Toto nebude vyčerpávající průvodce po největších městech Nového Zélandu, ale jen letmý dotyk s místy, která sice prvotně nejsou cílem výletu, ale je nutné někam přiletět, někde vstřebat ten náraz 12ti-hodinového časového posunu atd. Ne, to nemyslím úplně vážně. I města jsou zajímavá, ale nebaví mě nadlouho. Vyjma těch restaurací zastupující kuchyně z celého světa. Takže, kdo je v Aucklandu, musí nejdříve na věž. Ta vyhlídková plošina pro normální návštěvníky je ve výšce kolem 190 m, špička antény 328 m. Adrenalinové zábavy se tu dají provozovat v různé intenzitě, pro někoho stačí stoupnout si na skleněné okno v podlaze, jiný může podniknout procházku po okraji otevřené vyhlídkové plošiny bez zábradlí (ovšem s bezpečným individuálním jištěním lanem) a asi nejhustější je spuštění na laně – ten viselec v modré kombinéze s roztaženýma rukama je vidět těsně nad vodorovnou okenní příčkou. Chvíli ho nechají viset bez pohybu, pak mu udělají něco jako volný pád a nad zemí ho obvykle zase zbrzdí. Chtěl bych vědět, jestli ty erární obleky jsou zevnitř pogumované nebo je po každém klientovi vyhazují. Byli jsme ve městě asi 2 dny a věž se stihla i zatáhnout do mraků, ale i zazářit nocí. Jestliže návštěvy měst jsou při cestování nutností, slibovali jsme si, že se zaručeně vyhneme představení, kde domorodí Maoři předvádějí tanec Haka. Nic proti tomu, ale ten původní obsah to už dávno nemá a nevěřím, že dřívější Maoři tolik trpěli obezitou. Tlusté ženy spoře zakryté trávou tetované kolem úst vydávající za plazení jazyka a koulení očima odpudivé skřeky mě nepřitahují. Sliby jsou sliby, ale úplně jsme se toho zbavit nedokázali, protože vždy aspoň na jednom ze dvou maorských televizních kanálů probíhala nějaká soutěž smíšených družstev, či spíše sborů v předvádění tohoto rituálního tance. Takže když už jsme na několik minut zapnuli televizi, došlo i na několik vteřin na Haka.
Auckland je největší město Zélandu. Žije v něm asi třetina ze 4 miliónů obyvatel celé země. Má nevelké centrum s výškovými budovami a kolem je na obrovské ploše a mnoha ostrovech rozptýlená nízká zástavba, hodně rodinných domků, zahrad, parků a ... kráterů. Celkem 49 erupcí bylo lokalizováno v okolí Aucklandu. Většinou byly malé a došlo k nim před více než 20.000 roky. Pět středně velkých proběhlo v období mezi 20.000 a 10.000 roky a ta jedna poslední největší – reprezentující 59% objemu vyvrženého materiálu – proběhla před 600 roky. To zase není tak dávno a navíc se to nějak stupňuje. Ať je to jak chce, cedulka hovoří jasně – nevstupujte do kráteru. I v japonštině.

Auckland má několik muzeí, takové nejvšeobecnější je překvapivě vojenské pamětní muzeum, kde je mimo uctění padlých Novozélanďanů ve všemožných válkách po celém světě i řada expozic o historii, přírodě, Maorech aj. Jsou tu třeba katamarany, na nichž brázdili moře nebo mapy, jak se šířili od Číny (3500 let před Kristem) přes Indonésii až ke Společenským ostrovům (200 našeho letopočtu) a až odtud se rozprskli na různé strany – Hawai, Velikonoční ostrov a nakonec i na Zéland (1000 našeho letopočtu). Všiml jsem si, že ve vitrínách s prastarými nálezy se často opakuje slovo adze. Bylo to většinou u takového podivného nářadí, ale nebylo to nějak jasné. I podíval jsem se do slovníku a tam jsem se dočetl, že adze se přeloží jako - tesla nebo skoble nebo teslice. Myslel jsem něco jako pěstní klín, ale Tesla – ten vynalezl něco z elektrotechniky až po něm pojmenovali jednotku magnetické indukce a fabriku na televize v Pardubicích, skoble to je podobné jako Skobla, ten atlet, co kdysi házel koulí a teslice, no to už vůbec, leda jestli existuje také osmit(v)eslice. Je to z nefritu (podobného jadeitu - druh amfibolu), toť zelený, velmi tvrdý a dekorativní kámen, který vytváří ostré hrany až ostří. Další slovník už to pro mne vyjádřil srozumitelněji: tesařská sekera, širočina. Takže v našem případě je to kamenný nástroj s ostřím na opracovávání dřeva, nepřátel a jiných komodit. Také se z nefritu vyráběly takové malé sošičky i k zavěšení na krk, které měly, jak jinak, význam pohlavně sexuální ke zvýšení plodnosti.

Auckland je roztažen i na mnoho okolních ostrovů. Navštívili jsme Waiheke – ostrov vína. Z přístavu jsme se vydali pěšky několik kilometrů do osady Oneroa, v jejímž okolí je i řada známých vinic. Ochutnali jsme, a protože vylezlo slunko, chtěli jsme se přesunout na nějakou pláž. Zastavil nám domorodec, že nás sveze. Mysleli jsme si, že jsme mu jasně popsali, kam směřujeme. On se tvářil, že to dokonale chápe. Když jsme dojeli zpět do přístavu, neměli jsme sílu na to si s ním vyříkat, kdo že je idiot. Zamávali jsme mu, počkali, až odjede a vydali se znovu k našemu cíli. Na pláži s tmavým pískem vytvářely mušličky nekonečné množství výjevů a každý si dle své fantazie může představovat, cokoli se mu zalíbí. Na tom prvním obrázku vidím vlaštovku a na druhém srandovní autíčko.

Na severním pobřeží poloostrova Taranaki leží městečko New Plymouth. Zajeli jsme k němu vpředvečer výstupu na Mt. Egmont. Jednou ze zajímavostí je zde „Wind Wand“, 45 m vysoká červená laminátová tyč s plexibání navrchu stojící při přímořské promenádě. Tyč je ohebná a naklání se ve větru většinou vanoucím od oceánu. Autorem je Len Lye, umělec posedlý kinematickými výtvory všeho druhu. Tento jeho připomíná přerostlou pouliční lampu a pozorujete-li se zakloněnou hlavou báň na vlnící se tyči dostatečně dlouho, udělá se vám mdlo od žaludku.

Wellington – hlavní město – mi připadalo podstatně zajímavější než Auckland. Na budově burzy na displeji ukazovali průběžné kurzy akcií i podivili jsme se, jakétože zde mají firmy se zvláštními názvy (o náplň činnosti jsme se detailně nezajímali). Toho víkendu zde měli sjezd motorkáři a také probíhal jakýsi 10. pouliční festival shodou okolností na ulici, kde jsme bydleli. Takže jsme měli problém se dostat do hotelu a z hotelu nejen autem, ale i pěšky. Bylo to takové free a happy, až to víc happy být nemohlo. Nějak jsme si to neuměli úplně vychutnat. Ale Wellington má naštěstí i spoustu jiných zajímavostí, o které jsme stáli. Jen ta architektura by stála za několikadenní procházení. Fasády, hýbající se skulptury, koule zavěšené v prostoru apod. Ta budova mezi lvy, na kterou ukazuje ten kamenný chlápek, je parlament. Ty povalené sloupy na předposlední fotce ze skupiny nejsou zbytky po stavbě, ale umění.

Další parádou Wellingtonu je botanická zahrada. Leží na kopci a dá se k ní dojet kabelovou tramvají. Roste tu vedle sebe himalájský a libanonský cedr, nejrůznější sukulenty i velké stromy. Některé mají wellingtoňané tak rádi, že si je oblékají do kraječek.

Wellingtonské muzeum Te Papa je určitě aspoň tak zajímavé, jako to aucklandské. Je hodně zaměřené na přírodu a to, co je pro Zéland charakteristické: zemětřesení, vulkány, zemské desky. Je tu takový obří model s těmi deskami, a když zatočíte klikou, dají se do pohybu. Nebo je tu domeček, kde promítají záběry z následků zemětřesení a najednou se ta celá místnost začne klepat nevím už jakým stupněm zemětřesení dle Richterovy nebo Mercalli-Cancani-Siebergovy škály. Vždycky se lidé uvnitř leknou a ječí na celé muzeum. Další ječení se ozývalo z malého kinosálu, kde promítali krátký 3D film ze života obří krakatice. Člověk si nasadí takové speciál brýle převádějící obraz do prostoru. To je pak opravdu věrné. Děti se nahrnou až k plátnu a ty pak nejvíc řvou, když na ně vybafne zubatá ryba. Také zde v muzeu náhodou probíhala výstava Monetových obrazů. Zpočátku nám to nějak nesedělo, připadalo nám to všechno trochu jako přebarvená mazanice, až jsme na to začali koukat z většího odstupu a to někdy znamenalo koukat na to až ze sousední místnosti. To pak nechápu, jak to ten člověk mohl namalovat. Musel mít buď geniální představivost nebo 10 m dlouhý štětec. Před muzeem se zatím poflakovala nezvedená mládež s podivnými trojkoly a jinými šlapadly, drátěné stromy šuměly a my se pomalu chystali na konec dovolené. Bylo to tu celé moc pěkné.

A to už je z NZ všechno. Ale netruchlete, ještě bude jeden díl ze zpáteční cesty.*

* chá, ten už byl