Bodega Bay
(teď už doopravdy)

Poslední reportáž z čundru po Americe skončila v noci, kdy se nám podařilo najít tábořiště, dokonce bylo zadarmo.Ten díl se jmenoval Bodega Bay a publikovanej to byl v čísle 30/2017. Ale už tam se projevil vysoký stupeň neserióznosti WWWiditelnýho prasete, protože přestože se to jmenovalo Bodega Bay, popisuju tam jen naši cestu do oné slavné zapomenuté vesničky na pobřeží Tichýho Oceánu. Minule jsme totiž byli jen potmě a v hrozivé mlze zkontrolovat, jestli v jedné zátoce, která je tím vyhlášená, nefňukají nějaký velryby. Nefňukaly, ale o Bodega Bay nepadlo ani slovo, i když se to tak jmenovalo. Vy, trpěliví čtenáři prasete se v tomhle čísle konečně dozvíte něco o Bodega Bay.

Abychom zachovali dobré tradice v přespávání v amerických kempech, opět jsme našli jedno jediné místečko na stan. Vstáváme brzo, K snídani vločky a čaj, pak jedeme autem do blízké vesničky, která je zajímavá především tím, že se tu před léty natáčel slavnej Hitchcockův horor Ptáci.

Vesnice Bodega Bay leží na východní straně přístavu Bodega. Kdybysme se pokusili proniknout trochu do historie, tak tohle místo bylo místními obyvateli obývané snad od nepaměti. Z dostupných materiálů lze vyčíst, že se ono místo postupně jmenovalo Helapattai , Hime-takala , Ho-takala a Tokau.

V pozdější době tuhle zátoku objevil španělsko-peruánský námořní průzkumník Juan Francisco de la Bodega y Quadra, takže je docela pochopitelný, že se to začalo jmenovat po něm.

Je unylé pomalé ráno, jako každé jiné tady. Provoz ve vesničce je skoro na nule. Jen rybáři, tak jako každej den, se chystají vyrazit na lov.

Každej den, furt to samý. Zajímavý to je jen pro ty, kteří sm přijedou stejně jako my. To znamená očumovat, hledat stopy hororu.

Je tu i pár boudiček, které jsou replikami původních staveb.

Ale i jedna nebo dvě vyloženě původní, to znamená, že skoro sežrané zubama času. Dokud stojí, tak tu budou, nijak víc se o ně nikdo nestará. A proč taky.

Je tu i pár restaurací, ale ty jsou beznadějně zavřené, protože je přece jenom moc brzo ráno. A tůristi začnou otravovat až po desáté.

Ale i kdyby měli otevřeno, tak bysme dovnitř nešli, protože jsme po snídaní. Po ovesnejch vločkách.

Matně si vzpomínám, že stejně ospale se podařilo Alfrédovi natočit tohle místo, když film začínal. Modrá lavička a dva ptáci na pilotech.

Zrzavá bóje zdobí parkoviště, které po desáté bude plné turistů.

Jenže to my se nedozvíme, to si neověříme, protože v tu dobu už budeme hezkých pár mil daleko.

No a kdybyste se přece jenom chtěli rychle nažrat, nebo být sežraní, zavolejte na číslo 875-3495.

První rybáři se probírají k životu. Rybářské pruty v indiánském outfitku.

Je tu i prodejnička draků. Zavřená.

A prodejna věcí ke kempování.

Olina má vysoko nastavenou laťku nevkusu. Je kámoš s kdejakým hnusným trpaslíkem.

Před jednou zavřenou kavárničkou nudou zdřevěněly i dva žirafy.

Tak konečně. Je tu i ten domeček, ve kterém se odehrává většina děje toho děsnýho filmu. Já si matně vzpomínám, že když jsem Ptáky viděl poprvé, měl jsem z toho dost nepříjemnej pocit. Hodně tomu pomohla i dávná příhoda s agresivním kohoutem, když jsem byl malej klučina. Stalo se to v Ostružné a já jsem šel statečně po cestě za chalupou směrem k hájence. Náhle se odkudsi objevil kohout, mlátil křídly, zobák výhružně natrčenej dopředu a šel po mně. asi tak dvě vteřiny jsem chtěl být drsnej indián, ale pak jsem se otočil a prchal. Potichu, ale rychle, jenže ta svině kohout mě hravě dostihl, vylítl mi na ramena, chytil se drápamaza tričánko a kloval mě do hlavy hlava nehlava. Řval jsem hrůzou, ale moc to nebylo slyšet, protože jsem se tou hrůzou i zajíkal. Zážitek strašlivej mě dost poznamenal a od té doby jsem k ptákům pociťoval přinejměnším nedůvěru.

Tato nedůvěra se o pár let později prohloubila ještě zážitkem s houserem. Děda Josef mě posílal pro pivo do smaltované konvičky. Hospodu provozoval zlý hospodský Grobián. Hospodě se říkalo U Grobiána a hospodskej dělal všechno proto, aby si své jméno i název hospody zasloužil. Se staženou prdelí jsem vcházel do hospody. Přes pult jsem nebyl moc vidět, tak jsem opatrně kopal do ostění, abych byl aspoň slyšet: "Co do toho kopeš, smrade? Chceš facku?" Hrůzou téměř oněmělý jsem knikl, že ne, že chci jen pro dědu pivo do konve. Zlej chlápek cosi zavrčel, sebral mi prachy a konev a pak mi ji podal plnou. Vyběhl jsem statečně ven, že to tak dobře dopadlo, pěna se mi líbila a tak jsem do ní namočil jazyk. Ježíš, to bylo hnusný. Šel jsem zvesela zase zpátky, houpal konvičkou a byl velkej chlap. Najednou se odkudsi vyloupl obrovskej houser. No houser jako kráva, velikej jak letadlo, otevřenej zobák rozdělenej hnusným jazykem. Přísahám, že jsem viděl i ostré zuby. Hrůza. Už jsem se viděl, jak mám v těle díru od zobáku, kudy prýští krev. Poslední stonky indiána ve mně se vzepjaly a já s děsným výkřikem, který mi měl dodat nadlidskou sílu, jsem roztočil konvičku s pivem a houserovi jednu natáhl. Rána byla strašlivá. Houserovi se najednou zkrátil krk o půlku, zaškobrtl a zobákem se vryl do hlíny cesty. Na chvíli mi došlo, že, že jsem asi opravdu pánem tvorstva. Ten pocit byl krásnej. ale pro jistotu jsem se rozběhl a uprchl. Za mnou se linula tenká vlhká čárka vytékajícího piva. Ona totiž konvička po tom nárazu tak trošku napraskla, odloupl se černej smalt. ale piva jsem donesl domů víc než půlku. Děda mi nechtěl věřit, ale když viděl promáčklou konvičku, řek lakonicky, houseři jsou svině a pivo si přelil do konvičky modré. Možná to bylo trochu jinak, ale snad si můžu dovolit příběh děcka vidět očima starýho dědka.

Nejvíce prosperujícím obchůdkem tu zcela jistě je půjčovna surfingových pomůcek. Přijdeš, pučíš si prkno i slušivej obleček a pár kiláků za Bodega Bay jsou pláže se skalisky, kde se dají honit vlny.

Čím dál víc se mi na tomhle místě líbilo to ranní nicnečinění, ta poutavá všeobjímající a všemi póry vnímaná nuda rána.

Sítě připraveny.

Prodejna draků zavřená.

Tak sbohem Melanie, Mitchi, Cathy a paní Brennerová, asi se sem už nikdy nepodíváme. ale co znamená nikdy?

Těch kaváren je tu několik. Všechny zatím zavřené.

A protože nastal čas kávy, našli jsme si malej obchůdek na okraji Bodega Bay, koupili jsme si bígle a poměrně hnusný americký kafe. Seděli jsme na rantlu toho obchůdku, Šéf vypadal přísně a nepřístupně. A já teď, když si na to vzpomínám, marně přemýšlím, jak to, že nemám ani jeden obrázek toho místa. Možná jsem fotil telefonem, možná fotila Olina. Jestli najdu nějakej obrázek, tak ho sem ještě dodám, ale teď v tomhle okamžiku, kdy to píšu, mi ty obrázky chybí a já si myslím, že někde jsou. ( O pár hodin později - nenašel)

Když už jsme u těch hororů, tak městečko Bodega Bay bylo použito i v dalším hororu Puppet Master. Ten jsem neviděl a asi se ani nebudu snažit se na něho podívat, ale jak je vidět. Hitchcock tohle místo docela proslavil.

Některé místní kavárničky vypadají hodně stylově. Hodně hororově. Třeba tahle igelitová.

Po hnusným kafi jsme vyrazili dál. Se zastávkou na pláži, kterou používají surfaři z širokého okolí.

Dokonce tu mají i domečky, kam si schovávají surfy, když si jdou do auta zblajznout nějaký jídlo.

Pláž je opatřena cedulkou, že se tu nemá kempovat, což více méně lidi dodržujou, ale někdy je potřeba si udělat oheň a ohřát zmrzlý těla.

Trochu to tu stále vypadá hororově. Asi nějakej zbytek génia loci, či co.

Skaliska vypadají impozantně a tak trošku hrozivě. Ale surfaři jsou jim vděční, protože právě kvůli nim tu jsou slušné vlny a lze surfovat.

Na odstavném pruhu stojí poslušně auta surfařů, až si páníčkové zablbnou a pak jedou zase budovat kapitalismus.

Surfuje tu kdekdo. Malí velcí, tlustí tencí, kluci holky, černí bílí.

Pravda, jsou tu cedulky o nekempování, ale i tu v Americe jsou lidi, kteří umí zákazy obcházet. Přes den nejde přece o kempování, jen si tam schovali hadry a kecky a oběd. A v noci nebudou třeba vidět.

Ptáci jsou tu stále ve střehu, připravení ihned zformovat letku a zaútočit, jakmile Alfréd zavelí.

Opouštíme ráj serfařů, máme sandály plné písku, sedáme do našeho vypůjčeného Cherokeeho a jedeme dál podél pobřeží oceánu na sever.

Další zastávkou je osada ruskejch osidlovačů někdy z dávna, ale o tom až zase příště.