Statečně a už docela rádi jsme opustili poslední molo. Dumali jsme, co dál, Ještě není tak pozdě, tak jo, rozhodli jsme, půjdeme ke Golden Gate Bridge. Jak párkrát vyčouhl z mlhy, to nevypadá tak daleko. Směr je jasnej, není co řešit. Přiznám se, že se na ten most šíleně těším. Ale věci se mají trošku jinak, což ještě nevíme.

Za posledním molem začínají trávníky. Sympatické je, že se tu mohou válet lidi kdekoliv, nikoho to nesere. Tohle mě baví.

Něco je za schody, ale co? Necháme to i nadále jako tajemství, třeba si to zkusíme zjistit příště. Dnes kolem toho jen profrčíme.

Fakt by mě zajímalo, na co byla tahle skokanská věž před starou čokoládovnou.

Ghirardeli je druhá nejstarší čokoládovna v Americe. Vyrábí čokoládu už od roku 1852, čili o sto let dřív než jsem se narodil. Moje maminka měla takovou nectnost, že vždycky, když k nám přijela na návštěvu, to ještě dokázala chodit, tak se bratříčkovala, dá-li se to o ženské vůbec říkat, se sousedy u nás v baráku. Všecko milé sousedky. Vždycky se představila, že je moje maminka, a pokračovala ve vyprávění. Že Dušánek měl hrozně rád kakaíčko. Nevím, kde se stala chyba, ale postupně se tahle historka přetavila do informace, že jsem byl kojenej do 14 let. Je to surrealistický příběh, ale moje maminka surrealismus života ovládala a ve spolupráci s milými sousedkami (jména sousedek jsou v redakci). No a od té doby, od té historky, vždycky, když vidím někde nápis COCOA, nebo CACAO, leknu se, že jsem byl kojenej do 14.

Nábřeží je tu sympatické, všude vládne klid a pohoda, není tu vidět jedinej nasranej ksicht. Všecko vypadá sympaticky. Ale měl bych jako správnej Čech být ostražitej a hledat nějakou chybu, nějaký něco, jakože to není tak nenasrané prostředí, protože lidi by měli bejt nasraný. Někde jsem četl, možná přímo slyšel, že ta dobrosrdečnost a usměvavost Američanů je jen falešná maska a pozlátko, že jsou nasraný stejně jako většina Čechů. A já jsem o tom pak přemýšlel a dospěl jsem ke smířlivému závěru, že, proč ne, ať je to jen pozlátko a falešná maska. Ale já, jako spotřebitel té dobré a veselé nálady vůbec nemusím zkoumat, jestli se tak tváří doopravdy, nebo to jen sprostě hrajou. Mně se to líbí, že se lidi usmívají, i kdyby to bylo falešný. Nic od nich nechci a oni ode mě taky. A kromě toho, ten "falešnej" úsměv je nakažlivej a já se pak taky falešně usmívám. A je mi fajn.

Jdeme dál kolem dobře maskované kavárničky,

V SF funguje skvělá půjčovna kol, nevím, jak je to drahé, ale prý se to kolo ani nemusí vracet na stejný místo, prý i kamkoliv jinam. Půjčovna má víc poboček. Kola vypadají celkem přijatelně. Ten pán, tatínek v klobouku, byl děsnej prudil, protože do toho kopce ho dcera hravě předjela a on z toho byl otrávenej. Nebyl to Američan, mluvil německy.

Vcházíme do parku, je prostorný a skoro prázdný. Na kopečku je zajímavá pískovcová socha. A tam v dáli nepostradatelná proprieta většiny amerických budov a míst. Vlajka. Tohle je na Amících taky zajímavý. Když to komouši u nás zabalili a odstoupili po pár cinkách klíčů, přijelo do Československa spousta mladejch Američanů a přivydělávali si výukou angličtiny na školách, protože ruštinářky anglicky neuměly a nejspíš stále ještě neumí, mám na mysli starou garnituru učitelek. Ale to vlastně už je jedno, protěže tyhle báby jsou už v důchodu. Většinou. A jeden z těch Amíků se s náma hodně kamarádil. Když nás pozval na mejdan do ubytovny, kde bydlel, zůstal jsem opařenej nad tím, že měl rýsováčkama nad svou postelí připíchnutou americkou velkou vlajku. Fakt něco, co bych nikdy neudělal. A pochybuju, že někdo z mých známých jo. A přitom tenhle Amík mluvil o tehdejší politické garnituře s despektem. Umí to krásně odlišovat. Milujou svou Ameriku, jsou na ni hrdí, ale může se jim nelíbit prezident. My to máme o hodně těžší a bude to trvat, protože to tu komouši docela slušně rozesrali.

V parku se válely jen dvě dvojice.

Jak se jmenuje tahle čtvrť nevím, ale je malebná.

Zase vykoukne GGB, a protože jsme pár kilometrů už ušli, dochází nám, že dnes tam určitě nedojdeme.

Uprostřed parku vidíme na takovém antigreenu bronzovou sochu roztančenýho chlápka.

Tímhle směrem je jakýsi památník, něco, co zatím neznáme, ale...

A to je druhá dvojice, která se v tom parku válela. Chlápek je dobře živenej hambáčema a typickou nezdravou americkou stravou, takže ta holčina, která se s ním válí bude vidět, až budeme odcházet z parku.

Chlápek se jmenuje Phillip Burton. Kongresman za Kalifornii. Ten pán byl levičák a bojoval za práva dělníků, a hendikepovanejch a vystrčenejch. Za co všecko bojoval nevím, ale jeden z nápadů byl, že vybuduje v SF několik oddechových parků, aby zkoušení a nuzní mohli v parku oddechovat po těžké práci a rekreovat a tak. Ten park je prázdnej, kromě těch dvou dvojic. Možná to je o víkendu lepší, co já vím, ale zas tak praktickej park to není, nejsou tu prolejzačky, lavičky, skoro žádný odpadkáče, hajzly daleko. No tak já teda nevím.

Z kapsy té sochy trčí kousek bronzovýho lístečku s revoluční poznámkou: Jedinej způsob jak se vypořádat s vykořisťovatelama je.. No jasně takovej americkej Marxengels. Ale ten způsob se nedozvíte, je hluboko v kapse a papírek nejde vyndat, zkoušel jsem to.

Phillip Zemanovec Burton.

Tohle mi připadá taky dost americký.

Pořádnej rozváděč jak má být. I s přípojkou pro hadice hasičů. Amíci tohle moc nepodceňujou.

A samozřejmě únikový žebříky. Ty jsou tu skoro všude. Dovedete si představit nějakej americkej akčňák, kdyby tam nehrály zásadní roli tyhle schody?

Malou oklikou se blížíme zpět, ale už ne k molům, chceme to namířit ke konečné té slavné šaliny. Asi jdeme dobře. Alespoň chytrej telefon a Olininy zkušenosti se čtením mapy to potvrzujou.

Jsme pěkně vyšťavení, máme chuť na kafe a najednou před nás někdo postaví milou kavárničku. Jdeme na dobrý espreso.

Čokoládovní náměstí.

V kavárně je příjemně.

Olina má děsnou žízeň a vyglgala celou karafu studené dobré vody, jenže jí to nestačí, tak jde vysomrovat další džber.

Po kávě jdeme uličkou, kde je jakási surrealistická galerie. Nechce se nám dovnitř, ale mají otevřený dveře a čistý vokna, tak si dáváme takovou externí návštěvu. Autorem tohoto obrazu je lenigradskej umělec Vladimir Vitkovsky.

Ale kdo je autorem tohoto krásnýho velkýho obrazu se mi nepodařilo zjistit. Ani moje oblíbená Tiny Eye aplikace mi neporadila.

Starej hydrant a mladý nohy.

Limousine.

No a samozřejmě můj oblíbený Španěl Salvator Dalí.

Jsem sběratelem fotek prasátek. Nemohl jsem odolat.

No a příště se projdeme po děsně do kopce ulici, po které jezdí tahle krásná šalina.