Těch pět let uteklo - chce to změnu
(a pár úvah o focení)

Přesně před pěti léty jsme si na vlastní kůži a poprvé v životě zkusili a taky patřičně užili první přímou volbu prezidenta. Dodneška se nejsme schopní shodnout na tom, jestli to byl dobrej nápad, nebo taková klasická česká nedomyšlená kravina. Sám za sebe už s jistotou můžu říct, že to tak blbej nápad není. Pravdou je, že kdyby prezidenta volili v Poslanecké sněmovně a senátu politické strany, potažmo tedy hnutí dnes, tak by situace v Česku byla beznadějně depresivní. Jasně, to, co teď máme ve sněmovně jsme si tam nahnali svými hlasy sami a nebudu zakrývat jisté znepokojení, že to smrdí velkým průserem. Průser vnímám hlavně v tom, že se tu uhnízdil chlápek, kterej nemá žádné morální zábrany natožpak zásady a nabalujou se na něho docela slušný politický kreatury. A tak máme ve sněmovně na výsluní ANO, pak náckoidní SPD a jsou zpět komouši. Tihle všichni mají dnes lepší pozice než strany demokratické, ať už levé nebo pravé nebo to, co je uprostředka. A na Hradě k tomu člověka, kterej je s touhle situací více než spokojenej. Nechce se mi to říkat tak naplno, ale jestli s tím nedokážeme nic udělat, jsme v prdeli. Nebude to sice žádnej osumačtyřicátej, doba pokročila, ale podobný to být může. Předseda vlády, nejmocnější chlápek nezíská ani důvěru sněmovny, ale to nevadí, protože pan prezident ho klidně nechá vládnout i bez důvěry. Předseda by rád zrušil senát a snížil počet poslanců, protože sněmovna je jen žvanírna a združuje ho od řízení rodinné firmy s názvem Česká republika a.s. Aby si naklonil poddané, mele o důchodech a šalinách zadarmo, chytřejším však už neprozradí, kde na to vezme. Lže o EET, lže o všem. Je stíhanej pro podvod. Policie by potřebovala, aby ho sněmovna vydala a vyšetřování mohlo pokračovat. Jenže vydat Babiše se vlastně ti mocní ve sněmovně nechystají. Ti, co mají teď většinu, a pozor, mají ji zcela oprávněně, protože jsme jim dali ve volbách svý hlasy. Bohužel i naše skoro celá rodina za to trochu může, protože v době těch důležitejch voleb byla většina z nás daleko od volebních místností bez možnosti si odvolit v cizině.
No a do téhle šlamastyky padla i druhá přímá volba prezidenta. Přečetl jsem si WWWiditelné prase přesně před pěti léty, bylo to dobrodružné. A je to i letos. Pamatuju si, jak jsem tenkrát běžel lesem takovej soukromej maraton, v uších narvaný sluchátka a sledoval sečítání hlasů. To dobrodrůžo, když na druhým místě byl divnej Fischer a můj favorit kníže se na druhé místo propracovával skoro po hlasech. Byl to ten nejnapínavější fotbal v přímým přenosu. Nakonec se do druhýho kola kníže dostal. A to druhý kolo bylo hnusný. Zeman předvedl své nejodpudivější schopnosti, kníže zůstal slušnej a to se neodpouští. Hrad si převzal Zeman a dosadil kolem sebe solidní lůzu. Pak slib, jak bude pro všechny a jak bude sjednocovat a takové ty klasické kydy, které řekne každej prezident, když nastoupí do funkce. A pak už to šlo ráz na ráz. Zoufale se snažím najít jakýkoliv čin, jakoukoliv větu, prostě cokoliv, co by "můj" prezident udělal z mýho pohledu dobře. Všechno, úplně všechno špatně. A navíc jsem cítil tu škodolibou a zlou radost. Můj prezident si svou moc a zlobu užíval na plný pecky. Některé situace byly jak z jinýho světa. Třeba, když přijel čínskej prezident, tak se mohla police potrhat servilní nahrbeností, aby se oběma prezidentům zalíbila a provokatéři z Číny si mohli dělat prakticky cokoliv. Trapnej příběh. I opilost byla zdrojem neskutečných trapností tu i v zahraničí. Zatímco prezidenti jiných zemí se rádi nechávají vidět při běhání, náš prezident si užíval kořalky a cigaret a tlačenky a moudře k národu promlouval, že chlast a cíga jsou zdravá a on taky. Troska, která je nyní na Hradě je politováníhodná, ale nedokážu se k té lítosti nějak dobabrat. Není mi ho ani trochu líto. A ta klaka kolem něho je nebezpečně hnusná.
Když v sobotu probíhalo sčítání hlasů, zase jsem si při tom běžel lesem. Tentokrát to nebyl maraton, ale jen půlka. Dobrodružné to bylo o něco míň, hlavní nápor na nervy byl, když hned po prvních součtech se troska pohybovala skoro u 50 %. To bylo hodně nepříjemné, ale pomaličku se to spravilo a Zeman klesal po půl procentech až na nějakých 38 %. O zbytek se podělili vyzyvatelé. Do druhýho kola se dostal pan profesor Drahoš. Ano je tu jistá naděje, že se nám podaří vyburcovat v sobě zbytky slušnosti a rozumu a v druhým kole Drahoš zlýho dědu porazí a Hrad se zase stane místem, za které se nebude třeba stydět. Ale těch 14 dní, které nás od novýho prezidenta dělí bude neskutečně hnusnejch. Vylezou na světlo takové píčoviny a kraviny, kterým by neuvěřil ani mrtvej krtek. Jenže my Češi, když jde o politiku, tak jsme schopní skoro všeho. Jsme natolik polarizovaní a nesnášenliví (viz moje kydání na současnýho prezidenta), že se upneme k jakékoliv hovadině. Tak jo, nevěřme nikomu, kdo má dvě nosní dírky, vydržme ty dva tejdny a neposerme se z toho. A kdo toužíte po slušným prezidentovi, běžte si ho příští týden zvolit. Snad se nám to povede.
Ilustrační obrázky s mejma politickejma žvástama nijak nesouvisí, teda trochu jo, vznikly v době prvního kola prezidentských voleb... A eště trochu optimismu nakonec. Kdyby byla volba prezidenta záležitostí sněmovny a senátu, je jasné, kdo by tam zůstal. Využijme té krásné možnosti, napravit, co se dá. Je to jen na nás, i když to zní jako úplně blbá fráze.

Zkouším opatrně barvu. Ono to není složité samo o sobě s tou barvou. Dnešní foťáky, a to včetně telefonů, umí fotit úplně parádně. Barvu umí bvravurně. Jde mi o něco jinýho. Když vidím svět černobíle, zdánlivě se mi zjednodušuje. Ale zároveň v sobě skrývá černobílo jisté dobrodružství, protože umožňuje divákovi, aby si ty barvy v hlavě nějak dosázel sám. U barevné fotky je to buď příliš navigační a jasné, a nebo je tam barev tolik, že vyrušuje a tříští pozornost.

Já vlastně ani přesně ještě nevím, jak to s tou barvou je. Vzpomínám si, jak jsem v době filmů fotil zásadně černobíle. Ale k té černobílé fotce jsem se nijak nedopracoval, bylo to jediné možné řešení za komoušů. V domácích podmínkách se dalo fotit jen černobíle. Postupně jsem tomu propadl tak, že jsem si ani barvu představit nedokázal.

Dlouho jsem po barvě neprahl, ale pak jsem se dostal ke knize Moderní škola fotografie od skvělého fotografa a učitele Andrease Feiningera, kde pár barevných fotek bylo. Něco mě na nich fascinovalo. Dlouho jsem netušil, co. Nakonec jsem sám sebe přesvědčil, že to je málem barev. Tam poprvé jsem zatoužil po tom, zkusit si barvu. ale jak, když jsem měl už vybavenou černobílou komoru, když všichni moji vzorové fotitli černobíle a eště k tomu naprosto nedostižně. Ať už to byl Josef Sudek nebo Vilém Heckel, kvůli kterým jsem dost tíhnul ke střednímu a většímu formátu.Nebo Bresson a Doisneau, kteří mě nasměrovali spíš ke kinofilmu. Byl jsem jako tříska v potoce. Kam vzor, tam plášť.

Nakonec jsem si tu barvu vyzkoušel. Sehnal jsem si na Orlí ulici všechny potřebné chemikálie, Maminka mi ze zdravotní školy sehnala vyřazené mosazné laboratorní váhy. Sehnal jsem si knížku s receptama.

Namíchal jsem jedy ve správným poměru, přísně dodržoval teploty, koupil si kurevsky drahý fotopapíry fomacolor a po celodenním napínavým boji jsem vytáhl na světlo boží nepředstavitelně pitomé fialovo modro zelené sračky. Jo, bylo poznat, že to asi je tráva a barák, nebo nějaká asi živá postava, ale jinak děsná bída.

Jednu fotku jsem si z té doby schoval. Byl to zrzavej list uvízlej mezi zelenými dráty plotu. za desítky let se barvy vyšisovaly, až z té fotky byla zase fotka více méně jednobarevná, jakože černobílá. Spíš taková divná sépie. Barva mě prostě neuchvátila. Ale je pravda, že kdykoliv jsem narazil na nějakýho autora, kterej byl v barvě něčím výjimečnej, tak to většinou bylo proto, že těch barev tam bylo buď málo, nebo byly divný. Normální barevný fotky mě míjely.

Můj tatínek naopak byl barevnej domácí amatérskej fotograf, kterej fotil na diáky ORWOCHROME. Mám jeho archiv a sem tam z jeho vyšisovanejch diáků skenuju tu dobu před více než padesáti lety. ale obecně, ta barva nemá skoro žádnou vypovídací hodnotu.

Na několika cestách do exotických krajin těsně po sametovce jsem si myslel, že už na barvu je vhodná doba. Všude byly k dostání barevný filmy Agfa, Kodak, Fuji. Po celé Praze byly fotolaby, které vyvolávaly dostatečně kvalitně. A Středočeší uměli dobře i velké formáty. Tak jsem si převezl barevné fotky ze Súdánu, Egypta i Jemenu a dalších zajímavých destinací. Barvy byly věrohodné i docela věrné, namlouval jsem si, že to je ono. Nebylo. Něco na těch fotkách přebejvalo. Jo, přebejvala barva. Nějak mi nedocházelo, že ta barva je tak trochu navíc.

Malá první vsuvka: Právě mě opustily mé běhací botky. Sbohem holky, měl jsem vás rád. Myslím, že zrovna v nich jsem před pár lety uběhl svůj vzdálenostní rekord. 72 kilometrů. Odpočívejte holky v pokoji. Schoval jsem si vaše tkaničky. Je to takovej debilní zvyk, kterej dodržuje i Olina, když vyhazujeme boty, vyndáme tkaničky, a schováme. Proč? Nevím.

Ale zpět k barvě. Postupně se přiblížila doba digitální a mobilní. A za velmi krátkou dobu ovládla fotografický svět. Filmy šly do kopru. Moje temná komora zahálí. Pravda, jednou za čas si tam zalezu a udělám dvě tři fotky, ale už je to spíš z trucu a jakéhosi vzdoru, abych si dokázal, že film je film, což je velmi ubohá, až coelhovská myšlénka. Když jsem přešel téměř výhradně k digitálnímu focení, cítil jsem značný hendikep, protože černobílá fotka, na kterou jsem byl zvyklej vycházela z digifoťáků blbě. Ale fakt hodně blbě. Fotošop vyráběl z barevnejch jépégéček takové černobílé fotky, jako dělávala moje maminka černej čaj z pytlíku. Vymáchala ho v horké vodě snad 15x. A ty barevný fotky byly srovnatelný s tím posledním čajem mé maminky.

Rezignoval jsem na BW stejně, jako jsem kdysi rezignoval na barvu. A hlavním důvodem byla moje neschopnost ten problém pořádně přiškrtit a zvládnout. Fotil jsem barevně a nespokojeně. Nakonec jsem k jakési metodě, na které jsem pracoval skoro tři roky, dospěl. A vrátil se s nadšením k černobílé fotce.

Ale protože Andreas Feininger číhal někde v temnu záhybů znavenýho mozku, sem tam jsem si barvu zkusil. Některý motivy si totiž tu barvu zaslouží, protože černobíle se z nich vytratí jakoby jeden rozměr. Ale tak zásadně, že ta fotka černobíle kulhá.

Jsou fotky, který barvy nepotřebujou a pak fotky, které se bez barvy neobejdou. A pak jsou všecky ostatní fotky, u kterejch je to úplně putna. Takovejch bych chtěl dělat co nejmíň. Ale je to fuška.

Další vsuvka: Jsme celkem úsporná rodinka. Ale největší úsporer u nás doma je Roušovna. Její schopnost vytěžit z čehokoliv víc než fyzicky lze, je až neuvěřitelná. Našel jsem v koupelně... abych to vysvětlil, Olina byla o vánocích chorá a protože nemohla nic dělat, byla celá nadržená to napravit a vrhla se do úklidu koupelnových poliček... mezi jinými jsme tam našli i několik možná i desítek let starou pastu parodontax. Totálně vyschlou. Šel jsem ji vyhodit, ale Roušovna mě zarazila se slovy, přece to nevyhodíš, ukroj si vždycky kousek a vyčisti si s tím zuby. Nebuď měkkej. Zkusil jsem to a bylo to hnusný, jako smradlavým pískem. Tajně jsem pastu vyhodil a čekám, že až mi bude Olina dělat korekturu, tak na to přijde a já budu mít průser.

Odbočka č. 3: Když náš Honza pracoval v Irsku v Google, vozíval nám z Irska skotskou whisky. Teď, když pracuje v americkým Google, nevozí nám žádnou. Stejně to nepijeme a moc k nám nejezdí, protože je to daleko. Střídáme se. Někdy my za ním a Rézou a někdy oni u a náma. Bez whisky. To by se současnýmu prezidentovi nelíbilo. I když on chlastá becherovku, rum a slivovicu. Aby byl zdravej a plnej sil a mladej. A je to vidět.

Černobílý fotky mě znova baví jako za dávna a sem tam si zkusím i barvu. Baví mě o tom přemejšlet. Asi jsou to úvahy stupidní a nijak zásadní, ale přemejšlívám o tom rád.

Všechny svoje foťáky dnes mám nastavené na černobílé focení, takže většinou ani nemám potřebu z toho barvu dolovat. Dnešní foťáky totiž umí přesně to, co jsem za éry filmů považoval za utopii. Tenkrát jsem toužil po tom, aby se daly filmy ve foťáku vyměňovat a nebo to nějak vymyslet tak, aby byl film barevnej, ale daly se z toho dělat černobílý fotky. To sice šlo, ale výsledek byl stejně uprděnej jako když z barevný fotky z digitálu uděláš černobílou fotku. Neslaný a nemastný. Střední formát to vyřešil třeba u hasselbladu, zadní magazín se dal za provozu vyměňovat. Bylo to pracné, drahé, ale fungovalo to. Sem tam člověk zapomněl nasadit krytku a pokazil si jeden obrázek, ale i tak to byl vynález.

Dnešní digitální foťáky bez filmů už nic takovýho nepotřebujou. V RAWu jsou stejně všechny informace a barvu si tam můžete zase vrátit. Kromě jedinýho foťáku na světě a sice mé oblíbené Leicy monochrome. Ta tuhle možnost nemá a fotí výhradně černobíle!!! Kvalita fotek (nemyslím obsahově) je ohromující. Jak z černobílýho filmu od pana Kodaka. Třeba můj nejmilejší TriX.

Vsuvka č. 4: Roušovna je velmi invenční nejen v zužitkovávání zbytků, ale úplně v všem. aby nevznikl požár z adventního věnce, vytvořila ho ze staré solvíny. Bezpečné a praktické. Ta vajíčková bábovka je odměna za spravenýho noťasa jednoho souseda. Výměnný obchod, na který EET nedošáhne.

Třeba tady tenhle obrázek. Ten je použitelnej barevně i černobíle. U obou je vypovídající hodnota stejná. Ale je pravda, že jsou tu jen tři barvy. Čím míň barev, tím líp pro barevnou fotku.

Zajímavá zima. V půlce ledna a Roušovně vykvetl na balkoně zygokaktus.

Když došly volební lístky, objevilo se na FB několik vtipných akcí. Jedna byla pošli Zemanův lístek zpátky na Hrad. Další akcí bylo vyrob vlaštovku z volebního lístku č. 7 a hoď ji směrem k Hradu. Zkusil jsem to, ale vlaštovka se mi nepodařila, tak jsem lístek zmačkal a pak z něho udělal koláž. Helča vymyslela originální origami vycházející z oblíbeného senilního prezidentského slůvka kunda sem kunda tam. Během volbní kampaně jsem si pravidelně listoval v krásné knížce Tomkiho Němce - Havel. To byl tak báječnej prezident a ta kniha je taky báječná.

Když dopadnou volby dobře, to znamená, že budeme mít jinýho prezidenta, tak tuhle koláž má zamluvenou jeden můj FB kamarád Johan Korp. Zadarmo. Slíbiul jsem mu ji. Když nám zůstane ten současnej, vymyslím nějakou cenu útěchy.

Běhání kolem rybníka je mnohdy barevně velmi poutavé. Moje sestra Dana nám závidí západy slunka, prej to v Brně nemají. To mi přijde divný, ale Brno umí překvapit.

Pane profesore, je čas, tak šup šup na Hrad.

Eště k těm volbám...

Václavák barevně.

Doporučuju deratizaci i na Hradě. Reliéfní brána ve Františkánské zahradě. Autor Petr Císařovský.

Byli jsme zase po delší době v Leica Gallery. Vystavoval tam tureckej fotograf Ara Güler. Arménskej fotograf, kterej fotí ve stylu Bressona. Z 99 % černobíle. Na výstavě mě i dvě barevné fotky, zbytek černobílej a krásnej. Letos mu bude 89 let. Je držitelem ocenění Master of Leica. a říká se mu Oko Istanbulu.

Leica Gallery je prostor, ve kterém se barevné fotce moc nedaří. Mají tu milou obsluhu, dobré víno a krásnou knihovnu, která mě často stojí dost peněz, protože některé fotoknížky tu jsou na prodej. Je to naše velmi oblíbené místo v Praze. Monografii Ara Gülera jsem statečně rozdejchal a nekoupil si ji, ale čím dál víc mě to začíná mrzet. Jsem blbec.

Letos jsme tu byli v sestavě klasické + Dana z Brna.

ODCHÁZENÍ z Leica Gallery.

A vsuvka poslední: Před nedávnem dávali na ČT2 jakýsi životopisný filmy o jednom z Beach Boys. Film jsem neviděl, ale donutilo mě to, pustit si na spotify jednu jejich slavnou desku. Pro mě osobně velká nostalgie, protože to byla úplně moje první zahraniční kapela, kterou jsem na vlastní kůži, oči, uši zažil.


(na zadní straně fotky je poznámka autora:
Bruce Johnston a Dennis Wilson)
Bylo to v roce 1969 a koncert byl na Zimáku za Lužánkama v Brně.


Chtěl jsem si koncert tajně nahrát, tak jsem si propašoval dovnitř japonskej
kazeťák National na tlustý buřty. Nahrávka nedopadla...


Ale na mou hlavu málem dopadla zlomená bubenická palička jejich bubeníka. Fanoušci se nakonec o paličku docela slušně porvali. Když koncert skončil, dirigovali nás nerudně policajti ven ze stadionu. Ohradil jsem se trošku drze a dostal pendrekem po krku. Bolelo to a policajt mě chtěl zadržet. Hravě jsem mu unikl v Lužánkách, ale pak jsme musel nosit asi tři týdny rolák, aby si maminka té hnědomodré jitrnice nevšimla. Když jsem tuhle příhodu popsal na FB, ozvala se moje tisková tečka Lucka Jurůjová, že má někde doma fotky z té akce. Její máma Eva (která byla mou tiskovou mlčkou) a Evina sestra Dada (řiditelka brněnské sekce WWWiditelnýho prasete) byly Beach Boys přivítat na letišti v Tuřanech v Brně. Neměly asi lístky a Beach Boys je pak na zimák propašovali. Fotky fotil Lucky děda, teda Evin a Dadin táta. Díky tečko za fotky.


Ale proč ta vzpomínka? Já jsem si totiž až do nedávna myslel,
že Beach Boys je kapela australská. Netuším, kde jsem k tomu přišel,
ale v bludu jsem žil skoro padesát let.



Dada a Eva vyžebraly podpisy i cestu autobusem s kapelou na stadion.


(na zadní straně fotky je poznámka:
 Petr Sís a Bruce Johnston)*

Tož děcka, omlouvám se za lepenkové vydání třetího letošního čísla, ale muselo to ven. A nezapomeňte, sere-li vás současnej prezident, neváhejte a běžte volit Drahoše. Nevěřte žvástům a kecům, které na něho vyplavou. Zeman a jeho rádcové jsou v tom mistří světa. A přemluvte ve svým okolí co nejvíc lidí, ať jdou taky hodit hlas panu profesorovi. Příště se už zase budu věnovat Skotsku. Možná.

*) Zde jsou doplňující informace přímé účastnice Dady: Musím uvést věci na pravou míru - já, Eva a naše kamarádka Věrka jsme strašně chtěly Beach Boys přivítat a tak jsme škemraly, že nás tata naložil do auta a zavezl nás na letiště. Pro nás to byl obrovskej zážitek a svýmu tatovi jsem za to dodnes vděčná. Na letišti je totiž skoro nikdo nečekal, chlapci byli milí a normálně nás ukecávali, ať jedem s nimi autobusem. Dokonce se ptali taty o dovolení. A tak jsme s nimi strávily cestu autobusem až do Brna, byli zábavní a vůbec ne dotěrní, byla s nima sranda. V Brně se šli do hotelu převlíct a řekli nám, že když na ně počkáme, vezmou nás na koncert. Tata nás hlídal, celou cestu jel za autobusem, pak tam s náma celou dobu čekal a na ten koncert se dostal taky. Nikdo nesomroval, oni to fakt sami velkoryse nabídli. A tak jsme si užili koncert i s tatou, byl to zážitek óbrovskej, protože jsme všichni byli vpředu, skoro u scény. A tatovi se ten koncert taky líbil, z toho jsme všechny baby měly radovanec. To mě těší, žes tam byl taky, to jsme se asi ještě vůbec neznali.

podpis





Paní ministryně pro místní rozvoj Dostálová (ANO):
"Jeden z těchto termínů bude vypršovat."

přijměte pozvání na vernisáž výstavy Jiří Kovanic: Jak to vidím, která se uskuteční ve čtvrtek 11. 1. od 17 hodin v sále OVK na tř. Kpt. Jaroše 3 v Brně. Výstava představitele výtvarně dokumentární fotografie. Absolvent katedry umělecké fotografie pražské FAMU předkládá své záběry zobrazující události 2. poloviny 70. let a 80. léta 20. století, vybízející diváka k jejich porovnávání s osobními vzpomínkami a vizuálními zážitky. Pro fotografie Jiřího Kovanice je charakteristická na první pohled nenápadnost zobrazující nemanipulovanou všednost. Teprve později objevíme zvláštní atmosféru, tajemno, humor. Součástí výstavy jsou také fotografické ilustrace k novele Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma.
Těším se na shledanou, Kateřina Suchánková

 

KOSTELÍČEK V NEBOVIDECH

se v sobotu 13. ledna docela zaplnil.


Vystoupily Vzdušné zámky pod vedením Pavla Vorla s vánočním programem.
Nebovidský pan starosta je přivítal jaksepatří!


Z Hodonína přijela violoncellistka Lada, jako záskok za náhle onemocnělou paní s cellem - Vlastu Rončkevičovou. Nápad Dalibora Červinky neměl chybu! Jeho kamarádka Lada hrála výborně
a zapadla do programu, jako by tam patřila!


Vzdušné zámky zpívaly jímavě a oduševněle, lidé v kostele byli zjevně nadšení. Dalibor Červinka kromě manažerské práce (sehnání náhradní violoncellistky) zapůsobil i jako citlivý perkussionista!


Po přestálém vypětí se Lada krásně usmála a pak přijala zaslouženou kytku přímo od pana starosty,
stejně jako ostatní zúčastněné dámy.


Lidé odcházeli spokojení a dobře naladění. Jirka společně s "bedňáky" sklidil zvukové vybavení.


Věruška Kočí si večer pochvalovala a pěla chválu několikrát po sobě. Zaslouženě!
Pan starosta nám pak ještě udělal malou improvizovanou přednášku o kostelíčku a zejména jeho freskách. Některé údajně pocházejí z 13. století!


Krásný zážitek!!! A ke všemu první kolo voleb nedopadlo nejhůř!

KOUPELNA SE POMOCÍ JIRKY

vyvíjí pomalu, ale jistě!


Minulý týden položil základy podlahového topení a začal dláždit a obkládat stěny!


Vlastní óbrovskó siló vygómal, jak zapojit zařízení na spouštění teplé a studené vody.
To jsou věci, které moje hlava vůbec není schopná pojmout, natožpak jim rozumět. Hluboce
se skláním před jeho schopností cokoliv technického rozluštit a pak ještě ke všemu zrealizovat.


A k tomu všemu se můžu průběžně koupat v teplé vodě, protože to klidně dokáže přes den rozdělat
a pak zase dát do provozu. Občas se na něj dívám, jestli mu někde na hlavě neraší svatozář.

Dada a spol.