Přepadla mě nostalgie
(a nedopadla nejlíp)

Na chvilku se přestanu brouzdat americkým archívem a popíšu jedno zdánlivě trpké poznání.
Odkudsi z knihovny se na mě totiž vyvalil černobílej film firmy Kodak. Neexponovanej, protože za ta léta jsem byl navyklej, že exponovanej film je celej zasunutej v kazetě. A podle váhy bylo jasný, že to není jen prázdná kazeta. Tahle nenápadná epizoda rozjela celou sérii dalších dějství. Co s tím filmem? Jak je asi starej? 15 nebo 25 let? Jak asi bude zazávojovanej? Chtěl jsem ho odložit, fakt chtěl, ale napadlo mě vyšťourat ze staré brašny starýho nikona F2, chvíli se s ním mazlit, ale místo abych ho strčil zpátky do tmy, nechal jsem ho venku. Nostalgie zafungovala a já se rozhodl, že ten moc let prošlej film vyfotím a vyvolám.

Zjistil jsem, že v F-dvojce nějakej film ještě je, tak jsem ho docvakal a nasoukal nalezence. Místo abych se těšil, jak si s ním pofotím, obestřela mě divná mlha, kterou se pokusím co nejpřesněji popsat. Nejvíc se tomu pocitu blíží - "co jako mám teda vyfotit?" Venku bylo hnusně, pršelo a foukal vítr, tam bych se vyhnat nedal. Chodil jsem s tím vymazleným železem po bytě a hledal motivy. A nic mě nenadchlo. Fotil jsem tak trochu zbůhdarma a bez velkýho nadšení. Při focení mi hlavou poletovaly myšlenky na to, jak pohodlný je fotit digitálem. Jakoby díky té nulajedničkové technologií se změnil pohled na samotnou tu fotočinnost. Teď mám v ruce analog a hledám motivy. Když se ti válí někde na přístupným místě digitál, nehledáš motivy, chodíš si po svým malým světě a tu tě něco trkne, tu se ti motiv sám podbídne a ty si to JEN vyfotíš. Proces nastartovanej a kvasinky tvorby můžou bobtnat. Něco nenásilnýho tě přimělo si něco vyfotit a ty si s motivem v hlavě pohráváš. I když je to všecko už hotový a v hlavě usazený.

Teď držím eF dvojku, a přemejšlím, mám to vyfotit? Stojí to za to. Zdá se mi, že ten analogovej foťák, kterej se mi vnutil a nabudil mě, mi stojí v cestě. Jsem asi zasažen digitalizací.

Joo, bejvaly doby, kdy se mi nedařilo z barevnýho digitálního jpg vyloupnout černobílou fotku tak, jak jsem byl zvyklej, ale ta doba je už dávno pryč. Dnešní foťáky se svejma RAWama mají tolik užitečných informací, že je můžete s nadšením velkoryse zahazovat a nechávat v obraze jen pár záchytnejch bodů, aby si zbytek dotvořil zlenošelej mozek diváka. Je to dobrodružný i pro tvůrce i pro konzumenta. Analogovej foťák to BW uměl ze své podstaty sám a dost dobře. Stačilo mít ve foťáku jen správnej film a v lednici správnou vývojku.

Vzpomněl jsem si na dávnou historku z Brna. Z dob, kdy jsem si myslel, že se ze mě klube zajímavej novej a dobrej fotograf. Tývole, to byla ale pitomá namyšlenost. Tam na Vrchláku, jak jsme bydleli, jsme měli za souseda starého pana Stroblika. Zajímavej chlápek. Mluvil hlubokým hlasem a protože byl nedoslýchavej, mluvil hodně nahlas. Za mlada se svou sestrou hrával v kinech u němých filmů. Sestra na klavír a on na housle. Jednou na mě zazvonil a dunivým basem, kterej rozechvíval okenní tabulky dveří na společnej balkón, mi podával litrovku staré ucejbrané flašky s nápisem Rodinal. "Vím, že fotíš a bereš to vážně, našel jsem ve sklepě ještě předválečný Rodinal a říkal jsem si, že by se ti mohl hodit. Já už filmy nevyvolávám. Je to sic vývojka již drahně, možná přes 40 let stará, ale je to Bundess, to by mohlo fungovat." Převzal jsem lahev, poděkoval a pan Stroblik zase vplul k sobě do zahulenýho bytu.

Tohle je prosím Roušovna jak sbírá hovna od koně. Vyfocený to je digitálem, ale vraťme se k příběhu nostalgickému. Vývojka pana Stroblika vypadala podezřele. Já sám jsem již několik let zásadně vyvolával vývojkou R-09, což byla podařená kopie té západoněmecká vývojky. Byla levná a nebývala vždy k dostání. Stroblikovu vzácnou archivní vývojku jsem použil na nějaký pokusný film. Moc jsem nevěřil, že bude fungovat. 40 let je moc. Ale fungovala. Na dně flašky cinkala jakási krystalovina a kapalina byla černá a hustá. Předválečnej Rodinal však vyvolával naprosto skvěle. Jen zrno bylo ostřejší a nápadnější. Vývojku jsem vypotřeboval celou. Vydržela mi přes rok.

Další odbočku mám úspěšně za sebou a vracím se do dnešních digitálních časů. Nastrkal jsem do F2 novej starej film a zjistil, že F2, moje dokonalá a naprosto bezchybná a nezničitelná eFdvojka přes svůj Photomic hranol neměří expozici. Ani ťuk. Korunou jsem odšrouboval víčko od baterek. Vevnitř zelenej humus, zcela zkorodovaný hnízdo pro baterky. Obě baterky jsou srostlé hnojem a kontakty vyžrané. Tohle místo můžu odepsat. Dřív bych z toho byl smutnej, ale je mi to podezřele jedno. Jen se mi vybavilo, že to jsou možná ty baterky, který jsem si levně koupil na bazáru v Damašku od na první pohled důvěry nehodnýho obchodníka. Za 15 dinárů.

Tak jo, nostalgie jede podle správnejch not. Prošlej film, vyteklý baterky. Ale co, vždyť přece umím odhadovat expozici s velkou přesností. S leicou jsem odhadoval expozici roky. To už taky není pravda. U každé expozice hluboce pochybuju. Nechápu, jak se mi to mohlo z hlavy vypařit. Další protivnost je, že po každým cvaku zapomenu posunout rychlopáčkou film a další cvak bejvá naprázdno.

Taky pochybnosti o zaostření mě překvapujou. Digitální foťáky mě rozmlsaly a zdegenerovaly. Ostří skvěle a nekompromisně, dokonce poslední modely i samy rozhodujou o tom, jestli v záběru jsou oči a to lidský nebo zvířecí. Nikon Z9 dokonce rozlišuje i typ motorovýho vozidla a nedivil bych se, kdyby ten foťák poznal, jestli fotím tanečníky derviše nebo skokana do vejšky. A já tu s F2 bojuju s pocitem, jestli je ten nehybnej hrnek správně zaostřenej.

Analogová nostalgie dostává další trhliny. Dycky jsem si myslel, že bude hodně dlouho trvat, než snímač dokáže to, co filmy. Samozřejmě, že u velkoformátů to platí i nadále, ale to je velmi okrajová disciplína. S moderním a vlastně s jakýmkoliv digitálním foťákem a dobrým grafickým programem se dá docílit obrovských rozlišení a detailů, na které klasickej film už dávno nedosáhne. Vyfotil jsem digitálně kousek svépravickýho lesa. Je jedno, čím jsem to fotil, ale jen pro zajímavost: fotka je poskládaná z osmnácti 45MPx záběrů. Výsledná velikost po ořezu a překrytí je 2,3 GB. Když jsem si koupil v roce 1998 svůj první digifoťák, dělal obrázky asi 150kB veliký. Objemovej nárůst dat od mé první digitální fotky skoro 1500x. A nebo jsem to blbě spočítal. Závěr? Ve všech směrech a parametrech dostaly filmy dnes už na prdel. A já se ve všem mýlil.

Taky to pohodlíčko při focení. Vidíš slunko z balkónu, hrábneš po foťáku a jen cvakneš, protože jistota, že fotka bude přijatelná, je obrovská. Ale ty máš daleko víc možností. Můžeš třeba vyfotit 9 stejných záběrů s různými expozicemi a ve fotošopu z toho poskládat takzvaný HDR, což je něco, co s analogem nikdo nedokáže. Pravda, jakýsi druh HDR vymyslel před mnoha roky můj oblíbenej Ansel Adams. Ale místo několika různých expozic a následného poskládání používal předběžnou úvahu o expozici, filmu, vývojce, teplotě a době vyvolání a taky druhu papíru a prostě všechny kroky při tvoření fotky si pečlivě promyslel předem, aby docílil obrovské tonality. A věřte, dařilo se mu to skvěle. Byl jsem se na to podívat v Yosemitech v jeho muzeu. Mezi artefakty v muzeu byla i čtvrtka papíru s přípravnejma poznámkama pro budoucí (HDR)fotku. Je to ohromující, ale když víš, jak se při tom nadřel, je to spíš zázrak. Dneska HDR dokáže kdekdo. Na mobilech je to přímo k dispozici jako základní funkce foťáku. Stačí jen kliknout na ikonku.

Dynamika moderních digitálních snímačů už je tak obrovská, že ani to HDR skládání už nebejvá potřeba.

Zopakuju to ještě jednou. Digitální focení strčilo do kapsy focení analogový ve všech, opakuji, ve všech ohledech. Před lety bych to připouštěl nerad, protože jsem patřil k těm zaslepeným, co sice digitálně fotili, ale neuměli si představit, že by analog opustili. Mýlil jsem se a rád to přiznávám.

Nebo třeba toto. Roušovna nadšeně áchá v pokoji a volá na mě: "Dušo, Dušo, to mně musíš vyfotit, to je taková nádhera. Amarylis!" A já z obýváku na ni hýkám, že jestli hned, a ona, že jo. Tak vemu nikona a vyfotím. Ale protože se Roušovně nezdála má rychlost, protože jsem nevyndal hnedka kartu z foťáku a hnedka nezapnul počítač a hnedka to neupravil ve fotošopu a hnedka neposlal na FB, tak si došla pro svýho mobila, vyfotila si to sama a hned i poslala na FB. A zatím v obýváku se válí F2 s do půlky vyfoceným filmem a analogově provokuje. Měl bych dofotit film a večer vyvolat.

Místo abych dofotil film a šel ho vyvolat, beru si digitál a jdu vyfotit další ze stovek balkónovek. Bez HDR.

A pak ještě pokojíček té mé intelektuálky s amarylisem.

Nakonec se mi po mnoha peripetiích a úporným snažení podařilo násilně a bez velkých ideí film dofotit. Bude se vyvolávat. Jenže jsem zjistil, že nemám ustalovač. Takže budu muset do Prahy. To se mi nechce. Sejdu do temné komory, kde jsem už dlouho nebyl a v jednom šuplíku najdu ztvrdlou kostku litrovýho ustalovače. Asi z vlhka a časem. Zabalil jsem ho do mikrotenovýho pytlíku a starýho ručníku a řezbářskou paličkou jsem tvrdou cihličku rozmlátil a rozpustil ve vodě. Aspoň nemusím do Prahy ke Škodovi.

Ještě jednu vývojku mám v lednici u vajíček. Kodaka HC110, která časem zcela vytlačila můj oblíbenej a mnoho let používanej rodinal. Dokonce se mi podařilo najít i vyvolávací tank. Prozřetelně jsem si jeden nechal nahoře v koupelně, ty ostatní tanky se mi válí tam dole v komoře.

Vytočím film z foťáku, beru tank, nůžky a dvě kazety a jdu se zavřít na hajzl. Tohle jsem dělával skoro každej den a vyvolával stovky a stovky filmů. Ale zdegenerovaný prsty najednou vůbec nejsou tak mrštný jako tenkrát. Film se vzpouzí. Pravda, za ty roky je tak strašně zkroucenej do sebe, že se ani nedivím, že to nejde namotat.

Ale nakonec jsem slavně zvítězil a oba filmy nasoukal do tanku. Kazety jsem otvíral otvírákem na pivo, protože ten jsme měli doma jen kvůli filmům. Pivo si kupujeme v plechovkách. Teď jen správně naředit vývojku a dodržet 20°C. Ale zapomněl jsem, jak dlouho vyvolávat. Mám v mobilu úžasnou appku na vyvolávání filmů. Teda nemám, měl jsem, dokonce placenou, ale protože jsem ji dlouho nepotřeboval, odinstaloval jsem ji. Další zdržení. Nainstalovat, zadat parametry a zjistit, že na tuhle kombinaci filmu a vývojky appka není připravená. Tak to nakonec jen odhadnu, protože stejně jde o hovno a žádnej záběr nebyl zásadní. Naopak, věděl jsem s jistotou, že všecky budou stát za hovno. Aplikace se jmenuje Film developer Pro. A je fantastická.

Musím po sobě pořádně uklidit, aby Roušovna nebrblala. Malinké odstřižky filmů, jak jsem zaobloval konečky filmů jsem posbíral skoro všechny. Kovový kazety vyhodil do tříděnýho odpadu a šel míchat vývojku.

Musím připustit, že všecko kolem toho analogovýho tanečku, kterej mi roky tajíval dech, se vypařilo. Nic nezůstalo, jen vopruz. Vyvoláno jest. Ustáleno taky. Zjišťuju, že se mi někam ztratila rychlopračka na filmy. Takže dlouhé nudné šolichání s tankem, výměna vody, půl hodiny voseru. Trochu jaru, najít kolíky, pověsit na šňůru nad vanu. Je to trochu podvyvolaný, ale závoj minimální. Při pohledu na políčka je jasný, že to je všecko na prd.

Vyfoceno analogem

Vyfoceno digitálem.

Balkónovka analogová.

Co mám kurva vyfotit? Kolik je tam kurva ještě políček? Ach jo.

Bordel v kuchyni analogově.

Roušovna sází jalapeňos. Analogově.

Kde se sakra na tom filmu bere tolik prachu? A ještě to je podrápaný. Divný, jak se mi to odcizilo. Dycky jsem si říkal, jak je u analogu skvělý, že není potřeba dávat bacha na prach na snímači. Prach na zrcátku nevadí. Ale teď už mi došlo, že to byl argument pitomej, protože když se ti zasere snímač, je těch pár blbejch míst na stejným místě a dá se to vyřešit ve fotošopu jednoduše. To analogový focení je jinej kalibr. Každá fotka na sobě má jinak umístěnej prach a sračky. A taky se to rádo podrápe. Retušování po naskenování je daleko větší otrava než u digitálu a retušovnání na bromovým papíru je sice uklidňující, ale taky drbárna. Z hajzlu se ozve Roušovna: "Co tady dělají ty odstřižky filmů? Doufám, že už s tím analogovým focením dáš pokoj!" Ona sice řekla, že doufá, že se na to vyseru, ale nechtěl jsem být na praseti sprostej. Zpětně se Olině omlouvám a ohromuje mě její tehdejší tolerance, když jsem takto vyvolával stovky a stovky filmů. Odstřižků jak nasněženo.

A ještě jedno srovnání obou technologií závěrem. Analog to dnešním dnem prohrál na všech frontách. Zůstávají jen dvě vlastnosti, které, dovoluji si tvrdit s naprostou jistotou, zůstanou nepokořeny. Opravdovej analog umí fotit bez baterek a ty nejlepší dokážou fotit bez problémů i při -60°C bez toho, aniž by byly chráněný někde pod bundou. Slavnej Nikon F2, co s ním fotili Američani na měsíci, prý byl podle pana "Nikona" schopnej fotit spolehlivě od +80°C do -120°C. To sice neumím ani potvrdit, ani vyvrátit, ale chce se mi tomu věřit. K obědu Roušovna udělala hluboce zmraženou aljašskou tresku a odstřižky mi odpustila. - Až do modelu D200 jsem analog bral jako vítěze soutěže a cítil jsem se jako zrádce, že s analogem fotím čím dál míň. I jsem to halasně obhajoval trapnou frází, že digitál je proti analogu hovno. Avšak pohodlné. To už pár let neplatí a veřejně se kaju, digitál vyhrál a na analogový focení už definitivně seru! Nebo by mi Roušovna neudělal k obědu tresku.

-poznámka na okraj: Ty fotky z analogu jsem schváleně neretušoval, abych podtrhl to, o čem jsem tu psal.
A nebo to berte jako výmluvu. Záleží jen na vás.

podpis


Helča v Klánovicích trénuje na plesnivým balkoně bojová umění v dospělých bačkorách. (1980)

Jeden ze slavnejch kolem scíplýho psa - kouzelník Žito: „To, že rostou čísla, to jsou zase jenom čísla. S číslíčky se dá velice dobře manipulovat.“

HOSTÉ NA ZEMI V NOVÉM KABÁTKU
Konečně se nám podařilo dát dohromady nové vydání CD krásných písní Jiřího Bulise, které vyšlo už hodně dávno pod názvem Hosté na zemi - v roce 1998. Postupem času zmizelo ze světa, dnes ho dokonce nemají ani někteří z interpretů - někomu je půjčili, založili... A tak se občas vynořila myšlenka, že by nebylo špatné ho vydat znovu. Přemýšleli jsme o tom dlouho, pak jsme zkusili najít veškeré podklady a dali se do toho.
Teď už je celý ten zázrak ve výrobě! Pokud byste o ně měli zájem, klikněte na odkaz a dozvíte se víc.
A budete-li chtít, můžete nás i podpořit.
https://www.donio.cz/cd-jiri-bulis-hoste-na-zemi

Je v něm kus života všech zúčastněných. Po tragické smrti Jirky Bulise začalo postupně vznikat v Hadivadle představení Proklatec v režii Arnošta Goldflama. Noty písní se nedochovaly a tak jsme s Janem Beránkem opisovali z nahrávek, které pořídil na přenosný bateriový magnetofon Uher Report 4200 Stereo na památném soukromém předvánočním večírku u Vlasáků 19. 12. 1982...
To představení jsme hráli moc rádi, lidi na ně chodili i víckrát (mnozí z vás si je ještě snad i pamatují) a tehdy se vynořila myšlenka zaznamenat písničky na CD. Natočili jsme je ve studiu Pivox pod vedením pana Klementa, grafickou stránku řešili Richard Procházka se Štěpánem Rusínem. Bulisova hudba si znovuvydání zaslouží, všechny jeho písně považujeme za "trvalky", čas jim neublížil...

Díky tomu, že i nás přepadl covid, se výroba zdržela a do Ježíška se celý náklad vydat nepodařilo, ale teď už je všechno na dobré cestě!
Prosíme o rozeslání této informace dál mezi přátele a spřízněné duše, budeme moc rádi.
Děkujeme a opatrně se těšíme!
Klementi a spol.


původní verze z roku 1998

V NEDĚLI 27. 2. V 19:00 V TIŠNOVĚ BUDEME MÍT KONCERT
se studenty 4. ročníku, kdo jste blízko, stavte se v kavárně Coffein!
Na programu máme písně Jiřího Bulise a přidáme i něco dalšího z ansámblového repertoáru
(Ježek, Šlitr atd.) Bulise si s námi zahraje na violoncello Dáša Barašová!

PREMIÉRA V DIVADLE NA ORLÍ BYLA POVEDENÁ A MNOZÍ DIVÁCI
naznali, že na Hrad v nitru budou muset zavítat ještě znovu.
Docela jim rozumím, sama v těch textech pořád nacházím další významy, je o čem přemýšlet.
Doporučujeme, hrát se bude ještě párkrát do konce sezóny, než se s námi naši absolventi rozloučí.
Neváhejte, jsou dobří!
http://divadlonaorli.jamu.cz/index.php?a=repertoar-pripravujeme/hrad-v-nitru
Bude mně po nich smutno...

JEŠTĚ VZPOMÍNÁME NA LYŽOVÁNÍ
v Ponte di Legnu a Passo Tonale.


Zažili jsme tam i noční lyžování, ze kterého jsem měla docela nahnáno. Svahy jsou tam prudký...


Ale nakonec mě to překvapilo příjemně a bavilo nečekaně!


Sněhu v okolí moc nebylo, lyžovalo se na umělým - ten pokrok...
Poslední den jsme se v rámci čekání na bus procházeli po městečku.


Dali jsme si pivo, k našemu překvapení tam čepovali Budvar!
Šlo sedět venku, poněvadž topili přímo nad hlavou!
Pak jsme přežili noční jízdu autobusem do Brna, bez té bych se klidně obešla.
Zatímco my jsme na horách čerpali do zásoby sluníčko a vzduch, Pavel točil pro nějakou slovenskou firmu reportáž z Expa v Dubai.


Divnej svět...

Dada a spol.

Již ve čtvrtek 3. března 2022 v Blansku zazní první koncert cyklu Hudba na zámku.
Srdečně Vás zveme na koncert smyčcového kvarteta Indigo Quartet!

Díky partnerství s Muzeem Blanenska a osobnímu vkladu dramaturgyně Evy Kalové letos uvedeme v hudebním salonu zámku v Blansku šest atraktivních koncertů špičkových umělců. Každý koncert v průběhu sezóny je připraven specificky – programem i nástrojovým obsazením, přitom nesleví z kvality hudebního zážitku. Posluchačům bude k dispozici tištěný program s medailonky umělců a představením uváděných skladeb. Navíc se mohou občerstvit v baru naproti salónku před koncertem i o přestávce, kde mohou sdílet s přáteli své zážitky a dojmy.

INDIGO QUARTET
Jan Bělohlávek a Martin Flašar – housle | Martina Himerová – viola | Pavel Borský – violoncello

Kniha Závěť Kryštofa Prevíta, pána z Povidliček a Satelitů

Vyjmenovaná slova jsou ve skutečnosti tajná trpasličí šifra! Kniha odhaluje tajemství největší záhady českého pravopisu. Pomozte nám, prosím, vydat knížku, jejímž cílem je naučit děti zábavnou formou vyjmenovaná slova! Děkujeme.
Autor: Markéta Chaloupková

Milí diváci Divadla ALDENTE,
druhá polovina února znamená možnost zajít za námi do Divadla Barka na představení Káti a Bajaji.
Také to znamená, že se blíží poslední tři reprízy inscenace Zeď - inscenace, v níž autoři a herci s Dovnovým syndromem svébytně interpretují Genesis.
Přijďte nabízené události s námi zažít.

Přátelé zážitků a radosti z nepoznaného,

v letošním roce jsem pro vás naplánovala dva dvoudenní zájezdy k našim sousedům a skorosousedům do Budapešti a Saského Švýcarska.
Provázet vás budu sama, tak se můžete těšit na neotřelé informace podané v zajímavých souvislostech. Mám také ráda různorodost a té budete mít dostatek od památek přes přírodu či lázně až ke gastronomii. Nudou trpět určitě nebudete. Naopak vám chci dopřát i čas na vlastní požitky, tedy bude vám ponechána dostatečná volnost ducha.
Moc se na výlety těším.
Přihlašování je již možné a seznamy se plní.
--
Barbora Pavlišová
Terra incognita
T: 724775396

 

Vážení a milí,
srdečně zvu do Café Práh na svoji blues & gospel půlhodinku vrámci tradičního Open Mic Session
Celý koncert vřele doporučuji vaší pozornosti.

PROGRAM
19:00 Ořešák
19:30 Ondřej Herzán
20:00 Richard Lank
20:30 Blondýna
21:00 Rendez-fou

VSTUPNÉ DOBROVOLNÉ

Další akce, do kterých jsem namočen jako muzikant nebo organizátor:
- pátek 25. únor Brnkání na téma Voda 18.00 Alfa Galerie, Bílovice n. Svitavou (společné muzicírování z promítaného zpěvníku )
- čtvrtek 24.březen Máta a Mošky 19.00 Dvojkoncert v Café Práh
- pátek 25.březen Vít Šujan a Pavel Vorel - Večer tichých písní 19.00 Alfa Galerie, Bílovice n. Svitavou (společné muzicírování z promítaného zpěvníku )
- pátek 8.duben Brnkání 18.00 Alfa Galerie, Bílovice n. Svitavou (společné muzicírování z promítaného zpěvníku )
- pátek 29.duben Nebend a host - Večer tichých písní 19.00 Alfa Galerie, Bílovice n. Svitavou
- sobota 8.říjen 30 let Black Uganda Choir 19.00 Sál Café Práh. Výroční koncert a večírek

--
srdečně zdraví / Best Regards
Richard Lank