prase38/2017

Bulharská Rila
(po třetí a asi naposledy)

Posledně jsme se ocitli na hřebenu jakési hory a pod námi se v mlze objevila útulna BAK, betonová chajda, která slouží (nejen) horolezcům jako základna. V chajdě je pár poliček s jídlem, kdyby pojízdný pocestný trpěl hlady a žízní. Pár nudlových polívek, kakaový prášek, lahev s vodou, dlaha na pochroumané končetiny a obří palanda, která pojme i 10 lidí. Nechybí ani hodně nechutná latrína.

U chatičky dáváme oběd a pak trochu zdrchaní vyrážíme dál. Už je odpoledne a díky terénu, který jsme zvolili, jsme za těch mnoho hodin od rána ušli pouhopouhé 3 kilometry. Teď už se nemusíme škrábat přes kameny jako kamzíci, takže sešup do údolí už je skoro hračka. Údolím protéká příjemně bublající potok, a na obřím kameni je spousta památníčků zemřelým horolezcům a záchranářům, kteří svou cestu v těchto krásných horách ukončili...

Z údolí cesta vede jak jinak, než zase nahoru. Je malinkato větší provoz a sem tam potkáváme skupinky horolezců a chodců v opačném směru. Vršek nemá konce a naše vyšťavení z dopoledního pochodu nás nakonec zastavilo ještě dlouho před setměním u dalšího z řady krásných ples.

Usalašíme se na ostrůvku, necháváme si nohy žužlat od místních pidirybek. Docela by mě zajímalo, jak se sem do těch dvou a půl tisíců metrů ty ryby dostaly. To je sem někdo vysadil? Přinesl na zádech v batohu? Kluka a holku? S Jasanem pak skáčeme do jezera - och jak je ten jazyk proradný a lživý. Ke skoku to má daleko. Vsouváme naše těla do ledové vody milimetr po milimetru a kroutí se nám zimou hnáty. Pak podrobujeme jezero bosonohé kontrole - obcházíme ho na druhou stranu a nacházíme další 2 jezera. Jsou na sebe napojený jako korálky. U jezera jsou z nepochopitelných důvodů na kameni umístěny 2 balíky cukru v plastovém obalu proti mokru. Marně dumáme pro koho a proč. Se soumrakem nastává i parádní zima. Přichází starší horolezec s mladou holkou, dáváme se do řeči. Pak vystrčí ze stanu hlavu Jasan ve své červené čepičce a plnovousu. Bulhar se rozesměje a řekne: "Eto Rumcajs." Ve zbytcích světla ještě pozorujeme neuvěřitelné pohybové kreace kamzíků. Je to snad proti fyzikálním zákonům, to co ti kamzíci dovedou dělat. Zima je taková, že mám chuť si vlézt do batohu a zaklapnout víko a zahřát se i jím...

Kochačka před nočním zmrznutím.

A ráno, hle, neprostupná bílá mlha. Ještě jednou vsunu hlavu do spacáku a zavřu oči a chci se probudit do slunce. Ale ani druhé procitnutí není jiné. Mlha jenom houstne jako krupicová kaše.

Jsme taková dobře připravená skupinka. Já necítím zmrzlý nohy a ruce, Hanka se probudí dnes bez očí. Zmizely jí pod nateklými víčky, možná alergie, či co. První raní věta Dáši: "Mrdky není nikdy dost!" Jsem obalená onucemi všeho, co mám, třeba po cestě rozmrznu. Ale jde se docela dobře, i mlha se občas odvalí o kousek a ukáže něco pěkného, co před tím pohltila.

Po zbytek dne jdeme po hřebeni, vítr sílí, hory pomalu mění ráz a svou kamennou rozeklanost balí do trávy, mechu a oblin. Procházíme poměrně turistickým místem Sedmero Jezer, kterých je tedy osm, jen pro pořádek...

Mlha se umoudřuje a vidíme krásné výhledy na vodní hladiny. Jezero, které je nejblíž cesty se jmenuje OKOTO JEZERO, a opravdu vypadá trochu jako oko. Možná je to to Hančino.

Za posledním sedlem sestupujeme do chaty IVAN VAZOV. Tam se posilňujeme šopským salátem, polévkou a pivem a kafem. Je to tam docela sympatický, vevnitř indický nápisy, sem tam se ze záchodu vyvalí nějaký dredatý mladík, na louce před chatou cvičí 2 páni jógu a do toho běhají 2 obří chlupatí psi.

Vypadají jako hamouni, ale pro každého byla jenom jedna.

Ti psi byli velcí jako malí koně.

Posilněni vyrážíme dál, čeká nás poslední noc v horách před sestupem do Rilského Monastiru. Jdeme po vrstevnici, jde se nám dobře, jen vítr stále sílí.

Jdeme až skoro do tmy, a stále žádné místo vhodné na stanování. Všude je to exponované a pláněmi se prohání vítr. Když už se před námi ukáže linie lesa, víme, že nám nezbude nic jiného, než si zkusit ty stany přece jenom někde postavit vítr nevítr...
V jednom místě tedy stany vybalujeme a chystáme se je postavit. A hle, stačí jeden poryv a náš stan se složil jako domeček z karet. Tak takhle to nepůjde. Holkám stan vyrval tropiko a žene ho po lukách pryč. Začíná honička - tropiko je zachráněno. Tak stany zase balíme a jdeme dál... Pod námi je vidět stádo ovcí, pár psů a člověka. Blížíme se v šeru tím směrem. Bača se svým pomocníkem nám nakonec poskytují k přenocování takové zemljanky. Holky spí na dřevěné pryčně, Jasan nakonec za zemljankou ve stanu obklopen hlídacími psy, a já s Červem v chajdě bači.

Jasan jsa obklíčen hlídacími psy.

Chajda je zabudovaná do kopce, střecha z vlnitého plechu, podlaha udusaná hlína, vítr kvílí.

Spíme na posteli, která připomíná koráb. Matrace je uprostřed vyvýšená jako sopka a celou noc z postele padáme na všechny světové strany. Na druhé posteli vedle nás tiše pochrupkává mladý bača. Ráno ve světle pak zjistíme, že jsme spali na bačových oděvěch, na zavšivených vlněných asi nikdy nepraných svetrech, koženkové bundě a několika použitých ponožkách. Raději nepátráme dál.

Ráno dírami v chajdě prostupovalo dovnitř zvědavé slunko.