Normálně to vychází tak, že poslední číslo WWWiditelnýho prasete má jen pár péefek a víc nic. Tentokrát je číslo 52 tak blbě umístěné, že se ledna ještě nedotkne. A tak vás budu obtěžovat ještě jedním normálním vydáním.
Poslední týdny se na mě hrnou všelijaké více méně dobrovolné a finančně nezajímavé akce, ale zase se potkávám s milými lidmi. Všeobecný vánoční shon se naší rodinky netýká již dlouhé roky. Vlastně nikdy jsme to moc neřešili. Dárky jsou prkotina až nepodstatná. Letos nás kolem stromečku moc nebude. Snad dorazí jen Jirka, a kvůli němu koupíme celýho mrtvýho kapra a ne jen půlku, jak jsme plánovali. Sladký nežeru a těch pár druhů na ovonění a pro Roušovnu si vyřešila Olina rafinovaným nákupem hned u nádraží. Pár kousků od několika druhů a ještě ve slevě. Bramborovej salát, kterej je na kaprovi to nejlepší, tak na ten brambory určitě někde koupíme. A letošní dárkování? Vymyslela ho zase Olina, ona je na to expert. Cokoliv si koupí v prosinci, tak to si dá pod stromeček, že prej jako ode mě. A když na vánočních trzích, kterými jsme museli proběhnout, když jsem si ji vyzvedl ve škole, objevila hezké rukavice, tak si je hned koupila, že jako další dárek pod stromeček. Pak se hluboce zamyslela a pronesla: "Rouši, sakra, tak si taky něco kup, ať ode mě máš něco pod stromečkem." Bránil jsem se, že nic nechci, a že už od Oliny mám upletené návleky na kotníky pro zimní běhání. Ale ona, že to je málo, ať si koukám něco koupit, že návleky jsou už od bláta, jak mě zná. Jsou, ale to neva, to se dá vyprat. A slíbil jsem, že si koupím ještě mandarinku.
Jednou z akcí byla taky vánoční besídka firmy, pro kterou občas pracuju a dříve jsem u ní byl pár let zaměstnanej. Večírek se odehrával daleko, až Na Urale. V nekuřáckým salonku. Sešlo se nás docela hodně. A v naprosté většině šlo o pracovníky bejvalé.

A je pravda, že v takhle velké sestavě při tak malých stavech jsme se už dlouho nesešli.

Bezvadný je, že to je nekuřáckej salón a kuřáci museli ven. Je vidět, že až bude zákaz všude, tak to prostě ti naši kuřáci zvládnou a dokonce ani nepřestanou hulit. Věřím jim.

A protože jsme se neviděli docela dlouho, tak jsme si furt něco sdělovali. Ještěže si nic nepamatuju.

Ondra si zlomil před časem klíční kost, ale Markét mu nedává facku!

Nejvíce Na Urale poletovala místní valašská hruška.

No vidíte, že Markét Ondru nebije.

Šárka má hezkej prsten.

Dokonce i mě někdo mým foťákem vyfotil.

Kuřačka Alžběta za dvojitým oknem.

Prostě hulí se venku.

Večírek byl částečně bujarý, protože sekce kolem Ondry jela v hrušce. Asi vykoupili celý uralí sklad. Mně se dařilo rafinovaně podvádět a na těch pár panáků jsem měl kaskadérku. A měli tam velmi dobré nefiltrované Únětice. A jak už to tak chodí, když nás z Uralu vyhazovali, zbyli jsme jen čtyři. Šárka nás vzala do jedné takové hospůdky v podzemí, asi nějaká tajná špeluňka. A pak honem domů. Sice jsem nikam nespěchal, protože Olina doma nebyla, ta si lyžovala a kašlala v Peci pod Sněžkou na instruktoráku. Tramvaj mě vyplivla na Lehovci, mlha jako prase a svěží vzduch, tak jsem to vzal klusem. Něco jako trénink na zítřek.

A postupně všichni odpadli. Tu vrávoravě, ale hrdě, tu normálně. Zůstalo jen drsné jádro. Madla, Šárka, Jarmil a já. Z Uralu nás vyhodili. Účet byl dost vysokej, tak jsme se o něho šábli s Madlou. Inu platit jako poslední ze společnýho účtu je nemilosrdné.

Šárčin tajnej pajzlík v podzemí.

A pak jsem jel noční šalinou. Všichni byli veselí.

A tramvaj byla narvaná k prasknutí. Tak narvaná, že se většinou ani člověk nemusel držet madla.

Museli jsme ale otevřít okno, protože nějaký zločinec vydejchal všechen kyslík a nějakej jinej zločinec se dlouho nemyl. Zrovna jsme jeli kolem obchodu s kořalkou a opilci v tramvaji volali na řidiče, ať zastaví, ale on se na ně vyprdl.

Teda ne všichni byli veselí...

Je noc, je tma, je mlha, nabírám kurz a vyrážím k domovu.

Je to jen necelých 7 kilometrů.

Na sobotu jsem si totiž naplánoval své poslední (asi) letošní ultra, spíš takové dělené ultra. Poběžím ráno do Českýho Brodu, kouknu na výstavu Petra Nikla a druhou stranou zase poběžím zpátky, taková pohodová sobota.
Spal jsem asi jen tři hodiny, vstávat se mi moc nechtělo, nebejt té výstavy, tak vyběhnu klidně později, ale výstava byla podle internetu otevřená jen do 11. Je docela tma, ani na hezké počasí to nevypadá, ale v lese to voní a to je věc, která mi dělá spolehlivě na ksichtě úsměv idiota. Únava se postupně rozpustila během a kilometry mizely za mnou. Do Brodu jsem doběhl trošku pozdě, po jedenácté, ale paní galeristka mi řekla, že to je v pohodě, protože oni tam jsou do půl dvanácté. Nechtěla po mně žádné vstupné, prý, když budu mít potřebu, ať strčím něco do prasátka. Obrázky mě bavily a byl jsem rád, že jsem to stihl. Pak jsem si koupil u Vietnamců mandarinku a plechovku plzně. Ne, tuhle mandarinku si už pod stromeček nedám, strčil jsem si ji do baťůžku, až budu padat hlady. Druhou stranou jsem se pustil k domovu.

V Českým Brodě lítají pečení holubi ne do huby, ale na střechu.

A žijou tu krokodýli.

A pouliční obrazárna se snaží napodobit Šímu.

Na sluníčkáře tu jsou připravení a...

... a hlavně správně orientovaní.

Den jak vymalovanej.

Epl mekintoš.

Když jsem běžel mezi poli, napadla mě přiblblá básnička ze Špalíčků veršů a pohádek od Hrubína - ...pípá pípá, nožky bolí, ve vysokém obilí bude večer za chvíli..., ale pak najednou kde se vzalo, tu se vzalo obrovské hejno holubů. A víte, co se mně v hlavě prohnalo? Že před nedávnem jsem byl napadenej hejnem psů (byli jen dva) a teď budu napadenej smečkou holubů. To už mi nikdo neuvěří. Ptáci, Hitchcock, to všecko mi hlavou prošustilo za zvuků peří. Ale obavy byly zbytečné, zdivočelí holubi se chovali umírněně, prolétli kolem mě, určitě mě posolili armádou roztočů a zase do strniště zapadli. Hostina. Horor se nekonal.

A zase ta erotika.

V uších mám sluchátka a poslouchám knížku Šantárám. Je to báječné čtení a kniha extrémně tlustá, což se v telefonu nepozná. Bylo to napínavé a kilometry se pomaličku rolovaly. Začínám mít hlad a žízeň. Přede mnou Úvaly. Co kdybych si u nádraží v tom odporným hotelu dal nějakej párek a pivo? Ale domů to je ještě 14 kiláčků, tak se rozhoduju pro variantu 2. Doběhnu do Klánovic a něco si dám u Dašů. V Kopčemově lese, to je ten úvalsko-klánovickej, se mi běhá moc dobře. Je hezkej. Kupodivu nejsem nijak ucaprtanej. I nohy mě bolí přijatelně. Běžím v pětiprsťákách, protože mi nikdy neudělají žádnej puchejř. Uklouznu, jsem od bláta, ale je to v normě. Příkladně dodržuji tarahumarské pravidlo, běžet tak, aby se člověk usmíval. A to mi jde. Hlad už mám jako prase. Ale to se už objevujou první klánovické vilky. U Dašů si dávám buřty pečené na černém pivu s topinkama. Mastná prasárna. A nefiltrovanou plzeň. Moc dobré pivo. Zpočátku se na jídlo vrhám jako sup a hltám, musím se krotit a uberu na rychlosti. Jím co nejpomaleji, dokonce se dá říct, že jako člověk. Zaplatím 150,- a vyrážím na poslední úsek. Už jen 7 kiláčků. Zpočátku mi to nejde vůbec, ale pak se nějak chytnu. Nohy mě bolí, buřty mi zavazí, chce se mi čůrat, ale Tarahumarové radí - usmívat se. Běchovice, kupuju si plzeň v plechovce na doma, abych dorovnal kapaliny v systému.

Mimoúrovňová křižovatka.

Sklo a led.

Ubrečení smajlíci.

Pětiprsťáky jsou úplně od blata, ale boty jsou skvělé. Zatím mi ani při jednom ultra neudělaly puchejř.

Ani pejsci mě neohrožovali.

Ani výprava Hanibala se slony nebyla nebezpečná.

A to už je poslední jezírko blízko domova, asi tak 1700 metrů a jsem doma.

Jsem doma, bolí mě lýtka i stehna a v neděli mě budou bolet břišní i prsní svaly. Byla to boží sobota. Běžel jsem asi 57 kiláčků, žádnej puchejř. Prostě advent.

Jen taková orientační mapička sobotního výletu.

Jdu spát celkem brzo a ráno vstávám pozdě. Belhám se osiřelým bytem, krmím sýkorky, zalejvám kytky a těším se, až mi zavolá Olina, že jede busem domů a kdy dorazí na Čerňák. Místo oběda si běžím pro mou Roušovnu, beru jí baťoh a lyže neseme společně, povídáme si oba naráz své zážitky a hovadiny. A už zase nejsem doma sám. I Olina vypustí z huby svou oblíbenou frázi: "To jsem ráda, že jsem doma."
No a to je všechno.

Když jsem v neděli ráno vstal, čekal mě nádhernej staroanglickej výhled z balkonu.
Jestli jste čekali víc, tak se omlouvám.