Nic vás nezastaví. Tohle není úvodní věta z fejetonu o lyžování, to je věta z jedné reklamy na opary. Vždycky, když mám službu u maminky, nasávám pozorně reklamy z televize. Jakýsi hvězdný lék proti oparům, kterej léčí za noční tmy a toho, kdo ho užívá, nic nezastaví.

To je naše letošní parta

Největším favoritem na vítěze v anketě Mirákl je zazračná tobolka, která vás v první fází zbaví bolesti v krku, pak nastoupí druhá složka, která zabije všecky viry a prý dokonce i baterie nebo bakterie, nedával jsem zrovna pozor, a třetí složka toho zázraku pak v krku uklidí a udělá z vás jiného – zdravého člověka. Napadlo mě, že to pořád ještě je málo. Jste tu a nevěřícně kroutíte hlavou, váš zaprasenej poničenej a zamrmlanej krk je najednou zázračně čistej, voňavej a nebolavej. Ale to nemůže stačit. Měli by zázrační výrobci cucavých bonbonků přidat ještě dvě další složky, neměl by to být problém, když už skoro všecko je tři v jednom, tak proč ne pět v jednom. Myslíte, že by pak ty pilulky byly moc veliké a nedaly by se prostrčit krkem?

Každé poledne jsme si s Olinou našli nějakou hütte a dali si tam goulash soupe, čtvrtinku červenýho a rohlík. Někteří naši známí se děsí toho, že by měli za gulášovku zaplatit přes dvě stovky, když za komančů stála v Koruně na Václaváku 2,50 Kčs.

Měl jsem mokré fusky, tak mi pomohly rukavice

Jen jeden den bylo trochu pošmourno

Ta čtvrtá složka by vám vystrčila z toho vyluxovanýho krku dva neviditelné drátky s háčkem, ty by se zachytily svým pichlátkem zevnitř ve vaší tlamce v místech, kde jsou zvenčí vaše koutky a začaly by táhnout od sebe a nahoru. To by mělo za následek, že by se vám na hubě rozestřel bezelstný a nefalešný (i když poněkud násilný) úsměv. Pátá složka by vám pak přinesla štěstí ve vašem životě, v práci by vám přidali na mzdě, popeláři by začali líp vysypávat popelnice a přestali by se mračit. U nás by pořád fungovala dodávka pitné vody... Silničáři by odklízeli sníh, Bém by měl jen jedny hodinky, Ráth by nebyl a Paroubek by přestal bojovat za naše důchody. Ninža. No zkrátka, život na tomto světě by se stal slastí.

Po cestě k teplýmu bazénu si hrál led s vodou.

Tam dole je Brixen. Ach, tak krásné vyhnanství. Lyžovat si mohl, chodit do hospůdek chlastat dobré víno a skvělou gulášovku. A hlavně, klid na psaní. Lázně Brixen bych bral.

Myslíte si, že je to utopie a že ten nápad je blbej a neproveditelnej? Dovolte, abych se s váma hádal. Jestli po vycucání tobolky zmizí angína z krku a už se ty pilule prodávají, nemůže být problém ani v těch dalších dvou ingrediencích. Ledaže by ani ty první tři nefungovaly. Ale pak by to bylo lhaní. A copak reklamy lžou? No prosím vás, to určitě ne.

A nebo že by byl Brixen tohle?

V sobotu a v neděli je televize plná zázračných pilulí. Na čůrání, na bolavý záda, na to aby dědek udržel krok se svou vnučkou a nevrzaly mu klouby, a nebo na RAMu plnou esenciálních kyselin, které neumíme v těle vyrobit a přitom je potřebujem, abychom dosáhli na zvonek u dveří. A když si koupím ramu do konce března, dostanu k tomu ještě speciální mazací nůž. Je sice děsně škaredej, ale je zadarmo, tak to by za to ta rama mohla stát. Dosáhnu na zvonek a budu si moct ramu namazat na chleba unikátním nožem. Moje sestra Dana říkala, že kdyby takovej nůž chtěla, musela by si jít koupit ramu a hned před obchodem ji vyhodit do popelnice, protože Rama je hnusná. Tak jsem jí poradil, ať si koupí ten mazací nůž jen tak, bez ramy, a ona mi na to řekla, že ho nepotřebuje, protože mazací nůž má. Chudera Dana, té pilulky proti bolavýmu krku nepomůžou.

Ochrana před sluncem

Páníček na těžkých Milanových závodních vývojových lyžích.

Olina v zářivých goretexových barvách.

A co takhle svoboda pro nosy a ještě mě baví, jak jedna masť je tak inteligentní, že, když si ji namažete na místo, které vás bolí, okamžitě vyhledá to místo, které vás bolí, a bolesti vás zbaví.

S učitelkama je sranda, to jsem do teď netušil. Ti na fotografii jsou momentálně jediní, kdo jsou v penzionu vzhůru. Prý jsme dělali bordel a hlučeli. Ale znáte lidi, ti toho nakecají...

Nerad to tu teď ventiluju, je to jistým způsobem přiznání, že jsem také já, ač se tím tak trochu živím, reklamě podlehl. Polehčující okolností by mohlo být, že jsem podlehl v tiché beznaději a že mi bolest zatemnila mozek. Před léty jsem trpíval krutou bolestí v zádech. Přicházela začátkem listopadu. Pravidelnost, s jakou se do mě zakusovala, mě inspirovala k názvu té nemoci, pojmenoval jsem si ji „podzimní záda“. Bez jakéhokoliv varování se mi najednou zakousla do zad, všecky svaly se napnuly do takové trvalé neustupující křeče. Nedalo se dosáhnout na zadek, nedalo se zvednout z leže ani ze sedě, nedalo se nic, i smrkání bylo skoro nemožné. Svět se zlomil do předklonu a bylo potřeba vydržet tak asi 5-6 dní. Cynicky jsem si říkal, že zrovna intenzivně posiluju zádové svalstvo. Jak již tu bylo mockrát řečeno, páníček je soukromý docent a veřejný blb, tak jsem zkoumal.

Hledal jsem výhody a nevýhody toho stavu a jak tomu utéct, jak to zmírnit, co se vyplatí a co nesmím. Mé zlomené tělo se stalou krásnou laboratoří a já zkoumal. Vymyslel jsem, že nejlepším nástrojem na tu dobu je lyžařská hůlka, která mi pomáhala, abych se jak tanečnice u tyče vyšplhal do stoje z leže, pomáhala mi i při uléhání. Otáčení na bok a na záda jsem postupně prohlásil za zbytečnost, protože od bolesti neuleví žádná změna polohy. Dalším objevem bylo, že nejlepší činností, která přinášela jakous takous úlevu, byla chůze v předklonu, nejhorší naopak bylo ležení. Proto bylo fajn nebýt nemocný a normálně chodit do práce a chodit a chodit. Ne, že by to při chůzi nebolelo, jako čert to bolelo, ale ze všech těch bolestí byla chůzová nejmenší. Proto je dobré celou tuto škálu v hlavě vzít a posunout na ose bolesti směrem k nule, tím se v hlavě přeštelovaly koncové vypínače a člověk nejenže neomdlel, ale mohl se i trošku usmívat.

Tahle černá nás dost bavila. Byla dlouhá asi 6 kilometrů a úplně shora z výšky 2500 mnm prý dokonce 9 kiláčků, ale ty první tři kilometry jsou modrá nuda.

No a v tomhle stavu beznaděje a falešného úsměvu, kdy nic nechemického nepomáhalo (prášky nežeru, růžové pilulky štěstí ignoruju z principu), jsem propadl falešné naději na chytrou mast, která narovná přestárlého krasobruslaře v minutě. V hlubokém a uctivém předklonu jsem vešel do lékárny a tu mast si koupil. Tak jsem jí věřil, že jsem si málem v tom pošmourné listopadu na chodníku ty záda natřel, nešlo to, nedosáhl jsem si tam. Doma jsem poprosil Olinu, ať mi záda natře. A nic. Vůbec nic.

Před odjezdem domů si učitelé i jiní dali místní bombardíno. Nic moc z vaječnýho koňaku.

Ale pořádně ho vypít do dna uměla jen Olina, učila to i ostatní. No posuďte sami.
Ta vlevo je po Olině, ta vpravo po jejím kolegovi.

A to mě vyléčilo i na dobu, kdy je člověk nějak hendikepovaný a je ochoten uvěřit zázraku. Mistři ve zneužívání hendikepů jsou Svědci Jehovovi, věštci, kartáři, televizní čarodějové, EZO a lidská slabost.

Se zádama to nakonec dopadlo výborně, vzpomněl jsem si jedno září, jak jsem kdysi dávno cvičíval pět Tibeťanů a jak to bylo fajnové cvičení, a hned druhý den ráno jsem s nimi začal znova. Pět Tibeťanu je právě těch 5 v jednom. Po dvou měsících se na kalendáři objevil listopad a záda nic. Rozhodl jsem se, že za to můžou zázrační Tibeťánci a cvičím je dodnes. Jistě, může to být placebo a víra, která mě z těch zlomených zad vyléčila, ale od té doby si na zadek dosáhnu celoročně a z lehu vstávám celoročně bez lyžařské hůlky, nedůvěra v chytré mastě se prohloubila, vztah k růžové pilulce zůstal nezměněný. Nevýhodou pěti Tibeťánků je, že se nedají prodávat v lékárnách, takže to není výnosné. Kromě toho by jejich propagace mohla výrobcům zázračných a chytrých léků bez předpisu připravit krušné finanční havárie.

Tu jsou jen samé pičíny...

...a pičulín .

Nebojte se, nepropaguju něco zázračného, je to obyčejných pět chytrých cviků, ve kterých je ukrytý i ten kouzelný drátek s drápkem, který vám roztáhne hubu do úsměvu. Nic víc. Záda mě bolívají každou chvíli, ale jen tak decentně, jako po sportu nebo po noci na blbé posteli, ale jak říkám, dosáhneš-li na zadek, je to jen bebíčko, se kterým nemá cenu se moc zabývat.

Zrovna teď mě v zádech trochu bolí, protože jsem si byli s Olinou zalyžovat do Dolomit. Dolomity máme rádi v jakoukoliv roční dobu. Jsou to krásné a malebné hory. A lyžování tam mají fakt vychytané. Lyžuje se od listopadu do května. Italové mají celej systém dost vyladěný a k přírodě šetrný, zasněžujou vodou z nádrží, kam vodu chytají z kopců a rozvádí po všech sjezdovkách. A tak, přestože jsou Dolomity celkem málo zasněžované přírodně, jsou všecky sjezdovky vzorně udržované, různě propojené a jsou jich stovky. Nikdy se nenudíte. Takových možností. Lyžovat tam týden je brutálně násilné pro páníčkovo opravované koleno.

Letos jsme jeli na 4 lyžovací dny. A to se dá vydržet. Ne, že by mě z toho nebolelo skoro všecko, ale 4 dny jsou ideální. Za ty 4 dny jsme navštívili tři lyžařská střediska. Všecky pěkné. Když jsme lyžovali na Kronplatzu, využili jsme i bazénu, který tam je k dispozici. Ten bazén byl na celém lyžování nejlepší. Měli tam venkovní bazén s horkou slanou vodou a bublinkama a taky vodopád, kterej vám promasíroval záda a ramena tak, jako když se vám po nich proběhne stádo oslíků. Ve slaném bazénu jsem trávil desítky minut a usmíval se na svět. Krása.

Lyžuju teď na lyžích od Milana. Jsou celodřevěné a těžké jak prase, až mi to trhá nohy z pantů, ale čím je kopec prudší a tvrdší, tím víc oceníte jejich váhu a hlavně to dřevo vevnitř. Samozřejmě na modrých sjezdovkách a při posouvání u lanovek je jejich váha utrpením. Asi si na stará kolena koupím nějaké lehké lyže. Nejsem přece žádnej závodník. Jeden kolega Olininej se mě při večeři pokoušel nekompromisně přemluvit, že dřevo je ničemný materiál a v lyžích nemá co dělat. Přestože s ním bytostně nesouhlasím, klidně si koupím lehké lyže s titanovým jádrem. A taky ten kolega říkal, že jsem blbej, že se nechci očkovat proti prasečí chřipce.