Šalinou
(směr Golden Gate Bridge.)

Naposledy jsem obešli piery až do čísla 39 a pak honem domů za Honzou. Ještě nebyl doma z práce, tak jsem chvíli relaxovali a až dorazil, zavedl nás do nějaké východní hospůdky na specialitky, který má rád a nám to taky chutnalo. A ještě na pivo do pivního bárečku. Tohle by u nás snad ani hospodou nikdo nepojmenoval, ale přesto šlo o hospodu vyhlášenou. Podávali nejmíň 8 druhů piva a hlavním přínosem té hospody je, že se každej týden mění repertoár, jen to pivo, které získalo nejvíc bodů se prodávalo i v dalších týdnech. A na dvorku měli varnu a zkoušeli vařit i svoje modely. Dobrý pivo.

Honza bydlí, teda teď už ne, protože se odstěhoval dlouhou jízdou na kole přes pár státu do Colorada, ale o tom slíbil naspat fejeton sám. No ale v době, kdy jsme v SF byli bydlel ve čtvrti Mission. Je to čtvrť věhlasná hlavně svejma výtvorama na zdech. Tyhle murales se objevujou v kdejakým bedekru. Žije tu i víc bezdomáčů než v jiných čtvrtích. Asi proto, že zdi, u kterých si budujou svá krabicová sídla jsou veselejší.

Ráno jsem s Olinou zjistili, že v lednici není nic k jídlu, tak jsem vyrazili nakoupit na Market street. Sympatická ulice. Koupili jsme si mlíko a sejry a chleba a šli si udělat snídani.

A pak jsme si zařídili dobití kryplkaret - clippercart, to něco jako pražská lítačka, akorát se dobíjí v drogérii a dá se dobíjet libovolným množstvím dolarů. Jízda jakýmkoliv hromadným dopravním prostředkem stojí něco přes dolar a dá se na to jet 90 minut. Systém si sám pozná, kdy byla kryplkarta přiložená. Celkem vychytanej systém. A starý lidi, což je od 65 to mají levnější. A ještě starší a mrzáci zadarmo.

Vyfotili jsme se s Olinou selfíčkově bez tyčky.

SF má většinu baráků dřevěnejch a nizkejch. A dodržujou jednotnou linii svou rozmanitostí.

Dokonce jsem našel na chodníku i south beach i s rybama.

A protože v SF není moc zima, vlastně ani vedro moc ne, je potřeba se o kytky trochu starat. Tenhle stromek zasypávají ledem. Vona je poblíž kavárnička a když je třeba novej led, starým se zalejvají okolní stromky.

Papírový noviny jsou taky na ústupu jako všude ve světě, ale když už se distribuujou, tak v kastlíkách, hodíš drobný a vypadnou, teda spíš si je vyndáš, noviny. Kupodivu to není nijak zvlášť zneužívaný a už léta to funguje. V Praze se o to teď taky pokusili. Pražskej deník je v jakýmsi igelitovým pytlíku na zastávkách MHD a u nich kasička na zámek. Moje zkušenosti jsou takové, že pytlík je prázdnej a kasička taky. Na všech zastávkách, na kterých jsem se vyskytoval. Dalo by se z toho možná odvodit, že za to můžu já. Ale je to jinak. Tenhle systém distribuce tiskovin u nás nefunguje a fungovat ještě dlouho nebude. No a mezitím papírový noviny zaniknou.

Už od rána se chystají některé hospůdky na poledne, mají uklízeno, ubrusy čisté, příbory naleštěné.

Naše posníďaňová siesta.

Vyrážíme ke GGB. Jedeme úžasně starou dřevěnou šalinou, která fakt funguje. A prej to není rarita, V SF jezdí všecky modely. Dopolední jízda šalinou je příjemná i osazenstvem. Staří pánové a dámy jedou z nákupů a nebo nakoupit, čile spolu hovoří. A docela jim je i rozumět. Tihle dva pánové si vyprávěli o Izraeli.

Šalina je fakt celá dřevěná.

Kromě světýlek, ty jsou moderní úsporné. A votvírání dveří je na motorek.

Šalina si to hlučně rachotí přes celou MarketStreet a pak po Embarcaderu.

Za molem číslo 39 má smyčku a jede zase zpátky.

Když potřebuje nastoupit někdo s omezenou hybností, řidič velmi ochotně dělá vše pro to, aby se cestující cejtil jako v bavlnce, nekompromisně vyžene lidi z definovanýho místa v šalině, pomůže mu dovnitř a umístí ho na správným místě. Pak se teprve jede. Klídek a pohodička, žádný nervy.

Tenhle pán sice vypadá, že je typickej produkt mekáče místního, ale je to host ne Německa.

Selfíčka jsou ale ve všech zemích podle stejnýho předpisu, neboli Vorschriftu,

Jak se asi jmenuje disciplína, když nefotím na ulici, ale v šalině? Na ulici tomu říkají streetphoto. Asi Elektrichleline Bilder.

Od pieru 39 jich je ještě pár směrem ke Golden Gate Bridge. Je to oblíbená destinace a i obchodní aktivity jsou vyladěné spíš pro turisty. A nebo kuřáky doutníků.

A samozřejmě všude kola a kola a koka kola.

Hospůdky tu chtějí být originální a proto skoro všecky mají u vchodu stejnýho jednonohýho a jednorukýho kapitána Achaba.

Všude je znát, že jdeme po nábřeží.

A když už nemůžeš dál, můžeš se válet po chodníku, nikomu to nevadí.

Když se vysereš na lov pokémonů, dostaneš v hospodě slevu 10 %.

Kalifornie je dost potrhlá a svobodná země bez svazujících předpisů a tak je těžké poznat, jestli třeba tohle I v nápisu je schválně nakřivo, nebo jestli je to jen šlendrián. ale vypadá to dobře.

Vešli jsme do obchodu s kraby.

Učím se pilně barvu.

I svou Roušovnu jsem si vyfotil barevně.

A další Achab. Originální.

Piér, kde je k vidění něco ze staré lodní techniky. Letos jsme tam nešli, byli jsme tu v roce 2013.

Kousek pláže přímo ve městě.

Poznat, kdo je bezdomáč a kdo baťůžkář je náročné. Většinou se to pozná podle značky batohu.

Slanej vzduch je umělec.

Další něco jako kanál. asi fakt budeme muset vydat knihu kanálů.

Učím se barvu.

U téhle sympatické hospody vyprávění zase stopnu. A někdy příště...