Hanba už mě fackuje, protože je skoro konec roku a já jsem furt nenapsal ani jeden fejetonek z té krásné a inspirativní Andalusie. Je to ostuda, a tak jsem se rozhodl, že malinké nakouknutí udělám v jubilejním padesátém vydání letošního prasete.
Sevilla, hlavní město Andalusie v sobě skrývá tolik zajímavých aspektů a pohledů, že se mi to asi nikdy nepodaří všechno popsat a obsáhnout. Kromě toho to první povídání bude spíš obrazové seznamovací, jen takové obrazové útržky a slovní momentky. Tak proto, že bych se na to měl připravit daleko líp a nenechávat to na poslední chvíli.
Dluh sevillskej není jedinej. Třeba taky slibuju už kdoví kolik let, že se pokusím sepsat příběh z hlubokýho totáče z doby vojny, do které byla zapletena i americká tkanička. Ale to fakt až jindy, teď se vrátím k Andalusii.
Nejen Andalusie, ale celé Španělsko se vyznačuje extrémně multikulti prostředím. Tak samozřejmě se tu žije všem kulturám, že si ani možná neuvědomujou nějaké stupidní označení multikulti. Ostatně já si myslím, že výraz multikulti je specialita úzkoprsých a poměrně rasově čisťounkých, tedy i hodně ochuzených sopečností. třeba u nás to je velmi patrné. Děsit se z nového, nedovolit změny... a vůbec, to se m nebudu raději ani zatahovat.
Kromě všech možných vlivů se tu daří i všem rasám a národnostem. A, já vím, nepobyl jsme tu dlouho, nějak spolu hezky vychází. Berte to třeba jako naivní pohled cizince, ale mně se to moc líbilo.
Do Sevilly jsme se dostali dvěma letadlama, kupodivu nás nikdo ani neunesl ani nás neterorizoval. Vše s nadhledem a v klídku. Dostali jsme se do Sevilly večer, ale přesto na nás počkali s večeří, ubytovali nás a protože jsme byli celkem zdrchaní, tak jsme se uhnízdili a pak šli spát.
Ráno už začal normální režim. Mě se vlastně ani týkat nemusel, byl jsem tam za své a Olina tu byla s žáky její školy na programu Erasmus+. Když si uvědomím, jak velkorysej model to je, a jak to pro ty děcka je užitečný, že si rozšíří obzory, přičuchnou k jinýmu způsobu nazírání na svět, přičichnou k cizímu jazyku. Otrkají se i v oboru. A vše jde z peněz EU, tak o to víc je mi protivné to české kňučení a brojení proti EU. Já to prostě vidím jinak a myslete si o mně roduvěrní čistí Češi, co chcete.

Hned po prvním probuzení jsme šli všichni do třídy. To už je let, co jsem za škamnou neseděl. Já bych sem sice nemusel, ne proto, že jsem chytrej a všecko vím a všecko znám a všude jsem byl nejmíň dvakrát, ale potřeboval jsem pro tu školní výpravu udělat pár fotek. A kromě toho jsem směl chodit každé dopoledne na hodiny španělštiny, které jsem velmi přivítal. Protože, ano, je to pravda, mám sice ze španělštiny státnici, ale nepoužíváním atrofovala téměř k nule.

Naše slečna učitelka španělštiny je hezká a každou minutou, co ji poslouchám se mi v hlavě rodí další a další zapadlé vzpomínky na španělštinu. Takové turbo, které mě potěšilo.

Někdy používá Natalia hry vhodné pro děcka, ale přidáváme se i my s Olinou. Jo a na konci pobytu jsem dostal jakýsi certifikát, že jsem absolventem kurzu úrovně A1, tedy, že umím pozdravit a prozradit, jak se jmenuju

O přestávkách, je jich málo, vylezeme na dvorek a já vím a vidím, že tady v Andalusii, potažmo v Seville se mi bude velice líbit.

V Seville vítězi tento dopravní prostředek. Je praktický, dá se všude zaparkovat a projede i nejužšími uličkami.

Po obědě jedeme poprvé na praxi. Je to přes celou Sevillu autobusem číslo 3. Dopravní systém je celkem vymyšlenej. Dostali jsem takovou šalinkartu, která se dá dobíjet kdekoliv v trafice nebo ještě i jinde. Za každou jízdu z šalinkarty čtečka strhne asi 71 centů. Je to nepřestupné a jednoduché. Nastupuje se jen prvníma dveřma, čtečka je u řidiče. Tam lze zakoupit i jízdenku, která je o něco dražší. Vystupuje se všema dveřma, ale nástup jen prvníma. A dodržujou to. A řidič je absolutním vládcem prostředku, uzná-li, že je plnej a že na zastávce je příliš mnoho cestujících, nikoho nového do autobusu nevezme. A Sevillané nenadávají, a počkají na další.

Úroveň a vybydlenost MHD je sympaticky slabá.

Moje oblíbené téma. Veřejný hajzlíky. Nepodařilo se mi zjistit, jak to tu je s veřejnejma hajzlama. Tohle je jeden z nich, ale asi je vybydlenej. Ale není problém si zajít do jakékoliv hospody nebo kavárny, nikomu to nevadí.

Sevilla je prošpikovaná veřejnejma stojanama s kolama. I na tento dopravní prostředek existuje jakási šalinkarta, dá se koupit přes internet a někde vyzvednout. Funguje to tak, že z jakýhokoliv stojanu můžeš jet kamkoliv k jinýmu stojanu. stačí přiložit kartičku a je z tebe cyklista. Kola vypadají udržovaně a celou Sevillou se táhnou cyklopruhy.

Škola, kde mají děcka praxi, je ve čtvrti, o které Sevillané sami říkají, že nepatří k k těm nejbezpečnějším, ale že to tu tepe a je tu veselo.

Plakátovací plochy jsou asi na celým světě stejné.

Pro tyhle židličky zatím nemám přesné vysvětlení, ale časem se k tomu vrátím.

Uličky tu jsou uzounké, ale zrovna tyhle dvě jsou ještě, ve srovnání s jinými, které ještě neznám, docela široké.

Jak uvízl kosočtverec.

Našli jsme úspěšně tu školu, kde bude praxe, jen netušíme, že vchod je zezadu.

Jako z nějakýho westernu.

A klasický chytrý mobil v rukách kdekoho.

Elektroinstalace je v roztomile dezolátním stavu.

Tohle dobře znám z arabskýho a africkýho světa.

Pan učitel Chavier, krásná překladatelka ze španělštiny do roztomilé angličtiny Sylvia a Roušovna.

Společné foto.

Škola je opatřena velmi sofistikovaným hřištěm pro spoustu míčových her, ale prase aby se v tom vyznalo.

Chavier nám nadšeně přednáší o využívání sluneční energie. Andalusie je tím vyhlášená, ba přímo posedlá. ale je to sympatické, jak jsou pro to nadšení. Španělé.

Bílá a dlaždičky, to tu uvidím ve všech možných podobách a skoro všude.

A žije se tu na třech úrovních. Žije se tu na ulici, kavárničky, hospůdky, lavičky, parky. to je ta nejnižší úroveň. Pak se tu žije v bytech a domech, úroveň dvě. No a na rozdíl od naší krajiny, se tu žije ve třetím levlu na střechách. Tam se odpočívá, suší prádlo, děcka si tu hrají, někdy tu spí celé rodiny, když vevnitř je příliš dusno, pořádají se tu uzavřené mejdany. Prostě, na střechách to žije.

Schody do nebe.

A za okny kytky. Obecně tu je hodně zeleně a kytky mají v oblibě. To se líbí Roušovně a já mám strach, aby si domů zase nevezla plnej kufr odštípků, nebo-li správně česky oplégrů.

Hlavní náplní praxe je využití solární energie. Skoro těm děckám závidím ty možnosti, které teď v té svobodné době mají. stačí se jen přihlásit a nebýt úplnej blbec.

Motorčí hnízdo.

Na střeše školy je i prostor pro děti ze školky. Buď se tu učí velcí studenti pracovat se solárními panely, to bývá odpoledne. Dopoledne si tu hrajou děti z mateřské školky. Zatím si nikdo výuku nespletl. To jsem zvědavej, kdy se dostanu k dalšímu pokračoví o Andalusii, tohle bylo jen zahřívací kolo.