Lofoty 2022-4
(KPČ)

Písmena KPČ zjednodušeně v sobě shrnují skoro všechno, co na zájezdě nesouvisí s funěním do kopce nebo příjmem potravy. Jedná se o kulturně-poznávací činnost. Pro někoho nudné nutné zlo, pro jiné vrchol zájezdu. KPČ nabízí i pragmatickou možnost tolerovaného fyzického odpočinku nebo úkryt před deštěm.

Tørrfisk muzeum
S muzeem sušených tresek v městečku Å jsme byli hotovi brzo. Navzdory všem informacím o otvírací době bylo beznadějně closed.

Muzeum z továrny na olej z tresčích jater
Å ovšem disponuje i dalšími dvěma muzei. Jedno z nich má oficiální název ´Cod liver oil factory museum´, což se podle mě dá chápat jako muzeum pojmenované v nadpisu. Provázela nás zde mladá Ukrajinka, její výklad byl zajímavý a angličtina srozumitelná. Jediná fotka, na které jsem jí zpětně mezi ostatními objevil, je naneštěstí rozmazaná. Přes jistou počáteční nechuť ke komentované prohlídce jsem průběžně zcela měnil názor a nakonec děkoval souhře okolností, které nás sem přivedly. Tedy počasí a kulturněji založeným kamarádům.

Začátky rybářského průmyslu před více než stoletím zde nebyly žádná idyla, chudší rybáři přespávali pod převrácenou lodí (tedy samozřejmě na břehu) a nejen z historických fotografií z muzea je zřejmé, že lov místy přecházel v masakr.

Jak jsme se dozvěděli, sezóna lovu a sušení je od ledna do dubna, sušení probíhá díky mrazu a větru. U některých postupů se tresky solí, u jiných ne. Jako produkt jsou sušené tresky prý hodně oblíbené například ve Španělsku a Portugalsku, ale i v Nigérii a západní Africe. Sušení jako způsob konzervace je šetrný k prospěšnému obsahu potravy. Jak je ovšem tento proces zdlouhavý a pracný, tak je podobně nelehký i návrat ze stavu sušeného do stravitelného. Ta sezóna lovení a sušení se týká tresek obecných, které se připlouvají vytřít z Barentsova moře. To jsou tresky migrující, statnější, údajně čipernější, chutnější. Celoročně je možné ulovit tresku stacionární, která je línější a tučnější. Z toho je možné odvodit, jakou že jsme to vylovili a měli k večeři, což nás ovšem nerozhodilo nejen proto, že jsme neměli srovnání. Přestože se sušenými treskami jako vyhledávanou komoditou se obchoduje přes tisíc let a v některých oblastech světa je jídlo z nich považováno za lahůdku, nepociťoval jsem při konzumaci tresčích čipsů ani jídla zvaného bacalao zvláštní nadšení. Asi takhle: termín ´mám žízeň jako sušená treska´ znám odjakživa, bez jídla ze sušené tresky jsem se až do letoška obešel, a nadále to tak nejspíš zůstane.
Muzeum mělo působivou atmosféru, lana, sítě, skleněné bóje v pleteném kabátku, pomůcky (harpuny) k lovu velryb i jejich kosti a mnoho dalšího. Jen strašlivý místní démon s dřevěnými prsty byl trochu dětinský a ta sušená ryba, jak žere nebo dáví jinou sušenou rybu, vypadala trochu strojeně.

Výrobna rybího oleje z tresčích jater, zde používaného univerzálně na všechno možné včetně nátěru domků rorbu, nijak zvlášť nevoní. Stejně jako výrobní postup zahrnující převáření ve dvouplášťových nádobách působí dost odpudivě. Naproti tomu výsledný produkt v podobě čiré olejovité tekutiny, známého zdroje vitamínu D, je dokonce docela chutný. V dalších budovách muzea je fungující stará pekárna nebo i pošta s figurínou zaměstnance, kterého každý druhý příchozí pozdraví, než si všimne jeho skutečného stavu.

Nakonec jsme propršený den strávili příjemně, a hlavně, získali jsme plno nových poznatků, které jsme odjeli probrat do dočasného domova v kolonii rorbu zvené Lilleeid. Ovšem až poté, co jsme navštívíli další objekt právem zahrnovaný do KPČ, tedy jednu ze čtyř solitérních prodejen alkoholu Vinmonopolet na Lofotách umístěnou v nedalekém městě Leknes.

Eggum
Pláž v blízkosti malé obce Eggum nabízí dvě, tedy vlastně tři zajímavosti. První je pozůstatek druhé světové války, radaru, kterým Němci v letech 1943 a 1944 sledovali zásobovací konvoje do Murmansku pro snazší koordinaci jejich napadání.

Druhou je socha, oč nenápadnější co do velikosti, o to zajímavější. Představuje vlastně prostorový patvar, který se z různých směrů pohledu jeví jako hlava mnoha podob. Kdo rozhodl, že jich má být až 16, nevím. Každopádně přechody jsou plynulé, a co je ještě obraz hlavy, a co rozšlápnuté mičudy, je nanejvýš subjektivní věc. Tvůrcem je Švýcar Markus Raetz a dokončil jí v roce 1992. Třetí pozoruhodností je jezero Nedre Heimredalsvatnet nedaleko od pobřeží. Takových jezer je tady mnoho, u tohoto je však tabule s nápisem: „Volné rybářské místo. Je zde tak mnoho ryb, že se neostýchejte pomoci nám udržet množství pstruhů na zdravé úrovni.“ Možná jsem neměl udávat přesnou lokalizaci tohoto loviště, aby se sem nezačaly hrnout davy. Je ovšem otázkou, kolik je ve skutečnosti čtenářů tohoto neseriózního týdeníku, resp. kolik z nich rozumí češtině a zároveň rybaří.

Přes zastávky na dalších zajímavých místech pobřeží jsme směřovali do muzea Vikingů v blízkosti archeologického naleziště Borg. V jednom Zapadákově cestou mě na rozpadajícím se betonovém soklu něčeho, co připomínalo malé pódium, zaujal vybledlý sprejovaný nápis ´VELKOMMEN DEEP PURPLE´. Zřejmě jen zbožné přání fanouška, asi tu koncert neměli, ale za návštěvu nejen toto místo stojí.

Lofotr
V Borgu bylo objeveno velké vikingské obydlí z druhé poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu. V rekonstruovaném objektu s délkou 83 metrů a šířkou 8,5 metru, který je součástí rozlehlého muzea Lofotr, si může návštěvník udělat představu, v jakých podmínkách tehdejší obyvatelé žili. Velká část stavby byla vyčleněna pro hospodářská zvířata.

Co mě mimo jiné zaujalo? Dlouhatánský gobelín s výšivkami připomínajícími výstavku obrázků klientů mateřské školky „U labutí“ ve Slaném, jimiž zdobí čas od času plot u budovy. Jiní vyšití koně, které jsem nevyfotil, za sebou táhnou moderní bydlik na kolečkách.

Dřevořezby v rozverném stylu: chlápek omotán hady hraje nohou na jakousi loutnu; na další pak nevidím jako úplně podstatné, že postava v zelené čapce s úchylným potěšením propíchne chudáka napravo (ostatně Vikingové nebyli nikdy popisováni jako lidumilové), zajímavý je ten detail s únikovým východem. Jen mám obavu, jestli je možné touto cestou třeba při požáru unikat, jestliže u sebe nemám meč. Tak jsme si práci s ním rychle vyzkoušeli. Pro každý případ.

Severská či skandinávská kosmologie. Nesnažím se do tohoto složitého světa proniknout hlouběji, proto jsem si z informačních zdrojů muzea stanovil pro popis limit 12 co možná nejvíc holých vět. Doufám, že mi Vikingové nepřijdou vyčinit.
1. Způsob chápání světa lze pochopit pomocí tří kruhů.
2. Asgard ve středu je domovem bohů a místem "světového stromu" známého jako Yggdrasil.
3. Jako spojnice nebe, země a podsvětí Yggdrasil čerpá vodu ze zdroje zvaného Urdova studna.
4. Midgard obklopující Asgard je domovem lidí.
5. Za Midgardem leží Utgard, zrádné kraje táhnoucí se směrem ven až na okraj světa.
6. Tam sídlí síly chaosu a Jotuni, různorodé seskupení obrů.
7. Lidé v Midgardu žijí v neustálém oboustranném napětí mezi mocnými silami.
8. Daleko mezi mohutnými oceány leží obrovský Had Midgard, stvoření strašlivé, zároveň zásadní pro udržení pořádku ve vikingském světě.
9. Had Midgard drží vesmír pohromadě tím, že se zakousne do vlastního ocasu.
10. Odin, vládce všech bohů, stvořil svět společně se svými bratry.
11. Ragnarok je kosmická katastrofa, rozpad společenského řádu a boj bohů proti jotunským obrům.
12. Po Ragnaroku se však hovoří o novém světě s novými generacemi bohů a novým lidstvem.
Originální zobrazení Ragnaroku (olej na plátně) od Igora Filippova je možné pořídit přímo na muzejní výstavě za pouhých 16 tisíc norských korun, neboli NOKů (nazaměňovat s gnocchi). Následuje pohřební výbava pro odeslání nebožtíka na moře a ještě dramatický pohled z dálky na ústřední stavení muzejního komplexu.

Areál muzea Lofotr dosahuje až k břehům blízkého jezera s replikou vikingské lodě. Rozměrově je nenápadná, takže na rádoby stylových fotografiích jen obtížně zakrývá vedle stojící člun s benzínovým pohonem. Co ovšem stylové je, je název lodi Vargfotr (vždycky je tam buď lof nebo fotr) napsaný starým runovým písmem. Ovšem pozor, runy podobné písmenu F jsou dvě. Jedna má praporky nahoru (jako u názvu muzea Lofotr), jmenuje se Fehu, druhá praporky dolů a název Ansuz. Takže vlastně nevíme, jestli se Vargfotr nečte nějak jinak. Suchý dok na poslední fotce ovšem zaručeně zůstává suchým dokem. Tím obrazně uzavíráme muzeum v Borgu.

Ostatní
Další úspěch s focením kanálového poklopu (hned před muzeem) zobrazující tentokrát nějaký hutní provoz, v horní části tovární budova, dole výrobky – ingoty, či co.

Kdo se pozorně podívá na následující fotku, najde několik postav vyzbrojených stativy a jinými fotografickými potřebami. Protože víme, že Foto Škoda pořádá zájezdy na zajímavá místa s možností pořídit pod odborným dohledem zajímavé snímky (a jednoho takového účastníka mířícího do Norska jsme potkali na letišti v Praze), vžilo se na našem výletě pro všechny podobné skupiny (bylo jich několik), s nimiž jsme se potkali, pojmenování Škodováci. Netřeba zaměňovat se zaměstnanci firmy Škoda v Plzni, kteří se připojili ke generální stávce v listopadu 1989, kterážto událost je považována za významnou nejen v tamním regionu.

Na tomtéž pobřeží je možné nalézt několik geologických útvarů zvaných Dračí oko. Ve skalní vaničce v dosahu vln uvízne kámen, který vláčen všesměrnými vodními proudy hloubí si postupně svoji kulatou pastičku a tím si stále zhoršuje šanci na únik. Výsledek působí tajemně, a kdyby draci existovali, myslím, že by jejich oko vypadalo přesně takhle. Další výtvor ve tvaru kamenného srdce už přírodního původu není, prozradila ho kovová trubka jako spojení s podstavcem. V klidu tedy můžeme odjet k poslednímu noclehu v Lilleeidu.

Dodatek k dílu 3: v jednom informačním místě jsme narazili na plastický model oblasti Lofotodden nasjonajpark v jihozápadní části ostrova Moskenesøy. Tak jsem do fotografie domaloval cestu z chaty Munkebu na Hermanna.

Dodatek k hlavě mnoha hlav: s výtvorem vzdáleně podobným hlavě na pláži Eggum je možné se setkat v Bordeaux před budovou velkého divadla. Hlava se jménem Sanna je ale velká jako několik lidí nad sebou. Tím, že je plochá, stačí ke změně pohledu na ní z určitého směru jen minimální změna stanoviště. Intéressant.

Možná sem ještě patří zmínit, že se zřejmě tak usilovně zabývám Lofotami, až se mi empatický notebook sám v Outlooku a Wordu přecvrčkoval do norštiny. Stačí, že jsem poznal, o jaký jazyk se jedná, nemíním se jakkoli dále v norštině angažovat. Jako amatér to ale s rychlým návratem k češtině nemám úplně samozřejmé. Naštěstí se po dvou dnech počítač sám přenastavil zpět při pravidelné aktualizaci software. Tím je KPČ formálně vytěženo, příště bude zase většinou funění do kopce, vyjasníme si ale, co je Lofotruna.