Setkání v New Yorku
(Díl 6. Empire State Building)

Vracím se po krátké odmlce k čundru po NYC. V posledním americkým dílu jsme čuměli pod sukně Sochy Svobody, která zrovna asi neskutečně úpí nad tím, co se kolem ní děje. Fascinuje mě, že je společnost rozdělená tak nějak napůl a je v té rozdělenosti tolik zloby. Tolerance dostává na prdel. A demokracie se stává vyloženě sprostým slovem.
Jsme docela promrzlí a přemýšlíme, že si budeme muset někde najít nějakou přítulnou hospodu a tam se najíst a rozmrznout. Dneska nás totiž čeká ještě jedna veliká atrakce. První pořádnej mrakodrap v historii Ameriky. Vstupenky máme na tu nejzajímavější dobu, kterou doporučujou bedekry. Navštivte ESB v době západu slunka, radí manuály...

Když jsme vylezli z lodi, odpotáceli jsme se do Battery parku. Určitě nepřehlídnete velikýho bronzovýho orla. Orel u East Coast Memorial drží v drápech vavřínovej věnec proti vlně. Orel je součástí celýho památníku, kterej připomíná 4601 americkejch vojáků, kteří zahynuli v Atlantickým oceánu během druhé světové války a jejich těla nikdy nebyla nalezena. Orel kouká na Sochu Svobody. Za orlem je osm žulovejch sloupů a do nich jsou vytesána jména všech padlých vojáků.

V Battery parku si můžete odpočinout nejen na normálních lavičkách, ale jsou tu pro vaše unavený zadky připravený i modrý bakelitový židle, který každej večer někdo sesbírá dohromady, někam odloží a ráno je zase rozmístí po trávníku.

A pak tu najdete další ikonický sousoší v bronzu. Jmenuje se The Immigrants. Jde o skupinu postav v nadživotní velikosti a představujou prý různý národnosti a etnika z různejch historickejch období osidlování Ameriky. Určitě poznáte východoevropskýho Žida, nebo africkýho otroka, kterej je právě osvobozenej, je tu kněz, máma s děckem. Bronz je docela hrubej, prej proto, aby umělec znázornil jakési strádání a utrpení těch, co po velkejch peripetiích dorazili k vysněné Americe. Zády k Soše Svobody s nadějí vzhlíží k městu velikému. A proč jsou tedy zrovna v dnešní době v kleci. Možná proto, že jsou již odlovení magory z MAGY, a hordama z ICE, a nebo se před nimi v kleci skrývají. Možná je to jen kvůli restauračním pracem. Hnedka vedle je Castle Clinton (dřív Castle Garden). V letech 1855 - 1890 to byla první imigrační stanice v USA. Nápor přistěhovalců byl ale tak mohutnej, že Castle přestal vyhovovat, tak vybudovali novej objekt na Ellis Island.

Autorem sochy je španělskej sochař Luis Sanguino a dokončil ho někdy kolem 1973. Sochu městu daroval známej filantrop Samuel Rudin na památku svejch rodičů, kteří připluli do NYC v roce 1883, tedy ještě do Castle Garden. A jak už to tak chodí mezi úřednictvem. Trvalo skoro deset let než skončilo dohadování kam a jak sochu umístit. Ale to už byl Samuel Rudin po smrti (1896-1975). Pod sochou na podstavci je napsáno: "Věnováno lidem všech národů, kteří vstoupili na půdu Ameriky." To momentálně neplatí, momentálně jde spíš o zpětný chod.

Jdeme kolem stylovýho vstupu do metra. Myslel jsem si, že to jsou hajzlíky.

Najednou před váma objeví obrovskej bronzovej, děsně ošahanej bejk. Wall Street. Ona slavná burza, která si pamatuje všechny ty finanční krachy i doby skoro zlaté. Ale ta je od bejka dnes trochu dál. Tu najdete na 11 Wall Street. New York Stock Exchange (NYSE), tu na fotkách nemám.

Kolem bejka je děsnej šrumec. Všichni se s ním fotí, chlastají kafe u jeho prdele, sedí mu pod koulema na který mu šahají a dělají si u toho selfíčka. Dřív prej mezi burzou a bejkem stála ještě socha, která se jmenovala "Neohrožená dívka". Tu přemístili přímo před burzu. kde čelí krutýmu finančnímu světu.

Jdeme pěšky směrem k Empire State Building.

Tesla aut tu jezdí poměrně dost. E-aut jinejch značek taky. Navzdory provozu je v NYC čistej vzduch. Tyhle Tesla auta jsou děsně škaredý. Pozoroval jsem jak z jednoho baráku vyšel chlápek v saku a koženým kufříkem a jeho Tesla vyrazila od chodníku, kde byla zaparkovaná, všechno krásně na centimetry přesně, přijela si k páníčkovi (asi se i rozhlídla do zrcátek dozadu, aby neohrozila jiný jedoucí auta, Ouřada šel svý Tesle naproti, dveře se otevřely, vlezl si za volant a odjel. To se mi hodně líbilo. Stejně je to auto škaredý.

Po cestě potkáváme několik kostelů. Asi nebudou úplně malý, protože všude kolem nich se tyčí do vejšky jehelníčky mrakodrapů, vypadají kostely poněkud ušláple.

V jednom parku zrovna obalovali stromy LEDkovejma páskama, příprava na dobu vánoční. Když jsem je fotil, vypadalo to beznadějně, protože na displeji foťáku rozsvícený diody nesvítily, přišlo mi divný, proč tam světlo nemám zaznamenaný, ale teď, když jsem to vytáhl z archivu, tak kupodivu ledky svítí. Je možný, že přestávám moderní elektronické době, navzdory elektronickému vzdělání, rozumět. Olina, jak se do New Yorku rychle a hluboce zamilovala od návratu sdílí všechny možný fotky z FB a posílá nám je všem přes WhatsApp skupinku, tak mezi těmi stovkami sdílených cizích fotek je i tenhle park. Takže je možný, že to je taky nějaká atrakce bedekrová.

Tenhle bronzovej úředník vypadá podobně, jako ten pán, co mu servilně pod nos před chvilkou přijela e-Tesla. Akorát tady ten bronzovej má v kufříku kalkulačku a pravítko, což nejspíš ten Teslák neměl.

Hezký je, jak se prolínají starý baráky s novějšíma a jak elegantně se mezi ně zapichujou štíhlý skleněný mrakodrapí jehly.

Brooks Brothers je nejstarší nepřetržitě fungující prodejce oblečení v USA stylu zvanýho "Preppy" nebo "Ivy League". Brooks Brothers oblíkali 41 ze 46 amerických prezidentů. Třeba Abraham Lincoln měl na sobě speciálně ušitý kabát od Brooks Brothers (s podšívkou s motivem orla a nápisem "One Country, One Destiny") v noc svýho atentátu. Slavná firma v roce 2020 zkrachovala a odstěhovala se ze své ikonické adresy sem a má novýho majitele.

Strašně mě baví jen tak jít pěšky ulicema NYC a nechat se překvapovat odvážnejma barákama.

Ale jsou tu i kotvy ke starejm časům.

Každej špičatej barák je jinej. A to ještě netuším, co mě čeká.

Paní vrchní, tak kurva, kde je to pívo?

Již běžím, hoši.

Truhlář kříže pro Krista.

Olina měla svoje přání, sáhnout si na Sochu Svobody. Já jsem měl taky jedno. Přízemní. Říkal jsem Honzovi, že bych si rád zašel někam do echt NY hospody na echt americkej hambáč. Myslel jsem to částečně ironicky a částečně i vážně. Jde mi o to, že jak mám už od střední školy vyhazovací čelist, protože jsem v hospodě na bramborové brigádě dostal do držky, a od té doby mi vypadává čelist, když si moc otevřu hubu. A proto jsou pro mě hambáče nepoživatelný klasickým způsobem.

No ale uznejte, že by to byl hřích, bejt v NYC a nesežrat ani jeden národní hambáč. Tady vidíte, jak Olině to neděla vůbec žádnej problém. Pro mě to byla obrovská výzva.

I Honza, i Helča bez problému umí po americku otevřít hubu.

Nebo Bibi. Ale ta je herečka, ta musí zvládnout jakoukoliv roli. Já jsem nakonec taky, dá se s přimhouřeným okem říct, nějak zvítězil. Mačkal jsem ho jako v lisu, co vyklouzlo, to jsem sesbíral. Čelist mi nevypadla a svůj sen a úkol jsem si splnil. Je to vlastně docela dobrý jídlo.

Pomaličku se blíží doba, na kterou máme vstupenku na ESB. Sedáme do jednoho ze stovek meter a jedem vstříc výšinám.

Už vystrkuje růžky.

Samozřejmě, že nezbytnej filcuňk na výbušniny a zbraně. Lidí je tu hodně, ale smekám před tím, jak v tomhle dovedou být Amíci praktičtí a jak to všecko odsejpá a nikde se nezadrhne. Za pár minut už stojíme u výtahů.

Přivítá nás ikonická velkofotka z doby slavnostního uvedení mrakodrapu do provozu. Nepodařilo se mi zjistit, kdo je autorem téhle slavné fotky.

Galerii s dobovými materiály a fotkama z dob, kdy barák vznikal, mají udělanou moc hezky. Taky je na nich vidět, jak srali na bezpečnostní předpisy.

Prolejzáme chodbama a na zdech visí fotky toho, co na 80 patře uvidíme. Jen bez duhy.

Nelekejte se, nejde o žádnej sex. To jen Helča se snaží nebohýho dělníka okrást o bronzovej sendvič.

Samozřejmě, že nemůže chybět nejslavnější postava spojená s Empire State building. King Kong.

Wonder Woman pochází sice z fiktivního ostrova Themyscira, ale New York je pro její příběhy (stejně jako pro celou stáj DC Comics) klíčovou lokací.

Místečko pro focení. King Kong a jeho tlapička.

Výtah nás superrychle vyvrhl na 86. patře.

Prosklenej ochoz mi nabízí neuvěřitelnej pohled. Samozřejmě, že to znám z filmů, videí, slavnejch fotek, ale teď najednou jsem přímej účastník. Zírám zcela ohromeně.

Jsme tu ve správnou dobu, slunko se chystá zapadat.

Kam se kouknu, tam jsou mrakáče.

Je to fascinující divadlo a to se ukrutně bráním používat superlativy.

Tam úplně vpředu je ten nejvyšší One World Center.

Omlouvám se, jestli sem dávám na někoho příliš mnoho fotek, ale jsem tak fascinovanej, že se mi těžko zahazuje. Věřte, že jsem zahazoval hodně. Ale přesto...

Nádherný je, jak jsou všechny ty špičatý štíhlý stavby rozmanitý. Žádná nuda pro oči.

Dole žlutý tága.

Hudson.

1WC.

Empire State Building je dost zajímavej barák:

Vejška baráku po střechu je 381 metrů. S televizní anténou 443 metrů.

Bibi, to je fotka pro tebe, jak jsem ti vyprávěl o dvou mrakodrapech propojenejch tunýlkem, kterej tak moc vadil tomu japonskýmu architektovi, kterej sice navrhuje a staví mrakodrapy, ale má hrůzu z vejšek.

ESB schramstl 56 tisíc tun oceli. Budiž, to nijak neohromí, ale co určitě ohromí, je to, že celej barák se stavěl pouhejch 410 dní. Tohle je údaj neuvěřitelnej. Samozřejmě velkou roli v té rychlosti sehrálí Mohawkové, o kterejch je známo, že nevědí, co to je závrať. Chodili po traverzách, na ramenou prkna, svačili na traverzách a pod nima stovky metrů k chodníku. Žádný jištění.

Rychlost, s jakou postupovala stavba byla samozřejmě taky zapříčiněna tím, že se sralo na bezpečnostní předpisy. Postupovali rychlostí 4,5 patra za týden.

ESB slavnostně odhalili - otevřeli - spustili 1. května. Prezident Herbert Hoover v budově symbolicky rozsvítil světla z Washingtonu, D.C. Dálkově.

Špička budovy (anténní věž) nebyla původně určena pro vysílání, ale jako kotviště pro vzducholodě (dirigibly). Plánovalo se, že cestující budou vystupovat přímo v 102. patře. Silnej vítr a turbulence ve výšce 400 metrů udělaly z kotvení extrémně nebezpečnou operaci. Po dvou neúspěšných pokusech (jeden trval jen pár minut) od projektu upustili.

V sobotu 28. července 1945 narazil do 79. patra budovy v hustý mlze bombardér B-25 Mitchell. Zahynulo 14 lidí, ale budova díky své robustní konstrukci neutrpěla vážný statický poškození a hned v pondělí se v ní už zase pracovalo.

Kvůli hospodářský krizi byla budova po svým otevření poloprázdná. Newyorčané jí posměšně přezdívali „Empty State Building“. Majitelé dokonce nechávali svítit světla v prázdnejch kanclech, aby barák vypadal zvenčí obývanej. Ziskovou se budova stala až po skončení 2. světové války.

TV věž ESB mění barvy podle svátků, významnejch událostí nebo vítězství sportovních týmů. Od roku 2012 je budova vybavena systémem LED světel, kterej dokáže zobrazit až 16 milionů barev. Ekologie: Budova prošla masivní rekonstrukcí (včetně výměny 6 514 oken), která snížila spotřebu energie o 38 %, za což získala zlatý certifikát LEED.

Do 86 patra vás vyveze supervýtah, vůbec skoro nepoznáte, že se rozjíždí a jak rychle nakonec tou šachtou letí. Za několik desítek vteřin jste nahoře, Pak se dá ještě vyjet až do 102 patra, kde je venkovní ochoz. Hlídá tam nabalenej budulínek ve služebním livreji. Je tu dost kosa a fučí.

Kromě výtahů, který jsou pro návštěvníky jedinou cestou nahoru, je tu i schodiště. Abyste se dostali do 89 patra, musíte vyšlápnout (ale jen teoreticky) 1576 schodů. Jednou za čas se tu pořádá takzvanej Run Up, což je běh odspoda až nahoru. Rekord drží Paul Crake, kterej to zvládl za 9 minut a 33 sekund.

ESB má těch svejch 6514 oken, ale okolo ESB je večer vidět mnohonásobně víc rozsvícenejch oken a je to pohled fakt úchvatnej.

Tam v dáli na ostrůvku na nás mává Socha Svobody a před ní je Ellis Island, kde se vyloďovali imigranti.

Ten rozsvícenej dortík je budova Chrysler. Jako první mrakodrap na světě překročil výšku Eiffelovy věže (300 m) a pokořil magickou hranici 1000 stop (305 m), vyrostl až do výšky 318 m, dokončenej byl roku 1930. V dnešní době je jedenáctým nejvyšším mrakodrapem v New Yorku, ale o toto místo se dělí s budovou New York Times Tower. Budova je postavena ve stylu art deco, který byl pro 30. léta typickej. Ve stylu art deco je i ESB.

Vůbec se mi nechce z toho ikonickýho baráku odejít. Na NYC padla noc, naštěstí máme žízeň a čeká nás pivo.

I když Bibi by si asi raději dala Suši.

Vyrážíme do nikdy neusínajícího města. Z kanálů se valí pára jako v nějakým Hitchcockovým filmu, všude žlutý taxíky, žlutý školní autobusy a usmívající se Newyorčani. Možná jsou cizinci v přesile. Sympatický město!!!

Low level art deco.

Honza se poradil s Pixelem, kterej mu poradil zajímavej pivní bar, kterej byl od ESB coby kamenem dohodil. Nabídka piv excelentní. Ani nevíme, co si dáme.

Čuchání ke kytkám.

Blízání kytek.

No a samozřejmě přípitek na skvělý domácí setkání. Tyhle akce sice nejsou nijak levný, ale stojí za všechny prachy!

Bibi se strejdánkem Honzou.

Po pivu vyrážíme na noční jízdu metrem domů do Brooklynu. Na ESB jsme taky trochu vymrzli. Vlastně to bylo dneska takový foukací a studený.

Už nevím přesně, co nám to Honza vypráví. Asi něco z chození po slackline, kterýmu před nedávnem propadl.

Do Bronxu dnes nejedeme.

Slečna taky ne.

Noční provoz metra je trochu jinej než provoz denní, ale stále je to přehledný a je těžký tu zabloudit.

Tímhle posledním metrem, jehož písmeno a číslo si nepamatuju dojedeme až do Brooklynu. Příště třeba MoMa? Nebo něco jinýho? To vám teď neprozradím, protože jsem se ještě nerozhodl.