Podzimní cesta
(Český ráj to na pohled)

Letošní podzimní cesta byla pro některé účastníky trochu dramatická. Tedy přesněji, Jindra s Pepou měli omluvenku, jinak většinu tras navrhuje Pepa, letos se plánování ujali Ladys s Honzou, protože Pepova Jindra si zlomila krček na parkovišti na Slovensku, když zakopla o psa. Proto se jeden pokoj rušil a od skutečnýho startu nás šlo jen šest. Z Hlaváku do Malé Skály pomalým rychlíkem Arriva.

V Malé Skále vystupujeme sami.

Hledáme něco otevřenýho, třeba kvůli kafi.

V malé cukrárně Annie Farma Natura jsme si dali ranní místní maloskalské pivo.

Překvapivě dobré.

Tady to je ještě po rovině, ale jenom do další křižovatky.

Červená vede do kopce, růžová není pro nás a jde po rovině.

Podzim se hlásí.

Vypadá to, že výhledy budou parádní.

Letohrádek Malá Skála. Novogotický letohrádek nechal v roce 1826 postavit František Zachariáš Römisch na místě původní hradní kaple. Letohrádek má podobu kaple, nachází se v něm hradní kavárna a galerie.

Lesy a podzim jsou kamarádi.

Je to sice skoro furt do kopce, ale kam se koukneš, tam to je zajímavý.

Jak s oblibou říká Roušovna: "Zkurvený schody!" A říká to nahoru i dolů.

Začíná první skalní městečko.

Vytahujeme Tulamorku a nerezový kalíšky a tančíme svou první dnešní HAKU.

Skalní bludiště Kalich.

Cesta mezi skalama je perfektně značená, tak je možná skoro škoda, že tomu říkají Bludiště.

Výhledy z první vyhlídky.

První skupinové vrcholové foto.

Ksichty v bludišti.

Hlava dinosaura.

Uřvanej hroch. Bacha, ono se to všechno jmenuje určitě jinak, takto jsem si útvary pojmenoval pro sebe.

Učitelka a hrbatá borovice.

Gábina a Ladys na protější vyhlídce.

Pískovcová skalní města (Maloskalská Drábovna, Besedické skály, Chléviště) jsou krasová území s četnými vývěry, ponory a závrty, ale nechtějte po mně, abych to vysvětloval.

Roušovna v díře.

Unavená tlama.

Čas postupně rozšroubovává jednotlivé bloky a drze rozhazuje ulámené kusy zdánlivě bez ladu a skladu.

Některý záseky vypadají skoro uměle.

Opuštěnej bobr.

Začalo nám pršet.

Procházíme skalními městy s deštníkama, což není zrovna pohodlnej systém.

V Michovce jsme narazili na velmi akční paní, která na střeše svýho auta přivezla na chalupu dvě flašky medoviny. A najednou nám nabídla slivovici. Za to však může Olina, protože se ráda ptá a zapřádá hovory s cizími lidmi, až z toho vzniklo pozvání na frťana. Paní prozradila, že měla ze dvou švestek 750 kilo a z toho pěknou řádku flašek hodně dobré pálenky. Můžeme potvrdit, že jo. Paní trochu šokovalo, když jsme bleskově vyndali z kapes svoje vlastní kelímky na kořalku.

Skalní útvary jsou rozesety všude.

Naše kroky míří k Jizeře a tam by na nás měla čekat otevřená hospoda Zrcadlová koza.

Jsme docela zvědaví, jaká bude.

Nezrcadlové kozy.

Hospoda je trochu podezřelá. Má sice otevřeno, jak inzerujou, ale všichni poletujou a přeskupujou stoly a dohadujou se, kde co bude. Dovolili nám, že si klidně pivo i jídlo dát můžeme. To jsme to taky udělali.

Roušovna a já jsme tak trochu popelnice, takže nám jídlo i polívka chutnaly, ale Ladys lehce brblal, že guláš stál za hovno, a Ála s Honzou měli taky nějaký drobný připomínky k bramborákům. Nakonec nás z hospody vyhodil nervozní aranžér stolů. Chystali se totiž, jak zjistila všetečná Olina, na oslavu jakýchsi narozenin. Celkově tedy nic moc.

Trochu prší, senzory v Malé Jizeře déšť proměňují v grafiku.

Ale cesta podél Jizery je krásná.

Zvětralý svahy nad Jizerou.

Dnešního cíle je téměř dosaženo. První socha v Turnově. Kdo jinej než svatej Jan Nepomuckej.

Husův odrbanej sbor. Jednoduchá funkcionalistická stavba se zvonicí vybudovaná v letech 1937-39. Stavitelem byl turnovskej architekt Vladimír Krýš. Dominantu interiéru tvoří 4 m vysoký rubínový skleněný kříž od sklářského výtvarníka Zdeňka Juny se zpodobněním Ježíše Krista, Mistra Jana Husa, knížete Václava a věrozvěstů Cyrila a Metoděje.

Před místní sokolovnou trénuje mažoret s taktovkama, nebo jak těm klacíkům říká. Je šikovnej a ladnej.

Květinová turnovská výzdoba.

Dům čp. 72 ve Skálově ulici získal novou podobu. Stal se součástí areálu Muzea Českého ráje v Turnově. Slavnostní otevření Výstavní síně Viléma Heckela i Domu 72 se odehrálo ve čtvrtek 7. září 2023 v 17 hodin. Vilém Heckel si takovou poctu určitě zaslouží.

Prodejna petek.

Výškové panoráma (nebyl správnej odstup) turnovskýho kostela svatýho Františka z Assisi. Byl postavenej v letech 1651 - 1655 při františkánským klášteru. Po požáru, který kostel a klášter zachvátil v roce 1803, byl kostel kompletně přestavěn v empírovém slohu. Přestavba proběhla v letech 1822 -1824. Pseudorománská zvonice byla přistavěna v roce 1842. Vevnitř jsme nebyli.

Pískovcová kašna s pozlacenou sochou P. Marie je dominantou náměstí Českého ráje v Turnově. Dnes se jedná o zmenšenou repliku původní kašny, která uprostřed náměstí stála již před rokem 1778. Z původní kašny se dochovala jen socha P. Marie od pražského sochaře Josefa Maxe. V roce 1953 komouši kašnu odstranili. O její obnovu po roce 1989 se postaral Spolek rodáků a přátel Turnova.

Zlatej beránek, Teta a jednosměrka.

V Infocentru je uvězněnej zrzavej chlápek.

A jeho ožralej táta.

Náměstí Českého ráje.

Z auta vyskakuje paní a utíká pryč. Motor auta trpělivě vrní a smrdí. Kam asi běží ta paní?

A zatímco Ála s Olinou v Tetě nakupovaly pro Gábinu bylinkovej čaj na bolavý břicho, paní už utíká zase zpět. Nese si burčák.

Stavba povolena.

Bydlíme v Hotýlku na Výšince. Ne, prosím, nepodezírejte mě ze zdrobnělin, ale ono se to tak fakt jmenuje. Čepují tu pivo "Ohozec", ale správně to je Rohozec. Docela dobrý pivo, shodli jsme se s Ladysem. Večeři jsme odflákli, a protože někteří z nás pracovali ze čtvrtka na pátek hluboko do noci, počkáme na poslední dvě účastnice podzimní cesty Stáňu a Petru, který dojely ze Slanýho až večer autem, a jdeme spát. Od zítřka nás už bude osm.

Je ráno, máme po vydatné snídani a čekáme na ostrej start druhé etapy. Olina to bere zodpovědně a medituje.

Ranní pohled na Turnov.

Kostel Narození Panny Marie. Na místě původního kostela, kterej byl součástí dominikánskýho kláštera ze 13. století, byla v roce 1825-53 postavena současná novogotická stavba. Autorem návrhu byl vídeňský architekt Martin Hausknecht. Je to trojlodní bazilika z tesaných kvádrů s hranolovou věží. V interiéru je k obdivování novogotický zařízení nebo pseudogotickej oltář, kterej je vykládanej českejma drahokamama z okolí Turnova.

Kolem berušek...

...židovskýho hřbitova...

...sgrafitti...

...a úplně debilního socdemáckýho volebního plakátu.

Pak kolem ranní rosy...

...a černé kočky.

A jak říká Roušovna - po zkurvenejch schodech pod Hlavatici.

Duchovní Brána do Českého ráje vznikla v roce 2008 pod vedením výtvarnice Ivety Sadecké. Vstup do prostoru tvoří dvě velké dřevěné sochy od turnovského řezbáře Karla Hajna, za nimi následuje labyrint, přes který se návštěvník dostane do magického kruhu sedmi soch. Každá je z jiného stromu a má vyzařovat svou energii. V jabloňovém sadu poznání nad nimi je potom madona s děťátkem a archanděl Gabriel, ochránce tuláků.

Stánek pod hlavatickou rozhlednou je otevřenej, což je milý překvapení. Dal jsem si tu alžírský kafe, ale vaječňák jsem v něm hledal marně jak jehlu v kupce sena.

Turnov z rozhledny.

Petra, Olina, Stáňa a Gábina pod rozhlednou.

Krásnou lesní cestou jdeme k hradu Valdštejn.

Podzim se hlásí do barevné služby.

I psovi se tu líbí.

Lesem se táhne lehkej opar a zápasí se slunkem.

U Vladštejna je lidí jak nasráno. Zjišťuju, že mi lidi na cestách přestávají vadit. O téhle plastice vám nic nenapíšu.

Socha svatýho Víta. Pravděpodobně při karaoke.

Zase ten podzim.

Svatej Ivan má děsně velký pracky.

Za hradní bránou jsou atrakce a výběrčí peněz.

Na okraji pískovcovýho skalního města, na třech skalních blocích, vznikl kolem roku 1260 hrad, jehož tři části spojily dřevěné mosty. Stavitelé využili jako materiálu i samotnou skálu, do které vyhloubili několik místností. Hrad byl trvale obydlen do poloviny 16. století, kdy vyhořel. Později jej získal do vlastnictví Albrecht z Valdštejna. V 18. století byl přistavěn barokní kostelík a dva kamenné mosty, jeden z nich zdobí sochy světců. V 19. století změnily tvář hradu částečné novogotické úpravy. V současnosti si můžete prohlídnout interiéry klasicistního i romantickýho paláce s bohatým dobovým vybavením nebo kapli sv. Jana Nepomuckého. V prostorách středověkého sklepení pak naleznete expozici věnovanou pískovcům. Samozřejmě až zaplatíte.

A pak si můžete koupit příšerný cetky a nebo magnetky na ledničku.

Na mostě.

Vedle mostu.

Skalní město z vyhlídky U Lvíčka.

Sfinga.

Kapelník.

Společné foto U Lvíčka.

Panorama Skalního města. Pískovcové skalní město se rozkládá na ploše 120 hektarů a dělí se na tři hlavní oblasti (Dračí skály a Zámecká rokle, Kapelník, Maják a Údolíčka). Oblastí prochází mnoho turistických tras, které propojují oblíbené skalní vyhlídky s dalšími zajímavostmi, jako je např. arboretum Bukovina nebo symbolický hřbitov horolezců. Na severním okraji skalního města se nachází středověký hrad Valdštejn a na jižním konci pak zámek Hrubá Skála. Největšími skalními dominantami jsou věže Maják, Taktovka a Kapelník. Milovníci českých pohádek a filmů pro děti si mohou prohlédnout skalní útvar Adamovo lože, kde se točily scény z pohádky Bajaja, a věž Skaut, známou jako Dračí zub z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny.

Kostel svatýho Josefa. Klasicistní kostel nechal postavit v roce 1812 hrabě Josef Karel z Valdštejna, který je v jeho kryptě i pochován. Stavba je částečně zapuštěna ve skále. S výjimkou hlavního oltáře sv. Josefa v novogotickém slohu z konce 19. století neobsahuje interiér téměř žádné vybavení. A s tím vybavením je problém nejen v kostele. Na Hrubé skále je docela velkej frmól, ale hajzly tu jsou utajený a kdo neví, kde hledat, tak se může i posrat. S hajzlama to v Česku fakt ještě vůbec neumíme.

V bufetu před zámkem seděl u piva ten herec z filmu Lásky jedné plavovlásky, jméno si samozřejmě nepamatuju. A ano, vím, je mu jen podobnej.

Český ráj to na pohled.

Ono to není příliš vidět, protože skály běhají velmi pomalu, ale i mezi skalami se odehrávají dramata. Tady třeba ještě skoro slepej mlok utíká před zuřivým kuřetem.

Drby od rybníka Vidlák.

Zřícenina hradu Trosky je díky své unikátní poloze symbolem CHKO Český ráj. Hrad byl vybudován koncem 14. století mezi dvěma čedičovými sopouchy viditelnými ze širokého okolí. Nedobytelnost hradu se potvrdila za husitských válek. Od druhé poloviny 15. století střídal hrad majitele a postupně pustl. Za třicetileté války byl již opuštěný. Roku 1925 získal hrad stát, který ho vlastní dodnes. Udržovací zabezpečovací práce probíhají až v posledních letech, v roce 2000 bylo vybudováno schodiště zpřístupňující vrchol věže Baba a vyhlídkové místo pod věží Panna.

Trosky pod Borkem pod Troskami. Naše dnešní etapa je, až na kilometr v Turnově, u konce. Odtud totiž jedeme, s ohledem na klouby některých poutníků, vlakem.

Skupina trosek od Troskami.

V podchodu jsem objevil tag-podpis našeho ožralce-prezidenta.

Židovský hřbitov. Jedná se o jediný dochovaný židovský hřbitov v okrese Semily v Libereckém kraji. Má rozlohu 2179 m² a je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Zatímco na odvrácené straně hřbitova...

Tentokrát máme zaslouženej hlad, čeká nás vydatná večeře a pár piv. I dnes jdeme spát docela brzo.

A ještě jedna skupinovka, tentokrát se mnou.

Je ráno, je po snídani, je hezky, je neděle, náš poslední den v ráji.

Klidně se dá říct, že naše poslední etapa je odpočinková. Jak říká náš hlavní trasér - taková vata, výplňovka.

Musíme projít Turnovem a pak po druhé straně Jizery, než jsme šli v pátek.

Procházíme jakousi garážovskou kolonií. Vypadá to divně potrhle. Tady si dokonce vybudovali hospodu.

Garáží tu je hodně a asi se tu i krade.

Po břehu Jizery...

...se dostáváme pod zámek Hrubý Rohozec.

Základem zámku byl gotický hrad. Na dnešním zámeckém vzhledu se podepsaly vlivy renesance, baroka, empíru a romantismu. Některé současné pokoje získaly svoji podobu v průběhu 19. století - např. zámecká jídelna s cennou výmalbou stěn a stropu ve stylu romantické gotiky nebo pokoje druhého patra inspirované rokokem. Zbývající pokoje jsou představovány v původním stylu 30. let 20. století, kdy zde žil poslední majitel hrabě Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode s rodinou.

Komín bejvalýho pivovaru.

Obrovskej platan vedle zámku.

Zadní pěšina ze zámku je zavřená.

Zpětnej pohled na turnovskou siluetu.

Když jsme dorazili do Dolánek, naše parta se spravedlivě rozpůlila. Slaňáci to odpískali, sedli na vlak zpět do Turnova a Petřiným autem odjeli do Slanýho. Drsný jádro zůstalo a šlo se kouknout na vyhlídku nad Dolánky.

Álu poněkud mrzelo, že z vyhlídky, přestože jsme se při výstupu do kopce zpotili, není vidět řeka Jizera. Ale zase jsme tam našli asi devět lískovejch oříšků a to se vyplatí. U nádraží jsme si dali kafe v přírodopisným muzeu a vlakem zpět do Turnova a pak do Prahy.

Díky všem, byla to opět parádní akce.