Jak začít. Chtěl bych někdy napsat o jídle. Takovej fejeton, kvůli kterýmu by čtenářům tekly sliny z různejch popisovanejch dobrot, ale zároveň bych to třeba psal v době nějaké hladovky, třeba týdenní. To by se psalo nejlíp. Byla by v tom jistá harmonie. Co mě inspiroval k jedlickému fejetonu? Olinin nedělní oběd. Původně jsem to chtěl napsat už v čísle 49, ale pak mi došlo, že ve středu je úplněk, a to si dávám hladovku, takže by se mi o tom daleko líp psalo, líp by to vystihlo tu rovnováhu. Tu harmonii. Vzpomněl jsem si maně na krásnou a zásadní povídku Hrabalovu Pábitelé. Tu pasáž, jak maminka vysvětluje vznik obrazů jejího syna. „Náš kluk nemá školy, tak nedostatek vzdělání nahrazuje silnými zážitky. Tenhle obraz třeba namaloval, když celý den nešel čůrat. A tenhle zase, to stál po kolena ve studeném potoce....“ Takhle nějak vznikaly obrazy mladýho pábitele. Tak vězte, že tenhle fejeton měl vzniknou po celodenním nežrání v důsledku úplňku. Ale nevznikl. Seděl jsem v noci na prdeli a neměl hlad a nechtělo se mi psát.

Byl úplněk

Myslím, že by měsíc měl mít těch úplňků víc, aby si mohl člověk udělat takovejch hladovek víc za měsíc. Já vím, dyť mě nikdo nenutí hladovět jen při úplňku, to já jen tak. Hladovka byla příjemňoučká, taková nenápadná. Jsou to takové moje jednodenní ramadánky.Tak jsem se rozhodl, že si popábím a dám si ještě jeden neplánovanej den navíc a napíšu to ve čtvrtek v noci. Ale to se taky zvrtlo, protože jsem najednou musel kvůli nějaké práci do Prahy a setkal jsem se s Šárkou v Burundi a kecali jsme o kravinách, o tom, jak když jsou kluci zamilovaní, že píšou básničky a že to je docela zajímavý jev si je po mnoha letech přečíst, dívat se na ty dílečka jinejma, lehce ostárlejma očima.

Hlavní damašská tržnice

Najednou jsou ty básničky zas něco úplně jinýho. A kecali jsme furt dál, já jsem si dal pár skleniček docela dobrýho červenýho a Šárka pila vinnej střik. Ale pak už mně smrděla děsně bunda kouřem, tak jsem jel domů, že jako napíšu ten fejeton o jídle, mohlo by se mi hezky psát, po dvou dnech nejídla.

Zasmrádla mi mikyna, tak jsem šel domů.

Přijdu domů, hlad žádnej a nenapsal jsem ani ťuk. Asi v jednu v noci jsem na chviličku rezignoval, ne z hladu, spíš jen tak z rozvernosti jsem si dal dva takové malilinkaté roztomilé utopence se čtvrtkou tmavýho chleba. Vrabčí porcičku. Plavali ti utopení bezprizorně v té kyselé vodičce v houštině cibule, koupili jsme je s Olinou ve středu v Albertovi. Je to kupodivu docela příjemná činnost, nakupovat hladov sem a tam. Zkuste si to někdy, vy, kdo to neznáte, jak se vám vše hezky vytříbí, jak vše jinak a sympaticky voní, jak některé barvičky, třeba u sýrů, jsou roztomilé. Chvíli jsem ještě tu čtvrteční noc pracoval na něčem pro peníze a pak fejetonově lačný jsem šel spát. Ráno jsem jel do Prahy trošku pracovat a na zádech jsem vlekl nepředstavitelně těžký batoh s dobrotama (Každej rok kupujem Olininýmu tátovi delikatesy z celého světa a všech barev a chutí pod vánoční stromek, no a všecko je to ve skle. Tohle bylo možná i 14 Kg.) a v igelitu jednu adjustovanou fotku pro Blanku. Jak mongolskej velbloud.

Připadal jsem si jak velboud...

...utahanej

Bez snídaně, malinkatí utopenečci se dávno v traktu rozplynuli. Tak jo, nebudu žrát ani v pátek. Jedu odpoledne do Brna hlídat maminku, tak to napíšu večer.

No a teď to překvápko. Najednou jsem dostal regulérní chuť na hamburgra. Je to divné, není to nic zdravýho, je to mastné, možná je to i hnusné, je to jídlo, které nežeru z principu. Je mi protivný ten styl, ta idea hamburgří, a proto je v tom jistá stopa pózy a jalového idealizmu. Zrovna jsem vystoupil z tramvaje, smrdělo tam pár nemytých postav, nic lákavého nebylo k vidění, chřípí lehce zavětřilo a hlásilo pekárnu s čerstvým pečivem, buřty, hořčici, mák a mlhu. U jednoho stánku byl nápis hamburger 22,-. A já jsem k tomu stánku přistoupil, nehroutil jsem se hladem, nebyl jsem sláb, neměl jsem žádná další traumátka, chlápek v naprosté pohodě – skoro harmonie: Jeden hamburgr prosím, dobrý den.“ Pan prodavač se vynořil ve zmijovce z mastné teplé tmy a už to jelo.

Prodejna velbloudích hlav!

Vzal igelitovou rukavicí plátek čehosi a prdnul to do mikrovlnky, pak tou rukou s rukavicí uchopil nůž a tou druhou velkou housku, rozkrojil, kleštičkama zelí nabral a zeptal se: „S hořčicí?“ „Jo.“ Nakydal jí tam dost pro tři. Otevřel dvířka elektronické pece, vyndal klouzavou hnědou, docela voňavou věc a prskl ji na hořčici. „S kečupem?“ „Jo.“ Pokrvavil mletou krávu, zaklopil víko velké housky a jebnul to znova do pícky. Sebral mi 22 korun, pícka cinkla, on to vecpal to takové kapsičky a přidal ubrousek.

Natáhnu ruku, je to teplé, kolem mě čumí tři páry hladových ztroskotanců. Poodejdu za sloup a zaryju tlamajznu do té věci. Voní to, je to i dobré, hned prvním kousem vystřelil kečup a chtěl mi zničit triko. Uhnul jsem, pak mi z vousů trčelo zelí a hořčice už triko trefila. Z ohryzané vlhké housky vystřelil zbytek mleté krávy. Jedl jsem pravou, takže má šikovnější levá maso chytla v letu. Nacpal jsem si to do huby. Kultura stolování mi přišla skoro odpovídající tomuto druhu poživatin. Fástfůd. Ubrouskem jsem se utřít nemohl, protože byl celej omaštěnej z těch výstřelů a bublů, které jsem jídlem vyprovokoval. Utřel jsem se do kapesníku a tak si odvezl vůni až do Brna. Do neděle. Ještě teď.

Můj výzkum skončil, kupuju si raději červené rybí maso (King fish) a vařím si sám.

Tohle jo, to je skvělý žrádlo, kam se sere globální hamburger.

Jo, ten hambáč byl drůbeží, došlo mi během zbytku dne, uvědomil jsem si to, když jsem si zpětně vybavil vzhled toho stánku. Ale to je asi jedno. A je-li zdravější kuřecí nebo hovězí hamburger, je asi poněkud nepřístojná otázka, stejně jako, jestli bylo dřív vejce nebo kráva.
Hamburgrů jsem za svůj život moc nesnědl, ale vždycky to bylo ne úplně košér. Vzpomínám na Damašek v Sýrii, kde jsem se před mnoha lety, pro mě překvapivě, ocitnul. Byla to má úplně první regulérní cesta někam do exotiky. Ne do Polska nebo NDR. Opravdická exotika. No ten Damašek je takovej přechod mezi exotikou a civilizací. Jsou zde stovky uliček, které vás nenechají na pochybách, že tady někde určitě operoval Ali Baba wua arbajín harami (Ali baba a jeho čtyřicet loupežníků). Nevěděl jsem nic o jídle ani o zvycích. Nic. Úplně cestovatelsky blbý. Ono to totiž bylo před rokem 1989 a byla to má jediná zajímavá cesta za dob normalizace.

Dimaskus

Tak se tak toulám Damaškem, sleduju frkot, krámky, oříšky, uřvaní prodavači všeho, pouliční prodavači sladké vody, motorky s desítkama reflektorů, vypadající jak zdivočelé vánoční stromečky. Paráda, byl jsem nadšen a hladov. A tu se přede mnou objeví typický nápis MacDonald. Hlad velel: „Jdi tam a nažer se.“ Vejdu, umakartové stoly, docela čistá betonová podlaha, panáček ve stejnošatu, vůně hamburgří. Ale to já přece nemůžu vědět, nikdy v žádným mekáči jsem do té doby přece nebyl, prostě jsem předpokládal, že to tak je správně. Kluk byl sympatickej, docela jsem i rozuměl jeho strašné angličtině. Zlákala mě poživatina, které tam nějak říkali arabsky, cosi kebír, to znamená velký. Až pak jsem se dozvěděl, že jde o BigMac. Což je taková divná věc. 150% housky a mezi dvěma řezy dvě kolečka pomletýho masa. Tak jsem si kvůli velkým vyhladovělým očím Big maca dal a na bakelitovým tácku si ho odnesl k prázdnýmu stolu. Bylo mi divné, proč je tenhle stůl volný a ostatní požírači zavlečenýho mletýho se tísní u zbývajících stolů, přestože spolu nemluví. Sednu, napiju se koly, tu mi k tomu dal jen tak. Nad hlavou cosi lupne, do talíře spadne mrtvá moucha. Nejsem cimprlich, oddělám ji a beru tu hroznou věc do ruky, ani se to nedá kousat. Neumím tak moc rozevřít hubu. Ale voní to. Nad hlavou cosi lupne. Do talíře spadne mrtvá moucha, Big mac tam není, fouknu do mouchy, odfouknu ji. Lup, lup, lup, do talíře spadnou tři mrtvé mouchy. Kouknu nad sebe. Přímo na tímto stolem, přímo nad mým táckem je vysokonapěťový lapač much. Je plný a každá další mrtvá moucha sklouzne po svých mrtvých soudružkách přímo do mé jídelní zóny. Jsou jich tam tisíce a vypadají hnusně. Nejsem slečinka, poodsunul jsem o rovné školní pravítko (30 cm) tácek s bigmacem a je klid. Než dojím, povaluje se na stole další sada mrtvých much. Jsem vyštudovaný přes elektroniku, je mi divné, že to funguje, když se tam válí tolik much, ale pak mi dojde, že i vysoké napětí pomaličku v tom mastném oparu ztrácí svoji vysokost. Je to automatická regulace. Až přestane lupání, vemou žebřík, pohřbí mouchy v hormadným muším hrobě, hadrem utřou síťku a znovu zapnou. Dojedl jsem a byl jsem přežraný. Nikdy více bigmac.

Po roce 1989 už nikdo nerozhodoval o tom, kam smím a kam ne, tak jsem se podíval na spousty zajímavých míst v Africe i arabských zemích. Všude jsem v rámci krátkodobého výzkumu navštívil jednoho mekdonalda a dal si jednoho hambáče. Ten výzkum měl potvrdit, že jde o univerzálně impotentní jídlo stejné chuti, barvy a vůně. Výzkum jsem již dávno uzavřel a věřím, že tohle jídlo je světovým globalizačním důkazem.

Jestli drůbeží nebo kravský, to je jedno.

Hambáč na Vltavské v pátek to definitivně potvrdil.
V autobuse jsem z toho hambáče sladce a pokydán usnul a probudil se až v Brně. A u maminky mi sestra dala vynikající zapékané těstoviny posypané sýrem. Těstoviny měly několik barev. Jedna z nich byla khaki.

Prodavači všeho

A tak se stalo, že jsem o tom excelentním jídle z neděle nenapsal pod vlivem hladu ani písmenko. Ale to nevadí. Napíšu to několika větami teď, abych nemusel vymejšlet novej titulek fejetonu.

Místní "mekáč"

Tihle hambáče nedělají, ale delikatesní kůzlečí v v chobsu

Olina koupila vepřovej bůček, takovej velikánskej flák masa. Na stole ho podélně rozřízla japonským ostrým nožem, že z masa udělala takovej dlouhej koberec, odřezala nějaké kousky toho bílýho syrovýho sádla, rozpálila v hrníčku, nakrájela starý housky, trošku je namočila vodou, přidala mléko, nějaké koření, marijánku a sůl a něco zelené pažitky z mražáku, pak přilila to rozžhavený sádlo s počínajícíma škvarkama a všecko to prohňácala rukama, vypadalo to impozantně, jak se to hezky cedilo skrz prsty. Pak do té dálnice, toho masitýho prorostlýho koberce nahňácala nádivku a maso srolovala a omotala nití.

Někde mezi Orientem a Evropou.

Vyndala římskej hrnec, nasázela kolem rolky brambory a topinambury a zadeklované vložila do trouby na 170°C. Za deset minut začalo být všude cítit něco tak lahodnýho, že se to skoro nedalo vydržet. Všem se nám sbíhaly sliny, ale Olina nám žádnej oběd nenaservírovala. Teda ne hned. Nejdříve se musela dokoukat na Rady kozlíka Šikuly, což je její kultovní pořad. A pořád se bytem linula ta nesnesitelná lehkost bůčku. To byla taková dobrota. Napadlo by vás někdy udělat takovýho divnýho španělskýho ptáka z prasečího bůčku? Bůček se činil a vydojil ze sebe hodně mastné šťávičky ven do topinambur i dovnitř do nádivky.

Kozy taky dobrý, ale prase líp klouže.

Píšu to teď v neděli v noci a sliny mi kanou na klávesnici a zjišťuju zpětně, že prase je nejužitečnější nástroj.