Na přechodech pro chodce téměř vždy uvízne tupý řidič, a tak se lidi proplítají kolem toho auta, vzteklejší mu do auta klepou i buší a nebo jdou hned k okýnku nadávat. Nadávání nemá smysl, ale ze strany řidičů je to neslušné a dost bezohledné, hlavně kvůli starejm a nemocnejm a maminkám s kočárkama. Bezohlednost se za ty roky policajtské lhostejnosti stala normou. Přestože jde o závažný dopravní přestupek, netrestá se. Tak proč se trápit. Je fakt, že všichni tito vyscaní čeští hajzlíci se chovají hned za hranicemi své ultratoleratní zemičky (Nebo je v tom něco jinýho než tolerance? Třebas neschopnost?) uctivě a ohleduplně. Chovat se jako hovado stojí v celé slušné Evropě dost Euro. Někdy mě docela leká, když si uvědomím, kolik z nás tak urputně proti EU brojí.

Olina mě pověřila nákupem chleba. Nemám sice moc času, můj vlak je už nakrmenej lidma a za pár minut odjede. Měl bych to stihnout. U chlebů se vytvořila divná fronta, způsobil ji kluk, kterej si nechal vyjmenovat všecky dva druhy kávy i s cenou včetně DPH, pak to důkladně probírá se svou starší partnerkou (mámou?). Za ně se postaví přísná dáma v černém kožichu, zabředne do rozhovoru s kávovými kalíšníky. Asi k nim patří. Rozhodli se pro možnost B. Bába od chlebů naklepe cenu a jde ke strojku, přinese první kávu, jde ke strojku, přinese druhou kávu v kalíšku, předá.

Chléb můj vezdejší, dejž mi dnes

Zeptá se mě, co si přeju, řeknu to, ale baba v kožichu chce najednou krabici cukroví, asi má pocit, že tu byla dřív, přestože si pamatuju, kdy přicházela. Prodavačka se na mě vysere a obslouží kožíškovou. Platí dvoutisícovkou. Prodavačka opatrně a zdlouhavě vrací. Za mnou se ozve jiná baba v bílém kožíšku: "Majko, máš drobný za pět tisíc?" Majka prodavačka, že jo. Černý kožich odchází, prodavačka se na mě znova obrátí, co si přeju. Znovu si přeju chléb můj vezdejší. Bílej kožich se prodere k pultu, mírně do mě strčí: "Tak mi to proměň, já nemám čas čekat." Prodavačka se na mě opět vyprdne a začne hledat a odpočítávat menší použité bankovky, trvá to kriticky dlouho. Pokusil jsem se sice zabojovat, že mi ujede vlak. Bílá chlupatá kůže se na mě koukne s obdivuhodným despektem, že jako každýmu něco ujíždí. Asi filosofka. Pokusil jsem se ještě o principiální nápravu bezbřehé rozcapenosti lidí a jakési nesnesitelné sprostoty k okolí. Vzpomenu si i na ty tři semafory po cestě na nádraží, kdy tam jako na potvoru dycky uvízlo nějaké lepší stříbrné vozidlo. To není náhoda, to tu už je norma.

Světlo na konci tunelu

Pokračuju v marné výchově a snažím se té kačeně vysvětlit, že kdyby slušně poprosila, hodila okem a usmála se, že by se možná podivila, jak ochotně bych jí dovolil mě předběhnout a nechat si ujet vlak a zaznamenat si to do deníčku jako dobrej skutek. Je to marné, tahle je slušnosti natolik vzdálená, že jen mrdne ramenem, ušklíbne se a spiklenecky se na sebe s chlebovou ušklíbnou „Ať se třeba posere, dědek pitomá,“ čtu z jejich výrazu. Prodavačka má na pravé ruce igelitovou rukavici a vesele s ní počítá ty stokoruny a dvoustovky na pětitisícovku. Potřetí se dostávám na řadu. Majka už se ani neptá, jen se znuděně a zcela znechuceně koukne asi tak 15 cenťáků mimo můj ksicht. Dělávám to taky, musím-li jednat s někým proti své vůli a mám-li důvod nevážit si ho, takže se dobře orientuji a víme oba své. I můj vlak je patrně již na cestě do Kolína. To mě potěšilo, když už jsem o vlak přišel, aspoň mám něco do prasete, chce to pointu.

Na mé tlamce se rozprostře slastný úsměv. Čekám, až se mě zeptá. Pár trapných vteřin a zpruzelé: „Tak co teda chcete?!“ Vystřelím rukou jak ostřelovač, namířím přesně na chleba za její hlavou: „Tam ten chleba.“ Ani se neotočí a řekne: „Jakej:“ „Ten za vaší hlavou, když ji otočíte, budete ho mít přímo před očima.“ Ani se neotočí a znechuceně oznámí: „Ten je ale ořechovej.“ „Přesto si přeji právě ten. Myslím, že to není vlastnost závadná.“ Baba se otočí a chce ho vzít do té igelitové rukavice. Zarazím ji: „Vemte si prosím jinou rukavici, tady s tou jste osahávala hromady peněz a bankovek, chci trošku předepsané hygieny.“ Baba se vyděsí, kdyby měla oči s monochormatickou diodou a na zádech baťoh s baterkama, rozřezala by mě na nudle jak v bondovce. Naprosto nepříčetně, až se začne drobně zalykat, serve tu igelitovou rukavičku a navléká jinou. Cítím, že se blíží doba, že někdo ze stádečka za mnou již tasí. Zastřelí mě zezadu. Jako psa. Vydržím, můj soukromý indián se hihňá pod fousy. Sebere ten chleba, schválně ho zmáčkne, nejsem troškař, to chlebu neuškodí, mně taky ne a já přece nechci prudit samoúčelně, jen účelně. Namlátí cenu do pokladny: „Třicetjedna korun.“ Vyndám z kapsy dvacku, cinkne o talířek.

Vytahuju druhou a tu mi dojde, že hra neskončila, seberu dvacku, rozepnu ledvinku, vyndám peněženku, vlak je stejně v prdeli, a vytáhnu krásnou novou tisícovku. Baba to sežere i s chlupama a vyštěkne: „To nemáte drobné?“ Ale mám, paní, mám.“ „Tak mi dejte ty drobné!“ „Nedám, paní, nedám, potřebuju rozměnit a čekají na mě spolucestující ve vlaku do Kolína.“ V duchu si říkám, že asi ne, že už ujeli. Kdyby měla baba pod pultem lopatu, umlátila by mě. Naštěstí v pekařstvích lopaty nemívají.

Nádražáckej Golém

Beru si ten promáčknutej chleba, skládám stovky a dvoustovky, mám škodolibý pocit dobře vykonané práce, v klídku vycházím, raději se ani nedívám stádečku do obličeje. Určitě mě nenávidí. Nenávidí celý svět a já jsem k tomu tentokrát trochu svou troškou do mlýna přispěl. Vyjdu před pekařství a napadne mě, že by bylo krásné se vrátit, všecky předběhnout a požádat Majku, jestli by mi nevyměnila drobné za tisícovku. Mohly by se jí hodit. Ale všimnu si naštěstí, že vlak stále trčí na nástupišti č. 2, že mu svítí červená zadní světýlka, tak se rozeběhnu a vlak stihnu s přesností švýcarských hodinek jedině díky tomu, že České dráhy se švýcarské přesnosti vyhýbají jako čertík křížku. Skok do dveří, pšouk dveří a jedem. Mí spolucestující mi rozumějí. Určitě byli zvědaví, jak to dopadne.

Červený a žlutý - literární příběh z rána

Ten ořechovej chleba je vynikající, asi tam začnu chodit pravidelně.

Jo, slušnost, to je hudba budouctnosti.

Jé, já jsem ale kráva, dyť já jsem ten fejetonek chtěl tak nějak narafičit, abych ho mohl poslat i do Vieweghovýho internetovýho románu, že do toho namočím nějak rafinovaně tu pindu z malýho města, která všecky v tom městě kromě táty ošukala. Nebo skoro všecky. Tu jak prodávala kuchyně a kouřila před obchodem. Asi Katka (33) se jmenuje. Stačilo to jen zavěsit do malebného prostředí malého městečka s jedinou prodejnou kuchyňských linek na náměstíčku, a ne na nádraží pana Masaryka v hlavním městě, přejmenovat bábu v bílým kožíšku a bábu v černým. Jen tak nenápadně vsunout nedůležitou poznámku o docentovi a zrzavým Davidovi, šmrncnout se lehce eroticky o doktorandku Alex, popsat, jak jdu vysypat odpadky v teplákách a jak se ráno Katka nerada probouzí...No, to neva. Stejně bych nic neposlal.

Epizoda z internetového románu "Černá bota z malého města"