Nejen Hluboká
(ale i pokus o ultrapůlmaraton)

Uplynulej týden byl plnej projektů. Abych to trošku vysvětlil, Roušovna pojmenovala svoje aktivity, které roky odkládala, projekty. A kromě opravdu hodně zašedlých činností do projektů zahrnuje i nápady velmi současné. Jedním z nich byla návštěva Hluboké nad Vltavou, kde se odehrává výstava ruské avantgardy. Podařilo se jí bez problémů přemluvit i Helču.

Vltava pod Hlubokou.

Vyráželi jsme docela brzo ráno rychlíkem s poetickým názvem Jižní expres. Cesta byla poněkud krkolomná, protože Český dráhy se pomaličku pod vedením superultraministra Havlíčka a s jistou nadějí, že ve volbách se zase všecko posere, do dob socialistickejch, kdy nikdy žádnej vlak na čas nejel. Ani náš Jižní expres se nepohyboval slibovanou rychlostí. Dobrosrdečný průvodčí nám poradil, ať s ním jedeme až do Veselí nad Lužnicí a tam přesedneme na něco jinýho, ale nakonec to bylo úplně jinak. Přesto se nám podařilo vystoupit z náhradního autobusu v Hluboké kdesi v Zámostí. Mapy v mobilu slibujou, že za skoro 4 kiláky budeme u zámku.

Výstavu máme objednanou přes internet na pravé poledne, tak trochu natahujem krok, ale pak, až na místě, zjistíme, že to je stejně putna.

Neogotickej klenot české zámecké architektury. Olina, protože je projektant akce a ještě se ráda ptá, jde zjistit podrobnosti. Prej můžeme jít kdykoliv a ne přesně ve 12.

Helena se nedívá na obraz Milana Knížáka. Cena vstupenky zaručuje, že se tu můžete podívat na všecky výstavy, co tu zrovna jsou. Proto začínáme milou instalací "UMĚNÍ, SPLÍN A SMÍCH TVÁŘÍ V TVÁŘ ABSURDITĚ". Výstava je tvořená víc než třicítkou známých až veleznámých umělců. Včetně našeho oblíbeného Kurta Gebauera

Roušovna štěká na vlčáka Milana Kunce.

Kurt Gebauer

A ještě jeden Kurt. Správnej směr.

Roušovna, Kurtova běžící holka a letmé doteky.

Moc hezky pojatá instalace.

Ale naše původní idea jsou ti ruští avantgardisté.

Výstava je docela komorní, je tu 36 obrazů. Malevič, ač hlavní poutadlo, je tu jen jeden.
Obraz Naděždy Udalcové - Kuchyň připomíná Roušovně naši kuchyň. Stejnej chaos.

Fauvismus, kubismus, kubofuturismus, neoprimitivismus, rayonismus, supermatismus a konstruktivismus.

Když vyjdete z ruské avantgardy, obklíčí vás brutální obrazy Lubomíra Typlta. KOLO II.

Mobilizace v medu.

Nad vším kraluje Roušovna.

Japonky ve větru

U oftalmologa.

Veslař - hypochondr.

Vstupní skleník seskládanej z asi 9 fotek.

Na ruský avantgardisty byste si měli pospíšit. Výstava končí v srpnu. Teda jestli neseriozně nekecám.

ultrapůlamraton...

V neděli odjela Roušovna na lázeňskej pobyt do Luhačovic. Dejchat vyhlášenej zdravotnickej vzduch a chlastat smradlavou vodu. Rozhodl jsem se, že s ní pojedu vlakem do Kolína, kde vystoupím a poběžím někam. Ale všecko bylo neskutečně dobrodružný, protože, jak jsem již psal na začátku, ČD trénujou na socialsmus pod vedením velkýho a zkušenýho komouše Andyho, když teda vyhrajou na podzim volby, takže zpoždění jako kráva. A to u většiny vlaků, co měly zastavit v Libni. Vlastně se stále z rozhlasu ozývalo jen "Vážení cestující, omlouváme se..." Jen jeden vlak za celou tu dobu jel včas. Asi omylem. Ten náš nakonec nasbíral 58 minut, aniž by vyjel, ale byl zakletej, protože ani apka Můj vlak nedokázala prozradit zpoždění a zaprdla se na dvaceti minutách. Poloha vlaku byla naposledy zjištěná na Smíchově, odkud měl startovat. Náš vlak dokonce přestali omluvně hlásit. Jakoby neměl vůbec jet. Roušovna se šla zeptat trochu přinasraně baby v pokladně, ta moudře čučela do monitoru, vypadala jako čínskej pudl před elektromobilem a pak pomalu a nezřetelně prohlásila: "Asi právě vjíždí na nádraží v Libni." Vyrazili jsme rychle zpátky na nástupiště č. 3. Už v půli schodů byl vidět stojící vlak. Dveře zavřený, nápis na displeji hlásil, že je to náš vlak. Začal se pohybovat, zmáčknu knoflík dveří a ty se ochotně otevřely. Další havlíčkobordel. Olinu jsem nekompromisním příkazem donutil nastoupit. Vlak sice výhružně troubil, ale nastoupil jsem taky. Dveře jsem musel zavřít ručně, jinak by po cestě vypadávali cestující. Valašskej expres pomalu opustil nádraží v Libni. Docela adráč. Olina z toho byla až do Kolína vykolejená. Vystoupil jsem v Kolíně a zamával jí do okna. Šel jsem si najít nástupní trasu svýho běhu.

Kolín je žlutomodrá moderna, asi kolínská avantgarda. Někdo mi volá. Roušovna. Prej mě chce ještě víc pobavit. Kupovali jsme si totiž jízdenku každej přes svou apku ve svým telefonu, protože jsme jeli každej jinam. A měli jsme místenky naproti sobě. Jenže paní průvodčí Olinin lístek ani místenku v systému nenašla. Dlouho to spolu řešily, až zjistila, že Olina si koupila lístek až na pondělí. Dovolila jí lístek vrátit (protože to bylo o hodně víc než 15 minut před odjezdem, a koupit si novej lístek. Všecko dopadlo dobře. Olina se ten den do Luhačovic dostala.

Začátek běžení nic moc, chodníky, asfalty, ulice. Pak už lepší, Ve Starým Kolíně musím podběhnout trať. Asi tu už někdo běžel přede mnou a nebylo mu nejlíp.

Chtěl bych se při běhu cítit takto, ale mý pokovidový plíce mi v tom brání.

Konec Starýho Kolína.

Pěšinky mě zavedou až ke břehům Labe.

Tříděnej odpad.

Nořím se do hustýho lesa. Mimo les je docela vedro.

Ale stojí to za to.

Míjím se s běžící holku s dlouhým copem. Málem jsem na ni šlápl a musel jsem se kvůli fotce vracet. Že by se jí inspiroval Kurt Gebauer?

Počasí nádherný. Střídám něco podobný běhu s regulérní chůzí a kochám se.

Začíná mě tenhle způsob běhu podezřele bavit. Že by stáří?

Dovnitř nejdu, nerad bych, aby mi tam někdo setnul hlavu.

Labe je klidné a až hrobově tiché.

No jo, už se nedivím, na cestě poblíž vody se odehrává tragédie spojená s cateringem.

V Hluboké měl Typlt několik obrazů pojmenovaných Pojídači kukuřice. Ale tady tahle k žrádlu není, je krmná.

Podél Labe je běžení parádní. Není to můj první běh podél té velké české řeky. Často mě provází, když běžím za Zuzkou, Honzou a Boříkem do Lysé taky nad Labem na králíka po dijonsku.

Dnes jsem zatím nepotkal jedinýho běžce, což je s podivem, protože v týhle zemi se s běžci protrhl pytel. Ale dneska ani ťuk. Zato je podél řeky mraky přívěsů, stanů a bydlíků. Vesměs jde o němé rybáře, kteří tupě sedí na židličkách a pozorujou mrtvej splávek. Filosofové řek. Nezávidím jim, ani se nevysmívám, je to pro mě činnost, kterou bych asi nerozdejchal. Na rybáře jsem příliš rtuťovitej dědek.

Vichřice tu napáchala docela paseku. Některá místa vypadají jako obludné pasti nastražené na opuštěné běžce. Jsem ve střehu.

Lesem se mi někdy stezka ztratí, ale chytrej telefon umí prozradit pozici a zběžným koukem se dá určit směr, kde bych narazil zase na nějakou jinou pěšinku. Nepotřeboval jsem. Labe vše jistí.

Chcípl tady pes, parádní ticho a klid. Cejtím vyflusanou blaženost. Možná kvůli tomuto pocitu rád běhávám.

Pod tunelem se mi sprejer snaží namluvit, že jsem král. Necejtím se tak.

Kdyby ten usměvavej zemědělec jel směrem opačným, asi bych si ho stopl a pokecali bysme o výnosech a dotacích pro malorolníky.

Uniká mi, proč zemědělci nesklízí, když je hezky, teplo a neprší a uzráto.

Nenápadná samolepka mi prozrazuje, že můj směr je pořád správnej, protože mým cílem totiž je KOLO BISTRO v Kobylnici.

Hlavním lákadlem je dobrý pivo a utopenec, to mě popohání.

Kolik stojí kilo hrušek, když jedna stojí v širém poli. Já vím, že to je jabloň, jen jsem chtěl bejt vtipnej.

Fotografickej oříšek. Na louce poletuje spousta motejlů. Protože my tu chceme motýle a včele. Každej motýl se tu chová normálně, najde kytku, sedne, cucá, letí dál. Ale těchhle šest bělásků zelnejch vytvořilo družstvo a předvádělo neuvěřitelný akvabely, teda přesněji aerobely. Zážitek fakt velikej. Ale byli daleko, fotil jsem je dvoustovkou na osmisetinu padesát metrů daleko a ještě pak použil ve fotošopu výřez. Fotek hodně, ale většina stála za hovno. Ale jednu sem dám. Třeba to byla motýlí olympiáda.

Očumuju kostel svatýho Prokopa v Záboří, kde jinde než nad Labem.

Naproti kostelu je pěknej vybydlenej barák. Dovnitř nejdu.

Podle nepotvrzenejch zpráv byl postavenej už kolem roku 1080 za vlády knížete Vratislava, nebo dokonce na jeho přímej popud. A asi to i financoval.

Původně románskej, později několikrát přestavěnej tribunovej kostel.

Vstupní portál vznikl kolem roku 1225 a patří k nejvýznamnějším románskejm sochařskejm a stavebním památkám v České republice, je zapsanej na seznamu nemovitejch kulturních památek ČR.

Utajené varování, tady se maká, pardon, pracuje. Maká jen premiér.

Dřevěná zvonice.

Je neděle, tak velký prádlo. My jsme navelko právali v sobotu.

Hostinec u Doležalů je zavřenej. Hmmm.

V lese se potkám s neuvěřitelně tlustým stromem s cedulkou, že je to strom památečnej. Víc o něm nevím.

Vedro významně narůstá. Starej Klaus v růžové košilce zase kecá.

Obilí šustí a kilometry ubývají. Vzhledem k tomu, že se blíží k číslu 26, je mi jasný, že za chvilku jsem u piva.

Jojo, jsem v cíli. Vyzkoušel jsem si, že i po kovidu, když opatrně střídám poklus s chůzí, jsem schopnej dát víc než půlmaraton. Místo toho, abych si dal pokoj, tak mě to popohání k myšlence, zkusit celej maraton. Naposledy jsem běžel 46 kiláků přesně před rokem, tedy před nemocí. A to zrovna Olina taky jela do Luhačovic. Jak se zdá, když jede Roušovna do lázní, musím běžet.

V bistru se o mě naprosto vzorně postarala Markéta. Mají moc dobrý polotmavý pivo Bernard a vynikající utopence. Občerstvení ze mě opatrně sundalo vrstvu únavy. Než dopiju, napadá mě, že bych mohl ještě chvíli běžet, jen tak, jako třešnička na běhacím dortu. Ale to předbíhám, protože ještě nemám dopito a dožranýho utopence.

Příjemná zákoutí, jak se na lumpenkavárníky sluší. Havloidi nevymřeli, je mi tu dobře.Oproti loňsku vnímám, že je tu daleko větší frkot než loni.

Pitíček a dobrot tu mají hodně. Vybere si každej. A dokonce začali i s polívkama. Dneska byla fazolová. Trochu jsem váhal, jestli bych si ji neměl ještě po utopenci dát, ale to by se mi běželo blbě.

Sladkosti, na který vůbec nejsem, jsou barevně krásný.

I slaný dobroty vypadají lákavě.

Platit se dá kartou, no prostě ráj poblíž Labe, Kolína, Kutný Hory....

Tohle tu loni ještě nebylo. Venkovní sezení v provozu.

Mé kroky míří do Záboří, ale jinudy.

Párek s výhružným psem na vodítku. Určitě ne kvůli mně, pane von nic nedělá, ale kvůli tomu, aby jim ho nepřejelo auto. Auta tu jezdí rychle a agresivně. Je dobrý mít se na pozoru.

Zase to hotový obilí.

Nenažraná jabloň.

Nemám, co nabídnout, tak se mě cedule netýká.

Záboří už znám docela dobře. Vím, kde najdu nádraží.

Ještě jednou kostel sv. Prokopa.

Nějakým nedopatřením, asi z nepozornosti, jsem se ocitl na nějakým honosným statku. Majetek tu nehlídá zlej pes, ale hrdej ukokrhanej kohout.

Statek je plnej černejch a červích děr.

Ven jsem se nakonec dostal jednou z děr (červí? černá?) v plotě. Dopadlo to dobře.

Na nádraží jsem docela brzo. "Uběhl" jsem už jen 6 kilometrů a mý tělo, já ne, toho má asi plný vidle.

Lehl jsem si na lavičku opuštěnýho nástupiště a s obavami, že usnu, jsem čekal na vlak.

Ve vlaku nikdo. Domů jsem dorazil s půlhodinovým zpožděním, avšak v pohodě. Během jízdy vlakem ze mě spadla i únava. Začínám vážně dumat o nějakým tom maratonku. Což by mohla být známka toho, že dlouhej kovid se zkracuje. Kromě té mozkové mlhy, ta se mě drží jak hovno košile. Oliny naštěstí taky, tak si nelezeme na nervy. Zjišťuju, že zrovna tenhle následek zákeřný choroby mi vadí nejmíň. Není ostudou bejt blbej. Si myslím.