Než se pustíme za letovisky a historií dávnou, je v cestě ještě historie relativně nedávná. Mám na mysli události, pro něž se u nás se zaběhl termín ´vietnamská válka´. Pokud byste tento název použili ve Vietnamu, nikdo by vám pochopitelně nerozuměl, protož zde jsou všechny války vietnamské. A nebylo jich málo. Tady se konfliktu mezi roky 1955 a 1975 říká americká válka. Pokud bychom tuto logiku dotáhli do konce, došli bychom k šokujícímu závěru: ačkoli jsme tehdy z propagandistického hlediska byli na straně vietnamských komunistů, podvědomě jsme na válku hleděli z pozice imperialistického jestřába.

Pás v blízkosti tehdejší hranice mezi Severním a Jižním Vietnamem podél řeky Ben Hai byl nebezpečným územím přesto, a možná právě proto, že byl tzv. demilitarizovanou zónou. Zdejší tunely Vinh Moc posloužily místním obyvatelům jednak jako úkryt před bombami, když jejich vesnice byly zničené, jednak i pro nepozorovaný přesun potravin a jiného zboží od moře do vnitrozemí. Tunely stavělo 2500 lidí po dobu 20 měsíců. Po dobu až 8 roků zde trvale žilo 250 lidí (nebo 90 rodin) po 5 v malých výklencích. Byla tu i shromažďovací místnost pro 60 lidí a ve zdejší porodnici se narodilo 15 dětí. Místy byly chodby až třípatrové a zasahovaly do hloubky 12 metrů (někde se uvádí až 23 m). Přes velkou snahu Američané tunely ani neobjevili, ani je nedokázali zničit. Nadále zde zůstává značné množství nevybuchlé munice. Odhaduje se, že více než 20% území Vietnamu je dosud nezbaveno této hrozby tvořené 3,5 milióny min a mezi 350 až 800 tisíci tunami nevybuchlé munice. Od roku 1975 do 2007 bylo takto 105 tisíc lidí zraněno a 45 tisíc usmrceno.

Po romantické zastávce u jezera pokračovala naše cesta autobusem mnoha serpentinami přes Hai Van Pass, terénní a strategický předěl s opevněním a pozorovatelnami francouzskými i americkými. Kdyby nebyla taková hustá mlha s deštěm, bylo by krásně vidět až na Jihočínské moře.

Pat a Mat v praxi. Jak tu loď dostávají na břeh, když tudy zrovna neprojíždí autobus se skupinou českých turistů, zůstalo nezjištěno. Pracovitý krabíček si na okraji dosahu vln hloubí chodby, vytěžený písek roznáší v podobě malých koulí po okolí.

Kolem další stavby s úspornou fasádou (takových baráků je tu mnoho a o důvodu, proč se tak staví, jsme psali minule. Jen jsme si lámali hlavu, kde mají některé místnosti okna – jestli tedy nějaká mají) cestujeme do centra čamských památek My Son a nedokážeme se vyhnout folklórnímu představení s tanečky. Hinduistická říše Čampa byla na rozkvětu zhruba před 1000 lety, a přes časovou odlehlost a následky bombardování se tu vedle řady kráterů dochovaly zbytky mnoha staveb z červených cihel. Začínají nesmělé restaurační pokusy, protože tyto unikátní památky lákají turisty. I tady platí, že v zájmu vlastní bezpečnosti není radno opouštět prověřený chodník.

Poznali jsme výrobu rýžových placek.

Nenavštívili jsme Vinpearl – neboli Disneyland po vietnamsku, ostrov propojený lanovkou s pevninou. Z 19 ostrovů v oblasti je jen 5 přístupných turistům a pod pláštíkem jakési ptačí rezervace se tu také údajně ukrývá oblast určená jen pro vyvolené (nemyslím ty z vily televize Prima) a byznys s vlaštovčími hnízdy – ta si vlaštovky staví mimo jiné ze slin, funguje to na dlouhověkost, dává se to i do limonády a v Číně se prý platí až 3500 USD za kilo. Tak jsem slyšel.

Svezli jsme se v tradičních kulatých kocábkách, ta naše pilotka se sice smála na celé kolo, každé oko jí šmejdilo jinam, ale byla pěkně vykutálená. Detaily nejsou podstatné.

V této lokalitě vedle rybářské vesnice je také akvárium uvnitř jakési hrůzy, která má vypadat jako plachetnice s betonovými plachtami. Ryby a mořské panny uvnitř však stojí za návštěvu.

Nha Trang je letovisko při pobřeží Jihočínského moře, ve kterém se zalíbilo Rusům. Jejich řeč je slyšet na každém kroku, a kdo by snad nepoznal dlouho cvičeným okem národnost rekreantů, toho by utvrdily neónové poutače v azbuce nad restauracemi, obchody se zlatem a jinými klenoty, či azbukou psané jídelní lístky. Pokud je jim tady horko, odjíždějí do vnitrozemí do střediska Dalat ve výšce 1500 metrů nad mořem. Ve městě Nha Trang se nachází mimo jiné významný křesťanský kostel. Z 90 miliónů obyvatel Vietnamu je údajně 5,7 miliónu křesťanů. 

Buddhova socha ležící – zatímco on dosáhl nirvány, věřící kolem něj hořekují. Figurky koníků fungují jako náhrada či symbol obětiny, tady v tom místě už asi byli mimo službu a připadali mi jako uvadlé kytky v kontejnerech na hřbitově.

Zvony se mohou rozeznívat buď tím kovovým klackem uvnitř (srdce) nebo zvenčí klackem zavěšeným do vodorovné polohy. Pak je vnitřek zvonu volný a mohou vznikat skazky a pověsti, že když si do něj někdo vleze a na zvon se zabimbá, pak dotyčný uvnitř zmoudří. Jak jsem tak poznal našeho průvodce pro ten den, tak ten asi nezmoudří přesto, že v tom zvonu určitě nebyl poprvé.

Největší socha Buddhy v kraji (21 m), na podstavci je vyreliéfováno několik budhistických mnichů, kteří se upálili na protest proti – jestli jsem dobře porozuměl – necitlivé politice jakéhosi katolického kněze, zamyšlená babka a pohřební slavnost za nějakého mnicha. Teprve po 50 dnech od úmrtí se rozhoduje, jestli konal v životě dobře či špatně a jako jaká bytost se narodí příště.

Rychlojídelna v centru Nha Trangu – tahle dívka dokázala vyskladnit snad dvacet rýžových jídel za minutu. Pho na jídelním lístku je slovo více významů. Pozor na výslovnost!, zde znamená ´polévka´, může být zaměněno za ´parkoviště´ nebo ´prostitutka´. Také jsem viděl u kopírovacího centra nápis PHO TO CO PY. Vietnamština není složitá.

Ještě další čamské památky (věže Po Nagar) přímo v Nha Trangu, vypasená stonožka, suvenírové obrázky vysypané z barevných písků a tkadlena s tradičním stavem.

Podvečerní vykoupání v tomto pěkném místě nebylo moc bezpečné kvůli vlnám a skaliskům, tak jsme šli na špinavou písečnou pláž, ta byla zpestřena plovoucími igelitovými pytlíky, které asi měly nahradit nedostatkové medúzy.

Přes všechny útrapy jsou Vietnamci většinou v pohodě.

Poslední povídání o Vietnamu bude takové jako filosofické.