Honzo!
(Takhle to být asi nemělo!)

Honza dovedl dycky nějak překvapit. Teď třeba tím, že odešel do muzkantskýho nebe. V 58 letech. To je sice podpásovka, ale je to směroplatný a nic s tím nikdo nenadělá. Honza nám odešel zahřívat místa i pro nás. Časem.
Osud nás propojil před čtvrt stoletím a jsem mu za to vděčnej. Honza tenkrát dělal grafika pro jednu reklamku a já jsem se rozhodl, že skončím s tesláckejma vysílačema a budu se taky chvíli živit grafikou. Od té doby se naše cesty prolínaly pořád. "Vybudovali" jsme spolu fungující grafický studio, aby nemusela reklamka platit za externí služby. S Honzou jsme si pracovně dost sedli a vnímali zakázky podobně, tak jsme kolem toho nemuseli dlouho tančit. Honza zůstal dycky věrnej tužce a papíru a já to umím zase jen na počítači. Ideální dvojka.

Kromě reklamky se Honza angažoval hlavně ve vlastní kapele, kterou před lety s kamarády založili. Sto zvířat.

Kapela funguje pořád dál, každej rok vydávají nový CD, jejich koncerty jsou roztančené a rozjásané.

Z dob, kdy jsme spolu grafičili.

Honza se svejma dvěma dětma, Adélkou a Štěpánem. Všecky svoje děcka Honza zbožňoval.

Kromě SKAkapely se podílel i na divadelním spolku Šrapnel. Všechny hry pro Šrapnel napsal Tomáš Belko, jeden ze zakládajících členů Sto zvířat. Belkovy texty považuju za to nejlepší, co se na české scéně objevilo. Jak jednou pro nějaký noviny řekl Honza Kalina: Jeho texty pasujou přesně na naše tlamy. Z divadelní hry Proč Bůh dopouští.

Ve hře Kutna a kadidlo. Na obrázku s Láďou Přitasilem, kterej taky patřil léta mezi základní členy kapely. A kterej Kaliče o pár měsíců ve svým odchodu z tohoto světa předběhl.

Kalič a plzeň na firemním vánočním večírku.

Jednou se mi podařilo blbě vohryznout ruku šťastnýho tatínka na A2 plakátu. Měl jsem tenkrát pocit, že to tak moc vidět není - ach, jak neprofesionální! Honza ale usoudil, že to musíme opravit, ale protože to bylo už vytisknutý, tak si namíchal přesnou barvičku a malým štětečkem na všech asi 200 plakátech ten prasáckej prst spravil. A spravil to naprosto fantasticky. Retuš dokonalá. Jen jsme pak, v domnění, že už to je suchý, všechny plakáty dali na jednu hromadu a jeli si užít víkendu. V pondělí byl z balíku plakátu špalek. Všecky opravený prsty se spojily v jeden nerozebíratelnej celek a stejně jsme to pak museli tisknout znova a ještě se klientovi omluvit za zpoždění.

Stal jsem se tak trochu dvorním fotografem kapely i divadla a někdy jsme spolu jeli i mimo Prahu. Třeba do Českýho Krumlova. To se ještě mohlo hulit i na pokojích v ubytovnách i hotelích a hospodách.

Fotka do pasu.

Honza a doutník.

Kalič byl na koncertech okouzlujícím zábavným Arturem.

V reklamce s kostlivcem v pozadí.

Helči se narodila první dcera a musela se s ní jít pochlubit do reklamky.
Kalič s mou vnučkou Bibi.

Dáma s čápem.

Když jsem se hrabal v archivu, zjistil jsem, že fotek s Kaličem a Sto zvířatama a Šrapnelem mám tisíce a že není v mých silách všechny prohlídnout a vybrat. Spousta z nich je ještě i analogově.

Začal jsem se v archivu hrabat od počátků, ale pak jsem zjistil, že to nejde, a začal jsem od konce.

V jistým okamžiku jsem to vzdal a ponechávám tento chaotickej výběr záběrů s Kaličem a doufám, že pozůstalé fotky potěší.

Na vánočním večírku Těsně vedle Burundi.

Na večírcích v Burundi to bývalo s komorní muzikou, kde vždycky hrál i Honza.

Zamyšleně.

Velkolepej koncert v Akropoli - zákulisí.

Akropolis.

V dřevních dobách, kdy se ještě nahrávaly pořady na videokazety, po mně sem tam Honza chtěl, abych mu nahrál z TV pořad, kde byl on hlavní hvězdou. Chtěl to mít všechno ve svým archívu. Najednou mi zvoní telefon (analogovej, pevná linka, mobily nebyly). Zvednu sluchátko a na druhé straně se ozve: "Co otravuješ, nemám teď čas!" Nepatřím k lidem, kteří by se nechali lehce zaskočit, ale tohle mě vykolejilo. Co to, doprdele, má znamenat, dyť volá von mně a ne já jemu! Ale to se už Honza rozchechtal a pokračoval milým hlasem: "Já jsem ti chtěl jen připomenout, abys na mě nezapomněl a nahrál mi ten pořad, díky. Mám radost, že jsem tě dostal." Rozloučili jsme se a já šel zapnout nahrávání.

V šatně.

Opět s čápem.

Honza pije i káže zrovna vodu.

Zase v Burundi.

S bustou nahé dámy.

O krasavici se přetahují Honza s Jirkou Žujičem.

Honza vyhrál.

Ale nakonec se podělili.

S Arnoštem Hanfem.

Evka, malej Jeník a velkej Jeník.

Narozky malýho Jendy ve Vystřeleným oku.

Jeníkové.

Žádná oslava se neobejde bez muziky.

U domovskýho výčepního pultu.

Narozeninovej dort.

Jeníci.

U Honzy doma během kovidové krize. Jeníci se mi chlubí posledními obrazy.

Kalič byl skvělej karikaturista, sem tam si sedl někam na sesli a portrétoval kolemjdoucí.

Honzovy narozeniny ve Vystřeleným oku.

Ročník 1965!

Arnošt, Hatík, Luděk.

Paspartovanej malej Jeník.

Kalič, Richard, Arnošt.

Vpravo už hodně velcí Adéla a Štěpán.

V Branickejch ledárnách jsem je fotil naposledy.

Honza Kalina.

Tomáš Belko a bavič Kalič.

Nevěříte?

Ještě před pár týdny jsme si s Honzou vyměnil pár SMS. Já jemu poslal svou poslední knihu a on mi fotku své největší nástěnné malby, Největší životní Honzovo muráles. Honzo, díky ti za všechno a za čtvrtstoletí společné cesty. Teď už si nic nevyměníme, SMS nepošleme, ale nezapomenu. Nezapomeneme.