V první části našeho povídání o výletu na nejvýchodnější místečko pevniny Austrálie jsme přestali vyprávět právě v okamžiku, kdy se na nás ze zatáčky vyloupla bílá věž starého majáku. Tak pokračujme. Slunko krásně pálí, blíží se doba oběda a ze všech stran se k majáku pomaličku plouží návštěvníci. Poblíž je parkoviště, tak ti, co si raději vozí prdel v autech, než chodí, dojedou si skoro na místo, ale na obranu Australanů, oni docela rádi chodí a čundrají a k tomu si ještě užívají kempování a grilování v parcích a obytných autíček. V tomhle jsou daleko akčnější než my.

Slunce nám šije do ksichtu, ale věž svítí rekonstruovanou bělobou.

Ze všech stran se k majáku hrnou lidi.

Klobouk dolů, Australané se o svoje turistické atrakce starají příkladně a vždycky na to někde z rozpočtu vydolujou prachy. To je sympatické. Představuju si, jak i u nás stát odkládá prachy na kostelíky a staré hrady. Jenže oni nemají čas, musí neustále řešit zásadní pičoviny, které kromě té holoty u korejtka nikoho nezajímají. Teď zrovna budou za daňové peníze poslouchat v parlamentu kydy pana doktora z Litoměřic.

Když jsme dorazili na vrcholek k majáku, všimli jsem si, že u zábradlí stojí malé hordy lidí a vzrušeně si cosi ukazují, byli jsme zvědaví, co by to tak asi mohlo být. Člověk je svojí povahou zvědavý tvor, který se bez tiskovin typu Blesk, Šíp,  The Sun z Anglie nebo německej Bild neobejde. Prostě bez bulvárku je na světě nuda. Ale ještě než dorazíme k zábradlí, už se k nám s milým úsměvem hrnou zřízenci a sami nám prozrazujou, že máme štěstí, že tudy zrovna proplouvají vesele velké velryby a jedna se rozhodla se na chvíli zdržet a jako Marylin Monroe trošku zavrtět prdelí a tak. Hned nám prozrazují takticko-technický data, kterejm já rozumím málo kvůli mé jalové angličtině a Olina taky málo, přestože je učitelkou angličtiny, jen Helča, která tu pár roků už žije a drze s místními používá jejich intonaci a dialekt, aby je mátla a nepoznali, odkud pochází, rozumí. A hned nám to vesele sděluje. Kudyma plujou, kolik váží, kolik mají v motoru válců a na co jezdí. A další podrobnosti. Všechno jsme zapomněli, ale od toho tu je přece skvělá Wikipedia a internet. Sice na stránkách neuvidíte tu velrybu přímo vlastníma očima, ale zato ji uvidíme zblízka a podrobně a klidně vám ji i uloví, napíšou o tom knihu. Třeba Melville psal o bílé velrybě, která právě tudy, jen tak mimochodem, často proplouvá. Ta naše ale bílá není. Zřízenci jsou moc fajn a nabízí nám i zadarmo, světe padni na prdel, dalekohledy. Jdeme se koukat. Nenápadné vlnění v dáli by mohlo znamenat, že pod hladinou je kolosální velryba. Napjatě sledujeme čeření.

Je to pár stovek metrů od břehu, zkouším 300 objektiv, ale je to prd. Kromě toho, takovou velrybu umím udělat i ve fotošopu. Objevuje se poměrně veliká plachetnice. Vrnění vody se změnilo, vylezly z vody jakési klacíky, prý ploutve. Asi jo, asi je to fakt velryba. Ale jinak celkem nuda. Pak zalezla někam pod hladinu, tak jsem si šli obhlídnout maják.

Majákový světlo byla vychytaná technická delikatesa, teď se už používají jakési jiné systémy, kromě toho možná ani nejsou žádný majáky potřeba, protože lodě jsou prošpikované elektronikou jako španělský ptáčky slaninou. Tam se ví o každým prdu, o každým kamínku, narazit do něčeho už vyžaduje obrovské nadání (a jsou tací, třeba ta výletní loď před nedávnem to taky nabořila do nějaký mělčiny nebo skaliska). Ale to nic nemění na tom, jak je krásné to staré majákové světýlko.

Uvnitř majáku je nějaká kavárnička, či hospůdka, Ale my na to kašlem, máme hodně hluboko do kapsičky.

My na to kašlat můžeme, mám svoje vlastní papání, v krabičkách. Sedáme si na upravenej a čisťounkej trávník. Jsou tu málo prasata, klidně to vyhodí do odpadkáče. Ale taky je fakt, že odpadkáčů tu je všude dost a neustále se někdo stará o to, aby byly vyprázdněné, čisté a nesmrděly. A nejen odpadkáče. I hajzly jsou tu voňavé a čisté. A po celé Austrálii zadarmo.

Po pár hodinách chůze by nám chutnal i mokrej prázdnej chleba, ale my k tomu máme i avokádo a gumový bonbóny.

Helča se svou věrnou kamarádkou Julií

Jdeme se ještě jednou podívat z vyhlídky dolů na skaliska. A najednou začnou lidi vzrušeně volat a ukazovat rukama. Asi zase nějaký čeření, pomyslím si. Velryba, myslím si ironicky a těším se, jak se kouknu doma na netu.

Ty vole, tak tohle už je velryba, samozřejmě, že 300mm objektiv je málo, ale teď už vidíme neforemnou hromadu masa, jak prská vodu z dírky na palubě. Asi bude veliká, jenže je daleko. Vzpomínám na obrázky od Lichtaga, když o nich točil film, tohle se mi nepodaří, jsem v klídku a teplíčku nahoře u zábradlí s blbou třístovkou. Je to moje třetí velryba, kterou jsem viděl ve volné přírodě. Ale takhle zřetelně je první.

Mám v brašničce nějakej telekonvertor, nemám ho moc rád, ale co bych pro velrybu neudělal, teď už je to lehce nekvalitní šestistovka. Víc než půlmetrovej objektiv už mi ji přiblížil docela dobře. Ale holka je stydlivá a nijak po hladině netančí, vystrčí záda, vyflusá něco vody, pak se připonoří a znova. Není to sice nic moc, ale cejtím, že to je pro mě zážitek, kterej neokecám ani tou lehce nablblou ironií.

A nejsem tím dojatej jen já, i Olina i drsňák Helča a Julie, všichni na to čumíme s vyvalenejma očima. Akorát malýmu Felixovi je to ganz egal.

Párkrát prskne vodu a plavě někam do Antarktidy.

Ale to ještě netuším, jaké překvápko pro mě moře nachystalo. Jo, velryba je velká ryba, už i v jménu to má zakleté, ale zas tak moc to nemáme s čím porovnat.

Hned pod námi pod skalisky se objevilo 13 delfínů a vesele si hráli. Teprve teď nám všem došlo, co je ta velryba za obludu. Byla o pár stovek metrů dál než ti delfíni a byla veliká, ti delfíni hned pod náma vypadali jako uprděný tresky. No fakt. Kurva, ta velryba je ale hovado.

Produkce skončila, jdeme po druhé straně poloostrůvku zpátky do Byron Bay.

Tak prosím, tohle nic nezajímavé je nejvýchodnější místo Austrálie. No a co, říkám si, dycky je někde nějaký místo nejvýchodnější nebo nejzápadnější, to mě nebere, ale fotím si to do deníčku.

Našel jsem sloupek s kresbičkama aboušskejma, myslel jsem si, že by tam mohl být i ten děsnej krokodýl jménem Goanna, ale tahle cedulka se zabejvá jen rybičkama. Ale kreslí to pěkně. Tenhle styl se mi líbí.

Trošku stínu po cestě. Tenhle strom mi voní, ale jak se jmenuje, nevím.

Minule jsem vyprávěl o zbohatlících a jejich stavbách. A hle, jeden drahej domeček se tu vyloupnul. Máme s Olinou spor, o bělosti domku. Olina tvrdí, že barák je bílej, já vidím růžovou, třeba to je sluníčkem, jak nám svítilo do očí. Nechceme se přece poprat kvůli barvě baráku, tak to jen vyfotím, foťáku je to jedno a lže tak nějak objektivně. Ano, tento drahý dům je růžový a vůbec to nevypadá tak blbě, jak by pro zpropadenost téhle barvy vypadat mohlo.

Mně se ten dům líbí, klidně bych tu bydlel, ale kde na to brát? A tak si říkám, že ten náš paneláček v Pařezinách je taky parádní, akorát není růžovej.

Napravo z kopečka koukáme na bělostné pláže a černý šutry. Hezkej kontrast. Na to, že je zrovna v Austrálii půlka zimy, je tu letně krásně.

Zlatý slunko uvězněný v černých šutrech.

A tohle je, řekl bych, snad nejtypičtější obraz Austrálie. Tady je prkno až na prvním místě. Kdyby tu žil náš pan prezident, jistě by hrál tenis, ale až po surfingu, jinak by byl hodně out.

Tam bude taky nějakej drahej domeček.

Erotický stromek. Pracovně mu říkám šulinovník

Tady v Byron Bay možná nejsou ani sexšopy, pomůcky pro dámy tu rostou všude a jsou volně dostupné.

Náš krásnej výlet kolem poloostrova s majákem končí zase u zaparkovanejch aut. Loučíme se s Julií a Felixem. Julie jede domů a my máme ještě dost času, jdem se courat po městě.

Obchůdky jsou tu plné růžového kýče, najednou ta barva už má zase svou funkci, ne jako u toho boháčskýho domečku.

Je zima a dny krátké, na cestu nám svítí...

Třeba takové divné hrnky, jsou docela drahé, ozdoby pracné, ale až nápadně mi připomínají obrázky Gustíka Klimtů. Konečně, co když je autorem porculánovejch hrnků nějaký dávný emigrant z ČSSR. Vždyť Rakousko-Uhersko jsme taky tak trochu my a poštěrchat si sebevědomí rakouským malířem, čili skoro Čechem, by se zrovna v dnešní době docela šiklo. Kromě toho se čím dál častěji ozývají nostalgické hlasy o zlatém, dříve nenáviděném, Rakousku-Uhersku. Je to pochopitelné, vždyť pamětníci tohoto útvaru už nejsou, tak si můžem namlouvat.

Prolínačka

Ale jinak je Byron Bay klasické australské městečko. Žádný vejšky, všecko hezky přízemní a přehledný.

A typickej kruhák. Ty jsou tu všude. Pro zdravého Evropana je však jízda po okruhu skoro to samý jako zločin proti lidskosti, prostě musíte jet vlevo a dávat přednost zprava, je to blbé. Ale musíte se s tím smířit. Ještě že tu nejezdí železné tramvaje. I když spousta aut tu má traverzy a kolejnice na přídi a střet by mohl být skoro stejně pitomej jako s malou šalinou.

V Austrálii se taky třídí, dokonce mají zelené popelnice i na modrý olivy.

Tenhle obrázek jsem fotil speciálně pro flétnistku Petru Klementovou, chtěl jsem jí ho už několikrát poslat, ale vždycky se mi to z hlavy vytřepalo, takže jestli čteš prase, tak tu ho máš.

Australské breky v Byron Bay.

Podle strunové teorie není problém pronikat do dalších dimenzí. Zde je velmi laciný důkaz, jak dvourozměrný nápis klidně proniká i do třetího rozměru a krade objem, přestože má právo jen na plochu.

Jak na divokým východě. A samí černí koně. Vraníci.

Aboridžinské motivy jsou tu všude. Příjemné a oku milé motivy.

Ulička lásky a odpadků včetně paní šéfové v kůži.

Je čas jídla, Helča nás vede do svého oblíbeného thajského bufýtku. Vybíráme podle barvy, protože voní všecko. Necháme si to naházet do průhledné laminátové pixličky a jdeme si to sežrat ven k moři. Je krásné žrát pálivý thajský jídlo a čučet na Tichej oceán a poslouchat, jak hučí.

Olina se tváří zarputile. Buď to moc pálilo, nebo toho bylo málo.

Australani jsou roztomilí, furt něco slaví, sejdou se na pláži, přinesou žrádlo a pitíčko (to ale opatrně a v papírovejch pytlíkách jako v Americe). Sednou si, někdy udělají i ohýnek a zpívají, veselí se, slaví, pak se ožerou, někdy si dají po tlamě a za chvíli už slaví znova. Když se tu perou opilci, policie často jen přihlíží, protože, jak říkají policajti, nic zásadního se neděje, oni si to spolu vyliskají a je klid, kdybychom je odtrhli, dají si po hubě za rohem znova, je lepší jen asistovat. A odvážet na stanici? To by byl vopruz a ještě psát protokol, dejte pokoj, to raději, ať se zmlátí a je klid.

Dožráno.

Žádnej výbuch atomovky, žádný bombardování, to jen někde za velkou louží se chystají sklízet třtinu, Vypálit suchý listí před sklizní se vyplatí. Zažil jsem to mnohokrát i v Africe. Takže tady taky pálí o sto péro.

Zkouším ještě jednou tu šestistovku, ale je málo světla a udržet setinu je nadlidský úkol.

Jo, a abych nezapomněl, před jídlem jsme se byli ještě vykoupat v moři. Hraví Australánci (možná to byli cizinci, že jo) popracovali celou pláž mimozemskými obrazci.

A pak jedeme domů. Vyzvednout děti ze škol a školek, dát jim najíst, povyprávět o strašidelném strašidýlku Babl-Bibl-Bablovi. Krásnej den plnej zážitků.

Večer se ještě jdeme sami projít k moři, kde krásně svítí dvě signální bójky a je úplná tma.