Zlatokop
(sudeťácký příběh)

Probudil jsem se zimou. Zábly mě nohy a cítil jsem nepříjemný vlhký chlad na zádech. Nejspíš to byly ledviny, ale tak moc zase medicíně nerozumím. Vedle mě se vrtěl jakýsi chlap, zdálo se mi, že ho znám jen trochu. A nebo neznám? Byl jsem zmatený, nemohl jsem si uvědomit, kde jsem a co tu dělám. Kolega vedle se také najednou probudil, popřál dobrého jitra, opatrně odhrnul větve, kterými jsme byli přikrytí. Zvědavě jsem vystrčil studený nos také a rozhlídl se po krajině. Měl jsem pocit, že to tu znám. Ale nevěděl jsem co tu dělám a jak jsem se zde ocitnul. Kolega naopak, jak se později zjistilo, věděl, co tu pohledáváme, ale neznal to tu. Zaklopili jsme větve. Úkryt byl docela veliký, dalo se v něm v pohodě sedět, vrtět se a otáčet. Nejsem zrovna typ, který by zbožňoval kličky a okliky a proto jsem se přímo zeptal, co tu pohledáváme a jak jsme se zde ocitli. Kolega, jehož jméno jsem se záhy dozvěděl, začal vypravovat. Zpočátku nejistě, neboť nemohl pochopit, jak to, že nic nevím.


Někdy v létě 98, těsně po vítězství ČSSD ve volbách a po nevhodných poznámkách nového premiéra české vlády směrem k sudetským Němcům jsem se objevil na jakémsi jednání úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu. Zrovna tam probírali odsun Sudeťáků, nevěděli si rady s rozhodnutím, jestli se to dá považovat za zločin komunistický, a jestli je vůbec vhodné se do takového úkolu pouštět, když se zrovna tak hloupě kazí naše vzájemné vztahy s Němci. Také se tam objevili někteří poslanci parlamentu a dost vehementně se do diskuze montovali. Po stole se povalovaly fascikly s konkrétními průsery z šetačtyřicátého. Mě nejvíce zaujal, přímo fascinoval fascikl, který byl plný dokumentů z malé horské vesničky v Jeseníkách. Protože jsem tam jezdil již od svého narození a dodnes tam jezdím na chaloupku, kterou jsem zdědil před léty po otci. Jeden z levicových poslanců se ukrutně snažil doslova smést ze stolu právě tento fascikl. Byl při tom tak nehorázně sprostý a útočný, až jsem k němu pojal jakýsi skoro ochotnický odpor a vztek. Co se tak snaží, proč to tak rozvrtává? Padlo jméno, jež jsem dobře znal, poslanec mluvil o tomtéž člověku co jsem znal, ale tak upřímně lhal, že jsem to dýl nevydržel a osopil se na něho:
"Co to kecáš, toho chlapa jsem znal velmi dobře. Ty papíry nekecají." Poslanec se po mně ohnal a málem jsem ji měl. Začal být hysterický. Vyřvával:
"Mýho dědu nikdo nebude urážet, co to je vůbec za osobu, co tu dělá, kdo ji sem pozval, okamžitě toho debila vyhoďte!" Většina lidí z komise se uculovala, až jeden z komise mě vzal za rameno a nekompromisně mě vyvedl z místnosti. Na chodbě mi tiše naznačil, ať počkám v místnůstce naproti, až všichni odejdou a on mi pak všechno vysvětlí. Ať se nezlobím, že to bylo tak blbě zorganizované. No něco v tom smyslu, že jsme se neměli vůbec potkat, protože jde o daleko důležitější věc.
V místnosti nebylo na co si sednout, taky žádný časopis, abych si ukrátil čas. Sedl jsem si na zem, opřel se o zeď a vytáhl z ruksáčku malou knížku. Rozmarné léto od Vančury. To je taková moje pojistka proti nudě v dopravních prostředcích nebo v malých místnůstkách. Zatímco jsem si četl, vzpomněl jsem si, kdo je ten uřvaný poslanec a proč ho znám. Začalo mi trochu svítat, což paradoxně zvýšilo zmatek v mé hlavě. Ale Vančura to spolehlivě vyčistil.
Asi za hodinu přišel nějaký borec z komise a pozval mě do jednačky, odkud mě před hodinou vyrazili. V cimře bylo zahuleno, papíry na stole byly urovnány, už tu nepanoval ten sympatický bordel jak před hodinou. Jeden z komise začal mluvit. Mluvil o problémech jaké mají s vyšetřováním zločinů, hlavně ty Sudeťáky nemůžou vlastně vůbec řešit. Vypadá to prý jakoby to ani nebyly zločiny. Prostě když se ublížilo Němcovi, tak to bylo v pořádku, i kdyby pachatel byl komouš. Jeden z těch lidí v místnosti se snažil všem vysvětlit, že zločin je zločin a další diskuze jsou zbytečné. Jiný komisař pak jasně vysvětlil:
"Podívejte se, chtěli jsme se do toho objektivně pustit? Chtěli. Začali jsem do toho vrtat? Začali. A vidíte co se toho vyklubalo. Poslanci napříč stranama se do nás pustili, že nás málem zrušili. A ten K. ten nás dokonce chtěl nechat pozavírat. Tomu narostl hřebínek, co vyhráli volby. A sami vidíte jak jsme dopadli. Odnesli skoro veškerej materiál okolo Sudeťáků na Jesenicku, pohrozili a zmizeli. Jo a na tebe" ukázal rukou na mě, "na tebe pošle policii, asi bys měl na chvíli zmizet." Pak přišel ještě jeden člověk, přišel odkudsi zezadu, nechal otevřené dveře, bylo vidět do jakési laboratoře.
"Tak pánové, jak jste daleko, věc jest hotova a můžeme začít zkoumat minulost." Vesele prohlásil chlapík v zasraném a trochu potrhaném plášti.
Všichni se zvedli od stolu, dosrkali vstoje lógry z hrnků, někteří típli rozkouřené cigarety a odebrali se do laboratoře. Dostal jsem jednak chuť na kafe, a jednak jsem si nebyl jistý, jestli i já mám jít s nimi.
"Vy pojďte s námi." prohlásil nejspíš šéf komise. Tak jsem šel taky.
Tady přestal Milan (kolega z roští) svůj sugestivní příběh, jenž mi měl osvítit hlavu natolik, abych pochopil, proč a jak jsem zde ocitnul. Milan pronesl poznámku o děsném hladu a začal štrachat v ruksaku.

Vyndal jakýsi americký vařič na benzin, z plastikové flašky nalil vodu do hrnku, zapálil zapalovačem vařič a za chvilku už jsme měli každý před sebou vonící kafe a k tomu tyčinku Mars. Okolo nás se nic nedělo, vše bylo ponořeno do šera, na horizontu se kulisovitě povalovaly obrysy chalup, byl slyšet potok, a sem tam kvoklo nějaké ptactvo. Docela pohoda. Milan pronesl:
"Nepůjdem to tu omrknout, dokud všichni chrápou?" Odpověděl jsem mu, že bych raději doposlouchal to ranní povídání, abych byl úplně v obraze a mohl se soustředit na to, co se po mně chce. Milan usoudil, že to zas taková kravina není a pokračoval v rozvykládané story.
Laboratoř byla docela zabordelená. Pracovní nepořádek mi velice vyhovoval. Připomnělo mi to prostě místa, kde jsem pracovával já, protože taky umím pracovat jen v akademickém bordýlku, kterej však většině lidem okolo mě vadil. Borec v potrhaném plášti přišel k boudičce a začal vysvětlovat:
"Dozadu mi to už couvá, funguje to dobře, zkusil jsem to nanečisto, bez lidí, výpočty sedí. Umí to jet skoro 55 roků nazpět. Víc z toho nevyrazíme. Jednak by to bylo energeticky náročné a jednak by paměť nedokázala podržet takovou entropii. Asi by se to celé posralo. I těch 55 let je dost našponované. Další podmínky které musíme dodržet, je stáří průzkumníka, protože musíme naprosto s jistotou zaručit, že ten, kdo vyleze v minulosti, se nemůže nijak potkat sám se sebou. To by entropie nedovolila. A taky si asi nikdo neveme na triko, kdyby mohl změnit svým pobytem tam, cokoliv, protože pak bychom možná ani my tady nebyli. No je to dost vlivů, které jsme museli dodržet, aby to bylo jisté a hlavně aby to fungovalo jen jako stroj pro ověřování současného vyšetřování."
Šéf komise pak šel přímo k věci. Poslanci zabavili materiály o Jesenicku a Sudeťácích, je potřeba ověřit jak to tam doopravdy probíhalo, hlavně vazby, svědci, jména, časové posloupnosti, možná obrazový materiál, nahrávky atd. Já jsem se k tomu nedostal jak slepý k houslím, jak jsem si původně myslel. Já jsem se totiž na ten úkol sám přihlásil, protože tu oblast dobře znám, a protože i věkově si to můžu dovolit, protože se sám se sebou nepotkám. Měli jsem jet do minulosti tři. Jednoho, Milana, dosadila komise, ten měl dohlídnout na korektnost dozoru, protože byl přímo z vyšetřovací komise, jednoho jsem myslím doporučil já, ale už si nemůžu nějak vzpomenout kdo to byl. Vím jen, že jel s náma, ale teď v minulosti najednou záhadně zmizel. Já jsem byl určen coby fotograf a obsluhovač malého magnetofonu. Taky proto, že jsem se vyznal v elektronice. Dostali jsme ruksaky s nezbytným vybavením. 
Tady jsem Milana přerušil, protože jsem si jako zázrakem na všechno ostatní vzpomněl. Došlo mi, jak to všechno bylo.
Uvědomil jsem si, že jsem si přendal věci z erárního ruksaku do svého, vzal jsem si místo služebního magneťáku svůj soukromý Minidisk od Sonyho, a svou leicu, taky jsem si nabalil dva kartony černobílého supercitlivého filmu od Kodaka a od komise malinký digitální foťák s jednou paměťovou kartou. K digitálním foťákům jsem měl velkou nedůvěru a nerad jsem s nimi fotil, že by mi snad mohli tu leicu odpustit. Ona stará leica nemohla být vůbec nápadná, protože rok výroby byl někdy před začátkem války. A minidisk byl menší než ten služební kazeťák a pro nahrávání určitě míň nápadný.

Mezi vybavením byla i speciální vysílačka. Vypadala trochu jako eurotel. Měla v sobě zabudovaný časový dekodér, jenž umožňoval spojení s komisí v roce 98. Dekodér měl jednosměrné spojení, to znamená, že oni nám nikdy zavolat nemohli, prostě se nemohli do ničeho vměšovat. Ale my jsme jim mohli zavolat, pak jsme se mohli bavit normálně, jakoby mezi náma nebylo nějakých 52 let a nějaký ten kilometr. Do vybavení nám chtěli dát i GPS, abychom měli dokonalý přehled o místě, kde se nacházíme. Na tento přístroj jsem však zareagoval dost negativně. Ironicky jsem se otázal, k čemu že nám ta blbost v roce 46 bude, když nelítají ještě žádné družice. Všichni se na mě podívali jak vyorané myši, ale usoudili, že je to pravda. Nějaké oblečení, vařič, spacák, jídlo a taky palmtopa s podklady, slovníkem a dalšími poznámkami. Hromadu lithiových baterek. Pro jistotu jsem si vzal z domu i malou blbou nabíječku a pár akumulátorků. Služebka měla trvat asi půl roku. Diety byly vypláceny v současných cenových relacích a plat nám po dobu pobytu v "zahraničí" šel na účet. Doma jsem pro jistotu oznámil, že jedem někam do zahraničí, napsal dopředu dopisy, komise už zařídí vše potřebné. Nasoukali jsme se v takovém stříbrném pružném alobalu do kabinky, zalepily oči černou páskou, do uší špunty, i když už nevím, jaký byl důvod. Ten alobal byl vlastně nejdůležitější, protože jsme ho mohli používat i jako obal na spacák proti vlhku, a byl to jediný předmět, který byl pro návrat do roku 98 důležitý a nezbytný. Ten totiž umožnil i individuální návrat každého z výpravy. Nebyli jsme odkázaní na společný návrat, což jak se později ukázalo hrálo dost roli.Pak to s kabinkou začalo rumplovat a dál už to znáte, probudili jsme se v úkrytu pod větvemi. Ale byli jsme jen dva, třetí kolega se nejspíš zdekoval pod rouškou noci a už jsme se o něm nedozvěděli. Tedy nakonec jo, ale to až později.
Dopili jsme kafe a snědli Mars tyčinku. Chvíli jsme ještě kecali a uvažovali o tom třetím kolegovi. Jmenoval se Josef a už jsem si úplně jasně vzpomněl, jak to s ním bylo. Josef byl historik, pracoval v jakémsi výzkumáku. Práce ho moc nebavila. Nikdy nedosáhl nějakých velkých úspěchů. Byl to takový typický český nespokojený a nedoceněný človíček. Jednou jsem se s ním potkal na nějaké akci, zjistili jsme, že má taky chalupu v Jeseníkách, že tam často jezdí. Velice se zajímal o Sudeťáky a dost o té době věděl. Když se připravovalo personální obsazení, sám se mi připomněl a já jsem ho komisi doporučil jako experta na sudetskou otázku a taky, že tu oblast zná tak dobře jako já.

(Tato jediná fotka se skoro podařila zachránit z digitálního foťáku)

 

Přemýšleli jsme s Milanem, co se s ním mohlo stát, ale protože jsme měli jasné instrukce, a sice pokračovat ve vyšetřování i kdybychom pracovali sami na vlastní pěst. Proto jsme jeli tři. Třeba dostal od komise nějaký zvláštní úkol o kterém jsme nevěděli. Vylezli jsme z úkrytu a scházeli do vsi. Cestu jsem znal skutečně dokonale. Jen mlýn u potoka jsem neznal, protože sám jsem si pamatoval z dětství jen jeho zbořeniště, kam jsme si děckama od hajných chodili hrát. Pak už jsme tiše prošli okolo mé nynější chalupy. Ve chlévě zabučela kráva, líně štěknul pes a ozvalo se kuřácké kašlání. Vesnice chrápala, nic se nedělo. Jen dva pošukové podezřele tiše procházeli vesnicí. Překvapilo mě, jak málo se za těch 52 roků vesnice změnila, jen hřbitov v zatáčce byl neponičený, zvonička nezbořená. A samozřejmě, žádný asfalt, žádné auto, žádné veřejné osvětlení. Právě před rokem skončila válka. Byl duben 1946. Podle nastudovaných materiálů se mělo schylovat k odsunu. Někde už museli číhat zlatokopové. Zatím se však nic nedělo.


Několik dní se nic nedělo, jídlo jsme bez problémů získávali od místních obyvatel, byli docela pohostinní. A sem tam jsme si dali pořádný oběd v nějaké echt německé hospodě s echt českou obsluhou. Postupně se nám podařilo natolik zevšednět místním obyvatelům, že jsme nevzbudili u nikoho žádnou pozornost. Sudeťáci nás zdravívali a my jim s úsměvem odpovídali. Už vím jak vypadal původní majitel mojí chalupy. Už jen kvůli tomu to byl dobrý výlet. Docela nás to bavilo. Dobrodružství se nekonalo, alespoň prozatím ne. Zlatokopové ještě nedorazili. Hodně jsem fotil. Milan sice nechápal, proč fotím krajinku a lidi, když to nemá nic společného s odsunem. Ale marně bych mu vysvětloval, že mám doma spoustu fotek jesenické krajiny, ale vždycky mi v záběru zavazí dráty elektrického vedení. A teď to tu není, takže proto. 
V půlce dubna se konečně začaly sjíždět do vesnice a okolí skupinky "pionýrů". Chovali se někdy dost divoce a po večerech v hospodách děsně chlastali. Oslovovali se soudruhu sem a soudruhu tam. Začalo se něco dít. Naše vyšetřovaní a pozorování začalo. Chodívali jsme do hospod s nimi, já jsem nenápadně nahrával na minidisk, mikrofon jsem měl přicvaknutý ke košili. Nahrávky, které jsem večer poctivě ve spacáku kontroloval byly naprosto perfektní. Stereo a bez šumu. Dynamika nahrávky se blížila 120 decibelům a z fleku by se daly vysílat na VKV v rozhlase. VKV však ještě neexistovalo. Milan s dokonale propracovanými fígly pronikal na Národní výbory, asi se líbil babám, co tam někdy pracovaly. Kradl důležité materiály a po večerech jsme je zakopávali v igelitových pytlících blízko naší skrýše. Také jsem se konečně dočkal soudruha K. se svojí guerrilou. Pohybovali se po vesnici a dost brutálně dávali najevo, kdo je tu teď pánem a kdo vyhrál válku. Materiálů se nám shromažďovalo požehnaně. Chvílemi jsme si mysleli, že to ani nezvládneme. Museli jsme po večerech absolvovat chlastačky s rudými kovboji a nebýt nápadní. Pro mě to bylo dvojnásob obtížné, protože jako abstinent jsem býval nápadný i v normálním čase, natožpak hned po "vyhrané" válce. Musel jsem se vymlouvat na zdechlá játra a podobně. Ale docela mi to vycházelo. Soudruzi si večer při chlastání vodky a rumu vyprávěli o místních Sudeťácích, kdo co doma má, kdo je jak bohatý. Samozřejmě se mezi nimi tvořily různé účelové skupinky, které nesdělovaly výsledky svého pátrání, dokonce naopak o velmi bohatých Sudeťácích mluvili jako o nickách. Když pak 24. dubna začal odsun, rudoši zcela zdivočeli a i mezi nimi to někdy bylo na kudly. Šlo prostě o dost velký prachy a zlato a šperky. Na dobytek srali. Sem tam zapíchli krávu a sežrali ji. Museli vymyslet nějakou metodu, jak nakradené schovat před soudruhy, jak si to nachystat až bude klid. Sudeťákům co odjížděli v připravených vlacích prohrabovali zavazadla a našlo-li se něco cenného, okamžitě jim to zabavili. Chovali se jak zvířata. Sem tam nějaký Sudeťák přišel o zuby, i když nebyly zlaté, to protože dostal po hubě a za zpupnější výraz v obličeji, či pokus uchránit něco ze svého majetku.

Rudí zlatokopové se sem tam zmasakrovali i mezi sebou, jednak pod vlivem chlastu a jednak, když se někomu podařil obzvlášť dobrý lup a nevydržel tu radost a chlast mu z huby vyrazil chvástavé přiznání úspěchu. Dokonce i já jsem dostal jednou parádně přes držku, když jsem vyfotil v jedné hospodě řežbu o zlato. Někdo si toho všimnul a takovou mi natáhl, že jsem šel k zemi. Milan sice přispěchal na pomoc, ale prát se moc neuměl, tak jako já a byl bit také. Večer jsme pak leželi v své skrýši a oba jsme si dávali na opuchlé huby teplé fusakle namočené do studené vody horského potůčku. Můj nejlepší snímek byl z hospody, na němž jeden ze soudruhů si zapaloval cigarety velkými německými bankovkami. Strašně jsem se těšil právě na tuto fotku. Byla to taková perfektní bressonovina.
Největší problém nastal po odsunu posledních Sudeťáků. Jak nenápadně odsunout i nahrabošený majetek, jak to udělat, aby spolusoudruzi si ničeho nevšimli. Sem tam dorazili nějací komisaři a dokonce i zabavili lup soudruhovi, i pohrozili. Asi si to pak nechali sami. To nemohu dokázat, protože už nebyla žádná možnost, jak sledovat tyto externí komisaře. Stejně jsme měli vyšetřovat a pozorovat jen tuto oblast. Nejlíp to nakonec udělal soudruh K. který si zabavil docela luxusní vilu po Sudeťákovi, všechno někam zahrabal a počkal až sedne revoluční prach. pak se dokonce stal starostou jím vybrakované obce. Pár jeho soudruhů to udělalo podobně.


Jako kluk jsem se s nimi pak potkával v padesátých a šedesátých letech v té samé vesnici. Jeden z nich mě dokonce málem zmlátil, protože dělal PS-VB a chytil mě a moje sestry, jak jedeme tři na jednom ruském cestovním kole. Málem jsem se z toho tenkrát rozbrečel. Nenáviděl jsem ho až za hrob. A o jeho hnusné minulosti jsem se dozvěděl až v 46 letech i když dospělí si o jejich činech povídali v hospodě u piva, ale já jsem tomu tenkrát nerozuměl, protože mi bylo deset. Sám jsem taky pobýval a dodnes pobývám v chaloupce po Sudeťácích. Táta ji koupil za 50 korun od nějakého svého kamaráda. Chalupa byla tenkrát vybrakovaná až na podlahu. Ani okna neměla. No jo tak už v této oblasti chodilo.
Ale aby se mi nepletla současná minulost s minulostí normální, no hlavně abych se z toho nezbláznil, tak jsem na to přestal myslet. Věnovali jsme se poctivě jen výzkumu a vyšetřování. Chvílemi jsme v to s Milanem měli slušný bordel. Pomalu nám docházely tužkové baterky. Taky Minidisků už jsem měl málo. Po večerech u ohýnku jsem se pokoušel vybrat některé blbější nahrávky, abych získal trochu místa pro další autentické nahrávky. Z těch jsem měl mimořádnou radost. Zvláště z té kvalitky. když jsem měl na uších sluchátka, míval jsem pocit, že sedím v hospodě mezi ožralými soudruhy. A focení leicou na skvělý supercitlivý čb film mi vyloženě činilo skoro fyzickou radost Digifoťák jsem moc nevyužil. A k tomu jsem měl víc než dost důvodů. V blbých světelných podmínkách jsem musel používat zabudovaný blesk, a to bylo nápadné.Také jedna paměťová karta, jak se ukázalo, byla málo. Stejně jako s MD se dalo dodatečně mazat to nepodstatné. Zpočátku jsem fotil digitálem dost, ale nic, coby souviselo se Sudeťákama. Po večerech jsem to zase mazal. A pak mi chcípla baterka. A tak jak už to v českých poměrech chodí, nikdo si nevšiml, že foťák není na normální tužky, ale na ty malinké AAA. Pomohl jsem si sice drátem a tužkama AA. Bylo to jednak nepraktické, jak se to houpalo blbě přilepené k digu a jednak to byl tak děsný žrout baterek, že jsem ho brzo zahrabal do jehličí k ostatním materiálům. Milan se prohrabával po večerech lejstry, jež šlohnul na různých výborech. Docela se nám dařilo. Taky jsem si poctivě psal deník do palmtopa.
Zdálo se mi, že už tu jsme dlouho, že už se nic podstatného neděje. Všechny vesnice už měli komouši pod palcem. Žádnej důležitej Sudeťák tu skoro nezůstal.A život ve vesnicích se tzv. normalizoval. Začali jsme pomýšlet na návrat. Párkrát jsme mluvili o Josefovi, třetím výzkumníkovi. Také jsme poprvé za celou dobu použili eurotela a spojili se s komisí. Dostali jsme ještě pár úkolů navíc, když už tu jsme, ale šlo v podstatě o prkotiny. Domluvili jsme se, budeme ještě pár dní zkoumat na vlastní pěst a vrátíme se nezávisle na sobě, jak každý z nás uzná za vhodné.


Ještě než jsme se rozešli, málem nás odhalili komouši. V lese jsme si vařili čaj, docela hnusný, od nějakýho Sudeťáka. Bystří komouši si všimli ohýnku, vzali zbraně hrdinové a vyrazili prozkoumat ten podezřelý svit v lese. Naštěstí byli zase ožralí, takže dělali slušný bugr. Docela se nám vyplatilo, že jsme si ohýnek dělali dál od našeho větvemi maskovaného úkrytu. Když jsme slyšeli přiožralé hlasy v ztemnělém lese, rychle jsme oheň rozhrábli a vlezli o pár desítek metrů do úkrytu. Komouši chvíli šukali po lese a nakonec to vzdali. Ani sebou neměli světlo. Chvíli jsme je jeětě slyšeli jak glgali z flašky kořalu a pak odešli.Domluvili jsme na ráno plán a šli chrápat. Když jsem se ráno probudil, místo vedle mě bylo prázdné. Milan si brzo ráno sbalil svoje věci, vzal půlku materiálu, druhou mi nechal u spacáku, a čaj, co uvařil, byl ještě vlažný. Rychle jsem si sbalil, a vyrazil do vsi. Když jsem si to šinul důvěrně známou krajinou, napadla mě poněkud šílená myšlenka. Co kdybych se už vyprdl na nějaký výzkum komoušských zvěrstev a zkusil si tu minulost na své budoucnosti.

Ono to totiž bylo tak. Ještě než jsem se pustil do toho potrhlého časového dobrodružství, byl jsem na chalupě a tam si moje maminka začala najednou vzpomínat na své mládí, na svoji babičku, kterou jsem nikdy nezažil, protože když byla babičce na pohřbu, já jsem se krčil někde v jejím břichu. Napadlo mě, co kdybych se podíval na tu svoji prababičku, kterou jsem nikdy neviděl a taky dědu a pradědu Koláře. Šel jsem pěšky na Brno. Sem tam jsem kus ujel na vozu taženém koňmi. Jel jsem krajinou, kterou jsem znal i neznal. Krajinou, která mě něčím fascinovala. Kopce nikdo nezměnil, cesty taky ne, domečky podél cest byly skoro stejné, jak jsem je znal později. Pořád jsem nebyl schopen přijít na to, co mi v té krajině chybí, nebo přebývá. Jasně, vždyť tu chybí dráty elektrického vedení, které mi později kazily skoro každý fotozáběr. Někdy jsem jel vlakem, někdy mě vzal nějaký komisař na motorce. Po několika dnech poblázněného cestování jsem konečně dorazil do Brna. Brno bylo velmi jiné, než jsem ho znal, ale ulice moc nikdo neposunul a tak jsem brzo našel i Soudní ulici. Ulici, kde jsem se narodil, ale až za 6 let. Žádná časová smyčkovina nehrozila. Na Soudní 9 jsem pár hodin číhal u vchodu, doufal jsem, že se dočkám své maminky a babičky. Když se dlouho nic nedělo, vlezl jsem do baráku a zjistil jsem, že moje budoucí místo narození je zapečetěné. Vyptával jsem se lidí, moc mi toho nechtěli říct, až jedna vetchá babka mi tiše řekla, že paní H. byla odsunutá s ostatními Němci ( i když byla Češka) do Pohořelic. A že moje maminka bydlí u své babičky v Bratislavské. Našel jsem dům, kde bydlela moje prababička, kterou jsem nikdy neviděl. Měli v baráku zrovna nějaký problém s elektřinou. Udělal jsem ze sebe elektrikáře a závadu jim opravil. A tak jsem je nakonec viděl všechny i mou maminku, mladou holku, která vůbec netušila, že mě za šest roků porodí. A tak jsem viděl Ladíčka nástrojáře, jenž mi po 40 letech pomáhal stavět panelák, Pepíčka holiče, a Fanynku švadlenku, kterou si budu pamatovat jak pořád sedící stařenku co ke mně mluví hlubokým hlasem: "Dušánku a jak se máš pořád a co Karlička a co Libuška." I Oldříška malíře a natěrače, kterého si nikdy nebudu moct v budoucnu vybavit. Jen Otakárka co umřel, když mu nebyl ještě rok, jsem nemohl vidět a taky mou nejlepší babičku Karličku- švadlenku, protože ji právě odsunuli do těch Pohořelic a ještě jí nedovolili se vrátit. Nic to se mnou ani s nimi neudělalo. Čekal jsem od toho časového dobrodružství daleko víc, ale nechtěl jsem udělat nějaký nedefinovatelný nevypočitatelný časový průser a tak jsem toho nechal. Doba byla docela nervozní, lidi si nedůvěřovali, hodně na sebe práskali různá svinstva a každou chvíli se strhla nějaká ta revoluční vřava. Přestalo mě to v té době bavit a tak jsem zas stopem i vlakem vyrazil do Jeseníků. Vyslechl jsem taky ve vlaku historku o rudém komisaři, jemuž se povedlo nakrást obrovské množsví bohatství po odsunutých Sudeťácích. Zabavil si parádní chalupu blízko místa, kde jsme skoro půl roku zkoumali s Milanem. Měl jsem chvíli pocit, jakobych zahlédl i našeho třetího parťáka. Nebyl jsem si jistý a tak jsem to hodil za hlavu. Ještě pár týdnů jsem se bezcílně potuloval po Jesenicku, hodně jsem fotil, sem tam něco nahrál na MD, pozoroval nabubřelé nové vládce sudetských vesnic. No a pak už jsem se na to úplně vykašlal. Jen jsem do jednoho kamene na mé budoucí chaloupce vyryl tajnou značku. Na mýtině v lese jsem si s ruksakem na zádech a přelepenýma očima vlezl do alobalového pytle, zapnul na eurotelu knoflík ukrytý pod krytem na baterky a spojil se s lidma z vyšetřovací komise. Ti už mě pak sami nějak přetransformovali do teďka.


Seděl jsem na prdeli na zemi v laboratoři, byl jsem zmatený jak odstavené tele a nedokázal jsem se s ničím srovnat. Milan se vrátil před měsícem a Josef prý se ještě nevrátil.


Mumraj okolo mě mi dost vadil, potřeboval jsem si odpočinout, srovnat myšlenky. ale oni chtěli ty materiály. Předal jsem jim teda MDčka a RAMku s fotkama z digifoťákem, igeliťák s papírama, eurotela, pytel. Oni ostražitě prohlídli i můj ruxak, jestli tam nic nezbylo a vrátili mi ho, když zjistili, že jsem si nevzal ten jejich erární. Napadlo mě, že v kapse od bundy mám leicu a hromadu naexponovaných filmů, ale to jsem jim neřekl. Probudil se ve mně zase fotograf a filmy jsem nechtěl dát z ruky. Chtěl jsem si je vyvolat sám. Byl jsem na ně hrozně zvědavý. Šel jsem domů, že až se vychrápu, tak dojdu a probereme ty materiály.


Doma jsem však spát nešel. Hned jsem se pustil do vyvolávání svých filmů. První várka však nedopadla podle očekávání. Filmy byly zazávojované. A ne málo. Myslel jsem si, že jsem někde udělal chybu. Znovu jsem zkontroloval vývojku, jestli není teplá, nebo prošlá, jestli je v pořádku ustalovač. Všechno bylo normální. Opatrně jsem vyvolal další film. Závoj jako prase. Strašně mě to hnětlo. Rychle jsem filmy usušil a šel z nich do komory udělat pár pilotních fotek. Děsně blbě se z těch závojových negativů dělaly fotky. Moc jsem se při nich nadřel. A výsledek pořád vypadal, jako by to byly negativy staré nejmíň 50 let. Už jsem párkrát z takových filmů fotky dělal. Výsledky mě nenadchly. Čekal jsem brilantní ostré fotky plné polotónů, jemné zrno a perfektní kresbu. Všechno bylo naopak. No jakobych ty fotky vystřihl z dobovýho časopisu. Šel jsem si pustit nějakou správnou muziku, prohlížel si ty blbé fotky a snažil se přijít na to, kde je sakra chyba. na nic jsem nepřišel. Další filmy jsem raději zatím nevyvolával. Vymyslel jsem jen to, že si vyfotím ještě jeden film z té samé várky, co jsem si sebou bral do minulosti. Ale tento film zůstal doma na gramofonu. Nabil jsem ho do leicy a fotil děcka a pejska a bordel v klučičím pokoji a venku z okna krajinu. V půlce jsem film vytočil, strčil do Nikona a dofotil. Ihned jsem ho vyvolal a výsledek byl skvělý. Dokonalé negativy bez závoje, brilantní. No takové. jaké mají být. A pořád jsem na nic nepřišel. Nakonec jsem vrazil do vývojnice zbytek filmů z minulosti a vyvolal. Všechny měly závoj. Jediný způsob, jak to vysvětlit, který mě napadl byl, že ty filmy zestárly při cestě zpět v alobalu. To nejspíš bude jediné rozumné vysvětlení. Původně jsem si říkal, že to ještě prokonzultuju s tím technikem z komise, ale došlo mi, že bych ty filmy musel zlegalizovat a to se mi nechtělo, měl jsem s nimi jiné plány. Tak to nechám tak. Dejme tomu, že nějak nevysvětlitelně zestárly a hotovo. Už jsem se smířil s tím, že hold budou ty fotky vypadat jak z roku 46. Jisté kouzlo už jsem v nich začal pomaloučku vidět. Šel jsem spát.

Ráno jsem se vydal na MV, měli jsme toho dost na práci. Už tam byl i Milan i Josef. Josef všem vysvětlil, že se pohyboval na jihu severní Moravy a že materiály nic moc. Skutečně to byl bídný výsledek. Milanovy a moje materiály byly kupodivu daleko zajímavější. Nahrávky na minidisku byly úplně supr. Až neskutečně dokonalé. Pár fotek z digifoťáku taky bylo v pohodě. Jen jsme to zběžně prohlídli a pustili se do zpracovávání papírů. Celá práce nám trvala několik týdnů. Slohy s jednotlivými případy se solidně plnily, všichni si mnuli ruce, jak to byl skvělý tah a jak se s tím vyšetřováním pohne.
A mě najednou napadlo, že ty nahrávky z MD jsou vlastně na prd, protože nikdo nemůže akceptovat takovou kvalitu, má-li jít o autentické nahrávky. Tenkrát přece nebylo možno pořídit tak skvělé nahrávky. To mě napadlo, když jsem si vzpomněl na ty zazávojované fotky, co vypadaly tak autenticky, i když jsem chtěl aby byly právě naopak tak kvalitní, jak to umí jen současná fototechnika. Kolegové zcepeněli a všichni začali mluvit jeden přes druhýho. Moc to nepomohlo. Byl to průšvih, maximálně si budou u soudu myslet, že jsme to zfixlovali v nahrávacím studiu a že jde o falzifikát. Fotky z tikitálu byly přetaženy na disketu, která měla vadný nultý sektor a nikomu se nepodařilo ji zachránit. Nějakýma utilitkama jsme sice pár obrázků částečně zachránili, ale většinou to bylo ve formátu JPG a tak to bylo úplně na nic. Všichni jsme se vrhli na ukradené papíry. Měli jsme strach, že i s nimi se něco stalo. Ale papíry nezklamaly. Ty vydržely úplně všechno. Hold papír je papír, ten nemá problém s nultým sektorem. A dokonce si jeden z kolegů všimnul, že jsou dost zažloutlé a někde i oplesnivělé. Ty vypadaly dokonale autenticky.To mě skoro definitivně přesvědčilo, že se s nimi stalo to samé co s mými filmy. A ty digitální materiály prostě zestárnout nemůžou. Co znamená 50 let stará jednička nebo nula? Zas jen jedničku nebo nulu. Už jsem si byl naprosto jistý. Začali jsme se důkladně zaobírat těmi dokumenty. Ty skutečně byly naprosto autentické. Když jsme si je tak prohlíželi, jedna kolegyně si uvědomila a taky to hned řekla, že to jsou skoro ty samé papíry, co před několika měsíci zabavila ta poslanecká přepadovka v čele s poslancem K. Někdo našel na stole xerokopie těch zabavených dokumentů a zjistili jsme, že jsou to ty samé papíry. A bylo po srandě. Celej ten riskantní krok do minulosti byl naprosto k ničemu. Jen jsme záskali zpět co K. zabavil, pár proužků digifotek a dokonalé studiové nahrávky rozhovorů komoušů v hospodách a na úřadech. Ty se daly použít maximálně jako skvělá rozhlasová hra. Nic víc. Docela slušný debakl. Komise byla zdrchaná. A protože ministr vnitra zahájil kroky pro zrušení celé komise, museli technici rozebrat stroj do minulosti. Ten technik co to všechno vymyslel byl šílený bordelář a nedělal si žádné šmíráky. Chudáka přejela tramvaj, když šel v noci ožralý z hospody. Skončil skoro jako šílený architekt a stavitel António Gaudí. Milan je pokrčil rameny a prohlásil, že má o čem přemýšlet jen tak sám pro sebe. Josef se vykašlal na všechno a přestal s komisí úplně spolupracovat. Odešel i z podniku, kde doposud dělal, koupil si suprdrahé auto, obrovskou vilu, jel na několikaměsiční cestu kolem světa, začal děsně utrácet. Nikdo nevěděl jak k těm prachům přišel, ale v Česku panuje takový bordel, že se po tom nikdo ani dál nepídil. Mně zůstalo pár zazávojovaných filmů, které jsem mohl najít kdekoliv na půdě starých sudetských domečků v Jeseníkách. A to bylo všechno.
Snad jen malá noticka, když jsem jel na chalupu, vyslechl jsem zajímavý rozhovor dvou chlapíků v montérkách, že se jakémusi Josefovi podařilo najít pohádkový poklad na zahradě své chalupy. Prý šlo o naloupený sudetský poklad z roku 46, když odsunovali Sudeťáky. Prý Josefův děda byl jeden z komoušských zlatokopů. Všichni věděli, že si toho nakradl víc než dost, jen neměl čas si toho bohatství užít. Uchlastal se k smrti, zlomil si ztvrdlá játra. A chalupa patřila teď Josefovi. Poskládal jsem si to do logického závěru. On ten hajzlík vůbec nezkoumal minulost. On jediný do minulosti šel za svým jasným cílem. přesvědčit dědu, aby to zakopal tam, kde to pak najde jen on. Vždyť věděl, že se mu soudruh děda uchlastá. Jo jo, nebyl to žádnej blbec. Blbci jsme byli my. Mně zůstaly jen vzpomínky na soudruha K. když za hlubokého totáče hlásal z veřejného tlampače: "Nestavějte hraze na našem krasnem malem potučku." Byl z Ostravska. Jedinou velkou hráz měli před svým domkem, postavili si ji jeho vnoučata. Jeden z nich teď dělá poslance a zabavil materiály o svém dědovi. A my jsme je zas donesli. A komisi pro vyšetřování zločinů komunismu zrušili.Takže zapomeňme.

P.S. Toto je materiál, který jsem bez jakýchkoliv úprav vytáhl z palmptopa přes infraport do PC a bez jakékoliv úpravy poslal na interent do WWWiditelného prasete a vytiskl na inkoustové tiskárně. Přihodil pár fotek, co vypadají, jakoby byly staré víc než 50 let. Všechno to je nejspíš nějaká blbá mystifikace. Asi se mi to všechno jen zdálo.
Jo a na chalupě jsem našel podivnou vyrytou tajnou značku, když jsem dobral poslední kybl uhlí.