Súdán
(složitá země)

Často se mi stává, že uvíznu v archivu, prohlížím si fotky a trošku sním a trošku se snažím vzpomenut, jak to bylo doopravdy a baví mě, jak se to doopravdy časem mění. Jestli k lepšímu nebo horšímu? To ponechám mudrcům jako je třeba Jaroslav Dušek nebo můj oblíbenej Paulo Coelho, tedy experty na zdánlivě jednoduché pravdy. Teď to ale bylo trochu jiné, protože místo v archivu fotek jsem uvízl v deníčku, kterej jsem si v Súdánu psal a odněkud se na mě vykulil. Musím se přiznat, že to po sobě skoro nedokážu přečíst, jak to je naškrábaný a pak taky nerozumím těm různým zkratkám, který se tak trochu podobají Enigmě. Můj vlastní soukromej těsnopis se mnou vyjebává. Nevadí mi to.
Pod vlivem toho nečitelnýho deníčku jsem se ponořil do jedné složky, kde bylo pár fotek z té podivné země. Není jich moc a stojí za prd. V Súdánu se mi fotilo blbě.

Akce na nás padla někdy v roce 1992 nebo tak nějak, čili v době, kdy už pár let komouši o cestách do zahraničí nerozhodovali a už jsem svým osobním profilem nikoho nesral a neprovokoval. To mi umožnilo poznat pár zemí a trošku si užít vedra, exotiky a zajímavejch vůní. Pan cibulář je z města Sennar.

Poblíž města Sennaru byl kdysi dávno postavenej středovlnnej vysílač a my jsme ho měli s kolegou Petrem opravit a zmodernizovat. Byl v děsným stavu, ale to není tak zajímavý, v děsným stavu bývaly skoro všechny český vysílače. Obsluha si na děsnej stav zvykla velmi ochotně, hlavně aby byl vařič na čaj a co hulit.

Přijeli jsme po relativně dobré silnici relativně slušným auťákem, kterej řídil relativně solidní řidič. Hlídal nás dost ujetej zřízenec ministerstva informací? To je jedno, byl to politruk tělem i duší a brzo nám došlo, že nemá hlídat nás před lupiči a teroristy, ale má dohlížet na to, abysme nic špatnýho neviděli, a když už se tak stalo, měl za úkol nám to z hlavy vyžvanit srandovně debilní angličtinou. Bylo příjemný, posílat ho česky do prdele. Důležitej byl úsměv na tváři, aby nabyl dojmu, že jeho přednášku chápeme správně. První pokus na ubytování neprošel u mýho kolegy Petra, protože se mu nelíbili hlodavci volně pobíhající po dřevěnejch chodbách místního hotelu. Nakonec nám nabídli jeden baráček mezi třtinovejma polema, kterej kdysi dávno pro sebe postavili holandští experti na cukrovary.

Poměrně značnou část pobytu jsme trávili v Chartúmu ve starým anglickým hotelu. Tuhle holku jsem si vyfotil přes zavřený vokno mýho pokoje. Ve svým velkým a temným pokoji jsem měl na podlaze prsní kůstku z pečenýho kuřete a jak jsme se na misi vraceli zpět do hotelu, tak se kůstka vždycky někam posunula a z toho jsem vydedukoval, že se v mým pokoji uklízí. Jsem model, kterýmu takový prkotiny nevadí ani ve vícehvězdičkovejch hotelích. Z deníčku jsem vyčetl, že mě v Chartúmu děsně moc bolel zub a popisoval jsem si v něm jak vypadá místní zubařská péče. Vzpomínám si, že jsem jednoho zubaře na ulici v hlavním městě viděl. Měl tam stoličku, na ručníku vyskládaný kleště a kladívka. Ani nebyly nijak zrzavý. Lavor s vodou, na nohách vietnamky a děravý triko. Raději jsem zub přemluvil, aby přestal bolet a po návratu jsem si ho nechal spravit.

Sennar je městečko, kudy vedou železniční koleje téměř nefunkční železnice. Na začátku Sennaru vybudovali poměrně dávno (1915-1924) přehradu. Byla to stavba velice důležitá, protože řešila problém s vodou pro zavlažování. Je postavená na Modrým Nilu a byla často zdrojem mezinárodních půtek a hádek kvůli zadržování vody nejdelší řeky světa (6650 km). No a všichni, co podél Nilu žijou přece mají právo si řeku a její vodu přivlastnit. Dohody v těchto zemích fungujou spíš divně. A bacha, píšu městečko, ale ono to bylo hlavní město státu Sennar. Oni jsou na město pyšní, žije tu asi 150 tisíc lidí.

Před nedávnem se rozhodli, že původní hráz prodlouží a zvýší, takže z přehrady tak vznikla údajně nejdelší přehrada světa. Dlouhá je 25 kilometrů. Podél přehrady vede železniční trať (jedna kolej) A vlaky tu nejezdí. Téměř nejezdí. Já jsem jeden viděl, chtěl jsem si ho vyfotit, ale hlídač mi v tom zabránil. V přehradě po dostavění někdy v roce 2012 zadržovali asi 7 milionů kubickejch metrů vody. Hráz kvůli tomu museli zvednout až o 68 metrů. Modrej Nil má rád volnost a byl by rád dravej, jenže mu furt někdo něco staví do cesty. Ve vodách Nilu je tolik sedimentů, že když mu tam postavíte přehradu, tak ji zasviní hlínou tak moc, že množství zadržený vody klesne o víc než třetinu. Ten samej problém prej mají i s Asuánskou přehradou. Megalomanství tu dělá dalekosáhlej bordel. V Asuánu kromě elektřiny vyrábí i úrodnou hlínu. Všude plavou na umělejch ostrovech obrovský bagry, bagrujou sedimety, dopravujou je na břeh a náklaďákama rozváží podél Nilu, aby bylo v čem pěstovat obilí a mrkev. Dřív, dokud si Nil dělal všecko po svým, distribuoval úrodnou hlínu sám a zadarmo. Dvakrát ročně při nilskejch záplavách.

Náš domeček se skrýval v přerostlé třtině. Jet autem z města k domku bylo někdy složitý, protože všechny ty hliněný cesty mezi poli byly stejný a kdo si má pamatovat, že po sedmé odbočce zahnout doprava, po jedenácté doleva a po třetí zase doleva. Často se najednou někdo vynořil cukrovýho pralesa na mezku, usmál se na nás a zase někde zaplul.

Hlavní silnice mezi poli. Dole jezdí fára a traktory, nahoře je chodník. Holky nosí všecko na hlavách, furt se jen drze usmívají a chodí bosky.

Lesů, vlastně přesněji stromů tu je málo, topit se dá čímkoliv. Po sklizni tu je materiálu docela dost.

Překvapilo mě, jakej tu je cvrkot. Sousedskej pokec.

Nejen holky si pokecaly, i mezkové si měli co říct.

Tahle hlavní "dálnice" byla poměrně bezpečná i v období něžných dešťů. Při pořádným lijáku to nešlo.

A opět jsme zpět V Chartúmu, prsní kost se posunula o další 4 milimetry (píše se v deníčku).

V noci trošku sprchlo a náš řidič se s úsměvem idiota zahrabal do bahna, vylezl ven, sedl si na zem, vyndal místní cigarety značky Sennar - asi ze sena, píšu v deníčku - usmívá se, mhouří oči a nekomunikuje, protože neumí anglicky. Neklid mýho kolegy mírní typicky arabským pohybem prstů v obrácené hrstičce, která znamená klídek, klídek, - šuwej, šuwej. Je mu to úplně u prdele a mně taky. Kolega se vyzuřil a šel spát na zadní sedadla auta.

V dáli jeden strom.

Tenhle chlapík má zajímavou funkci. Je hlídačem zatáčky. Ale proč? A je to pravda? To vám nepovím. Mám to v deníčku.

Vypadá vyrovnaně, impozantně a sošně. Kolik má roků?

Po několika hodinách v bahně si nás našli kluci z jedné vesnice poblíž. Tamtamy fungujou.

Třtina je dobrá i na stavbu místních vilek.

A další strom. O moc víc jich tu není.

I ten dobytek navzdory vychrtlosti a vystouplejm žebrům vypadá spokojeně a nenasraně.

V Sennaru na jednom z tržišť jsem objevil garáž s nápisem Baťa. Asi nějaká místní pobočka na vietnamky.

Za čtyři hodiny tudy projel traktor, tak jsme ho přemluvili, aby nás odtáhl na vysílač.

Navštívili jsme i Port Sudan, důležitý město s obrovským přístavem, kde překvapivě kotví mraky hodně načinčanejch jachet. Zbohatlíci tu mají dobrý a hlavně levný zázemí.

Autobus, kterej nás sem přivezl, vypadal docela zajímavě.

Nevím, co je na tom pravdy, ale zbytky staveb prej jsou palác královny ze Sáby.

Nejzajímavějším postřehem z téhle hodně exotické země bylo to, jak málo se tu lidi mračí.

Královna se Sáby si tu užívala, ale místňáci jí palác rozebrali, aby si mohli postavit svoje chatrče. Mně se ten palác líbí i v tomhle abandonským módu.

Tady jsem si trošku pofotil, protože se mi podařilo svým hlídačům uprchnout, což, jak jsem se pak od řidiče dozvěděl, je hrozně nasralo. Ano ten náš politruk byl jeden z mála, kdo se uměl mračit.

Z rozebranýho paláce si můžete, když jste šikovní, postavit takovejhle luxusní likusák.

"Nejčistší perla, královna všech králů, lvice z kmene Juda, vyvolená Jahveho, z boží milosti panovnice nad dnem i nocí, vládkyně nad pohybem nebeských těles a dárkyně úrodné vody,“ zkrátka královna ze Sáby, když putovala do Jeruzáléma, tak právě tady nějakou dobu pobejvala a ten barák pro ni vystavil moudrej král Šalamoun. Já nevím, ono to asi tak nebylo, ale hezky se mi to poslouchalo. Znáte historiky, jak ověřit, že vám nekecají? A to ještě zdaleka nevládla světu Umělá Inteligence, která umí taky pěkně kecat. Například ChatGPT 3,5 mi o královně ze Sáby řekl: "Královna ze Sáby, známá také jako královna ze Sáby a královna z jižní Arábie, je postava, která zaujímá důležité místo v biblických i koránských textech. Její příběh je plný tajemství a dobrodružství, což z ní činí jednu z nejzajímavějších postav starověké historie."

Myslím, že bych si tu pár dní rád pofotil v klidu a ne na úprku.

Zvědové mě napráskali a hlídači našli. Politruk vyzvídal, co jsem všechno viděl a jestli jsem nefotil, ale nedostal mě do úzkejch, odkoukal jsem něco od mísťnáků a jen jsem se na něho přiblble usmíval a kýval hlavou. Pomohlo to, přestal vyšetřovat. Ale neusmíval se.

Všichni se tu nějak snaží přežívat.

Benzínka.

Vyžraný tržiště. Zbylo už jen pár posledních melounů.

Předměstí Port Sudanu.

Tady je vidět zcela náhodou to slavné uklidňující gesto. Ta ruka nahoře bez člověka. Důležitý je tou rukou kývat nahoru a dolů, hlavně to musí být pomalu a k tomu přihodit úsměv. Když to na tebe udělá taxikář, kterýho sis objednal, abys stihl letadlo a ty na tom děsně silným slunku bez stínů sedíš na kufru 5 hodin (mobily nebyly) a letadlo ti uletí, chce se ti ze začátku fackovat, ale mně se podařilo to docela od nich slušně odkoukat. Možná mi jen pomáhalo to, že tak trochu mám v genech se nerozčilovat. Ale chápu, že rtuťovitý zápaďáky to musí vytáčet. Kromě toho slavnýho šuwej, šuwej používají ještě jeden výraz. Je poněkud časově konkrétnější než ono "pomalu, klídek". Výraz zní "Bukra" zítra, ti pravdomluvnější říkají "Baden bukra" pozítří. Ale i ti většinou kecají a bejvá to báden, báden bukra. To většinou už žádný letadla neletí.

Vyhořel obrovskej šestikilovoltovej transformátor plnej nezdravýho minerálního oleje. Kluci v něm mejou součástky vylágrovanejch motorů a máchají si v tom klidně ruce a šahají na ksicht.

Mezi třtinovými plantážemi jezdí takovejhle autobus a spojuje jednotlivý vesnice.

Koček tu není málo.

Zase pár dní ve starým dobrým anglickým hotelu. V Chartúmu žije asi 6 milionů lidí, to je docela hodně. Město stojí na soutoku Modrýho a Bílýho Nilu. Název prej získal podle úzkýho pruhu země mezi oběma Nily. Khartúm prej znamená trubka. Ale znáte lidi, hezky se ty pohádky poslouchají. Chartúm je vlastně trojměstí, proto tu je tolik milionů lidí. Samotnej Chartúm na jihu a na severu ještě Omdurmán a Bahri. Můj nejpitomější zážitek z Chartúmu byl, když jsem si chtěl vyfotit přes řeku, jak barevně voháknutí lidi čekají na loď. Vytáhl jsem Nikona a něco mě šťouchlo do žeber na zádech, otočím se a za mnou stojí asi osmnáctiletej poďobanej kluk s kalašnikovem. Prst na spoušti, druhej v nose a kroutil hlavou, že jako tohle ne. Sklopím foťák, on kalašnikova. Usměju se, zvednu foťák, zvedne kalašnikova. Seru na hrdinství, nemám zbraně rád a jsem posera, jen si ty barevný fleky pořádně vypálím do hlavy. Za několik let se tahle (ne)fotka stane jednou z těch nevyfocenejch fotek v knize "Výstava nevyfocených fotek v Rudolfinu". Ještěže umím fotit i bez přístroje. Dokonce to je o hodně levnější než s přístrojem.

Nejen koček. I psů je tu poměrně hodně. Jsou zanedbaní, vychrtlí, často plní boláků. Ve smečkách jsou vlezlí a drzí. Naučili mě místní, že je dobrý se ohnout jako pro kámen, že na tohle arabskej pes reaguje správně a dá pokoj. I klacek je dobrej.

Náš autobus na autobusovým nádraží.

Jeden meč nestačí. V dnešní době je to v Súdánu nesrovnatelně složitější a nebezpečnější. Za mě to, ve srovnání s dneškem, byl ráj na zemi. Ráj prošpikovanej kalašnikovama. Škoda, že je ten deníček tak málo čitelnej, asi se do něho podívám zase.