prase45/2022

Lofoty 2022-1
(V září za polární září)

Popis letošní cesty po norském souostroví Lofoty vybíhajícím jako ostruha do Atlantiku začnu posledním odstavcem posledního dílu popisu cesty po Korsice na podzim roku 2020: „Obvyklá otázka, co bude příště. No jestli se budeme moci legálně pohybovat i za hranicemi vybraného domovského okresu (covidové krizové opatření – pozn. aut.), pak máme v plánu kvůli nákaze odložené týdenní pěší putování po řece Ploučnici navazující volně na vysoko hodnocený trek po Té Mži. Mělo-li by to být za hranice státní, pak bych se vydal nejspíš na nějaké místo, kde ještě neznají, co je republika česká zač. To vypadá na Antarktidu nebo Západní Samou, hlavně co nejdál od Evropy.“

Některé plány se naplnily, některé málo ovlivnitelné podmínky se změnily zásadním způsobem do plusů i mínusů, což si každý může zjistit třeba v novinách, i když ne ve všech stejně. Putování kolem Ploučnice z Liberce do Děčína se uskutečnilo až letos na jaře, tedy posunuté o další rok. Mezi hlavní důvody patřilo, že jsme s Álou podnikli zdánlivě snadnou rekonstrukci přístavby domu ve Slaném, která se poněkud zkomplikovala. Mimo jiné o ploužení po Ploučnici jsme spolu s redaktorem podrobně referovali na stránkách VP. (viz cestovní deníčky)

Z rozličných pohnutek měla mít letošní výprava za hranice všedních dnů následující parametry:
- méně než 3 týdny,
- ne přes půl zeměkoule,
- nikoli vražedné tempo.

Splnění prvních dvou se dá ověřit snadno, jak dopadl ten třetí budeme rozkrývat postupně v následujícím popisu cestování a už teď mám obavu, že u jednoho dílu nezůstane.

Jako u mnohého, hranice toho, co patří a nepatří k Lofotám (Lofotům?), nejsou jednotné. Vidíte, že ani nevím, jak se to má správně napsat. Možná by bylo lepší nazývat je původním jménem Lofotr (což je starý název ostrova Vestvågøy) nebo místním modernějším Lofoten. Znamená to „rysí noha“ a je to v jednotném čísle. Co se hranic týká, je asi potřeba rozlišovat hranice geografické a administrativní, protože jinak to moc dohromady nehraje. Mapy.cz třeba ohraničují Lofoty tlustou červenou čarou sledující úžinu Raftsund mezi ostrovy Austvågøy na západě a Hinnøya východě. Hned vedle v textu ale k nim přiřadí i jižní část ostrova Hinnøya, zatímco wikipedie přiřazuje severní část ostrova Austvågøy k sousednímu souostroví Vesterály (jakožto administrativní součásti obce Hadsel), a to včetně turisty oblíbeného Trollfjordu. Nemá dost smysl se v tom hrabat, protože bychom narazili na mnohé další překvápko. Třeba jsme si relativně příznivé klima zde zdůvodňovali existencí teplého Golfského proudu. Ten se však cestou od americké pevniny rozdělí, a jeho severní větev pokračuje dál pod jménem Severoatlantský. Ten je ale také teplý, takže je to celkem jedno až na podezření, že globální oteplování způsobuje jeho zpomalování, a to je průšvih.

Ještě krátce k norštině. Píše se, že ve 14. století morová epidemie vyhubila celou norskou společenskou elitu. Tím zmizela i norština jako písemný jazyk a nahradila jí velmi podobná dánština, z níž Norové nepřevzali jen značně odlišnou výslovnost. Nyní má spisovná norština dvě podoby, a to nynorsk („nová norština“) a bokmål („knižní řeč“). Kromě toho se užívá mnoho lokálních dialektů natolik odlišných, že si někdy Nor z jihu nemusí s Norem ze severu rozumět. Není divu, když ta norská nudle měří na délku vzdušnou čarou kolem 1700 kilometrů. A to nezahrnuje Špicberky ani ostrov Jan Mayen. Pro nás nezvyklé znaky jsou å, ø a æ. Zde je stručný klíč k výslovnosti v uvedeném pořadí [o], německé či švédské [ö], normální [e], pouze před „r“ se vyslovuje jako otevřené [æ/ä] (příkladem je jméno hlavního města Svolvær). To ovšem není vše, protože například o čtou [u], takže hlavní město celého Norska čtou [Ušlu].

Souostroví leží převážně 2 až 3 stupně zeměpisné šířky nad severním polárním kruhem a žije zde na ploše 1227 km² přibližně 24 tisíc obyvatel. Počet ostrovů se udává číslem 80, ovšem bez dalšího upřesnění je to údaj zbytečný, neboť z některých míst je najednou vidět desítky malých ostrovů, z nichž dokonce některé mizí a znovu se objevují s přílivem a odlivem. Rozdíl hladin na Lofotách je kolem 2,5 m. Nejvyšší vrchol je Higravstind (1148 m n. m.). Ještě vyšší je Moysalen (1262 m n. m.), kolem kterého jsme projížděli od letiště v Narviku, formálně ale leží mimo Lofoty.

Dost zdlouhavých nudných úvodů. Lofoty zdobí hlavně krajina, ať zamlžená, zamračená nebo ozářená sluncem pohybujícím se v danou roční dobu znatelně níže, než jsme zvyklí z domova. Možná právě ten efekt dlouhých stínů přispívá k mimořádnému dojmu, který ve mě zdejší krajina zanechala. Snad některé fotky toho budou dokladem.

Sestava tentokrát byla stejná jako na Korsice: Ilona v roli hlavního organizátora a ideologa; Alena, Petr, Jan jako vděčná posádka. Startovali jsme z Prahy 14. září 2022 dopoledne za deštivého nevlídného dne a za dopravní kalamity v celé Praze. Naštěstí časová rezerva byla dostatečná k tomu, abychom na letišti byli včas. Přestupovali jsme v Ušlu na vnitrostátní let do Harstad/Narviku. Jsou i bližší letiště přímo na Lofotách (Svolvær, Leknes), ovšem s více než dvaapůlkrát kratší dráhou a jinými nedokonalostmi oproti Narviku. Přes několik přípravných schůzí se plán mimo nepřesunutelných událostí (první nocleh, rybaření, chata Munkebu) operativně dotvářel i v letadle a prakticky po celou dobu zájezdu, hlavně podle předpovědi počasí a částečně podle předpovědi šancí spatřit na obloze polární záři. K tomu se vrátíme někdy později.

Vyzvedli jsme objednané auto, se kterým se budeme příští dva týdny přesouvat, a hned zamířili do prvního ubytování v Bogenu, nedaleko od letiště. Okna ložnic obrácená bez překážek k hladině Ofotfjordenu, zálivu Norského moře, přímo vybízela k ostražitosti nepropásnout první polární záři. Jenže spát se musí, a tak spíše náhodou jsme někdy kolem půlnoci mohli pozorovat na obloze nezaměnitelné světelné efekty. Zaprvé jsme neměli srovnání, jestli je to průměr nebo něco extra, zadruhé jsme nebyli ještě technicky připraveni, takže jsme si sice mohli udělat čárku, jako že jo, ale fotografický výsledek byl chabý.

Ráno jsme vyjeli nejprve k nejsevernějšímu místu celé trasy u mostu Tjelsundbrua, který spojuje pevninu s ostrovem Hinnøya, a dál po pobřeží, přes mosty a skrze tunely směr Svolvær. Ještě před mostem jsme při zastávce u vody mohli vidět zajímavé živočichy, třeba zbytky barevných ježků nebo vyplivnutou medúzu, rostliny i šutry.

Ve Svolværu bez nějakého velkého otálení jsme rovnou vyrazili k jedné z velkých atrakcí města a okolí, zahrnované obvykle do TOP7, TOP10 (neplést s TOP09) nebo jiných top výčtů míst, která se nesmí minout. V této lokalitě jsou to vlastně místa dvě. Nižší je horolezecká záležitost Svolværgeita – svolaerské Kozí rohy, dvojice věží – rohů (Storhorn a Lillehorn) na strmé skalní špici. Mezi věžemi je 1,5 metru široká propast, která se dá přeskočit a také se přeskakuje, jak si každý může dohledat na internetu. Dobrý je komentář popisující přeskok z vyššího Storhornu na nižší Lillehorn, při němž si přeskakující může zároveň prohlížet městský hřbitov o 300 metrů níže.

O významu tohoto fenoménu svědčí to, že se přeskok dostal až na kanálový poklop, což jsem jako jejich fotolovec beze zbraní nemohl opominout.

Protože jsme horolezecké ambice už dlouho neměli, směřovali jsme kolem Geity na vyšší kopec jménem Fløya (590 m) poskytující nepřeberné množství výhledů do všech stran. Nenechme se zmást pocitem, že se některé fotky opakují. Je to jen zdánlivé, liší se od sebe výškou, ze které se fotilo, osvětlením, mraky na obloze. Všimneme si například, že vrata doku – tedy takové podivné šedivé vysoké budovy u vody – jsou při cestě na kopec otevřená a při sestupu zavřená (měli po šichtě, tak šli domů). Nebo se mi to prostě tak líbilo, že jsem si nemohl pomoci. Vrcholovou pyramidku na poslední fotce ve skupině jsme si z bezpečnostních důvodů odpustili narozdíl od těch mladších a pružnějších nebo též méně zodpovědných a méně vystrašených.

Na první fotce v další skupině jsou vidět v moři dva ostrovy, které si svou chvíli slávy mají užít následujícího dne (viz příště). Menší je Storskrova se svými malými satelity a ten větší vlevo Litlmolla. Nezdá se to, ale nejvyšší kopec na něm přesahuje nadmořskou výšku 500 metrů, to jest přibližně stejně jako místo, ze kterého je vyfotografován. V pozadí je norská pevnina za zálivem Vestfjorden s významným sídlem Bodø (trajekty, letiště s dráhou dlouhou dokonce přes 3,8 kilometru, atd.).