Před a povánoční svodka
(rodinný záznam)

Odešel Pavel Nečas. Do prdele, nic s tím dělat nejde, ale vždycky se v hlavě začnou odtrhávat lehce vybledlé vzpomínky, kdy se naše cesty prolínaly. Kamarád, se kterým jsme se potkávali především na ikonických a historických etapách slavnýho velocipédovýho závodu Tour de Zavadil. Jak jednou přijel s kamarádem spolužákem na dvojkole, který nemělo řídítka, ale volant, na to, jak jsme se snažili zdolat kamennou vysokou stěnu nějakýho hradu, asi Bítova, jak jsme celou noc házeli děcka zpátky do stanů, který byly postavený v lese na svahu, takže děcka klouzala ven. My velcí jsme spali venku a střídali se až do rána s házením děcek zpátky do stanu. Myslíte, že jsem schopnej takhle najednou najít nějakou fotku ze společnejch akcí? A že jich tam je určitě hodně. Pavle, měj se tam hezky a čekej trpělivě na nás ostatní!

WWWiditelné prase je nejen neseriózní týdeník, ale taky funguje jako rodinná kronika. Ne zrovna Pickwickovců, ale naše. Po delším váhání jsem sám a zcela svobodně rozhodl (asi jako statečný ministr obrany Zůna za SPD dosazený ANO), že poslechnu řadu kritických hlasů ze strany široké rodinky a udělám takovou malou rodinnou svodku toho, co se na přelomu roků odehrálo. Už mnohokrát tahle podivná kronika pomohla při rodinných sporech, co se kdy a kde stalo. Jak postupně stárneme a k nejstarším senilním hlasům se pomaličku přidávají hlasy mladší generace, začínáme zapomínat. "A tak je to spravně, tak to ma byt," jak by řekl major Terazky.

První akcí předvánoční je návštěva Jiřinky. Naproti přes ulici už ladí vánoční cingrlátka.

Jiřinka blbě slyší, tak si dává v noci televizi na plný pecky, což určitě ocení všichni v okolí. Zrovna se královsky baví u písničky Jiřího Šlitra - Po babičce klokočí. Hladina hluku těsně pod 120 dB.

V neděli valíme rychle na rolu (Hlavní nádraží Brno) a dom. Doma je nejlíp.

Roušovna mě vyhání koupit chleba a vánočku. Běžím kolem citoslovcí neklidného psa.

Původně jsme měli jet těsně před Štědrým dnem za Jíťou a Jirkou na Lhotku, jenže je přepadla choroba, tak jedeme za Helčou do Kladna. Nádraží Praha Bubny má novej krásnej kabát spolufinancovanej zlou EU. Budu se sem muset podívat pořádně.

V Kladně se hnedka holky učitelky vrhají na vaření a obírání kapřích hlav. Třeba přijedou i JaJ.

Rybová mše vánoční. Diriguje Lukáš Prchal.

Doráží Bibi s Davidem, pomaličku se množíme.

Nevím, koho napadlo zahrát si Prší nebo Vole lehni nebo jak se ta hra jmenuje. Velkým plusem je, že se mi podařilo se hře vyhnout. Nemám hru v karty rád.

Přijíždí Jíťa s Jirkou. Už je jim líp. Ale to neznamená, že by byli úplně zdraví.

Hemžení kolem (před)vánoční večeře nabírá na obrátkách. Moc kuchařů, kaprova smrt.

Omluvenku pro neúčast mají: Honza, ten je v Americe, ale zavolal nám přes WhatsApp, a pak Boris, kterej je zrovna v Ekvádoru. Jinak jsme všichni.

Jíťa přivezla speciální hovnový muffiny, což mělo za následek to, že jsem se v pozdním věku dozvěděl, že fialový hovna na skalách v horách nepochází od ptačích dravců, protože ti borůvky nežerou. Tenhle hoax do nás dětí vtloukl, doufám, že v dobré víře, náš tata Jiří a my mu věřili. Až jeho vnuk Jirka, oni dva se vlastně nikdy nepotkali, mě poučil, že jsou to hovna jinejch ptáků. Dravci fialový hovna neumí.

Toto jsme pracovně pojmenovali vánoční večeří. Místo kapra amur nebo losos. Tři druhy salátu. V žádným salám.

Pak už jsme přistoupili k hlavnímu bodu večera, rozbalování dárků. A že jich bylo hodně a vtipnejch, nemusím snad zdůrazňovat.

Olina dostala kvůli rodinným příspěvků na soukromé sociální síti žabí čepičku
a žabí hrnek, ze kterýho se ale nedá pít, protože jí tekutina po naklonění nateče do očí a do nosa.

Dárek pro Borise. Poslali jsme mu ho virtuálně na mobila do Jižní Ameriky.

Továrna na rukavice a fusakle "žába Olina s.r.o." byla letos děsně pilná.
I já jsem dostal ponožky, protože jsem byl hodnej, ale šlohla mi je Bibi.
Prej omylem.

Helča dostala vějíř Navalnyj.

Pan domácí Tomáš dodal kabelu oblečení, tak jsme ji pořádně provětrali.

Mezi fousáče mě žádnej Vítězslav Nezval, přesto jsem se vetřel do jejich přízně.

Olina si nahrabala z kabele spoustu šál.

Bobík má v tom, co/kdo nese naši planetu ve vesmíru jasno. Nejsou to ani želvy ani sloni, ale EUR věž.

Borisovu postel v jeho nepřítomnosti hlídá žralok na psím polštáři.

Na Štědrej den jsme se přesunuli k nám do Pařezin a poprvé jsme letos změnili zásadně štědrovečerní zvyklosti.

Rozhodli jsme se, že pravé české vánoce oslavíme v pravé indické hospodě u nás v Počernicích. Skvělej nápad, výborný jídlo, dobrý víno. Placky. Nádobí si umyjou sami.

Už potmě jsme šli z hospody kolem Rokytky pěšky domů, aby se nám všechny ty voňavý indický dobroty pěkně poskládaly v žaludcích.

Nakoukli jsme do kostela, na půlnoční nepudeme.

Olina s žabími dary.

Našel jsem mezi dárky knížku fotek od Denise Stocka, kterej rád fotil muzikanty. Krása.
Večer jsme se koukli na Amerikánku, nezahráli si žádný karty ani jiné společenské zběsilosti a šli spát.

Helča odjela hrát se starou paní Helenou a jejími nahluchlými a barvoslepými přítelkyněmi
nějakou deskovou hru, která je založená právě na barvách, Bobík odjel lozit na stěnu na Smíchov
a Olina a já jsme si již sami další den zašli na kubistickou výstavu do Sovovejch mlejnů na Kampu.

Otto Gutfreund se utopil ve Vltavě v necelých 38 letech. Jeho socha Úzkost je považovaná za první kubistickou sochu u nás. Pozor! Toto není Úzkost, toto jsou Milenci.

Po výstavě jsme si s Olinou zašli do jedné hospody blízko Masárny. Olina byla zvědavá, protože prý je před touhle hospodou přes všední dny skoro pořád dlouhatánská fronta. A ano, vaří velmi dobře, ceny tomu odpovídají a mají tam docela dobrý 18° belgický pivo. Jo a můžete platit přes Querko, takže pohodička. Olina si dala něco s husou a já něco s kachnou. A nebo naopak? To už si nepamatuju. Ale stejně je to jedno, protože jsme si v půlce ta jídla vyměnili. Tak skončila sobota.

Na neděli jsme byli domluvení, že se konečně zastavíme u JaJ na Lhotce. Čága nás pozorně sleduje, jestli nemluvíme sprostě a nekydáme jídlo na stůl.

Sešli jsme se tu i s Janinou rodinkou, žijíci v Anglii, a tátou Milanem.
Jonny čumí na červený víno. A ukazuje mi, jak řešit jeden hlavolam.

Sestry J a J v obětí z jedné...

... i druhé strany.

Čekání na oběd.

Jonny a Abi.

Abi.

Abi s Jonnym trénujou portrétní fotografii.

S výsledkem jsou spokojení.

Po obědě jdeme zkontrolovat bobří hráze. Žádnou foglarovku o tom nenapíšeme.

Je docela kosa...

... a vyšel měsíc.

Zkontrolujeme taky památeční dub letní.

Vděčný objekt k focení. Abi s Jonnym.

Olina a Jirka.

Jíťa a Jirka.

Pak někoho napadlo, že je vlastně lezavo, takže horkej čaj by se hodil. Zašli jsme si do zámecké kavárny, kde měli Jíťa s Jirkou před rokem a pár dny svatbu. Vlastně jsme se tak trochu vrátili na místo činu.

Jana vyzvídala, jestli někdo umí udělat z papíru letadlo, ale protože se nikdo nepřiznal, udělal si ho Jonny skoro celý sám. Abi na to kašlala, protože měla dobrou limonádu.

Jonny přišel na myšlenku...

Trefit se tím letadlem do otevřené huby.

Nikomu se to nepovedlo.

Další nepovedený nálet.

Tenhle pokus byl nejblíž k cíli.

Letí na mě letadlo.

Portrét mobilního fotografa.

Zatímco jsme pili teplej čaj a svařák, venku začalo zapadat slunko. Je čas jet domů. Milan nás odvezl až před barák i s Jirkovým kysaným zelím, který Jirka sám šlapal bosejma nohama. Zelí skvělý.

Další den začalo docela slušně sněžit, tak jsme vyrazili s Olinou na malej výlet. Poslední v roce 2025.

V lese se z ničehož nic objevila princezna na koni a my jsme zjistili, že nevíme, jak se jmenuje kůň Vinnetoua. Hatátitlá patřil Oldu Shatterhandovi. Olina se pak mentálně zasekla a nebyla s ní řeč, protože se snažila ten oříšek rozlousknout. Než jsme došli domů, zvítězila nad svou sklerózou. Kůň náčelníka Apačů Vinnetoua se jmenoval Ilčí, což v překladu z apačštiny znamená Vítr. Hatátitla byl Ilčího brácha, v překladu Blesk. Oba koně vychoval a vycvičil sám rudý gentleman.

Ještě nás čeká Silvestr. Většinou to odpískáváme daleko před půlnocí, na chlebíčky sereme... Ale Olina čuměla na Stardance a já jsem si hrál s fotkama, takže najednou tu byla půlnoc. Šampáňo jsme našli v lednici v malé dvoudecové plechovce z Lidla za dvacet. Kdo ví, kolik měsíců se tam schovávalo. Přiťukli jsme si a k tomu vypili jedno pivo, které se nám objevilo mezi vánočními dárky. To pivo se nejen krásně jmenovalo, i nám velmi chutnalo.

Všude kolem se střílelo a bouchalo, sýkorky propadaly hysterii, srnky končily na JIPkách.

V sobotu byl úplněk, tak jsem si od boku střihl jednu balkónovku mobilem. První letošní balkónovka.

Někde jsem se dočetl, že mobil od Google Pixel umí dobře astrofotku. Zkusil jsem to na ten měsíc. Z ruky pětisetinou - padesátinásobným zoomem. Dopadlo to docela dobře.

Dnes nás čeká ještě jeden společnej dárek vánoční. Jdeme kolektivně na výstavu o aktivismu do Městské knihovny.

Že by poslanci Parlamentu České republiky?

Jednohlasně zvolen. Bílý kouř.

Samozřejmě, že jsme na místě s Olinou úplně první. Jak jinak. Ale nakonec se v přijatelným tolerančním pásmu všichni sejdeme.

Kli-matička s dcérečkou.

K aktivismu mám takovej ambivalentní vztah. Sám se do ničeho podobnýho neseru, někdy se mi ty aktivity nelíbí, ale zároveň aktivisty obdivuju, kolik jsou ochotní do akce vložit energie i času. Někdy to i vyjde. Ale konec konců považuju aktvismus za nesmírně užitečnej, protože komplikuje nabubřelcům a mocipánům život. To se počítá.

Model jedné úspěšné akce v měřítku 1:10.

Nesedat, nosit.

Když jsme přicházeli k Městské knihovně, viděli jsme strašlivou frontu. Vyděsilo nás, že to je fronta na tu výstavu. Že by tomu tolik lidí fandilo? Dokonce jsme se s Olinou rozmejšleli, že jestli je to fakt fronta na výstavu, že se na ni vysereme, ale pak jsme zjistili, že to je taková prdelní atrakce, údajně z Youtube Janka Rubeše. Že kdo si neudělá selfíčko u trubky z knížek, jakoby na návštěvě v Praze nebyl. Ta fronta tu bývá celej den od rána do večera a každej den. Síla influencerů šlape na paty jaderné fúzi.

Po výstavě jsem si zašli na dyňovou polívku do Husovky a pak zase honem dom. Ještě nás čeká jedna důležitá akce.

Olina si na Mariánským náměstí koupila hezkou misku. Zabalili jí ji do novin.

Poslední misí byla záchrana poštovní schránky na plotu ulice. Zkrátka babičce upadla schránka, Helča ji přidrátovala, ale dostal jsem jasný úkol, nesmí projet muž s koženou brašnou. Neboli spravit to napořádno. Proto jsme s Olinou vyrazili do Vranýho na kafe, oběd a taky kvůli upadlé litinové poštovní schránce. Konec hlášení. Prohlašuju letošní vánoční rej za ukončený. Uff. Příští prase už bude asi zase z Ameriky.