odvedl stranou a tam se dohadovali. Prošmejdil jsem to ve vile, jako by mi patřila. Nic zajímavého. Byl jsem se projít i po veliké a krásné zahradě, plné exotických stromů a kytek. Jsem na zahrady tupý, kytkám nerozumím, jen se mi líbí jak voní a jaké pěkné tvary z nich umí příroda vyčarovat. Ale jak se která jmenuje a kdy kvete a jestli se dá jíst, to nevím. Ženě by se tu moc líbilo, ale nebyla tu, vyfotil jsem pro ni pár zátišíček, aby měla radost, až se vrátím, jestli se mi nic nestane. Fotil jsem to bez blesku, protože jsem nechtěl riskovat, že by si někdo všimnul, že mám sebou foťák. Šéfové mě už několikrát sprdli, že nepoužívám služební olympus miju, ale ať se šéfíci nezlobí, Miju přímo nenávidím. Klidně mohu říct, že je mi odporná, takže jsem si načerno vozil svého malého milého starého Rolleie. Ale protože s fotkama byli vždycky navýsost spokojeni, tak mi to promíjeli. Jeden nadřízený se často prohraboval v archívu fotek a říkával: "Škoda, že jsou ty fotky tajné, to by byla pěkná výstava."

Já osobně si myslím, že by se většina z nich dala klidně vystavit, protože se z nich nic supertajnýho (ani tajnýho) vyčíst stejně nedalo. To byla moje specialita, udělat takovou fotku, že se lidem líbila, ale nic se z ní nedalo špiónského vydolovat. Jen byla tak vychcaně udělaná, že na to nepřišli, prostě se jim ty fotky tak líbily, že zůstaly součástí tajného archívu a přitom na hovno. No jo, to jsem trochu zabrousil jinam. Ve vile zatím nabíral mejdán na obrátkách. Karlos se někde vypařil, ale zahlídl jsem ho koutkem oka, jak se potácivě drží jedné holky za hrudník a multilinguálně rozpráví veselou historku. Jeho bodygárd stál opodál a něco si nenápadně psal na kousek posmrkanýho papírovýho kapesníčku. Byl totiž hrozně nachcípanej. Paradoxně propiskou, kterou dostal od Karla. Nenápadně jsem švihl momentku, jen tak pro radost z focení a na počest slavného Henri Cartiera Bressona. Zase jedna fotka do archívu místo do výstavních síní. Pak jsem si ale uvědomil, že to je film plnej mých soukromých záběrů a tak uzrálo rozhodnutí, že si film nechám. Na chodbě v prvním patře se mihla postava holky v modrých šatečkách. Bosky. Měl jsem kratičko pocit, že to mohla být Lois. Stihl jsem si jen vyfotit kus nohy a rozevlátý cípek modré látky v chodbě. Nebezpečně jsem se rozfotil. Jen aby si toho nikdo nevšimnul. Bylo vedro a dusno, všichni jsme se potili jak prasata. Ale to mi nevadilo. Dole v hale se utvořil debatní kroužek nějakých podivných nesympatických lampasáků. Kdoví kde a jak se tu vylíhli. Mluvili jazykem, kterýmu jsem ani trochu nerozumněl a když jsem prošel okolo, ztlumili spiklenecky hlasy a hodili takové to boční oko na bílého zpoceného blba. Měl jsem pocit, že se tu kujou nějaké pikle. Ale kašlal jsem na ně. Protože jsem už vychlastal několik pixlí studené a hnusné koly, chtělo se mně ukrutně čůrat. Nevěděl jsem kde tu mají hajzlík, stejně by byl tureckej a smradlavej (och jaký estét se ze mě najednou stal), tak jsem se šel vyčůrat ven na zahradu. Rozepnul jsem poklopec u palmy a najednou jsem proti sobě uviděl dvě lesklé zlé oči obrovského štíhlého, skoro černého dobrmana. Hrklo to mně, že to muselo být slyšet. Málem jsem se leknutím posral. Z čuráni nebylo nic. Pomaličku jsem zatáhl zip a malými krůčky se pozpátku vracel do haly. Blbej pes se přibližoval naštěstí taky pomalu. Ale to už jsem byl v hale, ještě zpocenější a vyděšený. Ostatní návštěvníci můj neslavný návrat pobaveně sledovali. Ani se mi nechtělo tančit, jak mě ten pes otrávil. Určitě tam před tím nebyl, když jsem pro ženu fotil kytičky. Seděl jsem u malého baru a kouřil doutníka. A chlastal, co jiného, než always Coca Colu. Fuj. Zezadu se přitočila Lois a požádala mě o taneček. Zase se mi to moc zamlouvalo. Nenápadně jsem sjel rukama po zádech dolů, k zatáčce, kde se záda, jako kouzelným proutkem, mění v zadek. Měla ho neuvěřitelně měkkej. Jako by v něm nebyly žádné svaly. Dost mě to překvapilo, protože měla zadek velmi malej. Ani při tanečních krocích neztuhnul. Tuhlo by kde co, ale její zadek byl měkoučkej jak polštář z dutých vláken, co se cpou do spacáků. Chtěl jsem zkoumat dál anatomii Loisina zadku, ale nějak rafinovaně mi v tom zabránila a už jsem měl ruce zpět na vlhkých zádech. I to bylo velmi příjemné. Tancovali jsme spolu tři písničky. Přestože byly všechny docela rychlé, jen jsme se tak unyle pomaličko ploužli po lesklých dlaždičkách. Cítil jsem svým tělem její tělo. Napadaly mě dost hříšné myšlenky. Co si myslela Lois jsem nepoznal. Skoro pořád se koukala přes mé rameno, nebo dolů. Jen jednou jsme o sebe brnkli očima. Málem to se mnou šlehlo. Poděkovala odešla a jen se krátce otočila a v očích, zdálo se mi, jí zajiskřilo. Ale spíš ne, to jen moje rozbouřené hormony kecaly do mozku své kokotiny. Můj bodygárd ji zavolal k sobě na schody do prvního patra a zase se začali hádat, dokonce neobvykle zvýšil hlas. Sedl jsem si k baru a kouřil nedokouřený doutník. To už ve mně totiž začala pracovat i fazole, kterou jsme si s Karlem uvařili k obědu. Teda přesněji Karel uvařil, já jsem ji jen snědl, hrozně nerad vařím. Poprdkával jsem tiše, ale urputně. A protože to nemálo smrdělo, rozséval jsem kolem sebe doutníkový kouř, coby mimikry. Jeden z hostů mi řekl, že ten doutník dost divně páchne. Měl docela dobrej čich. Lampasáci u dveří v hale se už cvakli a začali se hádat. Asi o politice. O čem jiným se můžou hádat ožralí lampasáci? Karel zmizel. Uklidnilo mě, že na chodbě z jednoho pokoje se řinulo jeho bohatýrské chrápání. Měl toho chudák za celej den dost. Začal jsem se nudit, seděl jsem na schodech a přemýšlel o měkké Loisiné prdelce.

Z mého naničhodného snění mě vyburcoval zmatek dole v hale. Lois něco vzrušeně říkala všem dole. Stejně jsem jí nerozuměl, tak jsem seděl dál, jako by se nechumelilo. No v takovým vedru by to byla blbost kdyby chumelilo. Karlův bodygárd vyběhl do patra a vzbudil Karla. Většinou uměli jen francouzsky a to byl jazyk, kterým jsem se nedomluvil. Karel jo a tak musel tlumočit. Mému bodíkovi prý prdlo v bedně, vylezl na vysokou střechu a tam se chtěl zastřelit svoji služební beretou. Karel mi vysvětlil o co jde, ale nějak pomateně, možná jak bojoval s whisky v hlavě. Prostě tomu druhému ochránci šiblo kvůli Lois, udělal jí žárlivou scénu a pak vylezl na střechu a tam tupě stál s beretou v ruce. Nechápal jsem, co s tím mám společného. Karel řekl: "Stejně je to kvůli tobě, ty čundo plátěná, jak jsi s ní tancoval, vždyť to muselo být každýmu jasný. A ona taky nevypadala, že by jí to vadilo. Jestli se zastřelí, tak to bude mimořádka, že se ani nedostaneme zpátky dom. Tak nekecej a běž ho přemluvit. Vykecej mu díru do hlavy. Vždyť ty to tak umíš. Užs jednou to dokázal. Tak nekecej, mazej za ním!"
Jo to má Karel pravdu, že jsem jednou kohosi přemluvil, ať neskáče z mrakodrapu. A on neskočil. Ani už nevím co jsem mu tenkrát všechno říkal. On pak slezl ze střechy a dole v hospodě se děsně sežral a policajti ho zatkli, když sedal ožralej do svého auta. Jó americkej policajt se s ničím moc nepáře. Asi by se jinak zabil opilej v autě. Ale to už je tak dávno, že jsem na to dočista zapomněl.
"No jo, Karle, ale on tenkrát neměl pistoli." "To je stejný, ser na to a běž za ním, já bych ani na tu střechu nevylez, jednak se výšek bojím, jednak mě bolí nějak nohy a taky jsem ožralej jak dělo. Spadl bych dolů dřív, než by se stihl zastřelit."
Tak jsem šel. Nechtělo se mi, bál jsem se a trochu mi to taky bylo jedno. Když jsem okýnkem vykoukl na strmou střechu, nechápal jsem, jak mohl vylézt až nahoru. Byla šíleně strmá. Ostatní hosti už byli na zahradě a čuměli jak hovada nahoru a nejspíš čekali až se konečně zastřelí a spadne dolů. Byli všichni jak hyeny. A byli mně najednou všichni hrozně protivní.
Vysoukal jsem se z okýnka a pomaličku se plazil na vrchol střechy. Můj bodygárd byl na úplně opačném konci střechy. Naštěstí byla střecha z prohýbaných tašek a docela nová, takže na ní nerostl žádný klouzavý lišejník. Prsty se mi začaly správně probouzet, pomalinku vzpomínaly na doby kdy horolozily po skalách. Opatrně jsem se posouval nahoru. Docela mi to šlo. Sám jsem byl mile překvapený a přestal jsem se skoro bát. Za pár minut jsem už dřepěl na hřebenu střechy. Trochu jsem funěl, "no jo, taky už mi není pětatřicet", ironicky jsem si pomyslel. "Bachor mi povyrostl, vlasy z hlavy utekly a svaly zesračkovatěly. Jen aby mi to aspoň kecalo, až ho budu přemlouvat."
Chvíli jsme se rozmýšlel, jestli mám lézt obkročmo jak nějakej balík podělanej, nebo jít jakoby se nechumelilo, normálně po nohách. A protože jsem si uvědomoval, že Lois určitě taky někde dole čučí, zvedl jsem se na nohy a volně a pomalu jsem šel po nových hřebenáčích k sebevrahovi. Kupodivu jsem se ani moc nepotácel, šel jsem jak starej pokrývač. Došel jsem skoro až k sebevrahovi. Posadil jsem se na hřeben, spustil nohy dolů do zahrady a potichu jsem na sebevraha promluvil. Měl jsem maličko nahnáno. jestli se nelekne, proto jsem si sedl, abych nebyl ve stejné úrovni jak on. Nepatrně sebou cukl a já začal kecat blbosti. Anglicky, arabsky, německy a španělsky. Všechno dohromady. On taky mlel všema možnejma jazykama. Ale docela jsme se domluvili. Zjistil jsem, že ani snad nechce ukončit svůj policajtskej život. Trochu to bylo divadlo, trochu vydírání. Byl nešťastnej z Lois, že není taková, jako má správná ženská být. Ale na můj dotaz jaká je ta správná ženská mi vlastně neodpověděl. Spíš z něho vyskakovaly takové umělé filmové kecy těch nejblbějších americkejch seriálů. Jak z Novy vystřižených. No moc poučné to pro mě nebylo, ale pokecali jsme si docela slušně. Podařilo se mi ho přesvědčit, že jestli chce ženskou takovou, jakou si vysnil, pak asi nemůže chtít zrovna tuto, když je jiná, než by chtěl. On dokonce řekl, že se mu zas až tak nelíbí, ale přece jí nedá košem, když už s ní začal intenzivně kamarádit. Tomu už jsem přestal rozumět úplně. Tak co vlastně to hovado chce? A on se uchichtl a přiznal, že to bylo jen divadlo, aby se jí ještě víc zalíbil. Pomyslel jsem si: "Tak to se ti povedlo."
"Pojď dolů, mě to tu nebaví." řekl jsem neutrálně. A on se mě zeptal, kudyma jsem vylezl na tu střechu. "Jediné přístupové místo je tady ten žebřík položený na střeše a po něm jsi nepřišel, to bych si všimnul."

Čuměl jsem jako puk. Tak já tu riskuju, lezu po strmé střeše abych zachraňoval sebevraha a on si sem vyleze bezpečně po žebříku. Prachsprostá divadelní fraška. Nabídl jsem mu, aby šel se mnou tou cestou, kterou jsem se k němu dostal já a pomalu jsem se vydal na druhý konec střechy. Ani ne za minutu na mě zavolal tichým hlasem, že to nedokáže, že se bojí. No a co teď? On si nakonec srazí vaz až poleze dolů ze střechy a bude po něm kvůli mně, i když vůbec sebevraždit nechtěl. To je ale situace. Ale už jsem byl zabejčenej. Šel jsem furt dál, ať si jde kudyma chce. Nechtěl se asi zesměšnit, tak šel podělaně za mnou. Do okna ve střeše to nebylo nejjednodušší, ale zvládli jsme to v pohodě. Nejlepší bylo, že na nás ze zahrady nikdo neviděl. Sešli jsem dolů, Karel si bodygárda převzal a za chvilku spolu nasávali jednoho paňáka whisky za druhým a hřmícím hlasem ho pomaličku a jistě dorazil. Opil ho, strašlivě ho opil. Odvláčeli ožralého bodygárda kamsi nahoru do pokoje. Všichni mně byli už protivní a chtěl jsem jet hned do svého hotelu. No a v tom okamžiku jsem se dozvěděl tu nejzajímavější informaci večera. Ve městě už je 8 let vyhlášen výjimečný stav a s tím spojený zákaz nočního vycházení. Přidělili nám každému pokoj. Šel jsem spát. Chvíli jsem bojoval z myšlenkou vysprchovat se, protože jsem byl zpocený a taky ušmudlaný z dobrodružství na střeše. Ale únava a otrava byly silnější. Vyslíknul jsem se do naha a lehl si na úplně čisté prostěradlo. Tělo se mi přilepilo k posteli a okamžitě jsem se propadl do spánku.
Ve spánku jsem zaslech podezřelé cvaknutí, asi zámku od dveří. Byl jsem tak unavený, že jsem ani neotevřel oči. Pokoj zaplavil parfém, který jsem už dnes večer několikrát cítil. No ale moje zasmrádlé tělo to hravě přerazilo. Určitě jsem nebyl v pokoji sám. Někdo se ke mně připlížil a sáhl mi docela něžně na rameno. Nechal jsem zavřené oči, ale už jsem nespal. Vlhká a teplá pusa se mi plazila po těle a hladily mě příjemné jemné ruce. Bylo to skvělé, ale oči jsem neotevřel. Ani jsem se nepohnul. Teda já jako celek, Jedna z částí mého těla neposlouchala a prozradila, že nespím.

Ta voňavá holka si na mě sedla. Nechtěl jsem tomu věřit, ale bylo to tak. Zvedl jsem pomalu ruce a položil je na boky a zadek té tajuplné neznámé noční návštěvnice. Jasně. Moje dlaně se zabořily do neuvěřitelně měkkého zadku. Byla to Lois. Byla celá, na rozdíl ode mě, až neskutečně měkoučká. Holka vycpaná dutým vláknem, nebo peřím. Všechno co dělala bylo nádherné, divil jsem se jen, že jí nevadí, že jsem takový zpocený, ale to se za chvíli stejně dorovnalo. Už jsme byli zpocení oba.
Přesto ve mně zůstal malý kousek ostražitosti a opatrnosti. Než došlo k nejlepšímu, jemně jsem se vymanil z jejího objetí a šel zkontrolovat dveře pokoje, aby nás nikdo, až k tomu dojde, nevyrušil. Dveře byly kupodivu dobře zamknuté. To mě uklidnilo i překvapilo. Vrátil jsem se zpět do vlhké postele. Lois nikde. Bliknu žárovkou a ona nikde. Ani pokoj nebyl ten, v němž jsem před pár hodinama upocený lezl do postele. Byl jsem v hnusném hotelu v malém alžírském městečku, ve vedlejším pokoji bydleli moji skuteční bodygárdi. Skutečný Karel chrápal na druhé posteli stejného pokoje. Všechno to byl jenom sen. To je k podělání. Vždycky, když mám erotický sen, objeví se v něm nějaký odporný kazišuk a ten pěkný sen přeruší v nejlepším, takže jsem si nikdy ve snu neužil až do konce. Ale tentokrát poprvé jsem se stal kazišukem sám a zrovna s takovou měkkou holkou. Jsem to ale hňup.