Skládka

Zvoní mi telefon. Kdo to asi je, dyť je víkend, nic pracovního to asi nebude, ale znám svý klienty. Volá známej, se kterým jsem se už dlouho neviděl. Prosil mě, jestli bych se během víkendu nestavil. Tak jo, proč ne. Dal mi adresu, nějakej satelit za Prahou. Hnízdo zbohatlíků. Kus jsem jel MHD, zbytek doběhl. Podnikatelé MHD nepotřebujou.
Mirek bydlí v honosným baráku. Smrdí z toho prachy. Trochu o tom během běhu přemýšlím. Vždyť on byl takovej spíš levicovej, snažil se chránit přírodu, ještě za komoušů chodil na brigády, které byly zásadně spojené s ochranou přírody a málo placené. Co když jsem zabloudi?. Volám mu na mobila a za chvíli se dálkově otvírají vrata na pozemek. Vidím i kameru na sloupku. Nevím, jestli se na to setkání těším. Otevřou se vchodový dveře a vítá mě Mirek. Je na vozejčku, má obě nohy v sádře.

Nabídl mi kafe, sám ho připravil v nějakým složitým přístroji. Začali jsme si povídat a v celkem přijatelné zkratce jsme si o sobě řekli těch pětadvacet let, co jsme se neviděli. Mirek měl tenkrát docela super nápad a s velkou zarputilostí se mu podařilo projekt realizovat. Nějaká ajťácko-technická firma. Přiznám se, že mi to bylo celkem jedno, ale líbilo se mi třeba to, že po mnoha letech na trhu s velkou konkurencí se nakonec prosadil i ve vyspělým světě a pak najednou celou firmu se vším všudy prodal jakési americké firmě. Za neuvěřitelný prachy. A s podnikáním skoro úplně skončil. Sem tam se připojil k projektu, kterýmu pomohl a zase zmizel. Ty velký prachy často pouštěl do různejch dobročinnejch akcí. Ale prachy se ho držely navzdory finanční velkorysosti.
Kafe už jsme měli skoro vypitý a on začal mluvit o tom, proč si mě našel a o co jde. Prej volal i jinejm kámošům, ale všichni ho poslali do prdele s tím, že na nic nemají čas.
Trochu to teď zkrátím. Mirek se z nudy a jakýhosi nenaplnění vrhl do soukromé likvidace černejch skládek, kterejch je v lesích čím dál víc. Věděl z fejsbuku, že i já sem tam nějakou šílenost provedu a nebo že zkrátka ten kelímek zvednu a klidně s ním běžím třeba dvacet kiláků, než se mi ho podaří hodit do žlutýho konejneru.
Teď musel projekt zastavit, ale prej komusi slíbil, že těch posledních 7 skládek zlikviduje do konce roku, jenže zramovanej to nedokáže. Tak jestli by mi nevadilo, kdybych to dodělal za něho. A já jsem řekl jen: “Proč ne?” Sedli jsme si ke stolu, vytáhl mapku s označenejma sedmi místama v místním lese a dal mi i přehledný souřadnice.
Řekl jsem, že mi před léty auto šlohli a já si nový nikdy nekoupil. V tom problém neviděl, půjčí mi svoje. Vyjeli jsme ven po rampě a v garáži jsem uviděl kurevsky černý lesklý dost velký offroaďácký auto. Asi za velký prachy. S čímsi vevnitř přes mobil zakvedlal a naprogramoval, aby mě auto poslouchalo.
Rozloučili jsme se, sedl jsem do auta, vycouval z garáže, mávl na Mirka a jel konat dobrý skutky. Byl jsem na sebe pyšnej, že jsem mu auto neodřel a nezbořil bránu jako ve střediskové vesničce. Za zatáčkou, až na mě nebylo vidět, jsem si auto prohlídl pořádně a ozkoušel páčky. Blinkry, stěrače, klakson. Upravil jsem si sedadlo, vypnul skoro napoprvé klimatizaci a otevřel okýnko, zapnul mobil, protože jeho GPS v autě se mi nepodařilo bez hesla spustit. Zadal jsem první bod a vyrazil. Auto jelo nádherně. Od Mirka jsem věděl, že je domluvenej s lesákama, kteří jeho projekt odsouhlasili. Prej se na cedule mám vysrat a jet přímo k těm označenejm skládkám. Tak jsem to neřešil a jel. V lese na cestě bylo děsnýho bláta, ale auto jelo jako po dálnici. Motor nebyl skoro ani slyšet. Brzy jsem zastavil u první skládky, naházel jsem do auta pár pneumatik, kus postele, starej zrzavej bicykl, kusy železa a pytel pytlíků od nějaký barvy.

Vydal jsem se ke skládce číslo dvě. Bylo mi jasný, že budu muset jet několikrát. Než jsem dojel ke třetí skládce, odněkud se vynořili policajti a zastavili mě. Chlápek s nepřehlídnutelným břichem a docela hezká policajtka. A prej, jestli mám povolení pro vjezd do lesa a co tu dělám. Povolení nemám, chci vysvětlit, o co jde. Usmívají se a něco si šeptají.
“Váženej pane, podívejte se, říkejte si co chcete, ale tohle bude mastná pokuta, na to se připravte.” Chtěl jsem jim všechno vysvětlit, ale najednou mi došlo, že proti nim stojí stojí debil s lesklým autem plným šrotu. A chci jim nakoktat něco o tom, že čistím les od bordelu. Je mi naprosto jasný, že tohle moje vysvětlení bude znít nasprosto kreténsky. Tupě zírám a přemejšlím o tom, že mi vlastně ani nepomůže, že mám děravý ušmudlaný triko a běhací bosobotky ve stavu, kdy už dávno mají být v popelnici. Pupkatej mi říká: “Víte co, pane? Takovejch, jako jste vy, jsme tu už nachytali desítky. Já jen nechápu, co vás nutí k tomuto vozit do lesa. Když máte, jak tak koukám, evidentně dost peněz a velký lesklý auto, proč ten svůj bordel prostě nedovezete do sběrnýho dvora, co vám v tom brání? Dokonce to je i zadarmo. Pak se všichni diví, jak máme ty lesy zaneřáděný. Prostě není v našich silách to uhlídat.“
“Fakt nechápu, proč musí zbohatlíci vozit do lesa ty svoje prochcaný slamníky,” řekla překapivě sprostě ta hezká policajtka. Mám intenzivní pocit, že tu holku odněkud znám. A když se jí vyhrnul rukáv, uviděl jsem malou kérku. Že ona to je ta policajtka, co mě před několika lety zachraňovala, když jsm byl napadenej dvěma psy a jeden z nich se mně zakousl do prdele? Tenkrát byla perfektní a schopná. Asi je to náhoda a pletu se. Stejně mi to nepomůže. Mlčím jako blbej jouda nachytanej na hruškách. Nemá to cenu. Vytahujou z kapsy nějaký papíry a začínají vyplňovat protokol o udělení pokuty. Hodně mastné pokuty. Chce se mi čůrat, oznámím jim, že si musím odskočit, jsou ve střehu, ale auto jim tu přece nechávám, tak co prudí. Jdu se vyčůrat.
 Je to v prdeli, já si musím nechat asi od doktorky předepsat nějaký silný barbituráty, abych neměl sny. Ty sny mě přivedou na mizinu. Jsem celej zborcenej potem z představy, že by nešlo o sen. Jak totiž běhávám lesama, tak mě právě tihle cápkové v offroadech serou stejně jako ty policajty v mým snu.

Dr. 28/12/2023