Radbuza 9
(všechno jednou skončí)

Dobabral jsem se k dílu poslednímu. A tím končí reportáž z čundru podél další důležité řeky, která se podílí na vzniku Berounky. Po včerejší Honzou financované večeři a velmi dobrých pivech z modrohvězdné produkce, jsme šli prožít naši poslední expediční noc.

Olina už je od včerejška doma a nám to končí dnes. Zbylo nás pět. Ráno snídáme v separátním salónku, čehož si všichni velmi ceníme, protože tu cimru s bufetem obsadila uhulákaná parta a není slyšet vlastního slova. Nabrat žrádlo a utéct do salónku. Na dnešek jsme podle itineráře měli naplánovanou etapu podél Radbuzy až téměř do Plzně, ale protože by to byla etapa poměrně dlouhá, tak by naše cesta domů mohla být hodně pozdní. Únava z devíti dnů a věk se sečetly a celkem bez brblání jsme se rozhodli pro verzi soft. Tedy jet rychlíkem Berounka už odsud a bez přesedání dojet až do Prahy. Přes aplikaci "Můj vlak" jsme koupili dva vlaky s tím, že jeden vrátíme, podle toho, kdy se dostanem na nádraží. Dokonala apka.

Kostel svatého Víta je stavba barokní. Bohužel není zrovna volně veřejnosti přístupná. Narozdíl od kostela sv. Mikuláše hned naproti. Ta je k veřejnosti přívětivější. Viz horní fotka.

Kamennej dobřanskej most přes Radbuzu je vybudovanej na gotickým základu patrně už v patnáctým století. Prej na místě původního brodu. Ale jsou to spekulace, protože první písemný informace jsou z konce šestnáctýho století. Most spojuje Dobřany se čtvrtí Dobřánky. Podle neověřenejch drbů měl přes most jet i lupič Žižka se svojí družinou. Svatým na mostě je Jan Nepomucký, kdo jinej, že?

Naše Radbuza.

Kaple Čtrnácti svatých pomocníků v nouzi. Novostavba vysvěcená 10.10. 2010 na místě původní kapličky. Postavena za podpory města a Plzeňského kraje. Vysvětil ji biskup Fr. Radkovský.

Tohle je torzo dřevěné zvoničky. Zbyl z ní kromě stojanu jen ten závěs. Pátrání po zmizelým zvonu bylo neúspěšné. Je docela možný, že zvon skončil ve sběrnejch surovinách.

Tuhle naučnou stezku nám navrhl Honza, abychom vyplnili čas do odjezdu vlaku domů. Jde o lesopark s hezkým názvem Martinská stěna. Podle skály, na které se už od předminulýho století prej horolozilo. Některá zákoutí vypadají dokonce i docela sudkovsky divoce.

Rostou tu krásný šutry,

Maně jsem si vzpomněl na svou oblíbenou knížku americkýho básníka Walta Whitmana ((31. května 1819 Huntington, Long Island, New York – 26. března 1892 Camden, New Jersey) Stébla trávy:

...Stráň bílá květy horského jeřábu,
Táž za pozdního podzimu, odstíny červené, žluti, hnědi, purpuru a světlé i temné zeleně,
Hustý povlak trávy, zvěř a ptáci, osamělý neupravený břeh, planá jablka, oblázky,
Krásné odkapávající úlomky, nedbalý seznam jedné věci
za druhou, jak jsem je k sobě náhodně přivolával nebo na ně myslil,
Skutečné obrazy (neboť co nazýváme básněmi, jsou pouze obrazy),
Básně noční osamělosti a lidí, jako jsem já,…

Vzduch tady v lesoparku je skvostnej, dokonce ho nenarušuje ani pot upocenejch běžců maskovanej deodorantama. Běhá jich tu dost. Přiznám se, že kdybych tu bydlel, určitě bych tudy běhával taky. Bez deodorantu.

I o kaštanu se v některé ze svých básní Whitman zmiňuje, ale nemůžu si vzpomenout ve které.

Narazili jsme tu i na starý důlní místo. Je tam tma a jedinej, kdo se rozhodl, že riskne hovno na botě, byl Honza.

Pro jistotu používal baterku. Je to zamřížované.

Poslal mi průzkumný důkaz.

Plastiku "Srdce" údajně vytvořil českej sochař Miloš Tichý v roce 2011. Byla slavnostně odhalena 28. října 2011 u příležitosti otevření nově revitalizovanýho parku. Ale moc přesvědčivé ty informace nejsou. Jen jsem někde četl, že se měl park přejmenovat podle toho "Srdce", ale neprošlo to. Srdce je zdobené odpornejma zamilovanejma zámečkama.

Pohladit jezevce po bříšku. Lavička pod srdcem je celá dřevěná a zleva i zprava se na ní ležérně válí jezevec. Tvrdí se, že ten jezevec tu žije dodneška. My jsme ho ale nezahlídli a mně vrtá hlavou, jestli jde v případě téhle hezké lavičky o dva jezevce nebo o jednoho ve dvou promiskuitních pozicích. Nikdo mi odpověď nedal.

Ladys a Gábi lavičku vyzkoušeli a prej nic moc.

Místní lascivní jezevec.

V lesoparku je i kamenné spirálové bludiště. Honza si ho zkusil a za pomocí GPS v telefonu to zvládl. Kromě dalších atrakcí, jako je překvapivě čistej hajzlík, nebo 24 metrů dlouhá nerezová skluzavka, tu někde má být i prosklenej včelí úl.

Lesopark již máme za zády, teď už naše kroky míří přes louku zpět do hotelu, kde máme v jednom pokoji skovaný batohy. Vtom odkudsi přilétá krásnej čáp...

... a chystá se na přistání.

Povedlo se. Jen jsme ho trochu srali tím, že jsme mířili k lávce přes Radbuzu jako on. Otráveně poodešel.

Tohle je ale jen rameno místní Radbuzy.

Objevil jsem tu docela zajímavou kopii Stvoření Adama od slavnýho Michelangela Buonarrotiho. Myslím, že z této grafiky časem vytvořím páteční haiku.

Proplítáme se uličkama zpátky k Modré hvězdě pro batohy.

Zvonice byla postavena L. Tronnerem v letech 1694 až 1700. Zvonice je součástí památkově chráněného souboru kostela sv. Mikuláše.

Odkudsi se ozývá ostrý a hlasitý klapání.

Naproti Zvonici na náměstí T.G.M. na posrané střeše si klapáním namlouvá čáp čápici.

Podle množství bílých linek to pravděpodobně bude stejně oblíbený místo pro námluvy jako třeba v Brně ikonickej "Medvídek".

U Medvídka tolik bílých čar nikdy nebylo.

Slibuje jí hory doly.

Ona mu asi moc nevěří.

Snaží se pochlubit svoji novou pedikúrou.

Z intenzity klapání je ale znát, že má ten čáp hlavu plnou úplně jinejch myšlenek, než nějaký nalakovaný drápy.

Je čas vyrazit k nádraží. Shrnuto podtrženo: Expedice Radbuz(n)a skončila. Nedošli jsme sice až plzeňskýmu soutoku, ale to napravíme někdy v budoucnosti speciálním výletem do Plzně, kde se pokusíme všechny ty řeky, co nakonec v Plzni stvoří Berounku, navštívit a tím definitivně uzavřít kapitolu zrodu nové řeky. Jaká bude další expedice je zatím ve hvězdách, že by ta Mississippi? Asi ne, to by totiž Olina se mnou určitě nejela.

Díky telefonům a stopařům v mapách a chytrejm hodinkám by se dalo dohledat, kolik jsme za těch deset dní ušli kilometrů, ale přijde mi, že je to jedno a nechce se mi to dohledávat. Jen pár přibližností:
Radbuza (v místním nářečí Radbúza, německy Radbusa) pramení pod vrchem Lysá (869 m n. m.) v okrese Domažlice. Soutokem s řekou Mží v Plzni vznikne Berounka. Délka řeky je přibližně 109,7 km. Plocha povodí měří 2189,6 km², z toho 7,3 km² je v Německu. Ušli jsme podél jejího toku odhadem 115 kiláků (bez záruky).

Servis zkrátka někdy potřebuje každej.

Jedeme domů. Zítra máme druhej díl rodinné svatby J&J v Hobitíně.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Když už jsem tu nakousl Whitmana a prudím i s jeho poezií, dovolím si ještě jednu jeho tak trochu filozofickou myšlenku, ze které by se motoristovi sobě Turkovi udělalo mdlo. Takovej greendeal z 18. století:
„Takto bys měl konat: Miluj zemi a slunce a zvěř, opovrhuj bohatstvím, dávej almužnu každému, kdo si o ni řekne, zastávej se hlupců a bláznů, věnuj své příjmy a práci druhým, nenáviď tyrany, nepři se o Bohu, k lidem buď trpělivý a shovívavý, neskláněj se před známým ani neznámým nebo před mužem či muži, jednej upřímně se silnými nevzdělanými osobami a matkami od rodin, čti tyto stránky na otevřeném povětří v každém období každého roku, přebírej si vše, co tě učili ve škole nebo kostele, neb co ti řekly knihy, opusť vše, co zraňuje tvou duši a ty sám budeš velkou básní a dosáhneš nejbohatší plynulosti nejen slov, ale i tichých linek rtů a tváře a řas a každičkého pohybu tvého těla.“