A jsme zpátky
(Dolomity nám učarovaly)

Jednou za rok se s Olinou sebereme a jedeme si zalyžovat do Dolomit. Dolomity nám před mnoha léty učarovaly jako letní hory, ale pak jsme to jednou zkusili v zimě a bylo to ještě parádnější než v létě. Jestli si chcete zalyžovat, zapomeňte na české hory. V Dolomitech je to levnější a sjezdovek a středisek je tam tolik, že si je nikdy ani nemůžete všechny zapamatovat. I ty nejuprděnější mají kolem 20 kiláků sjezdovek a geniálně promyšlenej systém kabinek a sedaček. Lyžování v Dolomitech je skvělá zábava. My s oblibou používáme k tomu našemu přesunu a pobytu nějaké cestovky. Je to sice drsné ten první den, ale vydržet se to dá. Večer sednete do autobusu, zavrtáte se do sedadla a třikrát vám probudí na čůrání a pak vás vyhodí do mrazu. Na parkoviště prvního střediska dorážíme ještě před otevřením pokladen. Venku je kurevská zima. U hajzlíků ve výchozí stanici je -16°C. Nahoře to bude ještě hustější. A taky že jo. I tam trochu fučí. Fousy se mi připojí k helmě námrazou už za 6 minut. Od tohoto okamžiku až po první občerstvovací polívku v poledne je moje helma mou pevnou součástí, stejně třeba jako kyčel. Bolí nás nohy, je nám kosa, ale baví nás to. Těšíme se jako malí na poledne. Najdeme si nějakou hospůdku a koupíme výtečnou gulášovou polívku.

První výhledy na oblíbené kopce vypadají pošmourně.

Tohle středisko už známe z předchozích zájezdů do Dolomit. Je to příjemné středisko, ale slunko se před námi ukrývá urputně.

Naše první gulášovka. Jsem pitomej, protože už našeho prvního pobytu v Dolomitech jsem si dával do gulášovky takové šílené koření z čilipapriček.

To koření bývalo volně k dispozici. Kdysi dávno. Ale pak se vytratilo a je ho možné získat jen vyžebráním. Asi to pár lyžařů povalilo, tak je to teď jen na dobré slovo, na lékařský předpis, či co. Holka u kasy se koukne zkušeným pohledem a usoudí, že tohle je máčka lyžař a nadrcené čilli zatají. Mě odhadla na zkušeného pitomce a přinesla ve výrazně menší mističce než před lety tu pálivou šílenost. Beru si polévkovou lžíci a vrhám ji do gulášovky. Jen ten závan z mističky mě vyděsí, co jsem to udělal, já prase. Polívka za 6 Euro a já jsem si ji znehodnotil dynamitem. Ale nechci vypadat jako blbec, stačí, že se tak cítím, tak se tvářím zcela neutrálně, ale k pokladní si sedám pro jistotu zády, ba neviděla, až mi bude z huby šlehat autogen. Bylo to děsný. Polívka se stala zcela nepoživatelnou, ale lakota v peněžence a bojovnost v srdci mi dodávají sílu. První polovinu polívky jím s velkým sebezapřením a slova drhnou přes rty. Druhá půlka polívky je skoro nuda. Dospěl jsem k poznání, že pálivky se drží u hladiny. Bahno na dně je poživatelné i nadále. Přežil jsem to, a dokonce se mi to i hodí, protože odpoledne, jak je venku kosa, je mi aspoň v hubě docela teplo. Na rozdíl od nohou.

Olina si mě fotí už vychladlýho s kostelíkem v pozadí. Slibuju si tajně, aby to neslyšela ani Olina, ani paní od pokladny, že se zítra na to koření vyseru.

Chtěl jsem, aby bylo vidět to množství ledu ve vousech, ale nevyšlo to. To neva, hlavně, že jsme první den přežili. Ukrutně se těšíme do penzionku a do postýlky.

Hned na prvním kontejneru jsem objevil yettí stopu. A to jsou Yettyové prý jen v Himálájích. Kecy.

Poslední pohled na hezkou a širokou sjezdovku a jedem do postýlky.

První noc byla za odměnu. Snědli jsme večeři, vyslechli skoro v bezvědomí pár organizačních poznámek a vyplížili se do krásnýho pokoje do měkoučké postele, pod teploučkou deku. Taková touha po spánku je odměnou za celonoční kodrcání ve vysloužilém dálkovém mercedesovém autobuse. Cítím, že se mě zmocňuje Olinina chřipka, kterou si uhnala už kdysi o vánocích a potýkala se s tím chrmláním a smrkáním a kašláním až do února. Ale únava je silnější. Okamžitě usneme. Ráno je hned. Bolí mě klouby, zacpal se mi nos a tělo se naplnilo přiblblou horečkou. Konečně si můžu užívat toho slavnýho: ... že nejhorší nemocí je, když má chlap rýmičku. Naštěstí pro mě, já moc chlap nejsem, k tomu mám hodně daleko, tak to všecko hážu za hlavu, sežeru snídaní, sedneme do autobusu a jedeme do dalšího střediska. Je komorní, má jen 22 kilometrů sjezdovek, ale k té kose a chřipce nám svítí sluníčko a je to nádherný. Jezdíme až do polívky.

Tohle středisko je milé a přítulné. Uprostřed sjezdovky je dřevěná bouda a v ní šílený chlap v tyroláku a v koženejch gatích a vaří voňavej punč a vždycky, když je várka dovařená, začne zvonit na kravský zvonce, kterými láká lyžaře na horkou dobrotu. Nám se podařilo odolat. My se těšíme na tu naši polívečku a čtvrtlitru dobrého červeného stolního vína.

Olina se mazlí s King Kongem. Je to tu taková specialita, vzít motorovou pilu a rychle vydlabat z hroudy potvoru. Nic moc, ale patří to sem.

Když se nepodařilo Olině zachytit led ve vousech, musím si ho vyfotit sám. Co kdybych si pučil motorovou pilu a vytesal ze sebe nějakou bájnou postavu. Třeba mě.

Naše oblíbené červené víno v poledne. Můj foťáček dostává zimní kapky, mám ho v ledvince na pupku a celej den do něho duje mráz. Když ho vyndám a fotím, tak normálně fotí. Nezamrzne, neselhává, je dobrej. Akorát v poledne v hospodě se děsně zamlží a chvíli fotí jako přes speciální drahé filtry DUTO.

I v této hospůdce jsem si dal pálivku, ale to jen proto, že mě chytla ta chřipka, tak jsem si myslel, že ji tím zabiju. Zabilo to málem mě.

Ještě nejsem všichni, doba odjezdu nenazrála, tak si vyfotím pár domečků ve vesničce a kopce okolo.

Panenské louky vyloženě lákají k pokreslení obloučkama.

Druhou noc už to není tak brutální. Jsme celkem vyspaní, jen nás bolí nohy a máme zdravej hlad. Někteří z účastníků, možná i většina, brblají, že v penzionu se netopí a že je tam zima. Připadá nám to s Olinou divný. Není tam přetopeno a na pokoji je příjemně. A na spaní je to dokonce moc příjemná teplota. Kromě toho, jak je vidět, se topí, a ne že ne. Připadá mi, že jsme se my Češi konečně naučili brblat z touhy po špičkových službách. Sami takových služeb moc schopní sice nejsme, ale vymrčovat si je jinde už umíme dobře.

Nejdu hned do pokoje, když tam je, jak říkají ostatní z autobusu, zima. Zůstávám venku a jdu se trošku cournout. Některé výhledy mě hřejou u srdíčka tak, že zapomínám fňukat po vytopené místnosti.

Brzy bude úplněk, ale já se na to omylem vyprdnu a vynechávám svou oblíbenou hladovku. Asi budu mrčet, že jsem si ji nedal.
A nebo ne, vyprdnu se na to, já nerad fňukám.

V tomhle hezké penzionku bydlíme, v hezkým pokoji, dostáváme dobrý žrádlo, z kohoutků teče teplá voda, hajzl splachuje, v botárně se snaží majitel ohřát trubky natolik, aby nám do rána uschnuly lyžáky... No prostě všecko je správně. Přemýšlím, co by se mi muselo dít za příkoří, abych konečně do prdele začal taky mrčet.

Jo, už vím, proč budu mrčet. Na čelní straně penzionu jsou sluneční hodiny. A ty mrchy prostě večer nejdou a nejdou. Kdo za to může?

Třetí den jedeme zase jinam. Je to krásně rozmanitý zájezd. Je kosa, ale svítí sluníčko. Jezdíme si sem a tam, moc se nám to líbí. Moje milovaná chřipka se chová divně. Sice mě bolí klouby, ale to by mě bolely i zdravýho, protože jezdíme lyžovat jen jednou za rok a to vám ty svaly nějak atrofujou nebo co, j e jedno, že člověk běhá a jezdí na kole. Na lyžích je potřeba úplně jiných svalů a těch se nám nedostává. Ale to neva, v poledne si zajdeme na polívku a na víno, to je nejhezčí okamžik dne. Jenže je to rafinované, ten okamžik by nebyl nejhezčí, kdybychom se neponičili za to dopoledne pilným lyžováním.

Tohle je místečko, které je označované černou barvou. Tady se Olina najednou zaprdla a nemohla to sjet. Já vždycky jezdím za Olinou. Hlavně proto, abych se mohl flákat a aby to Olina neviděla, jak se flákám. Je zajímavé, že naprostá většina lyžařů na svahu (na všech svazích) začíná svou jízdu obloučkem doprava a naprostá většina jich raději jezdí po pravé straně svahu. Nevím sice, proč tomu tak je, ale zkoumám to už drahně let. Nakonec ten kopec Olina nějak sjela, ale byla z toho tak překvapená, že hned prohlásila, že to musíme jet ještě jednou. A napodruhé to už sjela úplně v pohodě.

Tuhle třetí polívku jsem si dal bez pálivky.


Dolomity nás baví.

Dole jsme se odměnili několika bombardíny, ale tak děsně nás bolí nohy, že Olina ani netouží po růži a prej na tango sere.

Tahle krásná expozice není nic jiného, že stůl osvětlený lustrem. Stůl, na kterém jsme měli položené kalíšky s bombardínem.

Poslední den šíleně chumelí. Není skoro vidět, Všude hromady prašanu. Jsem šťastný. Koupil jsem si nové lyže. Měly by být univerzální a tudíž i v hlubokým by měly být příjemné. Kromě toho já prašan miluju a rád jezdím v neprojetým sněhu. Zvlášť, když jde o prašan. Je to taková tichá jízda.

Naše polední polívka je ve velké hospodě, tohle tu loni asi ještě nebylo, ale trámy jsou krásně prožrané od červotočů. Líbí se mi, že u nás se z červotočů může každej posrat a bojuje proti nim chemicky i radiokativně. Tady postaví celou hospody z prožranýho dřeva. Nevěřím, že jde jen o povrchovou úpravu, jakože si koupíš zdravý dřevo a necháš si do něho uměle udělat dírky jakoby od červotoče. Ty trámy jsou regulérně prožrané skrz naskrz a jsou krásné.

Asi tím porušuju zase nějaký autorský práva, ale tenhle hezkej obrázek nám visel nad hlavou. Asi nějaký zákoutí městečka Brennen. Ale kdo ví.

Poslední den lyžování se chystáme zakončit v plaveckým bazénu dole pod lanovkou. Pamatujeme si to z minulých zájezdů. Za 5 Euro na hodinu a půl. Jsou tam dvě zajímavé atrakce. Jednou z nich je vodopád, z výšky několika metrů se na vás hrne šílenej proud vody a mlátí vás do zad, do hlavy a do rukou. Je to parádní masáž. Ale tou nejkrásnější atrakcí je venkovní bazén se slanou teplou vodou. Válíte se tam v té horké vodě a čumíte na tmavnoucí nevlídné sjezdovky, zvláště pak na černou sjezdovku Sylvestr. V té vodě je nádherně. Po 4 dnech lyžování mě bolí šlapky, tak vylezu z bazénu a strčím si bosé nohy do závěje sněhu. Chci pár minut vydržet, až to bude pálit, ale ochranka bazénů se hned ozývá a hudrá na mě italsky. Asi, že jsem hovado a ať se okamžitě vrátím do bazénu. Sice jim vůbec nerozumím, ale poslechnu. A pak sbalíme věci, sedáme do autobusu a na tři čůrání a jednu poruchu dojedeme zpět do Prahy. Jsme tam k ránu, dojdem pěšky na nádraží a jedeme první vláčkem dom. Opět se šíleně moc těšíme do postelí.

Vrátili jsem se živí a zdraví. A už se těším, až pojedem za rok znova.

Klausberg

Speikboden


  • Při vytápění chladných částí místností za zimních mrazů se řada lidí uchyluje k elektrickým přímotopům. Němečtí inženýři ale nedávno představili robůtka v podobě krychle, který dokáže posbírat „odpadní“ teplo (například uniklé teplo z ledničky či počítače) a následně vás ohřát. Jeho součástí jsou tepelná čidla, která ho umožní navigovat ke zdrojům světla. Uvnitř se skrývá materiál, který umožňuje skladovat energii díky přechodu mezi skupenstvími.
  • Primatoložka Marissa Ramsier z Humboldt State University v Kalifornii přišla se zjištěním, že ultrazvuk při své komunikaci používají i primáti, konkrétně nártoun filipínský. Měření ukázala, že nártouni běžně komunikují na hladině 70 kHz (lidské ucho registruje zvuky asi do 20 kHz). Tento způsob komunikace jim usnadňuje varování před blížícím se nebezpečím.

  • Byli jsem o víkendu v Brně.
  • Olinin táta s Jiřinkou nás strašně přežrali.
  • Pak jsem byl u maminky na pár lekcí surrealismu a cestování časem.
  • A spali jsme u Dany, která se o nás vzorně starala.
  • Paráda.

 

australia


Všecky vňoučátka už jsou od letošního února školáci.

australia

Surreálný inspektor Zrzek

"Těch situací, věřte tomu nebo ne, se za noc stane X,"
řekl chytrý taxikář v jednom dokumetárním pořadu.

 

Content on this page requires a newer version of Adobe Flash Player.

Get Adobe Flash player


Galerie Moderna - Karel Valter "V zahradě" (do 19.2.2012)
Hl. město Praha Galerie Rudolfinum - Tak pravil LaChapelle (do 26.2.2012)
Galerie Rudolfinum představuje výstavu fotografické tvorby amerického fotografa Davida LaChapella, která zahrne v reprezentačním průřezu nejdůležitější období a milníky jeho tvorby.
DOX - The Silent Village (do 9.4.2012)
Výstava vznikla ve spolupráci Fotogallery a University of Wales v Newportu. Součástí výstavy je i videoinstalace Jana Kaplana nazvaná 10:35. Lidický masakr byl odplatou Třetí říše za atentát na Zastupujícího protektora Čech a Moravy Reinharda Heydricha, provedený 27. května 1942. Instalace zpracovává několik osudových minut, její název 10:35 odkazuje k okamžiku, kdy se atentát uskutečnil.
Galerie u Betlémské kaple Andrej Bělocvětov obrazy (do 16.2.2012)
Czech Photo Gallery - DAN VOJTĚCH - Výstava sportovních fotografií (od 26.1.2012 do 4.3.2012)
Topičův salon - Vladimír Novák - Za horizontem (do - 24.2.2012)

Christopher McDougall: Born to run – Zrozeni k běhu
Zapomenutý národ a tajemství nejlepších a nejšťastnějších běžců světa
Autor knihy se jako miliony jiných amatérských běžců nejméně jednou ročně vážně zranil. Po cyklech bolestí, injekcí a střídání nejmodernějších běžeckých bot chtěl na doporučení lékařů s běháním skoncovat. Místo toho se však vydal do rozpálených kaňonů v Mexiku, kde žijí Tarahumarové – nejtajemnější, nejzdravější a nejšťastnější běžci na planetě. Běhání v extrémních podmínkách jen v sandálech je pro ně stejně přirozené a snadné jako dýchání.
Čtivý příběh o běžcích na stokilometrové trati autor doplňuje o nejnovější vědecké poznatky a současně nám přibližuje portréty osobností, které se vydávají na trasy ultramaratonů, aby odhalili tajemství šťastného života. 

Švédský jazzový basista Lars Danielsson na své nové desce Liberetto představuje kapelu v nocém složení. Stěžejní je pro ni přizvaný pianista Tigran Hamasyan. Mezi další hráče patří John Parricelli (kytara), Arve Henriksen (trubka) a Magnum Öström (bicí, perkuse). Nové album pokračuje v nastavené lyrické linii, která je typická pro většinu jeho nahrávek pro německý lael ACT.



  •  „Stres není nic jiného než společensky přijatelná forma duševního onemocnění.“ (Richard Carlson)

  • Kina:
    13.2. – Aero – Soukromý vesmír (režie: Helena Třeštíková, 2011, ČR, 83 min. Dokument) (Dějiny jedné rodiny zaznamenala Helena Třeštíková ve svém zatím nejdelším časosběrném projektu. Film Soukromý vesmír natáčela 37 let a zachytila tak v ohromující šíři život členů jedné obyčejné české rodiny od 70. let až do současnosti. Helena Třeštíková začala sledovat s filmovým štábem svou kamarádku Janu v roce 1974. Jana tehdy čekala první dítě s manželem Petrem a právě život jejich syna Honzy je osou tohoto filmu. Před kamerou se tu narodí, vyrostou a dospějí dohromady tři děti a jejich rodiče prožijí velkou část svého života.) (20:30)
    13.2. – Oko – Alois Nebel (režie: Tomáš Luňák, ČR, 2010, 87 min. Animovaný) (Dlouho očekávaná adaptace kultovního komiksu Alois Nebel autorů Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 přináší temný příběh s atmosférou podobnou filmům jako Scanner Darkly, Sin City nebo Valčík s Bašírem, k jehož realizaci použil režisér Tomáš Luňák poprvé v české kinematografii rotoscoping, unikátní technologii kombinující kreslený a hraný film. Příběh filmu začíná na podzim roku 1989 na železniční stanici Bílý Potok v Jeseníkách, kde slouží jako výpravčí Alois Nebel. Nebel je tichý samotář, kterého čas od času přepadne podivná mlha.) (18:00)
    13.2. – Oko – Muži, kteří nenávidí ženy (režie: David Fincher, 2011, USA/Šv./VB/Něm., 158 min. Drama) (Mikael Blomkvist je finanční reportér, odhodlaný očistit svou pověst poté, co byl obviněn z veřejného pomlouvání. Jedním z nejbohatších průmyslníků ve Švédsku, Henrikem Vangerem, je povolán, aby rozluštil tajemství dávného zmizení jeho milované neteře Harriet - kterou, jak je Vanger přesvědčen, zavraždil některý z členů jeho rodiny. Novinář se vydává na odlehlý ostrov u promrzlého švédského pobřeží, aniž by tušil, co tu na něj čeká. V téže době je Lisbeth Salanderová, výstřední, ale velmi efektivní detektiv společnosti Milton Security, pověřena úkolem Blomkvista prověřit. Tento úkol má nakonec za následek to, že s Mikaelem spojí síly při vyšetřování vraždy Harriet Vangerové.) (20:30)
    16.2. – Oko – Prokletí Máje – premiéra amatérského filmu (18:00)
    13.-15.2 – Evald – Děti moje (režie: Alexander Payne, 2011, USA, 115 min. Komedie) (Poklidný havajský život Matta Kinga se začne sypat ve chvíli, kdy jeho žena po nehodě skončí v kómatu. Otec dvou dcer, předčasně vyspělé desetileté Scottie a sedmnáctileté rebelky Alexandry, který doposud sloužil jen jako „záložní“ rodič, se najednou musí vyrovnat s vědomím, že výchovu vlastních dětí musí zvládnout sám. A to pro člověka, který doposud výchovně nefungoval, bude přetěžký úkol, který mu „dětičky“ rozhodně neusnadní. Spíš naopak) (17:00, 19:00)
    18.-19.2. – Evald – Nebezpečná metoda (režie: David Cronenbert, 2011, Kan./VB/Něm./Švýc., 99 min. Drama) (Curych, 1904. Psychiatr Carl Jung žije se svou těhotnou ženou Emmou  v nemocnici Burgholzli a na prahu třicítky stojí na počátku hvězdné kariéry. Inspirovaný prací Sigmunda Freuda  chce na mladé pacientce, u níž byla diagnostikována hysterie, vyzkoušet experimenální léčbu zvanou psychoanalýza. Léčba Sabiny Spielrein je úspěšná a Sabina v hovorech s Jungem přiznává, že v dětství byla ponižována a bita autoritativním otcem. Jung tak odhaluje rušivý sexuální element, který ovlivňuje její dysfunkci, což podpoří jeho teorii o propojení sexuality a emočních poruch.) (17:00, 19:00)
    14.2. – Kino 35 – Černá Venuše (režie: Abdellatif Kechiche, Fr./Bel., 2010, 159 min. Historický) (Nikdy jsem neviděl lidskou hlavu tolik podobnou opici. Píše se rok 1815 a anatom Georges Cuvier právě ukazuje v pařížské Královské lékařské akademii vymodelované tělo africké ženy Saartjie Baartmanové. Jeho kategorický verdikt je doprovázen potleskem významných kolegů. O sedm let dříve opustila mladá služka Saartjie rodnou Jižní Afriku a pod příslibem bohatství se vydala společně se svým pánem Caezarem do Evropy. Nejdříve je vystavena v dřevěné kleci coby skutečná „hotentótská Venuše“ lačným divákům londýnského panoptika, kteří se přišli podívat na abnormálně vyvinuté proporce jejího těla, poté se vydává do Paříže, kde baví chlípnou společnost a stává se předmětem vědeckého bádání.) (19:00)
    16.2. – Kino 35 – Milovaní (režie: Christopne Honoré, Fr./VB/ČR, 2011, 139 min. Hudební) (Z Paříže 60. let do současného Londýna. Madeleine se svou dcerou Verou proplouvají tanečním krokem skrze životy mužů, které milují. Ale láska může povznášet i bolet, umí být radostná i hořká. Elegie na ženskost a vášeň, elegie, která tu a tam propuká v hudbu.) (19:00)
    13.-15.2. – Mat – Alois Nebel (režie: Tomáš Luňák, ČR, 2010, 87 min. Animovaný) (Dlouho očekávaná adaptace kultovního komiksu Alois Nebel autorů Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 přináší temný příběh s atmosférou podobnou filmům jako Scanner Darkly, Sin City nebo Valčík s Bašírem, k jehož realizaci použil režisér Tomáš Luňák poprvé v české kinematografii rotoscoping, unikátní technologii kombinující kreslený a hraný film. Příběh filmu začíná na podzim roku 1989 na železniční stanici Bílý Potok v Jeseníkách, kde slouží jako výpravčí Alois Nebel. Nebel je tichý samotář, kterého čas od času přepadne podivná mlha.)
    16.2. – Ponrepo – Hoří,  má panenko (režie: Miloš Forman, ČSSR/It., 1967, 71 min. Komedie) (První Formanův barevný film byl opět obsazen neherci známými z předcházejících filmů (za všechny jmenujme Jana Vostrčila v roli předsedy plesového výboru a Miladu Ježkovou jako ženu hlídající tombolu). Upocenou atmosféru vesnické tancovačky podtrhují dechovkové coververze soudobých beatových hitů, např. Hvězdy na vrbě či From Me To You od Beatles. Hovorová řeč představuje katalog komunikačních defektů, zvlášť když se postavy snaží být oficiální. Pamflet o společnosti, ve které přestávají fungovat kamufláže, ale není si schopná přiznat pravý stav věcí, se tehdy stal synonymem společensky podvratného filmového cynismu - proti filmu například zcela oficiálně protestovali čeští hasiči. Italský koproducent snímku Carlo Ponti se dokonce díla zřekl a žádal zpět vložený kapitál.) (17:30)
    13.2. – Světozor – Dokumentární pondělí – Východ… sní o Západě (režie: Abdolreza Kohanrouz, ČR, 2007, 55 min. Dokument) (Afghánistán: na počátku jednadvacátého století je to země zničená válkou a suchem. Mnozí sní o lepším životě na Západě a vyrážejí na cestu... Na cestě do Evropy čelí nepřízním přírody, nemocem, hladu, podvodníkům a nevlídnosti místních představitelů.) (20:45)
  • Kluby v Česku, potažmo hlavně v Praze:
    13.2. – Agharta – Hot Linep (21:00)
    14.-15.2. – Agharta – Rhythm Desperados (21:00)
    16.2. – Agharta – Lukáš Martínek Private Earthquake (21:00)
    17.2. – Agharta – Latin Wave (21:00)
    18.2. – Agharta – František Uhlíř Team (21:00)
    19.2. – Agharta – Limited Edition (21:00)
    16.2. – Balbínova poetická hospůdka – Luboš Pospíšil (20:00)
    19.2. – Balbínova poetická hospůdka – Martin Kraus & Krausberry (20:00)
    15.2. – Blues sklep – Christmas Brass Band (21:00)
    17.2. – Blues sklep – Letouni Soumraku – Blues Band (21:00)
    18.2. – Blues sklep – Toni Viktoria Group (21:00)
    19.2. – Blues sklep – Michal Wroblerowski Quartet (21:00)
    13.2. – Jazz Dock – Mocca Malacco (22:00)
    14.2. – Jazz Dock – Rene Trossman Band (22:00)
    15.-16.2. – Jazz Dock – Madfinger (21:30)
    17.2. – Jazz Dock – Jan Andr Quartet (19:00)
    18.2. – Jazz Dock – Becca Stevens Band (22:00)
    13.2. – Jazz klub Ungelt – Los quemados (21:15)
    15.2. – Jazz klub Ungelt – Marcel Flemr Band (21:15)
    18.2. – Jazz klub Ungelt – Luboš Andršt Blues Band (21:15)
    15.2. – Reduta – Milan Svoboda Quartet (21:30)
    18.2. – Reduta – J. J. Jazzmen (21:30)
    14.2. – Stará Pekárna, Brno – Pawel Kaczmarczyk Audiofeeling Band (20:00)
    16.2. – Stará Pekárna, Brno – Ládě (20:00)
    13.1. – U malého Glena – Stan the Mans Bohemian Blues Band (21:30)
    14.1. – U malého Glena – Roman Pokorný & Blues Box Heroes (21:30)
    15.2. – U malého Glena – Jamie Marshall & Radek Hlávka (21:30)
    18.2. – U malého Glena – Ivan Vrána Blues Band (21:30)
  • Kluby - cizina:
    13.-15.2. – Blue Note Tokyo, Japonsko – Candy Dulfer (19:00, 21:30)
    13.2. – Blue Note New York, USA – Tank (20:00, 22:30)
    16.2. – Twins Jazz, Washington, USA – Indigo Love (20:00, 22:00)
    15.-18.2. – Ronnie Scott´s Jazz Club, Londýn, VB – Billy Cobham Band (18:00)
  • Tanec a experimentální divadlo:
    13.-14.2. – Divadlo Ponec – PREMIÉRA – SITz (Choreografie SITz usiluje o popření paradigmatu světa, které se nachází v oblasti vzpřímeného těla.) (20:00)
    15. 2. – Divadlo Ponec – Masopustní rej (Interaktivní program pro děti k oslavě Masopustu.) (16:30)
    14.2. – Roxy/Nod – Dramatická a literární akademie v NODu (Zajímá tě kouzlo projevu, pohybu a komunikace vůbec?) (16:00)  
  • Divadla:
    Pražský divadelní spolek Kašpar letos již pojedenácté představí na ostravských scénách nejlepší inscenace ze svého repertoáru. Přehlídka Kašparův ostravský týden odstartuje 2. března a spolek během šesti dnů zahraje na čtyřech jevištích celkem 13 představení.
    Studenti činoherní katedry pražské Divadelní fakulty nastudovali inscenaci Čarodějnice z Edmontonu, jejíž premiéru uvedlo divadlo Disk. Známý příběh podle skutečných událostí, napsaný před 300 lety, přeložil Julek Neumann a upravili dramaturgyně Markéta Machačírková a režisír Aleksi Barriere.
    14.2. – ABC – Jaan Tätte: Tajemné rozcestí aneb Zlatá rybka po estonsku (režie: Lída Engelová) (Hra o zázracích a penězích a také o děravé naději, že by láska a peníze mohly být slučitelné.) (19:00)
    18.2. – ABC – Leo Rosten: Pan Kaplan má třídu rád (režie: Miroslav Hanuš) (Příběh o zdolávání neuvěřitelných zákrut cizího jazyka ve třídě plné lidí, kteří už dávno překročili školní léta.) (19:00)
    13.2. – Činoherní klub – Milan Kundera: Ptákovina (režie: Ladislav Smoček) (Pravda je ukrytá tak hluboko, že je úplně neškodná a nemusí nám na ní vůbec záležet.) (19:30)
    15.2. – Činoherní klub – Martin McDonagh: Pan Polštář (režie: Ondřej Sokol) („Vždycky mám rád temný příběh, který je zdánlivě bez srdce, ale kde srdce je, pravda tak malé a dobře schované, jak to jen jde. A postavy, ty mě zajímají opravdu hrozně.“ Martin McDonagh) (19:30)
    13.2. – Divadlo Bez zábradlí – Milan Kundera: Jakub a jeho pán (režie: Ivan Rajmont) )( Vtipná, hravá, moudrá komedie, jízlivá variace na Diderotův román Jakub Fatalista. Setkání dvou epoch, dvou žánrů, dvou autorů, nezapomenutelného sluhy Jakuba a jeho pána. Příběh o přátelství, lásce, zradě a také o cestě. Putování za tím, kdo jsme a co určuje naše kroky.) (19:00)
    14.2. – Divadlo Bez zábradlí – Jan Misto: Sonáta pro lžíci (režie: Kateřina Iváková) (Setkání dvou žen po mnoha letech. Jejich konfrontace – mnohdy humorné, někdy svárlivé – reprezentují střetnutí dvou epoch - minulé a současné, dvou světů -australského a britského – a dvou společenských postojů – zdravého selského rozumu a aristokratické nadřazenosti.) (19:00)
    15.2. – Divadlo na Vinohradech – J. Lynn, A. Jay: Jistě, pane ministře (režie: Martin Stropnický) (Děj se skládá z řady epizod, které spojuje prostředí vysoké britské politiky se všemi jeho zákulisními intrikami a manévry. Situace, charaktery a vztahy jsou však natolik typické, že českému divákovi nemohou nepřipomenout komické aspekty "tolik blízké reality" české politické scény.) (19:00)


POSLEDNÍ, KDO NATÁČEL V PIVOXU SKÁCELA A RÚFUSE

byla Petra


Chyběl ještě její hlas do "Nočního chodce" a koncovka do "Prvého jarného dážďa".


Janne hlídal Jona, oba to snášeli hezky, akorát Jon měl trochu hlad a tak si trošku stěžoval.


Teď už je dotočeno a bude se míchat, tvořit obal a pak asi uděláme nějaký virtuální křest, protože účastníci celého projektu jsou rozstrkaní po světě – Soňa v Helsinkách, Petra v Berlíně, Olda Smysl v Praze a ostatní v Brně.

DNES SE MNĚ PODAŘILO


vyhodit únorový KAM (místo lednového) do papírového sběru. Normálně bych ho vyhrabala a zahodila ten správnej. Ale Pavel to odpoledne všechno KONEČNĚ po cca 4 měsících odvezl do kontejneru. Takže nastala klasická strécovská situace – přišla jsem na to teď.... Ráno vezeme berlínskou větev rodiny domů, takže si přejeme šťastnó cestu

 

Dada a spol.
www.quakvarteto.cz

13. 2. 2012 - Dr+pilní příznivci prasete

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš