Stillwater Cove Regional Park
(další pokračování z čundru po Kalifornii)

Minule jsme opustili Fort Ross, rusáckou gubernii v Kalifornii, státní památku. Nejprve jsme se posilnili v parádním stylovým obchůdku kafem a přeschlejma kejkama nebo co to bylo a vyrazili dál po naší Coast Highway. Naší další zastávkou se stal národní park, spíš teda parčík, Stillwater Cove Regional Park. Takovej roztomilej kus přírody. Nedomrlé sekvoje, hodně lišejníků, kapradiny, intenzivní vůně čisté přírody a hlavně mraky a mraky bizarních lesních potvůrek, které se pro jistotu tvářily, že jsou jen kusem ´tlejícího dřeva, ale nás, staré kozáky v jinotajích neošálily. Ty potvůrky. Až doma a skoro po dvou letech jsem se od všeználka Googla dozvěděl, že v tomhle parku se natáčel jeden klasickej horor. A to už v roce 1947. Horor se jmenoval The Ghost and Mrs. Muir. Skoro nás napadá, jestli náhodou tahle highway není jen nějakým filmovým trikem po stopách americké filmové historie. Vždyť před pár desítkama mílí to byla vesnička Bodega Bay, kde natáčel Hitchcock svý Ptáky. A kdoví, co nás ještě čeká.

Na příhodném místě zaparkujeme naše fáro z půjčovny, do čutory trošku vody a vyrážíme do lesa pralesa.

Kam se podíváte, skrývá se nějaká potvora. Někdy i dost vyděšená. Třeba zrovna tady se schovává pod pláštíkem falešného, ale opravdu falešného spánku kamenáč želvový.

Ještě před chvilkou tu tančily víly baletky, nešlo jim to, ale když zaslechly naše kroky, ihned sebou práskly na zem jako kusy dřeva a počkaly, až bezpečně zmizíme za další zatáčkou.

Začali jsme být rafinovaní, aby se potvory nemohly skrejvat. Třeba tady jsem pustil dopředu Honzu a Olinu a sám jsem předstíral čůrání za stromem, tak se mi podařilo zahlídnout kulobra kulatýho. Dokonce se mi ho podařilo i vyfotit. Když si toho všiml, funěl vzteky.

Nejčastějším maskováním byla primitivní proměna v hejno větví, akorát barva je prozradila.

Když jsme šli dost potichu, viděli jsme i sprosté výjevy z říše potvor.

Předsunutej hlídkovník zelený.

Tenhle molitanovník nahnědlý se uměl umně proměnit v tvarohovou buchtu s posejpkou.

Vidíte ho, hajzlíka? Toho zajíce vlevo dole, pardon, jsem si to spletl s tím nenajitelným Peroutkovým článkem, vlevo uprostřed. Zajíc ušatý černý.

Před ghostem nosatýmu tančí větvice rozpolcená. Prej spolu mají techtle mechtle a táhnou to spolu. Akorát nevíme co.

Konečně něco úplně normálního, Vobyčejnská kapraď samec.

Honza byl drzej a šel na návštěvu do nory. Nikdo prej nebyl doma.

Prý hryzec, či kdo, se tu vyřádil na stromě a vyhryzal do něho akt rudé squaw.

Pak jsme dorazili k zamrzlýmu jezírku v zimě. Ne, kecám. Je to jen deset centimetrů kůry nějakýho kouzelnýho stromu.

Tenhle kousek kůry je ještě menší. Zkoušel jsem tuhle fotku udělat velikou a je to parádní grafika. Jen si nejsem úplně jistej autorskejma právama. Když tu fotku udělám na velkej kus fotoplátna a budu se pod to drze podpisovat, nedostanu od nějaké mezinárodní OSY po tlamě?

A co když se na mě skutečnej autor těch parádních grafik naštve a pomstí se mi okem za oko, zubem za zub a začne krást moje fotky a bude je publikovat v tom tajemným malým pralese.

Hadicátor ufňukaný.

Chtěl jsem vyfotit, jak si ten slimák dřevěný nese v rukách ten kulatej krásnej šutr, ale zahlídl mě a hned ztvrdnul jako klacek.

Mechoun jednohrbý se už ani nesnažil maskovat, normálně si šel lesem a zpíval si nějakou písničku. ale nerozuměl jsem slovům. Zdálo se mi, že to byla melodie "Šel tudy, měl dudy...!

Podle jistých indícií je prý tohle jakýsi kultůrák, kde se každej pátek pořádá diskoška, která se v rámci utajení na plakátech prezentuje jako "Sobotní čaje s hudbou". Nemohli jsme si to ověřit, bo byl čtvrtek.

Rodinka pařezáčů se slunila ve stínu větvoví.

Borůvkáč falešný se nás snažil obalamutit. Myslel si, že nepoznáme rozdíl od borůvek třeba z Jeseníků, že si ochutnáme a otrávíme se a přestaneme otravovat. To mu nevyšlo, Roušovna se v kytkách vyzná.

Nosálec dřevěnej.

Pasti nastraženy.

Krasavec mlčenlivý se s náma nebavil. A to i přes to, že jsme se dozvěděli, že je všech potvor tiskový mluvčí. Ovčák čtverák.

Honza chvíli objímal stromy, jako kdyby na Vysočině, a přitom se zákeřně snažil zjisti podrobnosti z kouzelnýho lesa. Naslouchal a loudil, ale prd.

Nic se nedozvěděl, tak byl na strom drzej.

Děsně unavená šestnáctinožka šla z šichty domů, siroty po ní zůstaly.

Tohle prase si už zase, zatančilo na ocase.

Šilhavá krasavice, číhala za bukem, kterej se tvářil, že bukem není.

Dopadlo to dobře. Potvory nás z lesa pustily. Hlavně taky proto, že jsme se tam dlouho nezdrželi. Bylo nám prominuto a směli jsme dál.

Napínavá cesta pralesem nás vyhladověla, tak jsme si zašli na blízkou pláž.

A snědli dobroty a vypili docela hnusný, typicky americký kafe.

Blíží se pomaličku večer a protože je to filmově pohádková highway, začala padat i umělá mlha. Inu Hollywood umí kdejakej trik.

A podél tohoto oceánu se ta naše cesta vine. Kupodivu rozeklanost pobřeží se, jak se za chvilku přesvědčíme, projeví i na vinutosti silnice.

Zanecháváme jen stopy v asfaltu a valíme dál. Musíme si přece ještě najít nějaké nocležiště.

Provoz žádnej.

Teda skoro žádnej.

Mocná čarodějná síla filmových triků silnici zkomprimovala do vln podobných těm v oceánu.

I domy podél cesty začínají vypadat tak trošku strašidelně.

Z tajemna se náhle vynoří zděšený motorkář a peláší pryč. My pokračujeme. Přece se nepoděláme, když jsme vydrželi ten potvornej prales.

Bacha řidiči, člověk má přednost. Člověk je to hlavní. Člověk, to zní hrdě.

Olina se na čurpauze tváří jakože klidně, ale nenechte se mýlit. Moc dobře ví, že den ještě není u konce.

Chtěli jsme přespat na Kašparově pláži, ale strašili nás na cedulce nějakým kámošským žralokem. Doslova je tam na ceduli, pozor ať to nespletu, vpravo nahoře, napsáno SHARK CAMO.

Nocleh sice nemáme, ale zato jsme použili jejich hajzlík uprostřed ničeho. I tady bylo umyvadlo a zrcadlo. To víte, Amící jsou děsně čistotní.

Jedeme dál podél lávky nad oceánem.

Rychlost je předepsaná na 45, abychom si mohli hupy vychutnat. Blíží se tma.

A mlha. Honza najde odbočku na jakési kempoviště. V Americe je spousta míst, kde smíte kempovat bez poplatků. Jestli i tohle, kam míříme, bylo bez poplatku, už nevím, ale i v tomhle jsou Američani o mnoho koňských délek před námi. Většinou v táboře nenajdete žádnýho šerifa, jen takovou plechovou bedýnku se škvírou a vedle v obálce obálky, vezmete si jednu a přihlašovací lístek, ten vyplníte, doplníte i poznávací značku auta, ve kterém jste přijeli, vložíte do obálky a do ní přihodíte i příslušný obnos. Ten se dozvíte z nějakého infopapírku napíchnutého na sloupku poblíž bedýnky. Skoro vůbec se tu nepodvádí a bedýnku nikdo neutrhne a nešlohne. Jo a přestože tam nikoho neuvidíte, tak někdo stále doplňuje hajzlpapíry na hajzlech a umejvá je. Ne, že by voněly, jsou to přece jenom hajzly suché a ty smrdí i v Americe. No fakt, věřte mi, byl jsem tam.

A jsme zde. To naše nocležiště je na louce blízko útesů. Útesů tak zákeřných, že klidně šlohnou kus asfaltové silnice, sežerou ho a tak vidíme konečně silnici, která vede odněkud nikam. Okraj konce je zubatě ostrej. ale o tom až v příštím pokračování.


Protože si rád věci ověřuju, našel jsem si ten film a jen tak levým okem jsem si ho přehrál. Není to horor. Ano, jsou tam místa podobná těm, která jsme navštívili i my na našem tripu. Ba dokonce se ve filmu objevuje stejně potrhlej pocit z toho místa, protože třeba hnedka na začátku filmu se budoucí majitelka vily ptá realitního makléře na název škaredýho stromu za oknem a on jí odpovídá, že to je strom opičí zmatenosti. Je to jasný, to místo je trochu zakletý dodnes.

p.s. Jestli jste tu hovadinu dočetli až sem, tak fakt smekám klobouk. Dr.

podpis



Roušovna se nechává ráda inspirovat Klukama v akci. Včera prý dělali jakousi rybu na páře a k tomu zelenou zeleninu s rajčatovou omáčkou. Takže k obědu dnes udělala žampiony vevnitř s pórkem a brambory. Klučičími recepty se prý neřídí fanaticky přesně. Jak sama říká: "Buď nejsou ingredience nebo čas." 



Doktorka Klímová, šéfka Aktipu, firmy, která umí vykadit rakovinu:
"Směšujeme dvě věci... To jsou tři otázky najednou..."


Milí přátelé, milé děti,

posíláme Vám v příloze pozvání mezi nás do haluzické doliny na tradiční letní dětský pobyt Haluzické Radovánky.
Prosíme o šíření všemi cestami a směry, mezi děti, které mají rády svobodu.
Děkujeme.

POZOR!!!
Autorkám Živého prince hoří za patama! Na Hithitu jim zbývají pouhé dva dny a pár hodin!
https://www.hithit.com/cs/project/4557/pohadky-s-recepty-zivy-princ
Doufají v zázrak, ale jsou teprve na 65%... Pokud se částku vybrat nepodaří, skončí celá akce tím, že se doposud vybrané peníze vrátí k podporovatelům a bude s vydáváním knížky po ftákách.
Fandíme jim a proto vysílám naléhavou prosbu: máte-li děti, sourozence, vnoučátka a nebo rádi zkoušíte jiné recepty, koukněte aspoň na odkaz. Může to být krásný a netradiční dárek! A pokud odkaz pošlete i svým přátelům, podpoříte zajímavou a krásnou akci.

 

NA BRNĚNSKÉM VÝSTAVIŠTI PRÁVĚ

probíhá festival RE:PUBLICA. Zatím jsme se tam vyskytli jen jednou jako účinkující v pavilonu Morava se sedmi statečnými studenty prvního ročníku.


V pavilonu má sídlo Knihovna Jiřího Mahena a je tam spousta zajímavostí k vidění.
O sedmi statečných píšu proto, že tři jejich spolužáci měli jiné nevyhnutelné povinnosti a to už je pak na ansámblovém zpěvu znát. Každý musí být ve větším měřítku sám za sebe a neztratit glanc, jak kdysi s oblibou říkával jeden starý herec v legendárním brněnském Divadle bří Mrštíků.

Jirka připravil zvuk a pak už se jen čekalo, až přijdou návštěvníci.

Na to, že bylo brzy odpoledne, se jich sešlo docela dost, asi dvacet a tak jsme nehráli přesilovku. A prvňáci i Jirka mají pochvalu!
Navštívit festival docela doporučujeme, je tam spousta zajímavých koncertů, veškeré akce dostupné zdarma a mám pocit, jestli zrovna to není příčinou docela malého zájmu lidu...

FESTIVAL DIVADELNÍ SVĚT

v Brně je teď hodně probírán ze všech stran v médiích. O kontroverzním představení píše a hovoří spousta lidí, ale málokdo z kritiků onu inscenaci režiséra Frljiče opravdu viděl, z toho je potřeba vycházet. Připadne mně v té záplavě nejzajímavější článek Jiřího Justa, ten u toho byl osobně.

Rádio Jerevan o brněnském skandálu.
„Jsou to perverzity, zakažte to, hanba vám! Ať to ale ti úchylové nedělají za  prachy nás daňových poplatníků!“ (Komunistický cenzor Miroslav Sládek, Brno, 26.5.) „Ať si hrají, co chtějí. Ale za své.“ (Roman Joch, LN 31.5.) Ve slabomyslnou hru na tichou poštu se pomalu mění referování i „seriózních“ českých médií o nedávném představení Naše násilí, vaše násilí v Brně. Takovou přehlídku neinformovaných blábolů a nesmyslů na běžícím pásu, vydávaných za „analýzy“, už jsem hodně dlouho nečetl a neposlouchal. I lidé jinak soudní a své věci znalí dlouhé minuty na ČR Plus mudrují o hře, kterou nikdy neviděli, neslyšeli, nečetli a pronášejí dalekosáhlé soudy o představení, jež znají sotva z doslechu, tedy na základě informací z druhé, třetí ruky: nedovedu si představit, že bych tak „zasvěceně“ jako profesor Hlaváč ve čtvrtek 31.května na ČRO Plus poučoval posluchače veřejnoprávního rozhlasu o některé jeho nahrávce na základě poslechu jednoho jediného taktu! Centrální média si vůbec dávají záležet, aby brněnskou událost přednostně propírali pokud možno lidé, kteří při ní nebyli (v LN s čestnou výjimkou Jany Machalické – oproti více než desítce opačných příkladů tamtéž). Lidé, kteří z celé Frljičovy inscenace znají a donekonečna opakují jen to, že tam „Ježíš znásilňuje muslimku“ (jako by to bylo její hlavní téma)! Maximálně jeden od druhého ještě bulvárně opisuje, že si herečka vytahuje z rozkroku vlajku. Ti všichni znají z nepřímých zdrojů, když budu hodně velkorysý, maximálně šedesátinu inkriminované inscenace. To jim ovšem nebrání v suverénních „analýzách“ a soudech o tom, co si zasluhuje a co nezasluhuje dotaci, co je už „za“ a co ještě „před“ hranicí atd. Závidím Michalu Žantovskému odvahu, s níž srovná divadelní představení, které nikdy neviděl a zná z něj zprostředkovaně jednu šedesátinu, s karikaturou proroka Mohameda z Charlie Hebdo, kterou viděl celý svět. A na základě tohoto srovnání pak obviní z „intelektuálního pokrytectví“ někoho, kdo na rozdíl od něho se s inkriminovaným opusem přece jen seznámil se záznamu (Tomáš Halík). Jiný rozumbrada (Roman Joch) žádá představení, o němž nemá ponětí, rovnou odejmout dotace, aniž by se obtěžoval zjistit, že dotace dostal brněnský festival jako celek, z něhož těžko vyloupnout a neproplatit jedno dvě představení, a že vlastně žádá zrušení festivalu jako takového. A domnívá se, navzdory nejprve zvukové a poté fyzické okupaci prostoru skupinou násilníků, že „hra byla odehrána sice s menšími turbulencemi, ale bez násilí...Co by v mnoha zemích dali za tak kultivovaný protest!“. A to nemluvím o tom, že i ti poctivější z referujících „nediváků“, kteří, než sedli k počítači, opus aspoň zhlédli ze záznamu, vlastně viděli jiné divadlo, než jaké proběhlo v Brně. Původní poměrně primitivní, proti(západo)evropské agitační vyznění o našich zločinech na čtyřech milionech obětí globálního kapitalismu, brněnští „Slušní lidé“ a jejich skrytí „křesťanští“ příznivci v hledišti změnili k nepoznání. Seděl jsem bohužel mezi nimi. A sledoval (takto autentické „fašisty v akci“ jsem viděl v životě poprvé), že ti i oni tajně propašovali do hlediště fotbalové píšťalky, na daný povel se zvedli a spustili cca desetiminutové akustické peklo, z něhož mám dodnes bolestivě zalehlé pravé ucho a soused po pravici si podle vlastní diagnózy odnesl možná následky trvalejšího rázu. Od té chvíle divadlo změnilo téma. Prvoplánová agitka o hrůzách kapitalismu a zločinné Evropě se změnila ve tříhodinovou hru = bitvu o lidskou svobodu, o samotnou svobodu umění, o holou možnost svobodně se vyslovit k nevábnému okolnímu světu formou uměleckého obrazu – nikoli formou znemožnit druhému veřejný projev. Proti tomuto reálně probíhajícímu, surovému střetu byla poměrně křehká, minutová scéna závěrečného „znásilnění“ a vzápětí něžného, láskyplného – ano, křesťansky odpouštivého, ba „mariánského“ - muslimčina pohlazení a políbení „Ježíše“ po všech těch výkřicích a mordech scénou osvobodivou, stvrzenou ještě vyznáním lásky bez ohledu na víru. Že zrovna při ní začaly zhruba dvě řady převážně žen – zfanatizovaných patrně předchozí masáží „slušných“ fotbalových svalovců – hlasitě rušit představení sborově mumlanými „zdrávasy“ a výkřiky „Neurážejte Krista Pána!“ - to jsem považoval za smutné nedorozumění. Stejně jako to, že policie nechala všechny ty militantní klerofašisty (ano, tato kategorie už i u nás, nejen v Polsku, reálně existuje) po cca ¾ hodinu trestuhodně beztrestně řádit. Byla prý jako na fotbale připravena zasáhnout až při fyzických atacích. Jenže na fotbale by v případě, že fotbaloví hooligans „jenom“ obsadí násilně hrací plochu a znemožní hru, také nezasahovali? Závěrem Rádio Jerevan: „Skupina dvou desítek svalovců v modrých trikách nakráčela na jeviště a přerušila nejednoznačně přijímanou hru, v níž Ježíš znásilňuje muslimku. Řada diváků je za to přímo na místě vypískala.“ (Tomáš Tománek, LN 31.5.) Realita: Není pravda, že svalovci nakráčeli na jeviště kvůli inkriminované scéně, nýbrž je pravda, že svalovci nakráčeli už zhruba hodinu předtím kvůli jiné scéně, kdy se několik hetero- i homo- párů svléklo a začalo se láskyplně objímat. Není dále pravda, že „řada diváků přímo na místě vypískávala svalovce“, nýbrž je pravda, že přesně naopak svalovci spolu s desítkami „pokojných“ nesvalovců vypískávali dlouhé minuty propašovanými píšťalkami herce a znemožňovali protiprávně představení. Dělali přesně totéž, co čeští náckové v půli dvacátých let na Národním na Bergově Vojckovi a po deseti letech v Osvobozeném na Katu a bláznu. A není pravda, že hra byla až do brutálního přerušení přijímána „nejednoznačně“, nýbrž je pravda, že byla přijímána s až překvapivě jednoznačnými sympatiemi, stupňovanými po odvedení výtržníků policií. To konstatuji věcně a bez emocí, ve mně samotném by pouhá inscenace bez oněch výtržníků svou ideologičností sotva nějakou hlubší emoci vyvolala. Ale jsem rád že jsem ji viděl a na festival patřila.
(Vladimír Just)

My jsme navštívili jediné představení a to Dead Town bratrů Formanů. To byla taková síla, že doporučuju všem, kteří mají možnost se na ně jít podívat, ať neváhají, je to nádhera. Pohyb, živá muzika, dynamika - všechno do sebe zapadá a funguje neuvěřitelně dokonale, iluze, vtip... Bylo tam vedro, ale na to jsme rychle zapomněli a bavili se jako malý děti.
Poslední květnový den jsem musela kvůli jednomu podpisu (které zapomněl...) na kole až do Žabin a tak jsem aspoň viděla, jak se balí jejich "bouda".

 


Prý se to vejde do tří kamionů a jeden z nich řídí sám Petr Forman, to mně prozradil jeden z muzikantů. A pozor, míří na Plzeň!!! Nenechte si je ujít, než zmizí zase do světa:
http://www.deadtown.cz/praha
Pozor, že v odkazu je nejdřív program na rok 2017, je potřeba sjet níž, Plzeň mají v plánu 12. a 13. 6, pak 15. - 17. 6 a hotovo. Problesklo sice něco o Praze, ale to zatím nikde nevidím..

NA SVÁTEK DĚTÍ JSME HLÍDALI

Vincenta a Jerka vymyslel, že ho sveze na dvojkole.


Trochu jsem trnula, že z toho budou přinejmenším odřený kolena, ale Vincent to zvládl s óbrovskó siló. Bezpečnou sedačku odmítl, že by pak vypadal jako malý děcko! A tak zabral moje místo a já jsem fotila.


V sobotu si s Jirkou zahráli na bicí a pak jsme šli do hospody na oběd.


Nakreslil nám tam kluka, kterej je kouzelník a proto je modrej. A nejkouzelnější je právě ten klobouk.
V neděli jsme hlídali pro změnu Jona a Ninu v Jundrově, ale tam jsem toho moc nenafotila.

Než člověk vybalí foťák, tak už jsou v čudu.

NEZAPOMEŇTE

zítra (v úterý) na koncerty v mnoha městech na podporu Několika chvilek pro demokracii!

Dada a spol.