Olda to zabalil
(kdoví kolikátej už nekrolog na stránkách prasete)

Děkuji za trpělivost s vydáním tohoto vydání. Bylo to všechno poněkud hektické.

Moje první setkání s Oldou bylo jak z blbýho Troškovýho filmu. Začal jsem chodit s jeho dcerou. V tehdejší době byli rodičové úzkoprsí a děsně se báli, co si pomyslí sousedi, když bude Olina přespávat u nás, nemělo cenu to lámat přes koleno. Velikou výhodou bylo, že Olinin táta bejval přes tejden na montážích a její máma už bydlela v Praze. Osiřelej byt okupovali jen Olina s bráchou. Brácha tenkrát žil mejdanama. Takže hnízdo zajištěno. A celkem velkoryse. Jednou v noci zarachotí v zámku klíč. Že by brácha? Olina to šla zjistit, ale nevrátila se. Do pokoje důstojně vkráčel urostlej chlápek,  vidím ho poprvé v životě. Aby svým slovům i pohybům dodal důstojnosti a důraznosti, opřel se zešikma o zeď, vytrčil varovný prst, ukázal na mě. “Co tady děláte?” pronesl pomalu a vláčně. “Ležím.” Co mu mám jinýho říct? A přitáhnu si deku výš nad pupek. Chlápek zaslabikoval hlasitě: “O-kam-ži-tě-o-pusť-te-te-to-pros-tor!” Lehce se zapotácel a stál dál. Přišlo mi blbý před ním poskakovat nahej, hledat slipy, triko, ale nebylo zbytí. Olina se celou dobu schovávala na hajzlíku. Ne proto, že by se táty bála, k tomu měla dycky hodně daleko, ale protože se pokusila ho odlákat od svýho pokoje. Když se to nepovedlo, tak se šla aspoň vyčůrat. Oblíkli jsme se a šli se toulat po nočním Brně. Plivat holubům na hlavy. Olina mi venku řekla: “To byl můj táta." Pak mi ještě prozradila, že je stavař a pracuje u Vojenských staveb. Tím se vysvětlil výraz “tento prostor.”

Tohle je první fotka, kterou mám s Oldou ve svém digitálním archivu. Omlouvám se všem čtenářům, kteří mají rádi řád a pořádek, to já neumím, a proto budou i moje vzpomínky na Oldu, ať už fotograficky nebo krátkými příběhy, naprosto chaotické.

Oldovo auto. Statečný autíčko, který toho navozilo a spolehlivě povozilo i jeho i jeho Jiřinku. Byli s ním i na dovolených v Německu nebo v Polsku. Smrdělo strašně benzínem a vevnitř jsme na sebe museli hulákat, protože bylo hlučný. Kdosi pak dědovi nabízel, že by od něho ten vrak odkoupil, ale Olda nesnášel změny, tak si ho nechal nad zahrádkou ve vysoké trávě shnít. U trabanta to je trochu problém, protože je z bakelitu. Prej mu říkali Perlička, protože měli takovej deníček s perleťovým přebalem, kam psali, kolik toho trabant vychlastal.

Mám v archivu i jednu nic nevypovídající fotku z té jejich proslulé střelické zahrádky. Jiřinka měla ráda svůj pořádek a Olík zase ten svůj. Nikdy se ani jeden před druhým nesehnuli a neuhnuli, proto přísně dodržovali sektory. Toto je Oldovo. Toto Jiřinky.

Někdy v roce 2007 jsme se za nimi byli podívat s Olinou na zahrádku taky. Připadali mi jako pilní shánčliví broučci a moje nechuť k zahrádkářství se jen utvrdila, možná i trochu prohloubila. V té boudičce, kterou děda vybudoval, se dalo i přespávat na spartakiádním nestabilním skládacím lehátku anebo staré posteli. V noci tam v žádným případě nebyl klid, protože děda zločinně nahlas chrápal.

Toto je pár fotek z Oldovejch osmdesátin.

Moc si přál digitální foťák, tak jsme mu koupili Olympusa. K focení se ale nikdy nedostal. Měl spoustu jinejch projektů v pácu. Den po jeho odchodu jsme foťák našli v šuplíku ještě v původním obalu, baterky vytekly a poslintaly celej stroj, tak jsme ho zase vyhodili.

Když byl děda lehce vyladěný, třeba pivem, v draku, jak říká Jiřinka, byl nesmírně zábavnej.

A ztratil i svou málomluvnost.

Byla s ním někdy velká sranda.

Krásnej a zdatnej chlápek.

Helča s dědou.

Děda měl všecky svoje děcka i praděcka rád.

Scénář našich návštěv býval prakticky neměnnej. V pokoji mě vyslýchal děda, ptal se mě na práci, na focení, na to jak změřit odpor zemnění pro hromosvod, na děcka, když nepřijely s náma, a Jiřinka s Olinou si p(r)omlouvaly v kuchyni. Většinou u toho vařily a chystaly se na vraždu jídlem. Tenhle scénář vydržel až do posledních dní.

Někdy se děda zvedl z křesla v obýváku a šel zkontrolovat, co v tý kuchyni ty jeho nezbedný holky dělají.

Měl rád sladký, ale coby strávník byl vzornej. Chutnalo mu skoro všechno a Jiřince jídlo známkoval jako ve škole. Většinou získala jedničku s hvězdičkou, a když to bylo obzvláště složitý a dobrý jídlo, tak ji navrhoval na Nobelovu cenu. Ale taky je pravda, že jsem ho několikrát za ty roky slyšel, že jídlo odsoudil. Fakt, nekecám, ale bylo to výjimečně.

Helča s dědečkem.

Jiřinka, Olina a Olda.

To jsme jim z Ameriky dovezli dárky od Lály a Jiřky, tak se v těch novejch halenkách a tričkách nechali oba vyfotit. Jen pro zajímavost, včera měla na sobě Jiřinka přesně tuto halenku.

Dalším rituálem bylo, že na nás oba mávali z okna, když jsme odjížděli zpátky do Prahy.

Tohle jsou fotky z dědovejch devadesátin.

Nohy ho už často bolí, trpí dnou a pár dalších neduhů by se ještě našlo,
ale přesto v tomhle věku prořezával a kácel ořech na zahradě.

Děda a pravnučka Bibi.

Slavnostní oběd k devadesátinám se nám podařilo ukecat na mimo domov, aby nemusela Jiřinka vařit pro tolik lidí. Vyrážíme pár set metrů do hospody.

Děda už tuší, že ho budou bolet nohy a bude se šourat.

Čekáme na Jiřinku, protože se musí pořádně namalovat a načesat a to nějakej čas přece zabere.

Dědovy názory jsou někdy srandovní. Například naprosto nesnáší na lidech tetování. Jíťa ho svým tetováním trošku provokovala. Ale musím vám na něho prozradit, že děda sám měl na svým těle tetování, a to z dob, kdy se tetovaly jen některé kmeny v Africe a n Papui Nove Guinei. V té dřevní době si nechal děda vytetovat na stehno probodené srdce. Když byli jako rodinka někde u vody a děda měl plavky adamky (to jsou ty minimalistický kousky látky se šňůrkou v pase a knoflíky na boku, aby se mohl člověk převlíct a neohrozit mravnost ostatních), tak dědovi z těch plavek vyplouvalo probodený srdce a Olina byla za to na svýho tátu děsně pyšná. Můj táta je měl taky, a jestli se nepletu, i já jsem je měl, když mi bylo dvanáct. Ale tetování u ostatních děda nesnášel!!!

Drsňák Olda taky nechápal vegetariánství. Považoval to za zločin, protože maso je základ a to nejdůležitější na celým šírým světem. Helča je vegetarián a dostávala od něj i od Jiřinky roztomilý kapky. A když pak přijel z Ameriky i náš Honza, taky vegetarián, bylo to téma na celej den. Já jako všežravec jsem u něj měl velký body k dobru.

Děda se chystá k projevu ke svým devadesátinám. Jestli jsem to správně spočítal, byly to dvě skoro holé věty.

Šampáňo Oldu bavilo. A nejen.

Vegetariánskej úšklebek ze slavnostního oběda.

Jiřinka výhružně varuje.

Byla to děsně náročná oslava. Helča s Bibi.

Společné foto i s devadesátkovým dortem.

Otec, dcera a maceška.

Děda se rozhodl, že musí něco udělat se svejma vkladníma knížkama. Uvědomoval si svůj věk i jeho možnosti - byl realista, tak po kovidové epidemii zajel s Olinou do spořky a udělil své dceři dispoziční právo ke svým dvěma spořitelním knížkám. Byla to dost rarita. Možná poslední dvě spořitelní knížky v Česku. Ale zrušit je a převést na moderní běžný či spořící účet? Nikdy. Děda změny nesnáší.

Mise ve spořce dopadla dobře.

Tak na zdraví!

Oldovou velkou láskou bylo pálení slivovice. Byl to rituál, o kterým byl ochotnej i mluvit do detailů. Vyprávěl nám, jak sbírá švestky do sudu, co všecko s nimi dělá, aby byl mač správnej. Ve správným okamžiku pak sud (jak to dokázal?) naložil na vozejk a po vlastních dohrkal do palírny a pak jeden až dva demižony zpátky na zahrádku. Později využíval motopomoc od sousedů a příbuzných.

Když nám pak z demižonu naplnil šroubovací láhev od rumu dobrou a extrémně silnou slivovicí, vždycky to bylo i s přednáškou o ředění silné slivovice na slabší. Byla to velká věda. Na papírku jsem od něho dostával úhledným technickým písmem a trojčlenkou vypočítáno, kolik vody do slivovice doplnit a kolikaprocentní slivovice z toho vznikne. A hlavně nezapomeň tu vodu převařit a pak zchladit!

Kdyby děda tušil, že jsme si tou jeho slivovicou mazali kolena po dlouhých výletech, asi by to nepřežil.

Potvrzuju, že to byla dobrá slivovice, kolena nás po ní přestala bolet docela rychle.

Jedna vsuvka jen tak. Olda uměl nádherně chrápat. Hlasitě a zněle. Kam se na něj serou americké profesionální reprobedny Harman/Kardon. Přijel za námi do Prahy. Kluci byli ještě prckové a chodili na základku. Spal s klukama v jejich pokoji a ráno se za náma doplazili Honza s Jirkou a kňučeli, že nemůžou do školy, protože se vůbec nevyspali, že děda strašně, ale fakt strašně chrápal. Přes den ho měli hoodně moc rádi.

Děda byl velkorysej, když povodeň strhla jeho bývalé ženě plot, sebral se a jel jí ho znovu postavit, aby jí neutekl pes. Jen tak. Zkrátka frajer.

Klasické foto, které potvrzuje, že je konec víkendu a my jedem zpátky do Prahy.

Olda má rád šampíčko a má ho ráda i jeho Jiřinka. Akorát, že ona má ráda demi a děda brut. V tom se neshodli. Většinou jsme po cestě k nim koupili brut, protože to Jiřinka odhodlaně vypila taky, ale děda by demi nepil. Nemá rád změny.

Společné foto dálkáčem. Jiřinka brblá na všecky fotky. Brblá proto, že prý na všech vypadá jako dement a že jedinej, kdo ji uměl správně vyfotit, byl její nebožtík manžel Jarda.

Děda a Bibi černobíle.

Děda a Bibi barevně.

Několikrát za námi přijel i do Ostružné na pár dní. Byl s náma i na výletě na Obřích skalách v údolí Vražedného potoka. Málem ho to zavraždilo, protože kluci hledali krásný šutry a prosili dědu, jestli by jim je vzal do batohu. Dědovi se nohy podlamovaly, ale protože je Golem, tak to dotáhl až na chalupu. Vzpomínal na to pak celej zbytek života.

94.

Olda a Olga.

A jedna mobilní společná z posledních dědových narozenin.

Toto je úplně poslední fotka Oldy z tohoto světa. Na ORL se o něho starali vzorně.

Teď se musím přiznat k jedné věci. Měl jsem v plánu, že prohrabu dědovy skrýše v jeho pokoji, najdu klasická albíčka se zažloutlejma fotkama, vyberu ty nejvíc nej a dám je sem na prase. Dědův pokoj byl za jeho života "ZONA PROHIBIDA". Zákaz vstupu platil bez výjimky pro všechny. Když odcházel do světa, pokoj si zamykal. Jednou, to mu už nebylo do skoku, mi dovolil, abych si tam sám našel brousek a nabrousil jim nože. I tato malá mise do jeho království s ním zamávala. Děda říkával: "Do tohoto pokoje smíte vstoupit, až já tady nebudu!" Tak jsem tedy vstoupil. Myslím, že umím nebýt překvapenej, ale tady jsem to nedokázal.

Hledám albíčka s fotkama a nacházím skříně plný kompotů a zavařenin. Některé ročník 2010. Jsou zaprášené, ale vzorně vyřazené jak podle pravítka. Skříně s koženými saky. V jedné skříni pod hubertusem devět krásnejch kladiv. Pak na mne odkudsi spadne francouzskej klíč, takovej ten pětikilovej na potrubí v Oranienburgu. V jiné skříňce je suchej bar, jen prázdný flašky od lihovin. V jiné zase chemie na sanaci zdiva, kyselost půdy. Stovky prošlých norem, 70 vyschlých náplní do propisek - modrých.... Mohl bych pokračovat dlouho a dlouho. Fotku jsem nenašel ani jednu. Jen jsem si odvezl domů 50 vrtáků. Olda totiž byl obrovskej kutil a byl rád vybavenej nářadím. Utratil za něho dost peněz, ale to vím až teď, když se pokouším rozkrýt tajemství všech jeho skříní, skříněk a šuplátek v jeho pokoji. Když potřeboval dvě podložky, koupil jich sto, protože pak to na kus vyšlo levněji. V jedné krabičce jsem teď našel těch 98 zbývajících podložek, ale fotku žádnou.

Jiřinka otevřela Oldovu skříň s bundama. Zamilovaně vytáhla dědovo kožený sako: "Dušíku, za tutok bundu dal Olda šestnáct tisíc! Obleč si ju!" Tak jsem se na tři minuty stal Lovcem jelenů Jamese Fenimora Coopera.

To, že jsem nenašel žádný fotky, mi udělalo trochu bordel v prasečích čakrách, tak jsem
v jeho peněžence, kterou měl na stole skovanou pod kapesníkem, našel jeho řidičák,
inkartu a šalinkartu. Ofotoil jsem alespoň ty jeho pasovky.

Z řidičáku.

Tuhle fotku nosí Jiřinka ve své peněžence pěkně skovanou v igelitovým pytlíku. Jean Marais pro dělný lid.

A pak Jiřinka zašmátrala v jiným šupleti, ne v Oldově království, někde u nevybalených hrnců Zepter a pár fotek našla. Tahle fotka je z doby, kdy začíná Olina v Počernicích zahradničit a táta jí radí.

O téhle fotce nevím vůbec nic, jen že měl děda parádní kravatu, po brněnsku šlajfku.

Ani tady netušíme, koho má Olda na klíně.

Že by tohle byla Helča? Asi ne, takovejhle dudlák neměla.

Děda s kýmsi na zahradě peče buřty.

A tohle je vzácná dvojice fotek. To je od nás z chalupy v Jeseníkách. Na chatě Paprsek. Na fotce je americká Jiřka, Klárka a David. Vedle dědy jeho dcera Olina, moje Roušovna.

Tady celá americká část rodinky: David, Jiřka, Olda, Lála s Klárkou. Je možný, že to jsou fotky od Jiřky a od Lály z jejich foťáku, a proto se našly v obýváku a ne u dědy v království.

Řeknu to asi takto. Není v mých silách, abych zhustil do tohoto formátu život jednoho člověka, kterej se dožil krásnejch 94 let a z toho téměř padesát let se s ním znám, protože jsem si vzal jeho dceru. Myslím, že by to na tak malým formátu nedokázal ani Alexandr Dumas starší.