Příliš těžká voda
(ROHácká povídka)

Po dlouhé době se mi podařilo získat dovolenou od ROH. Ani už si nepamatuju, jakou jsem tenkrát použil fintu, abych se na tak atraktivní dovolenou dostal. Bylo to v jakési exotické zemi, název mi už vypadl po těch letech z hlavy. Vypadalo to trochu jako v Německu, ale místní měli ryze arabské ( možná mongolské) rysy. Ale ti byli separovaní a moc se s námi do kontaktu nedostali. Ta dovolená byla vázaná na počet rodinných příslušníků. Prostě ti co měli nejvíc členů měli přednost, ale na druhé straně nesmělo jet víc členů než 3. To bylo vypočítáno z průměrného počtu členů v rodině a balíkem peněz, jež bosové ROH od členů i nečlenů podniku vybrali. A tak po dlouhé diskuzi doma jsem byl vybrán jako doprovod k Honzovi a Jirkovi a holky že zůstanou doma, nebo se pokusí o podobnou fintu v ženském oddělení. Odjeli jsme od fabriky takovým starým autobusem, ve kterém strašně smrděla nafta. Trochu přiotrávení jsme dojeli do obrovského prostoru staré továrny se zrzavými stroji a opuštěnými halami, spousta stromů a měkká tráva tomu dodávala zdání jakéhosi podivného snu. Vonělo to tam jehličím. šli jsme hned spát. Velmi mi vadilo, že mi uniformované báby odebraly oba kluky, prý děti spí ve vedlejší hale. Ta naše hala měla na betonové podlaze rozložená spartakiádní lehátka a nafukovačky. U každé postele byla papírová bedna s plechovým dnem. Okolo bedýnky někdo rozsypal namodralý prášek. Prudce jedovatá chemikálie proti hlodavcům. Večer vtrhli do cimry vojáci, hvízdli na píšťalku a všichni co nejrychleji zalezli pod deku. Tak jsem lezl pod deku taky. Přiběhl voják, sekl mě hůlčičkou za ucho ( naštěstí to hluché) a německy zařval, že do postele se leze rychle a ne tak provokativně pomalu. Strašně jsem byl nasranej a chtěl jsem vědět, co je s klukama, ale dostal jsem druhou ránu, ať se nestarám, je prý o ně postaráno líp, než to dokáže vlastní rodina. Pomyslel jsem si: "To víš že jo ty zelenej blbečku" a bylo mi smutno po normálních dnech u nás doma a strašně jsem chtěl zpátky za Olinou a Helčou, které zůstaly doma a pokoušely se získat rekreaci ROH taky. Za pět minut přišly tlusté báby a rozdaly suché sušenky a kalíšek vody. U každého počkaly, až to dožere, zkontrolovaly prázdnost huby a vypadly. Nastal noční klid. Některé krysy z toho jedu pukly.

Bylo to hnusné a musel jsem furt myslet na Jirku a Honzu, jak jim asi je a jestli jsou aspoň vedle sebe. Protože kdyby byli každý zvlášť, tak by jim bylo tak smutno jako mě. Nemohl jsem se dočkat rána. Brzo ráno jsem se probudil, všichni leželi a vypadali, že spí. Asi doopravdy spali. Chlapi, baby, všichni v jedné cimře, ruce na dece, leželi na zádech a vypadali voskově. Okolo mojí nafukovačky se povalovalo několik mrtvých myší s nafouklýma břichama, sem tam nějaká byla prasklá, střeva byla přilepená k podlaze a všechny chcípliny měly šíleně vyvalené oči. Asi strašně trpěly, než chcíply. Vyplížil jsem se ven. Jen jediný člověk nespal, takový starý vrátný z fabriky, pan Žemla. Ten mě tichým hlasem varoval, ať neblbnu, že to je riskantní, on už takových dovolených zažil dost, že když mě chytnou, tak dostanu děsnou nakládačku klackem na prdel. Ať dám aspoň pod deku nějaké oblečení, a že až bude budíček, tak to za mě ustele a píchne mi píchačku, aby se na to nepřišlo. Když mě nechytí, tak už se na to za celej den nepřijde, protože v tom mají děsnej bordel. Popřál mi dobré jitro a mnoho štěstí...............
Svítilo slunko, byl krásnej den, v kapse jsem měl malou starou leiku a asi tři citlivé černobílé filmy. To by mohlo stačit. Dobré goretexové pohorky mi dodávaly jakousi jistotu, když jsem se proplétal okolo spících, jakoby v hypnóze, vojáků a uniformovanejch strážnejch. Přede mnou byla obrovská hala s pootevřenejma dveřma. Vstoupil jsem opatrně dovnitř a rozhlížel se v příšeří. Udělal jsem pár náladových snímků s pruhy slunce a prachu, v pozadí nějaké staré asi nefungující stroje. jakési generátory a transmise, pily a hoblovky. Taky destiláky na zdech, zrzavé pumpy. Prolezl jsem tu halu celou. Pak jsem uslyšel dětské hlasy. Rozhodl jsem se, že se tam podívám. Ozývalo se to z haly, co navazovala na tu, ve které jsem se právě pohyboval. Najednou, zničeho nic, mě napadla myšlenka na úplně novou vývojku, převratná událost, nemuselo by se v černobílých filmech používat stříbro, jen ta folie a nic víc. Zapomněl jsem na děcka a začal hledat nějakej destilák, abych vyrobil trochu těžké vody. Už nevím přesně jak jsem to myslel, ale podařilo se mi zapojit do elektřiny destilák a jednu pumpu, kterou jsem obalil trikem, aby nebyla z haly slyšet. Za chvíli to bublalo v destiláku, a na jeho dně se začala usazovat hrozně těžká voda.

Když jsem přiblížil šroubovák k trubičce, kde byla kapka té vody, tak se okamžitě ten šroubovák, přicvakl k trubce. Skoro nešel odervat, jak silně byl přitažený. Měl jsem pocit, že ta voda je taky hnusně radioaktivní ale nemohl jsem to nijak vyzkoušet ani dokázat. Sedl jsem si do prachu začal čmárat vzorečky a rovnice na zaprášenou zem. Ta myšlenka byla dobrá. Film byl jen ten základ, žádná emulze. Filmový pás se namočil do těžké vody a nechal uschnout, pak se mohl namotat do kazety. Fotilo se tak, že každý obrázek byl už promyšlenej předem, prostě musel každý, kdo na takový film fotil, vědět, jak má výsledný obrázek vypadat a proč to fotí. Tyto myšlenky, zcela ujasněné a promyšlené, byly přenášeny nějakou podivnou energií z hlavy skrz objektiv a foťák a ruce na celuloid, nebo co to bylo. Silný magnetismus těžké vody usazený na filmovém pásu, fungoval jako citlivý přijímač a v jakési dost složité formě magnetických siločar, byl na políčku velikosti kinofilmu uložen. Po vyfocení celého filmu se na krátkou chvilku namočil film do stejné těžké vody. Vylezl z toho brilantní negativ. Citlivost závisela jen na zkušenostech fotografa. Muselo to být velmi přesně vnímáno. A tak na jednom filmu byly expozice extremně citlivé i malé citlivosti. Samozřejmě, že se to dalo zkurvit, když někdo nevěděl nějakou tu důležitou technickou věc o expozici a citlivosti. Navenek pak vypadal film úplně normálně. Něco bylo zrnité, něco bez zrna. Prostě přesně tak, jak to fotograf chtěl. Něco převratnýho, už i proto, že automaty si s tím neporadily. Ten nový film poznal, že to je bezmyšlenkovité a že informace o expozici a ostření zadává tupý stroj a ne fotograf, a tak filmy zůstávaly neexponované. Zato se takový film dal použít znovu, jakoby nebyl exponovaný. V tom správně exponovaném negativu byl zaklet i třetí rozměr. Stačilo jen spojit dva zvětšováky, strčit do světelné skříně velký hranol a pod negativ druhý a exponovat na jeden papír (jakýkoliv, třeba hajzlpapír) , namočený do těžké vody a usušený. Pak krátce namočit do té samé těžké vody. Vznikl obraz, který zpočátku nebyl pochopitelný, ale asi za tři minuty z něho vylezl prostorový obraz, úplně odpoutaný od papíru, volně se vznášející v prostoru, naprosto realistický. Bylo to něco úžasného.

Počmáral jsem už několik čtverečních metrů podlahy pořád jsem měl pocit, že technicky je to vyřešené, ale něco tu nehrálo. Ani jsem netušil, kolik toho umím z chemie, fyziky, patafyziky (ta byla vlastně nejdůležitější) a jaderné fyziky. Najednou mě přepadla další geniální myšlenka. Ten samý den už druhá. Došlo mi, že ta těžká voda je hrozně jedovatá a nebezpečná, že ji nelze neutralizovat, že ji vlastně nejde zlikvidovat. Přepadl mě hrozný pocit, co jsem to vlastně způsobil. Ta voda totiž měnila podstatu látky, bylo to už vidět na tom destiláku, že sklo změklo jako umělá hmota. Musel jsem s tím něco rychle udělat. Najednou jsem nevěděl co. Pokoušel jsem se sice něco rychle vymyslet v prachu ale nemohl jsem se soustředit. Polévalo mě horko. Ještě, že jsem jí udělal jen trošku. Vyšel jsem rychle z haly. Ve vedlejší hale se houpaly děcka na zrzavém řetězu. Mezi nimi moji kluci nebyli. Jen takový protivný floutek ,asi třináctiletý se zrzavými vlasy a velikou náušnicí v uchu, mi teploušským hlasem doporučoval, ať jsem s ním zadobře, neboť jeho matka je vedoucí zájezdu, a že jí jinak řekne, že nespím v posteli a nečekám na budíčka a že kluci (Honza a Jirka) v noci brečeli a to se taky na zájezdech ROH nesmí a že ráno někam utekli. Byl mi ten zrzek hrozně protivnej, nejraději bych mu dal facku, i když děcka netluču. Ostatní kluci byli taky pěkní smradi. Asi to byla nějaká sehraná banda funkcionářskejch děcek. Nějaká "lepší" sorta.

To, že kluci zdrhli, mně imponovalo a byl jsem na ně pyšnej, jen jsem měl strach, jak si v tom cizím prostředí poradí. Spoléhal jsem na to, že jsou dost samostatní a Jirka je praktik a Honza zase chytrá hlava. To bylo to jediné, co mě uklidňovalo. Rozhodl jsem se, že je půjdu hledat. A po cestě někde rozbiju na střepy a zahrabu ten destilák s těžkou vodou. Potřeboval jsem si nutně umýt ruce ale voda byla jen u vojáků. Tak jsem se na to vyprdl, i když jsem cítil, že mi to nebude dělat dobře. Vrátil jsem se do první haly oklikou, aby ti smradi nevěděli kam jdu. Opatrně jsem odšrouboval destilák, dřevem zacpal dírky a výpustě, vzal pod paži a pomalu se blížil k lesu. Věděl jsem, že je to ekologicky odporné, to co chci udělat, na druhé straně mě však všichni ti odboráři a stráže tak štvali, a ta divná zem, že jsem se rozhodl to někde zakopat a nemluvit o tom, ať to dopadne jakkoliv. Prvně jsem to chtěl zahrabat do takové hromady písku ale nějací zedníci si z toho pořád vozili kolečka písku, a brzo by to odhalili. Nesl jsem tu jedovatinu dál hlouběji do lesa. Chtěl jsem to položit pod veliký smrk a z dálky na to hodit šutr, rozbít to a zasypat hlínou a jehličím. Odložím destilák a tu spatřím na kraji lesa obrovského vlčáka, jak se ke mě bez štěkání řítí. Zkoprněl jsem hrůzou. Pes doběhl ke mně, oběhl strom a zezadu na mě položil pracky a hlavu položil na rameno. Při sebemenším pohybu, zatlačil tesákama na rameno a tiše zavrčel. Jasně jsem mu rozuměl. "Nehýbej se a nestěžuj mi moji službu, taky jí mám plné zuby" vrčel. Skoro jsem se přestal bát, cítil jsem jeho vyrovnanost a klid. Měl jsem pocit, že mi nechce ublížit.

Pak přišel zřízenec v divné uniformě, se zbraní připravenou vystřelit a se stejným podtónem jako jeho pes mě vyzval ať jdu před ním. Odvedl mě na kraj lesa, kde stál divný supermarket, ve stylu arabskýho bazáru, avšak pod střechou moderní haly. V pokladně seděla nádherná mladá ženská v uniformě vedoucího zájezdu ROH. Podle rudých vlasů jsem si domyslel, že by to mohla být máma toho protivňáka s náušnicí v uchu. Čekal jsem, že bude hnusná nebo protivná, jak už funkcionářky umí být. Měla příjemný hlas a celkově byla perfektní. Také v jejím jednání jsem vycítil jakési znechucení z toho, co dělá. Říkala mi, že jí lezou už ti účastníci zájezdů krkem. Všichni jsou poslušní a vlastně vyžadujou na vedoucích a organizátorech aby byli takoví jací jsou. Že už je skoro 6 let po sametové revoluci. A oni si tak asi léčí mindrák, že nemají na koho nadávat, a tak si vymysleli totáčské zájezdy, kde každý každého fízluje a vytváří si tak aspoň po dobu dovolené pocit života v nesvobodné společnosti. A ona by toho nejraději nechala, jen její starej, bývalej milicionář a STBák jí vyhrožuje, že ji odstřelí jak potkana jestli s tím sekne. A syn je stejnej hajzlík jako jeho táta. Pozvala mě na kafe. Potichu mi sdělila, že ráno viděla dva blonďaté kluky jak si to hasili odsuď pryč. Jeden větší druhej menší, nejspíš bráchové. Říkala si hned, že to bude někdo ze zájezdu ale nic neudělala, nechala je proběhnout obchodem. Viděla prý, jak ten větší sebral z poličky mapu a ten menší ve sportovních potřebách rybičkou uřízl kompas z nafukovacího člunu. Nechala jsem na pokladně dvě veliké obložené housky (služební snídani) a cedulku: Dnes je všechno zadarmo. Protože jsem slyšela toho menšího, jak říká Honzo čím to zaplatíme. Ten větší říkal něco jako, tak jí řekneme, že to pak zaplatí táta.

Kecali jsme pili kafe a ona kouřila. Pak celá zezelenala a povídá: "To je průser, za chvíli je budíček, tady se bude asi střílet. Tentokrát je to vážné. Zmiz co nejrychleji, kluci šli na sever, tady tou uličkou a pak pěšinou v lese. U skály je potok s pitnou vodou. Tam je asi doženeš protože budou chtít chytit nějakýho pstruha do ruky. To říkal ten menší a větší mi sebral sirky z pláště. Moc dlouho se tam nezdržujte, po snídani si totiž rekreanti vyhlásí bojovku a naostro vás začnou honit, protože to je poprvé, co jim někdo zdrhnul a nehraje tu jejich hru.

Vzpomněl jsem si na těžkou vodu, úplně se mi z ní udělalo mdlo, co všechno může napáchat, ale rozhodl jsem se zdrhnout a najít kluky a nějak se za těch čtrnáct dní erohácké dovolené dostat domů za holkama. Seru na těžkou vodu, seru na rekreaci, seru na rekreanty.

V tomto okamžiku jsem se probudil a tak nevím jak to dopadlo, jestli jsme byli dopadeni a co ta nebezpečná těžká voda. Zkusím znova spát abych se do dozvěděl.

Poznámka autora: Ilustrace vznikly rodinnou kolaborací (Honza s Jirkou). Povídka není namířena podle podle Zemana, tedy protiněmecky. Je spíš proti ROH, ale snad ani proti tomu ne. To jen abychom nezapoměli na ty krásné komoušské časy. (D.R.)