Cesta na severní tyčnu
(část druhá)

První část cestopisu o cestě za polární kruh skončila hluboce pod polárním kruhem v zákoutích a ulicích Zurichu a taky v dávných zákoutích času roku 2018, kdy byl první díl cestopisu zveřejněn. Inu, píšu pomalu, protože vím, že rychle číst neumíte.

Přípravy zuří, pytlíky plné potravin šustí, lyže se samodomo vázáními se lesknou novotou a sáňky už se těší až je naložíme po vrch výbavou. Švýcaská sekce naší výpravy, čili Eda, Vláďa, Nikola a já nakonec odletíme přes Norsko do hlavního města Longyearbyen, kde se potkáme s Filipem a Miškou, zbylými dvěma členy našeho slavného výletu. Filip s Vláďou byli na Špicberkách už párkrát a tentokrát plánují, že by bylo hezké se podívat trochu dál a hlouběji do neobydlených míst, ideálně přejít přes náhorní pláně až k zamrzlému moři na východě. Po příletu se ubytujeme v místním hostelu a ačkoliv je pozdě v noci, nedá se to moc poznat, protože už tu mají polární den a tak světla jen tak nepatrně na chvíli ubyde. Přes den si vyzvedneme povolení, půjčíme pušky a světlice proti medvědům, koupíme patrony do brokovnice, které pak jak banda amatérských gaunerů rozřezáváme nožem, vysypáváme z nich olovo a pak je slepujeme, abychom si tak vyrobili slepé patrony, které pak budeme nasazovat do našeho protimedvědího ochranného plotu. Tenhle divoký western je nezbytný, protože slepé patrony tu neprodávají (nejspíš se při obraně před ledními medvědy moc neosvědčily) a do letadla vás s patronama jakéhokoliv druhu taky nepustí.

Ten náš protimedvědí plot, který pořídil Vláďa, je docela zajímavý vynález. Na bambusových tyčkách jsou připevněné drobné hliníkové krabičky propojené jemným drátem, který obkličuje v různých výškách celý váš kemp. V případě, že vás přes noc navštíví medvěd, o drát zavadí a napnutý drát z odjistí odpalovací mechanismus který vystřelí hlasitou slepou patronu. Hluk buď medvěda přímo zaplaší a nebo vás alespoň probudí, snad dostatečně brzy na to, abyste se mohli chopit pušky a připravit se na dobrodružný střet s divočinou. Nakonec se ukázalo, že ten mechanismus vůbec dobře nefungoval a že ty naše podomácku vyrobené slepé patrony vůbec nebyly hlasité. Naštěstí jsme se s medvědy nablízko nepotkali a na závady jsme experimentálně přišli až na závěr naší cesty, takže jsme celou dobu žili v blahém nevědomí.

Přípravy jsou u konce, rusové žhaví sněžné skůtry a my nakonec vyrážíme na několikahodinovou cestu zasněženou krajinou a přes zamrzlé moře do městečka Pyramiden. Město postavené okolo starého ruského uhelného lomu je opuštěné, baráky jsou zavřené, okna zatlučená, jediné co jakž takž funuje je pár otevřených místností v místním jakobyhotelu. Tady strávíme poslední noc. Potouláme se městem, narazíme na sněžnou lišku a pooteřenými dveřmi vklouzneme do místní školy a touláme se prachem a prázdnými třídami. Ze stěn se odlupují potréty Lenina a jiných dávných despotů, objevujeme hudební třídu z balalajkami a rozpadajícími se klavíry. Pyramiden jsou zamrzlé v dávných dobách. Žije tu jen korpulentní dáma co se stará o "hotel" a vyčáhlý chlapík co v těžkém kabátu, chlupaté čepici s rudou hvězdou na čele a puškou přes rameno bloudí opuštěnými ulicemi a pokouší se odchytit slabý signál na mobil.

Druhý den ráno se hned po snídani sbalíme, nasadíme lyže, přicvaknem si k batohu sáně s jídlem, výbavou a benzínem na vaření...

A pak zjistíme, že Vláďovy tulení pásy nejsou k nalezení. Pravděpodobně si je zapomněl v Longyearbyenu. Inu, pro takové případy tu máme extra pár sněžnic, takže Vláďa bude pochodovat po vlastních.

Konečně vyrážíme. Projdeme pár ulicemi k přístavu, vkročíme do moře a jako zimní mojžíšové se vydáme přes zamrzlé vody k nedalekým horám. Brzy se ukáže, že zde také funguje slavný polární jev, kde se krajina bez výrazných rysů a výborná viditelnost spolčí a zmatou vám smysl pro vzdálenosti. Horizonty se zdají být blízko, ale nakonec vám těch pár kroků trvá skoro celý den. K dobrodružství přispívá též to, že naše podomácku sestrojené vázání nefunguje moc dobře. Snad díky mrazu, pohybu a příliš krátkým šroubům sevázání opakovaně uvolňují a tak se často zastavujeme a rozpadající se lyže opravujeme. Když nám dojde trpělivost, vyhodíme plastový mezičlánek a vázání napevno přišroubujeme k lyžím, což situaci dostatečně stabilizuje. Inu, nějak to budeme muset zvládnout (o pár let později jsem se dozvěděl, že nářadí, šrouby a rezervní vázání jsou obvyklou součástí skialpové výbavy).

První den plyne v milém rytmu lyžování. Levá, pravá, levá, pravá, koukám kolem po krajině a stále jsem nadšen tím, že lyžuji po hladině zamrzlého moře. Když v tom koukám, že malá bílá šmouha v dáli zdá se býti v pohybu. Co by to jenom mohlo... A sakryš, že by lední medvěd? Okamžitě zburcuji celou naši výpravu a ukazuji na podezřelý jev. Filip s Vláďou, naši veteráni, mžourají do dálky a pak prohlásí, že medvěda tu ještě nikdy za všechny své předchozí výpravy neviděli a že mám nejspíš ze strachu mžitky, že to je nejspíš jen kus ledu. Podezřívavě skvrnu pozoruji, zatímco pomalu pokračujeme dál, načež se Filip zastaví a prohlásí, že teda taky vidí, že se ten kus ledu pohybuje a že to asi opravdu bude lední medvěd. Ve strachu se vyzbrojíme a skvrnu chvíli pozorujeme. Skvrna pozoruje nás načež se rozhodne, že nestojíme za žádné úsilí a odkráčí v dál.

Po nějaké chvíli objevíme tuleně, který se sluní na ledu. Jakmile nás spatřil, s rychlostí, kterou bych od tak tlustého zvířete nečekal se vrhnul do díry a zmizel pod ledem. Tuleni si tyhle otvory dokáží skrze led prohrabat a používají je k tomu, aby se tu a tam nadechli a užili si sluníčka. Medvědi prozměnu vědí, že z díry tu a tam vykoukne svačina a tak tam na nebohé tuleně číhají. V průběhu naší cesty jsme narazili na několik takových děr. Vedle jedné takové jsme objevili otisk medvědí zadnice a do ledu zamrzlé krvavé skrvny. A pak že pečení holubi do huby nelítají.

První noc strávíme na břehu moře. Po předchozím setkání s medvědem nás čeká dlouhá noc a velice lehký spánek. Také zjišťujeme, že stavba medvědího plotu vyžaduje velice jemnou ruční práci a že v minus dvaceti je taková práce bez rukavic velice nepříjemná, ba přímo bolestná. Asi se budeme muset v téhle činnosti často střídat.

Den druhý. Po probuzení vaříme vodu ze sněhu a zjišťujeme, jak moc práce to obnáší. Buřty a sýr musíme ukrýt hluboko pod bundou, aby do oběda rozmrzly. Dnes nás čeká výstup na ledovec a na náhorní planinu. Fouká ledový vítr, lyžařské brýle se zamlžují a naše masky tuhnou pod vrstvou nadýchaného ledu. Nakonec však dorazíme na místo, postavíme stany a bez obtíží usneme.

Ráno nás ovšem čekají nepříjemné zprávy. Ukazuje se, že Vláďovy boty nejsou dostatečně teplé, a že mu během včerejšího dne nepříjemně omrznul palec. Vypadá to s ním doslova bledě, či alespoň bledomodře. Po krátkém rozjímání se rozhodneme, že nejlepší bude se vrátit do Pyramiden, odkud se pak Vláďa může dopravit zpět do Longyearbyenu na skůtru a kde my zbylí můžeme přeplánovat naši trasu. Vzhledem k tomu, že dny tu vlastně nikdy nekončí, podaří se nám návrat do města během jediného velmi dlouhého dne. Abychom si ušetřili pár kilometrů, zvolíme si alternativní sestup z náhorní plošiny. To se zprvu ukazuje jako výtečný nápad, protože na sáňkách sjíždíme dlouhý velký kopec. Nakonec však narazíme na ústí ledovce a řadu hodin se proplétáme skrz morény, které naše nadšení značně utlumí a naší zkratku promění ve štěrkové peklo.

V Pyramiden strávíme noc (Či dvě? Nepamatuji si přesně), předáme omrzlého Vláďu Rusům a rozhodneme se, že nezbývá, než se nazpět vydat zkrácenou trasou, která je shodou okolností téměř identická s trasou, kterou používají skůtry.

Na druhou, zkrácenou a osobně scvrklou etapu naší výpravy vyrážíme v pěti. Pokud se nepletu, spíme teď už jen ve dvou stanech a my s Edou si přibíráme do skupiny Nikolu. Opět nás čeká cesta přes zmrzlé moře a pak do vnitrozemí. Krajina je tu krásně pustá a prázdná. Zima není tak strašlivá a docela nám svítí sluníčko. Při cestě do kopců dokonce musíme svlékat bundy. Nicméně noci jsou stále docela chladné a ráno se ze spacáků vůbec nikomu nechce. Druhý den k večeru narazíme na rozpadlou chatrč a na partu lidí na skůtrech. Nikola se v tu chvíli rozhodne, že ji starost o Vláďu nedá a že by radši byla s ním v Longyearbyenu. Domluví se s partou a oni slíbí, že pro ni později přijedou a odvezou si ji. V ten moment to zlomí i Edu, kterého každý den dost studily nohy a obával se, aby mu taky neomrzly a tak se taky rozhodne výpravu opustit. Přiznám se, že v tu chvíli jsem měl největší chuť s tím taky seknout. Zima dokáže být krutá a nepříjemná a dokáže nahlodat vaše odhodlání. Naštěstí si zavčasu vzpomenu, že se mi podobná výprava dlouho nepoštěstí a že je mi vlastně v daný moment docela fajn a tak zůstanu s Miškou a Filipem i na třetí, velice prořídlou etapu. Je asi dobře, že skůtry si Nikolu a Edu odvezly večer, protože noc v rozpadlé boudě byla zdaleka ze všeho nejhorší. Dveře chyběly a dírou vanul celou noc ledový vítr. Asi jsme si radši měli postavit stan.

Ve třech se putuje báječně. Není potřeba moc koordinovat, pauzy se dají dobře sesynchronizovat a vůbec věci jdou jako po (na kost zmrzlém) másle. Máme jeden stan, vaříme společně, o úkoly se dělíme a opustivší členy výpravy obereme o extra výbavu, karimatky, péřové botky a extra jídlo. Žijeme si jako králové a pomalu putujeme zimní krajinou. Našli jsme si příjemný rytmus a dny nám ubíhají jeden za druhým, až pak se jednoho dne probudíme a vidíme, že nevidíme. Takzvaný whiteout, kdy nebe splyne se zemí v jedno bílé nepomalované plátno, kdy máte pocit, že bůh ten den zapomněl svět zkonstruovat. Navigace je v takových podmínkách velice náročná a já jsem se ukázal jako naprosto neschopný. Teoreticky stačí vyrazit vybraným směrem a čas od času se opět zorientovat pomocí kompasu. Prakticky jsem však kdykoliv, kdy jsem se pokusil vyrazit vpřed vybraným směrem, okamžitě zmátnul, ztratil balanc a vyrazil jsem po zakřiveném kruhu. To muselo být pro ostatní vzadu poměrně komické. Ve vedení nakonec celý den zůstal Filip a dodnes se divím, že se mu z toho nezavařila hlava.

Jelikož dobrodružství není nikdy dost, rozhodli jsme se trochu upravit naší cestu a prozkoumat fjordy které sousedily s naší původně plánovanou trasou. První fjord, do kterého nás naše kroky zavedly, vypadal velice poutavě a slibně. Středem průsmyku se klikatily hluboké ledové průrvy, které krajině dodaly dramatického vzhledu. Bohužel nás po dlouhém sestupu uvítal konec ledovce a strmá stěna z ledu a sněhu, která se propadala do úzkého údoli hluboko pod námi. Sice jsme s sebou měli lano, ale terén před námi vypadal příliš komplikovaně na to abychom se odvážili ke slanění bez možnosti návratu. Nezbývalo, než se zakousnout a ztracené výškové metry si opět vypotit nazpět.

Podle mých zápisků jsme do neprostupného terénu zabloudili ještě jednou, ale jak to teď píšu, tak už si na tu druhou situaci vůbec nevzpomínám. Díky našemu bloudění jsme nakonec nabrali extra vzdálenost, kterou jsme museli během pár zbylých dní dohnat, což se nakonec ukázalo být docela zábavné dobrodružství. Ale jak už jsem říkal, ve třech se nám cestovalo příjemně a rychle. Nakonec naše pouť vyšla zhruba na nějakých 230 kilometrů.

Pocit, když jsme nakonec doputovali do Longyearbyenu byl nezapomenutelný. Dobrodružství u konce. Poprvé po dvou týdnech svléknout vrstvy oblečení a smýt pot a špínu. Poprvé po dvou týdnech jíst něco jiného, než kuskus se špekem a máslem. V místním muzeu jsem pak poprvé na vlastní oči spatřil vycpaného ledního medvěda a došlo mi, jak obrovský ten medvěd skutečně může být. V tu chvíli jsem ztratil poslední zbytky sebevědomí, které jsem si falešně držel pro případ, že bychom se medvědům snad i museli bránit.

Zatímco my jsme bloudili, Vláďa strávil pár dní v Longyearbyenu, dostal se na dřívejší let do Švýcarska a dostal se do péče místních doktorů. Překvapivě s omrzlinami neměli mnoho zkušeností a nakonec stejně není moc věcí, které se s tím dají dělat. A tak tedy čekal. Palec mu opuchl a zčernal, nehet mu odpadl, ale kupodivu se palec nakonec zahojil a zůstal mu. Trochu ho pak několik let v zimě trápil a rychle mrznul, ale myslím, že se to nakonec všechno dalo do pořádku, z čehož máme všichni velikou radost. Zatímco čekal na let, narazil v hotelu na pár ostřílených polárníku, kteří plánovali výpravu na severní pól a dal se taky do řeči s pár Rusy, kteří tam operovali komerční výpravy na severní pól pro lidi, kteří houževnatost dokáži nahradit spoustou peněz. Na Špicberkách bohaté turisty naloží do letadla, přistanou na ledovci a pak je helikoptérou dopraví na severní pól. Dotknout se severní tyčny, vypít sklenku šampáňa, zpátky do helikoptéry a domů. Každou sezónu je potřeba připravit na ledu přistávací ranvej. Kosa je údajně taková, že Rusové z nákladního letadla vyhodí na padáku nastartovaný bagr, který připraví ranvej, než mu dojde nafta. Když se pak Vláďa zeptal, co pak s takovým bagrem dělají, dostalo se mu lakonické odpovědi: One year, one bagr! Kdesi na dně oceánu se skrývá pomenší hora bagrů, která se každý rok o jeden bagr zvětší.

Poznámka: Je to kraj drsnej nejen pro lidi, ale i pro foťáky. Nikon tu prokázal, že vydrží co člověk. I když to tak z obrázku nevypadá, ale po odstranění ledu fungoval jeko dřív.

podpis

 




Byl jsem se čtyřletou Helčou na preventivní prohlídce u znuděnýho pana doktora. Kromě primitivních záludností typu "Uměla bys namalovat podobný obrázek?" se jí zeptal, jestli zná nějakou tu básničku.
Odpověděla lakonicky: "Jo," a mlčela.
Doktor za chvíli zoufale dodal: "Tak mi ji řekni."
Helča se asi ušklíbla, snad i mírně uklonila:
"O Květušce a její zahrádce
Chaloupka stála maličká,
v ní dědeček a babička,
veselí pořád, stále čilí,
jak holoubkové sobě žili.
Před chaloupkou je zahrádka,
strom s panenskými jablíčky tam stojí
a záhon květin voňavých
do barev duhových se strojí
a za chaloupkou hustý les
své větve strká do nebes...."
Doktor ťukal nervózně tužkou do lejster, já jsem čučel tupě z vokna, Helča procítěně recitovala. Asi po dvou minutách to MUDr. nevydržel a zarazil ji: "Dobře, dobře, to stačí."
Helena odpověděla: "Nestačí, to je teprv začátek," a chtěla pokračovat. Doktor nás vyhodil s tím, že je maličko opožděná, ale to se prý srovná. Jestli se to srovnalo, neumím posoudit, ale tu Zahrádku uměla úplně celou. Šedesát stran včetně obrázků. (Klánovice, asi 1981)


Babiš je superpremiér a umí své myšlenky krystalicky jasně sdělit: „Usnesení vlády 2002, rekonstrukce zámku Litomyšl. A co jako? No nic! Pokud to ten ministr nenarve do rozpočtu, tak tam není. Takže ty podklady dávali všichni a s tím se bude pracovat, bude se to měnit, a pokud samozřejmě někteří protestují, že tam něco je, tak to dáme pryč. Takže to není zákon. To je vlastně potenciál naší země a já myslím, že je to dobře a že s tím pracují ti primátoři, hejtmani. A teď já samozřejmě s tím pracuji, hlavně se věnuji nemocnicím, protože jde o to cash flow."

JEŠTĚ PŘED PREMIÉROU JSME
zajeli lyžovat do Dolní Moravy v malém obsazení. Brno mělo jarní prázdniny.


Vzali jsme ssebou Kiki a Vincenta, ten byl po chřipce ještě dost oslabený, ale věřili jsme, že mu horský vzduch pomůže a taky to tak bylo..

První den jsme spolu chodili jen tak, jenže on chtěl strašně moc lyžovat. Ani se mu nedivím.


Sníh na sjezdovkách byl hlavně umělej, ale docela to šlo. Vincent aspoň jezdil na bobech, ale zdálo se, že se na nich nadře daleko víc, než na lyžích.

Viděli jsme pána s růžovými lyžemi. Možná proto, že ty mu hned tak někdo neukradne.
Lyžování v Dolní Moravě není vůbec levný, ale děti to aspoň bavilo.


Vincovi jsme půjčili další den celou výbavu a byl spokojenej. A zdaleka se tolik nenadřel, jako na bobech.


Sluníčko svítilo a sníh pomalu mizel...


Kiki s Katkou se daly dohromady a jezdily spolu samostatně i na kotvě.
Zažila jsem dobrodružství se spadenou lyží ze sedačky...


Výhled na kralický Sněžník - je vidět, že letos sněhu moc nebylo.

Do Dolní Moravy se dá přijet i v létě, mají to tam vymakaný!
Strávili jsme i den lyžováním při sněžení a větru, ten dětem dost vadil. Ale pozor, Vincent se naučil jezdit samostatně na kotvě! Už brzy odpoledne jsme byli dostatečně mokří. Ale konečně to okolo nás začalo vypadat jako v zimě na horách...


Ještě v podvečer jsme se převlíkli do suchýho a šli aspoň jezdit na plackách. My jsme si dali pivo a kochali se, Vincent s Kiarou jezdili do dostatečného promočení a tak jsme se ten den převlíkali 2x. Poslední ráno bylo jako namalované.


Sluníčko svítilo, jenže my už jsme museli vyklidit ubytovací prostor a jet domů.
Škoda, ale i tak to bylo fajn. Do areálu se nahrnuly mraky lidí a my jsme pomalu , důstojným strécovským tempem směrem na Brno, se zastávkami, aby se nám děti nepoblinkaly..
Na jedné ze zastávek se Jerkovi líbilo toto auto:


Nám taky!

JEŠTĚ V DEN NÁVRATU Z HOR JSEM VLETĚLA ROVNOU
do závěrečné fáze zkoušení na úterní premiéru písní Jiřího Bulise.. Ve čtvrtek zkouška až do večerních hodin, v pátek jsem dostala volno pro dopsání a vytisknutí violoncellových partů.
V sobotu zkouška celý den na Astorce, odpoledne už přišla i violoncellistka Dáša a konečně to začalo vypadat, že to všechno stihneme.


Neslyšící i slyšící můžou krásně fungovat dohromady, režijní a vůbec veškeré připomínky se předávají naráz dvojjazyčně.


Dostavily se i následky únavy, pár našich studentů už skoro nezpívalo.
Všichni dostali volnou celou neděli na regeneraci a to byl, myslím, dobrej nápad!
Dnes večer jdeme na jeviště, máme na to jen jedinou zkoušku, aby se připravila scéna, světla, zvuk a lidi si zvykli na nový prostor. No a zítra (v úterý) už máme premiéru. Jen doufám, že přijdou lidi, když už jsme si s tím dali tolik práce...

Dada a spol.

Milí diváci,
posílám vám aktuální nabídku představení Divadla Aldente na jaře 2020. Hrajeme na různých místech - v Klubu Leitnerova, v Divadle Barka i na Industra Stage.
Na jaře hrajeme:
1. 3. v 10:00: Káťa a Bajaja v Divadle Barka (vstupenky zde);
3.3. ve 20:00: Veřejná generálka inscenace Who am I? v Klubu Leitnerova (rezervace vstupenek na info@divadloaldente.cz);
22.3. v 19:00: Zeď v Industře (vstupenky zde);
5. 4. v 19:00: Who I am? v Industře (vstupenky zde);
16.5. v 10:00: Káťa a Bajaja v Divadle Barka (vstupenky zde);
7.6. v 19:00: Zeď v Industře (vstupenky zde).
Jsme divadlo, ve kterém se mladí herci a autoři s Downovým syndromem setkávají s profesionálními herci a divadelníky bez handicapu. Ve svých inscenacích ohledáváme vlastní limity a vnímání jinakostí. Downův syndrom pro nás nepředstavuje nevýhodu - pracujeme s ním jako s výzvou nahlížet na svět z neobvyklé perspektivy.
O divadle se můžete dozvědět další informace ZDE nebo se můžete podívat na dokument Nejsme Down!, který o Aldente nedávno natočila Česká televize.
Těšíme se na vás!
Za Divadlo Aldente zdraví a hezké dny přeje
Vendula Kacetlová

Vážení a milí,
přijďte spolu s námi ve středu 4. března v v 19.30 do Klubu Leitnerova pokřtít
UGANDSKÝ STANDARD, nové CD Black Uganda Choir
Program:
Rod Paton: ALPHABET
česká premiéra hravých nonsensových hříček Edwarda Leara.
Black Ugandu řídí Dr. Rod Paton, vynikající hudební pedagog, jazzman a tvůrce improvizační metody Lifemusic. Čekají vás šestihlasé kánony a další překvapení, o kterých my sami ještě netušíme, protože Rod je bytostný improvizátor vyznávající, že špatné tóny neexistují a hudba je přímým odrazem duše. "Turn hm into human"
Ugandské standardy - živé provedení toho nejživějšího z nového CD
Přijďte v hojném počtu, těšíme se na vás.
za kapelu
Richard Lank