prase44/2019

VELKÉ PŘEPADENÍ
(BRNA)

Konec října je lehce hektickej. Navštívili jsme Brno v sestavě dosti silné. A dneska už Honza, tedy v pondělí, odjel na pár dní do Zurichu za kamarádama z Gogole a taky, aby si zalozili po horách a pak se vrací zpátky do Ameriky. Olina a já odlítáme na pár dní do Barcelony, abychom se naučili, jak se správně demonstruje. O cestě do Barcelony určitě na praseti napíšeme, když nás nepřerazí policejní obušek nebo cihla, ale protože by na to nebyl za čerstva čas, bude v praseti č. 45 první díl z cesty po Peru z pera pilného korespondenta a cestovatele Honzy Kurky. Těšte se. Povídání bude vícedílné.
V tomhle vydání podáváme obrazovou reportáž z té brněnské invaze.

Do Brna jsme dojeli neočekávaně na minutu přesně a dorazili za Danou. První část nebrněnské armády je na místě. Přivítaly nás děti od Evičky. Nina, Teodor a Oťas.

Dostali jsme najíst. Na to Dana hodně dbá a vždycky se u ní máme jak prasata v žitě.

Pak jsme chvilku kecali a Oťas s Teodorem si prohlíželi zvířátka, která ještě stále na téhle planetě nevyhynula.

Když nejmenší sekce odjela domů, vzpomněli si Honza s Jirkou, že jako malí zkoumali všecko pod mikroskopem. Historická náhoda zapříčinila, že mikroskop byl zrovna u Dany, tak ho oživili a zkoumali mrkev.

Když jsem byl malej kluk, sehnala mi máma ze své školy vyřazenej krásnej mosaznej mikroskop a já se stal na jistou dobu svýho života vědcem - biologem. Když pak naši kluci dorostli do podobnýho věku, objevili mikroskop taky a taky se z nich stali vědci, pak mikroskop putoval po rodinných příslušnících podle toho, kdo z dětí se dostal do věku mladého biologa. Pak to přestalo a poslední místo bylo jako na zavolanou u Dany.

V sobotu ráno jedeme za dědou a Jiřinkou. Nejsme na to tentokrát sami, máme armádu nenažranejch, hlavně Honzu, kterej po pětiměsÍčním putování po horách a pouštěmi přijel z Ameriky do Česka tak vyhladovělej, že vlastně ani nic jinýho nedělal, než žral. Tušili jsme, že tentokrát to bude rovnocenný souboj.

Ještě k Maškům pro kytku. To se musí. Kytku kupujeme hlavně proto, aby nám mohla Jiřinka vynadat, že zbytečně utrácíme. Ale podle výzdoby květinářství nám dochází, že budou asi Dušičky.

Jíťa se v zahradnictví ztratila, protože je trochu jako Olina a mezi kytkama je prostě není možné ukočírovat.

Jedeme šalinou za dědou.

Lužánky jsou jako vždycky poutavě nostalgicky krásné. Pro mě obzvlášť, protože tu jsem vlastně poprvé uběhl svůj pseudomaraton po operaci kolena. Ale i pro holky je to místo magické. Za totáče a holek mládí to bylo místo s největším výskytem úchyláků v Brně a snad i v jihomoravským kraji. Kdoví, jestli ne v celé republice. Bylo jich víc než křoví.

Dnes jsou Lužánky velmi opečovávaný park a křoví jsou přehledná a průhledná. Ráj úchylů už tu asi není.

Honzu děda s Jiřinkou neviděli už dost dlouho, tak mají všichni radost a hodně si co povídat.

Pak dorazila i Helča - posila z Kladna. Naše sekce byla komplet. Honza furt jedl a jedl, takže dobroty na tácíčkách mizely, Jiřinka měla radost a myslela si, že tentokrát se neupejpáme a jíme tak, jak si ona představuje, jenže... My jsme jen zbaběle využívali toho Honzova syndromu, kterej se v něm objevil po těch pěti měsících v přírodě, po těch 4250 kilometrech od května do konce září. Nějak to nedokáže zatím zastavit a žere a žere.

Společné foto vzniklo relativně nenápadně, protože Honza dědovi a Jiřince, ale i nám ukazoval fotky z té dlouhé poutě. Stačilo jen nenápadně zmáčknout kostičku s modrým zubem.

Po drsným obědě se Jirka s Honzou rozvalili na gauči a začali si povídat o Velké Fermatově větě a o Fourierově transformaci. Při diskuzi sice Honza nežral, ale zase mu vyhládlo natolik, že pak stejně žral. Když jejich debatu slyšela Jíťa, prohlásila, že jde do kuchyně povídat si s holkama (Jiřinka s Roušovnou) o pleťových krémech. A děda z matematické debaty usnul. Přiznám se, že jsem na ně byl hodně pyšnej. Na to o čem si povídají a že je to zajímá.

Návštěva skončila a my se pomalu šineme domů. V Brně rostou břízy na střechách. Brno.

U Dany se kluci zase pustili do zkoumání hub, snažili se Danu donutit, aby si vzpomněla na nejškaredější houbu, o které mluvila. Nebylo to jednoduchý, ale nakonec se všichni shodli, že jde o nějakýho šiškovce nebo tak nějak.

Večer musel Honza znova, ale pro jinou sestavu, udělat přednášku o té jejich pouti od Mexika ke Kanadě.

V noci ze soboty na neděli se změnil čas na správnej, což je sice věc, která mě nechává v klidu a vůbec mi nevadí, na rozdíl od mnoha jiných obyvatel, akorát ty první dny na to moje tělo sere a probouzí se o hodinu dřív, neboli úplně stejně, vztaženo k času letnímu. Jedinou blbou věcí je, že je pak brzo tma a odpoledne jít běhat, znamená s čelovkou.

Dnes máme další návštěvu před sebou. Jdeme na oběd za Alenou a Milanem.

I v Brně je podzim.

Pro jistotu jdeme pěšky, abychom si udělali dostatek místa na oběd.

Teda jen my, Honza má v břichu místa dost. Je to momentálně spíš černá díra než člověčí organismus.

Cesta pěšky za Alenou je lehce minimalistická, protože mlha.

Po obědě se jdeme projít, protože jen žrát a nehejbat se je nebezpečný. Brněnská čtvrť Lesná nás z Prahy uctivě vítá.

Starou ikonickou místní hospodu trošku předělali, což kdekomu z pamětníků vadí, ale mně to stejně připadá vtipný. Kdysi jsem tu byl s mámou, vyvezl jsem ji na invalitdním vozíku značky JAZZ, koupil jí džus s brčkem a zatímco se tak trochu zhroucená do sebe pokoušela brčkem cucat pitíčko, četl jsem jí nahlas z Respektu o mexickejch indiánech Tarahumarech, kteří pro radost běhají 80kilometrové tratě ve srandovních sandálech z pneumatik. Bylo to až Hrabalovsky poetické.

Alena bydlí ve čtvrti Diviška. Většina domečků je krásně upravená a předělaná, přesto si některé uličky zachovaly ráz chudé dělnické čtvrti.

Blíží se doba odjezdu zpátky domů. Cesta na nádraží voní a je hezká.

Loučíme se s tebou Brno, zase jsme ten útok jídlem přežili. Díky Honzo, díky všichni ostatní, byl to víkend velmi výživnej. A hezkej.