Lofoty 2022-5
(Nusfjord, Kvalvika, Ryten)

Nusfjord je stylová rybářská vesnice obklopující malý záliv na jižním pobřeží ostrova Flakstadøy. Pěkné okolí, skály, moře a skutečnost, že v dohledu nejsou žádné nové rušivé stavby, dělá z Nusfjordu turistický cíl zaujímající ve výběrech některých bedekrů přední místo. Dokonce tak přední, že samotný vstup do vísky je zpoplatněn. Hned u parkoviště jsme narazili na další skupinu Škodováků – vysvětlení tohoto pojmenování je v minulém dílu s tématem KPČ. Zajímavých objektů k focení je tady dostatek pro všechny zájemce. Zaznamenali jsme zde mimo jiné zvýšenou aktivitu ve vystavování vysušených rybích hlav s doširoka otevřenou zubatou tlamou, dále nepřehlédnutelnou nápaditost v podpírání domků pro ubytování turistů, a také zdivočelý balvan, který bylo nutné jako zlého psa uvázat na řetěz. Vše pro bezpečnost.

Přímo z vesnice do svahu vede cesta dnešního výletu, který ani nemá přesný cíl nejen proto, že v trase na mapě žádná významná kóta se jménem není. Jdeme se projít na kopec až tam, kam nás pustí rychle klesající mraky. Že by nám nějak fyzicky bránily, to ne, ale je otrava jít jen tak do kopce bez šance na výhledy. Přesto jsme tu narazili na překvapení, o které jsme sice stáli, ale které zároveň vedlo k okamžitému ostražitému rozhlížení po okolí. Našli jsme stopy, které jsme vyhodnotili jako losí. A po dodatečném studiu si troufáme tvrdit, že prvotní názor byl správný. Verifikoval jsem celou záležitost u zaručených zdrojů, tedy jednak na povlečení polštáře nabízeného na internetu s 24% slevou, jednak koláží z dalších internetových obrázků prezentovaných zde na pozadí s obalem knihy Josefa Kováře. O losech se říká, že když nechtějí být viděni, tak nebudou. Je to nejspíš pravda. I když jsme stopy našli, losa jsme naštěstí s ohledem na jeho fyzické dispozice neviděli.

Až do dosažení mrakového stropu byla na vycházce k vidění řada krásných míst, kterým naopak proměnlivá oblačnost propůjčovala aspekt neopakovatelnosti. Holý sráz k menšímu jezeru Eliasvatnet je ve skutečnosti větší než se tváří na fotce, protože to, co je vidět na první pohled, je Øvrevatnet a trochu dále vpravo v mlze Mellomvatnet. Z Eliatvatnetu je viditelný pouze proužek těsně pod srázem dole uprostřed.

Tady se Petr nechystá k žádnému zásadnímu kroku, pouze si vytřepává svaly na unavené noze.

Značení turistických cest je tu skromné, určitě se na něj nedá spoléhat jako na jedinou pomůcku. Když už se značení objeví, má podobu červeného písmene T.

Po návratu z výletu jsme opět procházeli Nusfjordem a těšili se na kafe. Průnik množin obsahujících kavárny otevřené, kávu nabízející a zároveň nepřecpané turisty byl prázdný, takže nám sklaplo. Výstava obrazů nejrůznějších lofotských hor a kopců byla otevřená, zajímavá, ale kafe je kafe. Pro velký úspěch jsme se cestou k noclehu opět stavěli v prodejně alkoholu Vinmonopolet v Leknes, kde jsme objevili mezi jiným asi místní speciální suchý riesling ´věříme v tresku´, kterému jsme důvěru nedali a podrželi se osvědčených značek.

Lofotruna, jak jsem slíbil osvětlit minule, je v mapě uváděna (přisoudil jsem jí rod ženský) popisem ´umělecké dílo´. Jak asi každý odvodí, zobrazuje stylizovaně loď s posádkou nahoře a rybami pod hladinou. Je to vyvedené v kovu a zavěšené na uměle opracované a zajištěné skalní stěně. Jeli jsme kolem cestou z Nusfjordu k poslednímu ze tří noclehů v Lilleeidu. Protože mně bylo líto, že na mapách cz u Lofotruny není žádná fotka, jednu jsem tam vložil. Není u ní žádná pochvala (srdíčko) a k dnešnímu dni 32 shlédnutí. Z toho bude několik mých vlastních.

Nový den. Dnes je v plánu návštěva jedné z nejznámějších pláží jménem Kvalvika. Nachází se na severozápadním pobřeží ostrova Moskenesøy. Blížíme se k ní přes nevysoké sedýlko od parkoviště při slepé silnici u zálivu Torsfjorden. Počasí se zatím netváří přívětivě, je nízká oblačnost a občas zaprší. Nejblátivější úseky cesty jsou naštěstí ošetřené prkennými lávkami. Sestup k pláži za sedlem je ale smekavý a nepříjemný. Představujeme si, jaký by byl na pláž krásný pohled, kdyby bylo lepší počasí.

Ani na pláži není počasí valné, v krátké dešťové přestávce sotva stihneme sníst nachystané svačiny. Přesto na nejbližším kopci Ryten ve směru na sever je možné mezi mlhou a mraky zahlédnout postavy.

Když se počasí přece jen pozvolna měnilo k lepšímu, tak po váhání, které ve skutečnosti začalo už předešlého večera při plánování variant trasy, volíme severní okruh s výstupem k jezeru Forsvatnet přes žulové skalky a mokrý travnatý kopec v horní části opět vybavený dřevěnými chodníčky.

S narůstající výškou přibývá slunce a výlet začínající v nepohodě aspiruje na akci týdne. Skalní plošina, jejíž okraj je viditelný z pláže, není ve skutečnosti vrchol kopce Ryten (543 metrů). Ten se nachází asi o 250 metrů severněji a na rozdíl od přeplněného okraje srázu o něj nebyl zájem.

Když jsme se pohybovali kolem zmiňovaného vrcholu, začal z údolí mezi dvěma hřbety vystupovat směrem k moři izolovaný hustý oblak. V kombinaci s polohou slunce a úklonem svahu jsme mohli pozorovat svoje dlouhé stíny na zemi zalomené na promítací plátno onoho mraku. Na něm se nám kolem hlav tvořila duhová svatozář. Trvalo to jen po omezenou dobu, ale při velké dávce pýchy a sebestřednosti by se dalo těch 15 minut považovat za test způsobilosti ke svatořečení, případně o něco střízlivěji, při troše fantazie, za kontakt s jiným vesmírem.

Naplněni nezvyklými prožitky v kulisách zvláštní krajiny, která by byla krásná i bez vyvážené směsi slunce a oblaků, vrátili jsme se z vrcholu na vyhlídkovou hranu stále ještě obsazenou selfíčkáři (tohle je tvar, kdy bych byl ochoten dát po ř tvrdé y nebo raději napsat ´selfíčkářema´), svačícími a pro lepší snímek riskujícími. Netuším, jestli je správnější meteorologický termín oblačno nebo polojasno, ale bylo to tak akorát. Sestup se konal kolem menšího jezera Forsvatnet a několika dalších bezejmenných vodních ploch až na silnici, kde jsme ráno zanechali auto. Stopař zaznamenal celkovou vzdálenost 11 kilometrů a převýšení 740 metrů. Zdá se to málo na skoro celodeňák, ale zvykli jsme si, že tady se na rekordy neútočí.

Jakkoli se mohou zdát Lofoty plošně nevelké, klikatost silnic a cest prodlužuje a zpomaluje jakýkoli pohyb. Nás čekala s blížícím se koncem zájezdu potřeba přesunu do dosahu letiště, protože odlet z Narviku měl krutý start v 6:35. Mínus čas na odbavení, na dojezd, dobalení a dosnídání to vycházelo na vstávání kolem druhé ráno. Ale ještě nám zbývají dva dny na výlety a tři noclehy, z nichž první se má odehrát v kempu Lofoten Beach, a podle výzdoby stropu plážové restaurace to vypadá na vyhlášené středisko surfu. I tady jsme zaznamenali českou stopu, jedna dívka z obsluhy nám dokonce říkala, odkud přesně pochází. Už jsem místo zapomněl stejně jako to, co jsem jedl (asi něco z ryby), pamatuji si jen, že jsme testovali nějaké svrchně kvašené pivo. No to je úroveň! Do posledního dílu si budu muset vzpomínky nějak srovnat a informace zpřesnit. Co vím jistě, že dnešní den se mimořádně povedl.


podpis

Vypravěčka Helča a vděčný posluchač Honza 1984

Babiš: "Makrón, znám prezydenta nemeckého."

BRNĚNSKÁ KÁZNICE JE ZAJÍMAVÝ
prostor po všech stránkách. Dostala jsem se tam díky pořadům Básníci v káznici, když mě pozvali už 3x improvizovat k živě interpretované poezii. Tentokrát hrál na piáno herec Pavel Čeněk Vaculík (výborně!) a já jsem si to užila z druhé strany jako divák.

Byli jsme tam oba s Jirkou a než začal večer textů Zdeňka Rotrekla, absolvovali jsme i prohlídku prostor věznice, kam se zavírali nejrůznější provinilci už v 18. století!
Káznici pak bohatě využívali jak gestapáci, tak komunisti... Za války tam strávila nějaký čas i Jirkova bučovická babička Fanuška a dokonce se tam seznámila s jeho maminkou.
Srovnání s nynějším kriminálem by asi dopadlo divně.
Koho to zajímá blíž, informací na Googlu je dost, živá prohlídka je hodně zajímavá.

OCHUTNAT JEHLICI ROHOZOBOU SI DALI JAKO CÍL
Jerka s Lukášem Lukášem při středečním pražském setkání.
Pan Jiří zdokumentoval svůj příjezd do Prahy a stihnul ještě zachytit Vindobonu, která ho dopravila včas pěkně podle jízdního řádu.


Tady se zvoní u Lukášů! Mám pocit, že podobný zvonky mají i ve Slatině u Cófalů, ale nejsem si úplně jistá, musím to zkontrolovat.
Jehlice rohozobá podle Wikipedie vypadá jako dost atraktivní ryba (https://cs.wikipedia.org/wiki/Jehlice_rohozo) a představa večeře vzbuzovala velká očekávání.
Výsledek byl zajímavý:

SKORO PO PŮL ROCE JSME MĚLI DOMA NA VÍKEND
Kiki a Vincenta. Navštívili jsme společně dvojku Avatar a těsně před začátkem nám v kině Scala sdělili, že došlo k nečekané situaci (musela to být určitě strécovská) a film nám sice promítnou ve slibované 3D kvalitě,
ale s titulky, českého dabingu jsme se bohužel nedočkali.
Málem jsme šli domů, ale pak se děti rozhodly, že to zkusí. Titulky ještě číst nestíhají, ale přesto vydržely!
Večer pak vymyslely s Jerkou Protilopu obojživelnou.


V neděli ráno si je Petr odvezl a už jsem jim nestihla ukázat, že protilopa vyrábí vzduchové bublinky a tak jsem pro pořádek pořídila dokumentaci.


Pavel s Jirkou pracovali celou neděli až do pondělního rána na postprodukci filmu o Adamovi Ondrovi, kterak v prosinci prováděl přelez Macochy. Pavel to točil a když jsem se dozvěděla, že mimo jiné visel 4 a půl hodiny v závěsu asi 5m nad zemí (v té vlezlé zimě...), málem mě trefil šlak.
Film se dost povedl a údajně bude zveřejněn už ve středu od 14:00 na You Tube.
Zatím nemám ani přesný název, ale určitě dám vědět.
Určitě stojí za podívání!

Dada a spol.

radost

aldente

Přátelé,
srdečně vás zvu na další přednášku o Florencii.
Florencie se pro mne stala závislostí a bez každoročního pobytu se neobejdu. Za několikeré návštěvy objevuji její fascinující příběh, kde umění je každodenním chlebem a zajímavých historických souvislostí je jako hrachu. Nestačím se stále podivovat, že co krok to stopa po něčem velmi významném, které pak ovlivnilo evropské dějiny.

Zmíním se o legendárním Michelangelovi a dobrodružném konci jeho života, o kterém se nemluví. Nebo o mýtu záhad kolem Mona Lisy, kdy zkoumání jejího úsměvu je holý nesmysl, ale překvapením je sám obraz a také nové výzkumy na téma da Vinciho potomků.
Krom všeho si možná odpovíme na otázku, co má společného Český Krumlov s Florencií a že v Praze najdeme významné pozůstatky po samotných Medicejských.
--
Barbora Pavlišová
Terra incognita
T: 724775396

Vážení adresáti,
dovolte, abych Vás pozval na závěrečnou část poslechového seriálu STŘÍPKY Z MOZAIKY NAŠEHO BIGBÍTU, která se uskuteční v úterý 24. ledna 2023 od 19,30 hodin v brněnské Staré Pekárně.
Audiovizuální cyklus STŘÍPKY Z MOZAIKY NAŠEHO BIGBÍTU se uzavírá posledním 10. dílem, v něž pojem "náš" není výjimečně myšlen jako "český" ani "československý", nýbrž jako "středoevropský". V části nazvané Rock made in lido-demo se budeme věnovat převážně rockové hudbě z Maďarska a Polska, kterou v 70. a 80. létech minulého století poslouchala tehdejší mladá generace s nefalšovaným nadšením. Zazní skupiny jako Locomotiv GT, Omega, Syrius, Hobo Blues Band, uslyšíte rovněž Czeslawa Niemena, Marka Grechutu, kapely SBB, Breakout či Budka Suflera a krátce se podíváme i do tehdejší NDR a Rumunska.
Budu velice potěšen, pokud se tohoto večera zúčastníte a těším se na Vás.
Václav Seyfert

Skrytá tvář české literatury:
Zdeněk Rotrekl
+ komentovaná prohlídka bývalé Káznice na Cejlu v Brně

V roce 2023 uvádíme další cyklus večerů věnovaných významným českým básníkům, tentokrát s tvorbou pěti duchovně orientovaných básníků dvacátého století a pěti současných autorů souznějících s jejich dílem. Projekt Básníci v Česku herců Michala Bumbálka a Lukáše Riegera vzniká ve spolupráci s projekty Káznice žije spolku Tripitaka a Básníci v káznici spolku Odjinud.

Zveme vás na první z letošních večerů tohoto cyklu v úterý 10. 1. 2023 v 19.30, tentokrát se setkáme nad tvorbou básníka Zdeňka Rotrekla, jehož stejnojmenná kniha vznik celého projektu inspirovala.

Mimořádně jsme do programu večera od 18.15 zařadili hodinovou komentovanou prohlídku běžně nepřístupného areálu bývalé káznice s průvodcem Martinem Koplíkem. Pozor, kapacita prohlídky je omezena, rezervujte si prosím místa předem na basnicivcesku@gmail.com.
Káznice, Bratislavská 68, Brno
Účinkují: Lukáš Rieger, Michal Bumbálek, Ondřej Dvořáček, Hana Tomáš Briešťanská
Úvodní slovo: Jana Uhdeová uvede film Petra Barana a Petra Francána Nezděné město
Hudební doprovod: Pavel Čeněk Vaculík
Komentovaná prohlídka káznice: Martin Koplík

Vstupné: 150 Kč (studenti, senioři 80 Kč)
Vstupné s prohlídkou: 280 Kč (studenti, senioři 150 Kč)

Zdeněk Rotrekl
(1. 10. 1920, Brno - 9. 6. 2013, Brno) byl básník, prozaik a publicista, několikanásobný disident a člen sdružení politických vězňů.

Na jaře 1949 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu s vysokoškolskými funkcionáři mu prokurátor navrhl trest smrti – rozsudek soudu zněl doživotí. Ve vězení strávil třináct let – propuštěn na amnestii v roce 1962. Byl intenzivně činný v několika disidentských skupinách, stal se zakládajícím členem výboru sdružení politických vězňů K 231 a působil v několika redakcích (Obroda, Akord, Lidová demokracie, Proglas, List pro literaturu).

Do literatury vstoupil trojicí básnických sbírek, ve kterých se snaží postihnout značně expresivním veršem transcendentální rozměr veškerého bytí: Kyvadlo duše (1940), Kamenný erb (1944), Pergameny (1947). V letech 1948-89 mu byla publikace znemožňována – vycházel však v samizdatech nebo v zahraničí: Hovory s mateřídouškou (1978), Nezděné město (1978), Malachit (1978). Výrazným jazykovým experimentem je sbírka Basic Czech (Grammar) (1979). Základní devizou Rotreklova básnického světa je neustávající zápas o identitu křesťana ve světě totalitní ideologie.

Literárněhistoricky významným činem se stal soubor biografických medailonů katolických spisovatelů a intelektuálů pronásledovaných komunistickým režimem Skrytá tvář české literatury (1987).

 

NĚKDY SE MNE PTAJÍ přátelé neboť
s jinými se už zase nestýkám co to
je vlastně ta poezie a píše-li se
s es nebo zet

Trvají dost dlouho ty otázky a mne
napadlo optat se jich co to
je dech a mrkání víček

Až potom jsem jednou seděl u Čápa
a měl v ruce tu uvzlykanou školní úlohu
Zdeňka Tomáše stáří devět let
Začínala

Vítr je když

a už mně pomalu svítalo neboť

Poezie je když kormorán
zapomene svá křídla na jižním útesu
a touží nazpět
Poezie je když květinářky na Zelném trhu
odnášejí neprodané mečíky
které nikdo nechce
Poezie je když se anděl odnaučí
mávat neviditelným větrem
a vytvoří studánku krve
aby se to znovu naučil
Čili musí přijít oslice
namočit čumák do té studánky
a trknout pána rohem
pokud ovšem nějaký má
Stává se totiž že

A v tom to vězí
U Čápa což je několik kroků
na přemýšlení
od bytu Ivana Blatného
který v Domu naděje (House of hope)
v Ipswichi (England)
v této chvíli neuvěřitelné kýchnul
asi jako já
když cítím dřevomorku
(Kost je jenom převtělené dřevo)

19.38 SEČ, zapomenutý říjen