Rozhovor

 
Surreálný zrzek hlásí.

Hubené nohy a to ostatní - Tom Robbins:
„Krůta ležela na zádech, jak už to mají pečené krůty ve zvyku; byla pokorná, svolná, ochotně nabízela svá prsa ostří porcovacího nože, baculatá stehna jí trčela k nebi sice toporně, avšak jaksi furiantsky, což svádělo k domněnce, že se krůta chystá vyskočit na nohy, které ovšem již neměla, díky čemuž tento náznak působil planým a směšným dojmem a jen dodával aureole, jíž byla krůta obklopena, nádech jakési bláznivé bezbrannosti. Ale i přes tento dojemný ortopedický nedostatek se tahle pečená krůta - či její obří kopie - řítila po dálnici rychlostí sto kilometrů za hodinu a dostala se na zádech rychleji a dál než řada začínajících hereček."

DRUHÁ ZPRÁVA O CESTĚ TAM A ZASE ZPÁTKY
po 20 letech.
Ráno v campingu jsme se rozhodli pro výlet na kole okolo pobřeží, vyjeli jsme směrem na západ. Pomocí chytrého telefonu našel Jerka nejkratší cestu, ale zjevně pro pěší. Místo zaslouženého parádního sjezdu dolů jsme stěhovali kola po šutrovité cestičce, po které se dalo jet jen občas. Nakonec jsme se přece jen u břehu vynořili. Po pravé ruce moře, po levé ruce pole s traktorem, vypadalo jako u nás na Moravě. Jen to, že před traktorem vylétali z řádku racci a řadili se opět za traktor (asi mu pilně vyzobávali, co zasel), svědčilo o tom, že přece jen na Moravě nejsme.

Dojeli jsme do městečka Loguivy, kde se nám zalíbil majáček hned vedle skály, ke které byly přilepené domky. Díky odlivu byl zrovna přístupný suchou nohou.

Městečko je malebné, ještě malebnější je určitě při přílivu, ale to bychom museli čekat 6 hodin a na ten maják bychom se nedostali. Přivázali jsme kola a vylezli na skálu - další místo pro Evu!

Vyfotila jsem si tabuli s názvem městečka blízko kterého jsme spali a jak jsem zjistila, jmenuje se tak i ten záliv, kde je další Evino místo.

Nemohla jsem si to dlouho zapamatovat, bretaňské názvy jsou speciální, není se čeho chytit. Z doby před 20 lety nám utkvěl Plouharnel, ale Ploubazlanec, myslím, vítězí.
V malém místním baru se zahrádkou jsme ochutnali malý pivo, to tmavší je z místních zdrojů.

Bylo dobrý, Francouzi začínají zakládat malý pivovary a piva vaří spíš spodně kvašená.
Vychází to draho, ale ochutnat jsme museli!

Při cestě nazpět jsme viděli místa malebná

i nemalebná. Tady pěstují rajčata ve velkém...
Je tam k vidění spousta živých plotů, stříhaných do nejrůznějších tvarů. Jirka zjistil, že jsou zelený jen na povrchu a takhle to vypadá ve skutečnosti:

Hortensie tam potkáte v nejrůznějších barvách a dokonce i zvláštní druhy.
Přijeli jsme zpět do přístavu a konečně uviděli větší příliv.

Den před tím jsme nastupovali do lodi o nějakých 20m dál a tam, kde jsme byli na procházce u sloupu,
byla všude voda.
Protože jsme byli na večer pozvaní do Rennes k Joële a Pascalovi, sbalili jsme se a jeli, protože příjezd byl naplánován na 19:00. Domlouval nám to Grégoire a nechtěli jsme zklamat pozdním příjezdem.
Přijeli jsme s rezervou, našli jejich dům a protože byl ještě chvíli čas, nechali jsme auto zaparkované na ulici. Rozhodli jsme se ještě pro nákup v Super U na kole - naši přátelé ho doporučují jako nejkvalitnější a přitom cenově přístupný obchod. Jirka si totiž u Grégoira oblíbil mangovou omáčku vinaigre, kterou nám kamarádi servírovali k avokádu a rozhodl se, že ji zakoupíme domů. Asi za 7 min. jsme tam dojeli, omáčku úspěšně koupili a chtěli se vrátit na čas. Nastala ale typická strécovská situace - Jirkovo zadní kolo bylo prázdný. Ani náhradní duše nefungovala, chtělo to větší opravu. A tak strécovská situace musela zůstat taková, jaká byla a valili jsme pěšky. Já ze solidarity a zároveň trochu z obavy, abych se ještě na poslední chvíli někde neztratila. Jsme ale šikovní, zpoždění bylo jen necelých 10 minut!
Joële je herečka, hrála loutkové divadlo a taky kdysi byla v Brně, když se vyměnili s divadlem Radost a hráli u nás, stejně jako Radosťáci v Rennes. Grégoira jsme poznali víc, protože tenkrát bydleli i s jeho maminkou Janine u Jurůjů. Pascala jsem znala jen z mailů, dal nás dohromady Grégoire, protože Pascal je členem zajímavé kapely STPO. Vyměńovali jsme si CD a názory na muziku. Teď jsme se poznali konečně všichni osobně a bylo to moc hezký - jako vždycky, když se potkají spřízněné duše.

Joële připravila skvělou večeři o několika chodech, dokonce i já jsem si tam našla nějaké variace. Např. krevety s avokádem a grepem byly překvapivě dobrý!
Mluvili jsme francouzsky, anglicky, ba i němčina zazněla, pili výborný vínečko a ještě ráno po snídani
došlo na společné foto.

Rozloučili jsme se a vyjeli směrem na západ. Měli jsme od Joële itinerář, co všechno by bylo dobrý v Bretani navštívit, ale nakonec (jako skoro vždycky) jsme dali na náhodu. Našla jsem si na mapě městečko s podivným názvem Huelcoat a Jirka nebyl proti. Je to městečko ve vnitrozemí, s rybníkem, u něj příjemnej camping s potokem za slušný ceny a tak jsme zůstali. Udělali jsme si výlet na kole a objevili i tam turistickou atrakci - Merlinovu cestu, byly tam vidět obrovský balvany.

Vyfotila jsem si plánek, ale dál jsme to nezkoumali.

Spíš jsme koukali na lidi, zavítali i do hospůdky a objeli městečko dokola. V campu bylo příjemně,
v potoce plavali pstruzi a ráno pózovaly labutě.

Počasí začínalo trošku vyhrožovat, zamířili jsme tedy rovnou na sever k moři, vytipovala jsem si městečko Carantec s ostrůvkem, kam by se dalo dojít po suchu za odlivu. Ale trefili jsme liják a zároveň příliv.

Přesně tuto situaci, přístupová cesta byla pod vodou. Nechtělo se nám v dešti jen tak čekat, ale v místním turistickým centru jsem aspoň dostala "jízdní řád" přílivů a odlivů. Milá slečna mě upozornila, že další přístup na ostrůvek bude až další den od 9:00 asi do 13:30. Jeli jsme tedy raději dál po mostě na další poloostrov přes záliv Penze a někde za městečkem Cléder jsme sjeli úplně k pobřeží hledat camping. Bylo jich tam několik a hned v tom prvním se nám to líbilo. Pomalu se vyjasnilo a k moři bylo kousek, cca 50 m.

Příliv pomalu ustupoval a z moře se nořila spousta bizarních šutrů.

Bylo to místo jen na přespání, ale příjemný. Všude, i tam se lidi na sebe usmívali, zdravili se "bonjour" nebo "bonsoir" přesto, že se vůbec neznali.
Ráno, to už byla sobota a bylo potřeba rozmyslet, kam se ještě vydáme na poslední zastávku před odjezdem domů. Zvolili jsme znovu směr na západ, spíš podél pobřeží a zastávku podle citu kdekoliv. Začínalo opět pršet, moc teplo taky nebylo, jen 9°C - tak to měl i Pavel v Norsku...
Zastavili jsme v městečku Plouescat, kde byl pro auta uzavřený střed kvůli trhu, dost rozsáhlýmu. Po zaparkování jsme našli kavárničku a dali si kafíčko. Pořád jsem čekala, že někde potkám konečně místní dědky, od kterých uslyším tu správnou bretonštinu, která prý zaniká a používají ji už jen opravdu staří lidi. Dědci tam byli, chodili tam po ránu na pivko, zdravili se podáním ruky, ale bretonština nezazněla. Možná v náznaku, ale spíš ne.
Jirkovi se moc líbila obrovská střecha uprostřed náměstí, asi místní slavítko.

Dýchá tam na člověka kus historie. Kupodivu trh byl okolo a střecha ten den spíš sloužila lidem, kteří se potřebovali schovat před deštěm.

Lilo vytrvale, zastavili jsme se ještě v jedné kavárničce, abychom trochu oschli a pak už jsme pokračovali
ve výzkumné cestě dál. Když se jede podél pobřeží a je odliv, tak z okna vidíte toto:

zatím, co podle mapy by tam všude měla být voda:

Po cestě nám učarovalo městečko Goulven.

Kousek dál po pobřeží jsme zastavili v Brignogan-Plages, opět při odlivu.

Zase začalo pršet, právě, když jsme na břehu v kavárničce dali přestávku. Chtěli jsme ochutnat místní pivo, ale paní barmance to moc nešlo, ani to pivo nebylo nic moc.
Ještě jsme popojeli kousek a tam jsme našli jedno z nejpěknějších míst poblíž majáku Pointe de Pontusval.

Když jsme přijížděli, líbily se nám domečky, nalepené na balvany.
Maják jsme museli obejít, byl to soukromý pozemek. Už začínal příliv a chtěli jsme se dostat na skály před ním. Podařilo se a tam jsme našli ještě jedno místo pro Evu, kde by se jí určitě líbilo. Bylo to tam docela dramatický, fučelo čím dál silněji a zdálo se, že znovu hrozí bouřka.

Jirkovi dokonce uletěla plátěná taška mezi šutry, ale našel ji.

Maják La phare de Pontusval prý vystavěli proto, že na tom místě jsou často bouře,
vítr naráží na skaliska a kdysi tam ztroskotalo mnoho lodí.

Ještě jsem si vyfotila kapličku, na mapě je uvedená jako Chapelle Pol.
A podle mapy jsme si našli městečko s ulítlým jménem Landéda, kde jsme vyhledali poslední bretaňský camping, kde přespíme.

Vypadalo to tam jako někde na konci světa.
Na kolo tam moc terén nebyl, šli jsme tedy pěšky k moři, které zase mizelo. Viděli jsme zajímavý blázny,
kteří jezdili na surfech a nechali se táhnout drakem. Z dálky to vypadalo jednoduše,
ale musí to být pěkná makačka.

Takhle to vypadá, když moře ustupuje, dá se po tom normálně chodit.

Došli jsme si ještě na ostrůvek, ze kterého toho asi moc za přílivu vidět není a pak jsem ještě sbírala
šneččí ulitky pro vnoučátka do pokladu. To bylo barev...

Ráno jsme ještě šli zkontrolovat bunkry, který tam podle mapy byly na druhé straně od campu a dokonce jsme i malinko zabloudili.

Zvláštní, divoká krajina, pořád se tam něco děje, přílivy a odlivy vytváří napínavý momenty.
Rozloučili jsme se s mořem a pak už okolo přístavu Brest - tomu jsme se ale vyhnuli - jeli směrem domů. Navigace naplánovala cestu přes Belgii, přes 2050 km, chtěli jsme se vyhnout placené dálnici. Jirkovi patří velká poklona, řídil dost často v dešti, v Německu dokonce lilo. Trefili jsme zrovna období přívalových dešťů.
Po úspěšném příjezdu v pondělí 24. 7. ve večerních hodinách, jsem stihla poslat aspoň kratičkou zprávu do prasete. Teď jsem to snad vynahradila.

Dada a spol.