Problémy od zad páníčkovi brání v psaní delším tří minut, nebo by musel psát ve stoje. Ideální by bylo psát v mlíčným báru u jídelního pultu. Optimální výška pro klávesnici pro stojaté psaní. Páníček by možná měl použít od obou zde použitých slov pocházejících nejspíš z latiny jejich superlativa: Nejideálnější by bylo.... Nejoptimálnější výška....
Velmi často se vyskytující stupňování používané politiky ve sdělovacích prostředcích. Dokonce i na zastávkách tramvají a na ulici podobné tvary můžete slyšet. Hodně lidí si dokonce myslí, že to tak je správně.
Zuzanina Bolívie, díl druhý:

Fotografie ze Samaipaty:
Nejdřív celonoční cesta překvapivě pohodlným luxusním autobusem do Santa Cruz, města, které má nejrychleji rostoucí ekonomii v Jižní Americe a to díky tomu, že leží v nížině, v džungli a pěstuje se tam koka (tam na kokain) a tak jsou místní hóóóóódně bohatí. Podle světových standardů, podotýkám. No, a večer jsme vyjeli z hodně studeného La Paz (hory, sníh, vítr) a já se po ránu probudím a za okny se míhají palmové listy a u silnice hromady banánů a mandarinek a děti běhají nahé a když jsme přejížděli přes dlouhý most přes mělkou velikou řeku, tak uprostřed té mělké řeky stál autobus plný lidí a pan řidič tomu autobusu dával ranní koupel, a ještě nízké sluníčko na to házelo tichý ranní svit a nad tím vším se vznášel lehký opar tropické vlhosti, tak jak pak jeden nemůže mít pocit štěstí, že je natolik vyvolenej, že takovou nádheru může zažít.

No a pak ze Santa Cruz, kde jsme se nezdržovali, mimo příjemného počasí tam nic zajímavého není, na baráky postavené za kokainové peníze se můžu jet podívat do Miami, do Samaipaty. Což je vesnice v mírných horách, s ideálním povětřím, tropické horko tady uhejbá velmi příjemným teplotám. A tak asi proto se nám tam v okolí usadili hlavně váleční zločinci a teď ke konci 20. století taky spousta Holanďanů a Švýcarů. Takže jeden nestačí kroutit hlavou, zda se nachází v Bolívii nebo možná ve Švýcarsku? U jedněch takových Holanďanů, kteří tam mají organickou farmu, kde mají taky ubytování pro tůůůůůristy, jsme pobývali. Bylo to moc príma, po La Paz potřebná změna pro duši. Farma je kouzelná, nad záhonkama se zeleninou a kytkama, ale taky kaktusovým hájem, poletovalo hejno uřvanejch barevnejch papoušků a k snídani ti dají jejich vlastní domácí jogurt a bylinkové čaje a doma pečenej chleba s domácím sejrem. No, já na tuhle “organickou” zdravou stravu moc nevěřím, ale asi změním názor, poněvač to fakt bylo dobrý. Vesnice sama je typická bolívijská hliněná záležitost, akorát s krásným náměstíčkem, samozřejmě s parkem a sochou Bolívara, ale že ta vesnice přitahuje mimo válečných zločinců taky umělce, tak je to vobčas jetý nějakým uměním. Který je místním zcela určitě víte kde, ale za to, že to umění trpěj, tak tam mají vodovod a zdravotní středisko, a taky telefonní budku ve tvaru papouška. A taky tři německé hospody, švýcarskou pekárnu a dvě holandské kavárny a tak akorát tůůůůůristů, kteří tam jezdí za atrakcí číslo jedna. Atrakce se jmenuje “El Fuerte” (tak si to pojmenovali Španělé) a nikdo neví co to je a proč to tam je. Nachází se to kousek za vesnicí, na vršku kopce je v mírném úhlu obrovskej kus vyřezávané skály. A pak jsou okolo ruiny od Inků, ale skála tam byla daleko před nimi a Inkové toho jen využili pro sebe. Ale bylo to pro ně nesmírně důležité místo. Co ty čáry a kola a jiné obrazce vytesané znamenají, na to ještě nikdo nepřišel (ale Pavel na tom sedí a už to skoro má, zrovna včera mě to po půl láhvi vína vysvětloval, že vygóóómal jak je v tom nějak zamotaná Venuše), Erich von Danniken (jestli to jeho jméno mám dobře napsané) byl přesvědčenej, že odtamtud startovali Marťani. Ale ti podle něj měli letiště po celé Bolivii a Peru. No, a že pro Pavla to bylo proč jsme do Bolívie vlastně jeli (a pak taky ta Atlantida – pro vás, kteří se nedíváte na Discovery kanál, tak na vysvětlenou – množí se teorie, že bájná Atlantida byla v Jižní Americe, konkrétně v Bolívii), tak to úžasné místo musel vidět víckrát, což já, tvor to plytký, ne a tak mně zůstal volný den.

Ale za to mám další fotografii: Sedím na náměstí v hospodě, pod slunečníkem, mírný příjemný vánek povívá v korunách palem, v parku poposedávají mladé (a to hodně mladé) zamilované vesnické párky, na jiných lavičkách místní starší rozebírají co se děje, občas projede nějaké to terénní auto (tam se ničím jiným jezdit nedá) s turisty i bez, pár místních dětí přišlo na kus řeči za účelem něco dostat, a tak dostali, ale největší radost jim udělala moje nedopitá kola?! No a všude šťastní vesničtí psi (z Pavla potom promluvila závist k dětem a psům, kteří mají v Bolívii ráj, běhaj si kde chtěj, nikdo jim v ničem nebrání a jsou na ně všude hodní, všichni je hladěj po hlavě, jak děti tak i ty psy, večer jdou dom, kde dostanou najíst a zalezou do pelechu a zítra zase honem očíhnout, co se kde děje a možná bude nějaká sranda? Však se taky jak ty děti, tak i ti psi pořád smějou.

Jenže přesně vypočítané drahocenné dovolenové dny nás donutily se z tohodle ráje přesunout za dalším poznáním do hlavního města Bolívie (i když to je jen na papíře, stejně se to opravdické odbývá v La Paz), zvané Sucre, což je UNESCEM chráněné, historické, plné koloniální architektury, universitní město. Již ta cesta tak byla taková zajímavá - abych to uvedla sloganem populárním na estrádách v 60.letech. Zase celkem moderní autobus, spací, ale jelo to po prašné cestě a tak jsem si místy připadala jako na tom masážním strojku, co se do něj dámy zavěsej v pase a nechávají si na tom masírovat špeky a celé se u toho třepou. Surce je nejhezčí město v Bolívii, si myslím, asi tím, že je vidět, že tam UNESCO cpe peníze a tak je tam poměrně čisto a nesmrdí to tam tak ukrutně. A spali jsme tam v krásném hotelu – předělaný koloniální dům, mají tam krásný patia a fontánky a terasu na střeše s výhledem na město a blízké kostelní střechy a věže, a když bije, tak vám rovnou do ucha.

Zařízení pokojů jako na zámku, včetně zrcadla ve zlatém barokním rámu a spal tam jejich president, heč a heč a heč. Jenže, ač přes den bylo příjemně, večer a v noci už tam začínala kosa a jako všude v Bolívii, tak se tam netopilo. Nevím proč, ale nejsou v celé zemi vůbec na topení zařízení. Ale když se jeden rozhlídne po krajině, tak vidí, že vegetace je pomálu a stromy žádné, tak že by nebylo čím? Taky tam mají v místní cementárně největší dinosauří stopy na světě a že jsme už měli těch kostelů a katedrál a koloniálu až po krk, tak jsme tam jeli úžasným žlutým náklaďákem, pomalovaným fialovejma dinosaurama, na to hodit čučku.

Exkurze začala tím, že nám nasadili takové ty žluté stavební helmy, ovšem vylepšené barevnejma obtiskama dinosauru a pan vykladač začal své poučování na hromadě písku tím, že nás nutil se nazpaměť učit jména všech těch pravěkých potvor, a názorně ukazoval na přítomných gumových figurkách (hračkách). No, však přece škola hrou…….Fotku nedodám, protože jediné co si pamatuji, je všudepřítomný cementový prach.