Aconcagua 2007
(část druhá)

To není chyba, není to Lenin, ale Volcán Lanín (3776 m)– podle bedekru nejvyšší hora Patagonie, na kterou lze vystoupit bez použití lana, jak bylo přislíbeno na konci první části vyprávění o výstupu na nejvyšší horu na světě, na kterou lze vystoupit bez skutečných horolezeckých zkušeností - Aconcaguu v Argentině.

Při plánování akce to byl záložní druhořadý cíl, kdyby nevyšla Aconcagua, což se klidně mohlo stát s 60% pravděpodobností. Po oddělení 4 účastníků od výpravy a jejich odletu domů se cíl stal rázem aktuální, a tak jsme naloženi všemi věcmi pro čtyřtýdenní pobyt pokračovali z Buenos Aires autobusem do města Junín de los Andes. Junín leží v nejsevernější části Patagonie, které se říká jezerní oblast. Je to napříč celou Argentinou a cesta trvá 22 hodin. Je možné jet autobusem vleže (cama = postel, dražší, protože v autobuse je jen asi polovina cestujících oproti druhé možnosti a při vytíženosti autobusů není vždy k mání) nebo pololeže (semicama), to představuje sklopení sedačky a vysunutí jakéhosi stupátka, které je stejně dimenzované na nějaké mrňousy, takže pro mne bylo pololeže stejné jako vsedě. Cesta je to dlouhá a nudná, placatá krajina je zajímavá jen místy, naštěstí se dá spát, svačí se, obědvá, pouštějí filmy, je tam záchod i automat na kávu či horkou vodu na přípravu maté, zkrátka skoro lepší než v letadle. V Junínu jsme v penziónku chtěli uschovat jako depozit řadu nepotřebných věcí, ale večer jsme přišli pozdě z restaurace, to už tam byla jen uklízečka, která nám řekla, že ráno tam bude čiko a ten si od nás ty pytle vezme. Ráno jsme spěchali na další autobus a ve vrátnici samozřejmě nebyl vůbec nikdo, naštěstí byly v zamčených dveřích klíče, a tak jsme strčili pytle s věcmi do jakési místnůstky za recepcí s kýblem, hadrem a smetákem, odemkli si a na 3 dny zmizeli.

Z Junínu je to autobusem ještě asi 60 km k Lago Tromen, výchozímu bodu do národního parku Volcán Lanín. Dojeli jsme před polednem a šli se zaregistrovat do kanceláře k rangerům – strážcům parku. Strážců, nejčastěji příslušníků původního indiánského kmene Mapuche, je asi nedostatek, proto ovládají svůj prostor pomocí výkonného dalekohledu z okna kanceláře a turistům předepisují nutný rozsah výbavy včetně stanů, spacáku, hůlek, cepínu, maček a VYSÍLAČKY. My, mistři z Aconcaguy, moře po kolena, jsme byli zjevně zaskočení tím, že nás nějaký strážce nechce pustit nad chatu ve ´směšné´ výšce 2450 m jen proto, že nemáme vysílačku. Když jsme se opakovaně přesvědčili, že to myslí vážně, začali jsme zmateně hledat řešení. Půjčit si vysílačku lze, ale v Junínu, odkud jsme právě přijeli. Nakonec nám poradili, abychom se připojili k nějaké skupině, která vysílačku má.

V kanceláři jsme se při příchodu míjeli se skupinou, která se chystala nahoru a naštěstí jsme ji zastihli ještě při focení s Lanínem v pozadí před odchodem na tůru. Vedoucí, nějaký Bonet nebo tak nějak, neměl námitky, tak jsme se rozloučili s tím, že se večer sejdeme nahoře u chaty. V kanceláři jsme radostně oznámili, že Bonet nic nenamítá a že tedy jdeme. Jenže strážce prohlásil, že Bonet musí podepsat ten doplněný seznam. Bonet už byl v háji a my jsme začali být z toho strážce nervózní. To on celkem snadno vycítil, a tak poslal za Bonetem svého zvěda. Ten chudáka přitáhl do kanceláře, kde se strážce ústně přesvědčil, že to s tím doplněním našich osob na jejich seznam myslí doopravdy. Naštěstí ty komplikace bral s nadhledem a zůstal nám trvale nakloněn. Později se ukázalo, že za celý den byla Bonetova skupina (plus my) jediná, která ten den šla nahoru.

Brána parku je ve výšce kolem 1140 m a první den výstupu se jde přes kus bambusového pralesa, popelové pláně a po takovém hřbítku zvaném ´rybí kost´ až k vojenské chatě – spíš útulku pro nejvýše 20 osob – ve výšce kolem 2450 m (kromě toho jsou na této straně hory ještě 2 podobné boudy). Tam se přes den zdržuje – spíš nudí – skupina vojáků – horských myslivců - strážců blízké hranice a snad nevyzradím žádné vojenské tajemství, když napíšu, že na noc tam zůstanou jen dva a ostatní se vztyčenou státní vlajkou trčící z jednoho batohu sestoupí do kasáren v údolí. Místo vojáků se do chajdy nahrnou turisti, nocleh je to velmi skromný, jen holá zem, na kterou je třeba dát si karimatku nebo cosi podobné. My jsme raději spali ve stanu vedle boudy. Voda se tady bere ze sněhového pole hned nad chatou, po něm se chvlí Argentinou, chvíli Chilem pak vystoupí za pomoci maček až na vrchol ve výšce 3776 m. Není to složitý výstup, ale převýšení je značné a sníh po poledni měkne, tak je třeba vyjít už za tmy ráno v 5. Bonetova skupina měla 8+2 členy a všichni jsme kolem poledne byli nahoře. Tady sice nebyl ani mráček, ale pořádný vítr a zima a neskutečný výhled na všechny strany na jezera a na další – vesměs nižší – kužele zasněžených vulkánů. Na západě nejblíže Quetrupillán a Villarrica, na jihu Tronador a Osorno, na severu Llaima. Cesta dolů byla snadná a rychlá, sjeli jsme sněhovým polem po zadku takovým korýtkem, což nasvědčovalo tomu, že tento způsob přesunu je v místě běžný.

S mokrými kalhotami hlavně pod zády jsme sbalili stan a ještě totéž odpoledne sestoupili do stanového tábora Lago Tromen, kde jsme stanovali pod bambusovým křovím. Již při sestupu se nad vrcholem Lanínu vytvářel takový rychle se pohybující řídký mrakový jazyk, podle kterého byla vidět změna počasí k horšímu. To se potvrdilo následující dny, kdy podle informací od nějakých Pražáků byl výstup zakázán (a to měli vysílačky!). Ráno jsme po výletě k jezeru a po rychlém namočení, kterému jsme říkali koupání, delší dobu marně čekali na autobus, pak ale dorazil a my se mohli vrátiti do Junínu. Přišli jsme do známého hotýlku, ve vrátnici nebyl zase nikdo, tak jsme si vzali nedotknuté věci z depozitu, později se ubytovali ve stejném pokoji jako před dvěma nocemi a odešli do restaurace na místní specialitu – pstruha – slavit úspěch.

Třešničkou na dortu měl být na závěr čtyřdenní trek u města San Carlos de Bariloche v parku Nahuel Huapi, údajně nejkrásnější v Argentině. V Bariloche jsme byli ubytovaní u starší paní původem ze Slovinska, která sice sotva chodila o hůlce, ale hlavu měla úplně v pořádku, byla to stará alpinistka, protože v mládí jezdila do Alp (ovšem v Jižní Americe by byla andinistka), s Němci mluvila německy, s Angličany anglicky, nám říkala, že žila i v Praze a že si pamatuje: „dědeček, babička a řepa“. Vůbec tento kraj je ovlivněn více než Španěly spíše obecně Evropany, hlavně Švýcary, ale i Slovany (viz foto s chatou ´Pod skalkou´ pojmenovanou po R. Petříčkovi ze Slovinska). Naše bytná vyprávěla zajímavé historky ze života, z války, z harcování po světě, byla informovaná o všem, co se děje v obci, věděla, kde mají nejlepší bifteky i kde staví autobus, který potřebujeme k přesunu do výchozího bodu treku. Ne všechno jsme jí věřili, a tak jsme chtěli k rannímu autobusu (místo zastávky, které nám popsala nemělo žádné označení, že by tam jako měl autobus stavět) vyrazit s čtvrthodinovou rezervou. To jí docela rozladilo, protože jsme ji ráno vzbudili zbytečně brzy a pak jsme si vedle ní připadali jako nervózní důchodci, kteří jsou vedle z takové banality jako je cestování autobusem, zvláště, když za hodinu jede další.

Přesun místním autobusem do lyžařského centra Villa Catedral tedy proběhl bez zvláštních potíží, krátce po startu se však začalo horšit počasí a u chaty Refugio Frey už slušně pršelo. Cerro Catedral – dominantu prvního dne 2405 m – jsme již viděli jen v mracích a v následující noci absolvovali první řádné promočení celého zájezdu, kolem stanu jsme v lijáku a bouřce hrabali hůlkami odvodňovací kanálky, přesto voda zdárně pronikala podlahou dovnitř. Další den na hřebeni nebylo v mlze a mracích mnoho k vidění, v plánu cesty byly i úseky po sněhu s obtížnou orientací, a tak jsme u další chaty Refugio Jacob ukončili toto horské putování a podle říčky s vodopády a brody ustoupili do údolí, do kempu Colonia Suiza. Tam jsme se večer opět zpětně od nějakých Moraváků dozvěděli, že na chatě byli hodinu před námi a že jim zakázali kvůli počasí další postup. I zde v údolí bylo prý psí počasí s blesky a hromy, jaké místní nepamatují 20 let. Další den už bylo zase nádherně a mohli jsme poznat, proč se kraji zde říká argentinské Švýcarsko. Golfové hřiště a hotely na Llao Llao působí docela nóbl. Zůstal nám jeden volný den na Bariloche, město proslavené výrobou čokolády, působením jakéhosi generála Rocy, kterému část obyvatel (přistěhovalci) vzdala čest postavením sochy na koni, druhá (Indiáni Mapuche) ho nemá ráda a na tuto sochu sprejují výhružná hesla. V Bariloche je také muzeum Patagonie, všechno jsem zapomněl kromě vycpaného kondora a toho, že ze všech Indiánů, kteří zde kdysi žili, jen ti z největší zimy úplně na jihu, chodili nahatí.

Poslední večer jsme konečně chtěli poznat, co to doopravdy znamená ´parrilla´. Už při předcházejících restauračních akcích jsme okusili různé části krav a býků, naučili se anatomii, španělské výrazy pro svíčkovou, kotletu a to či ono (a nutno řící, že terminologie rozhodně není jednoduchá a jednotná, a že určitě strávníky občas záměrně matou), ale k parrillě jsme se nějak nemohli dostat. Co to tedy je: znamená to gril nebo rošt (někde píší chybně parilla jen s jedním ´r´ a to znamená hadr) a parrillada je pečeně nebo pečené maso. Ve skutečnosti je to směs grilovaných věcí na jednom velkém talíři – hovězí, vepřové, drůběží, klobáska, jelítko. K tomu zelenina, hranolky, pivo či víno. Má to podle chuti a odvahy konzumenta dohromady obvykle mnoho gramů a nemá to chybu. K tajemství výroby bifteků mohu jen dodat, že podle mého pozorování hodili kus svíčkové na gril, za pár minut ho obrátili a pak přesunuli na talíř. Nic víc.

Poznámka: Když jsem hledal něco k heslu parrilla na internetu, narazil jsem nejdříve právě na chybný název ´Parilla Steak House´, ale ve finštině. Z toho jsem si mohl přeložit jen Tervetuloa – Vítejte. Pak ještě parilla je něco o motorkářských závodech a s grilováním to nesouvisí.

Zpáteční cesta byla už dost nezajímavá, zato dlouhá, jeden den a noc v autobuse z Bariloche do Buenos Aires, druhý letadlem do Madridu a Mnichova a třetí noc autobusem z Mnichova v jediné sněhové kalamitě české zimy 06-07. Při přesunu z autobusáku na letiště v B.A. jsme si jen krátce mohli prohlédnout centrum (a sežrat aspoň jeden biftek), kde jsme mimo jiné nalezli krám se suveníry vyráběnými z rhodocrositu, růžového pruhovaného kamene, který mnozí považují za argentinský národní kámen. Vyrábět z něho prasnici se selátky a jiné blbosti, jak je vidět na fotkách, mi z národního kamene připadá trochu nepatřičné.

Na závěr jsem chtěl ještě něco z historie pro poučení, ale zjevně je to na mě příliš komplikované, např. ty bitvy u Chacabuca nebo San Lorenza, apod., jistota je generál José de San Martín, po němž se v Argentině jmenuje kdeco, který je považován za osvoboditele Argentiny, Chile a Peru a proslavil se drsným přechodem s vojskem přes Andy. Je to zajímavé, ale hlouběji jsem se kvůli malé píli nepropracoval, kdo má zájem, ať si to někde najde. Takže toto vyprávění nebude mít poučný závěr, ukončím ho jen sdělením, že jsme byli nakonec rádi tomu, že se nám podařilo dosáhnout vytčených sportovních i společenských cílů a že jsme se vrátili v pořádku. Ztrátu jsem zaznamenal u tělesné váhy = mínus asi 7 kilo, a to jsem to poslední dny doháněl, jak to jen šlo. V Argentině se mi líbilo a ještě jsem se ne zcela vlastní vinou vyhnul výměně dřevěných oken v našem bytě za plastová.