Sevilla
(podruhé)
Tak zase po delší odmlce maličké pokračování z krásné a slunné Sevilly, hlavního města Andalusie. Jen tu připomenu, že Andalusie je semeniště mnoha význačných umělců. Postupně, jak tu o té krásné zemi budu zkoušet psát, si na některé vzpomenu, a možná o nich i něco málo amatérsky přiblblého napíšu. Inu, to už je riziko čtenářů tohoto obskurního plátku. v jednom z posledních loňských vydání jsem psal o tom, jak to je s našimi žáky, a jak se dopoledne učí španělštinu, jak se někteří z nich úporně snaží přijít na to, proč by se měli učit španělsky, když jim bude v životě stačit angličtina, ale časem jim, teda většině dochází, že to není tak blbej nápad, umět víc jazyků. To se mi to kecá, když mám ze španělštiny státnici a přitom si nic nepamatuju, skoro ani kváknout. Ale pomaličku se to v té mé staré a unavené hlavě rodí znova. První cesta do školy, kde děcka budou studovat solární energii. To vše bylo v tom prvním čísle.
Exkurze na střeše skončila. Jdeme do do dílen. Sice nemusím s nimi, ale potřebujou pár fotek do prezentace a taky mě to trošku zajímá. Na návštěvy města budu mít určitě času mraky.
Škola kromě výuky odborných předmětů má i velké nádvoří, kde je několik hřišť na košíkovou a další míčové hry. A odpoledne pod škole se tu začnou prohánět basketbalisti a volejbalisti a...
Okolo školy vládne sympatický skoro bílý klid.
Všude jsou nějaké věžičky a zvony. Kostelů je tu habaděj. Myslím v celé Seville.
Dílna je velmi slušně vybavená. Tady budou vítězit nad elektronikou. Budou rozděleni do několika skupin a sami budou muset vymyslet celé řešení. Pak je malá přestávka. Děcka se rozprchnou po okolí.
A my si jdeme na hodně dobrý kafe se Silvií a Chavierem.
Jen z několika málo nástřelů mi je jasný, že tahle čtvrť se mi bude líbit.
I když prý nemá zrovna nejlepší pověst. Když se ptám, proč, je mi naznačeno, že se tu dají koupit drogy, no prostě takovej maličkej sympatickej Bronx a nebo Soho. Prostě pochybná čtvrť.
Španělé jsou tak trošku bordeláři, ale to je na nich, z mého úhlu pohledu, to nejvíc sympatické. V malých bordelech se dobře orientuju.
Ulička ke škole. Kebab, cigára a velocipédy.
Je to sympaticky barevná čtvrť. Mé černobílé srdce je trošku na vážkách.
Všecky národnosti si tu žijou v pospolitosti přímo vzorové. Kupodivu se nikdo nedistancuje. Multikulti naživo. Myslím, že Konvičkáři by se tu zbláznili. A nebo by ani nikdy nevznikli. I náš prezident by hubou svého ovčáčka neměl o čem žvanit.
Silvia je krásná překladatelka anglicko-španělská. Teda přesněji španělsko-anglická. Její angličtina je sice trochu srandovní, ale o to líp jí rozumím. Daleko daleko líp než Irům, Australanům nebo Amíkům. Natožpak Britům. Pro Silvii je prý moje jméno příliš složité na zapamatování, tak mi pracovně začala říkat Lojza, což sice ve španělštině -Luis- zní o něco líp než v češtině, ale furt je to Lojza. A tak jsem jí řekl, že za každého Lojzu si udělám jednu její fotku. A pak už jsem se těšil, že to bude mockrát.
Na jednom bronzovém sloupu je pěkná rytina velkého toreostadionu, kam za pár dní půjdeme, ale to ještě tak úplně přesně nevíme. Pero esto es el futuro.
Jdeme spolu na kafe. Zleva a zezadu: Chavier, Silvia, Roušovna.
Oblíbený krámek místního Vietnamce, kam si chodí naši studenti pro pitíčka a sušenky.
V areálu školy je vzorně a hlavně barevně Picassovsky naklízeno.
Malá basketbalistka.
Chavi přednáší o solární energii a naznačuje, co všechno studenty během našeho pobytu čeká.
Silvia a Roušovna se snaží pochopit něco z elektřiny. Je to pro ně dřina.
Je konec prvního dne výuky, jdeme na autobus. Španělsko má holky prdelaté i neprdelaté. Tak jako u nás.
Při čekání na autobus. Toto je most, podle kterého se orientujeme, když máme vystoupit z autobusu, když jedeme do školy.
Za jedním z ramen řeky Quadalquivir je zajímavá budova místní televize. Až budu mít chvilku volna, určitě se tam zajdu podívat.
A kromě toho, je tam na druhém břehu hodně divná věc. Potřebuju zjistit, co to je.
Když jedeme autobusem domů, začíná se smrákat a obrázky z jedoucího autobusu na sebe navlíkají snový háv.
Tuhle fotku si budu asi muset udělat i velikou.
Sevilla se k večeru halí do mírně dráždivé telenovely téměř egyptského střihu.
Přijedeme rovnou k večeři. ale protože jsme s Roušovnou zvědaví a o Seville zatím víme úplnej prd, jdeme se večer, už zcela po tmě projít jedním směrem. K mostu a zpět. Po cestě objevím zajímavý vrata a vlevo v rohu flašku od piva.
Pod mostem je další most, asi železniční. Vidíme doky. Ač je už pozdní večer, v docích se pracuje. A to ve Španělsku zase není tak úplně běžné.
U nás se říkává,"Sere pes," tady "Chčije krysa."
To jsem teda zvědavej, jak se tomu vlaku může podařit vyšplhat se na ten most.
Na mostě jsme jen my dva (O+D) a pak jeden pán naproti přes silnici.
I pro kočky platí zákaz vstupu.
Jdeme domů. Na první den toho bylo až dost. Fuck něco...
Poslední model displejů.
foto: Hell a Milan
Já: Ten Goodreads je fakt skvělej, tam najdeš takovejch úžasnejch knížek!
Olina: Cos tam objevil?
Já: Nic
 DOX - CUBA EN VIVO (do 4. 4. 2016)Pětice výtvarníků na výstavě CUBA EN VIVO (Kuba naživo), reprezentuje Kubánce/umělce, kteří nechtějí utíkat. Traumata, která prožívají, materiální nedostatek nebo politická zklamání vnímají jako výzvu pro svou práci. Vlastenectví dokáže být na Kubě daleko silnější, než známe my, Češi… Yo soy Cubano /Já jsem Kubánec/…je hrdé sebeurčení. |
 Rudolfinum - Jiří Černický: Divoký sny (27.1. – 10.4. 2016)Rozsáhlý multimediální projekt, jehož východiskem je série pěti desítek kreseb. Kresby z posledních 25 let a kombinují utopické představy o zlepšení světa, archeologii ideologií 20. století, excentrické architektonické vize a jistou dávku muzeálního retrofuturismu. |
 Leica Gallery Prague - POCTA WERNERU BISCHOFOVI (do 24. 1. 2016) Švýcarský fotograf Werner Bischof (1916–1954) vystudoval fotografii u Hanse Finslera a po několik let pracoval jako reklamní a módní fotograf. Mezinárodního uznání dosáhl zveřejněním dokumentárních záběrů následků druhé světové války. V roce 1949 se stal členem prestižní agentury MAGNUM Photos a začal fotografovat pro časopisy Life a Paris-Match. Werneru Bischofovi bylo pouhých třicet osm let, když tragicky zahynul v peruánských Andách. Během posledních devíti let svého života se mu však podařilo vytvořit dílo výjimečné citlivosti a intenzity, které je považováno za jeden z vrcholů angažovaného fotožurnalismu. Jeho humanistický přístup k existenciálním lidským otázkám v kombinaci s jeho uměleckým talentem z něj dělá klasika černobílé fotografie. |
|
„Moudrý člověk se může od hlupáka naučit víc než hlupák od něho.“ Marcus Aurelius |
|
|
Program divadla Radost na zbytek ledna.
Přátelé!
Pojďte se s námi ze všeho a na všechno vykreslit. S mladou psycholožkou Lucií Peřinovou budeme kreslit a povídat si o tom, sebepoznávat se, sdílet a sdělovat, prostě bude to zábavné a přínosné, emocionálně silné.
Po úspěchu prvního loňského běhu (scházeli jsme se po 3 páteční podvečery) Vám nabízíme o malinko prodloužený, a to čtyřtýdenní workshop. A hned 2 běhy za sebou. Když se zúčastníte obou, budeme rády. Druhý workshop není opakováním prvního.
Informace jsou na stránkách Ateliéru pro kočku, nebudou-li Vám dostačovat, pište, volejte. Ráda Vám všechno vysvětlím, na otázky odpovím, obavy rozptýlím.
Na setkání se těší
Helena Hermanová
602 524 200
Facebook Ateliér pro kočku
Ahojte,
posílám odkaz, abyste se mohli podívat co jsme provedli s titulní písní za našeho debutového CD. Po všech amatérských live záběrech z foťáků nebo mobilů s hodně kompromisní kvalitou zvuku a obrazu poprvé něco o trochu pořádnějšího (i když taky z foťáku). Jednoduchý klip, ale náš. Snad se bude líbit. https://www.youtube.com/watch?v=fDnHM1JNDbE
PS. Když pošlete odkaz dál Vašim známým, určitě to neuškodí, však víte.
A napište postřehy a tak, rádi se dozvíme co jste na to říkali. Nebo může sdílet a komentovat na FB https://www.facebook.com/megafon.acappella/
Děkujeme i Vám za přízeň,
Míša
SLÍBENÁ ZPRÁVA O VEŘEJNÉ
obhajobě doktora J. H. bude nejen o ní, protože jsme do Berlína přijeli už v sobotu večer. Nejdřív jsme se dopravili k Janneho rodičům, kde čekala Olivie, která je jen o pár měsíců starší než Nina. Hned si spolu začaly blbnout. Nina mluví česky, Olivia francouzsky a obě dohromady německy. Poprvé zažívám dvojjazyčnou výchovu takhle zblízka a je to neuvěřitelný, kolik slovíček a slovních spojení jsou děti schopný pojmout - vlastně 2x tolik, než kdysi my. A nijak jim to nevadí, prostě to tak je.
Poseděli jsme u stolu s Peterem a pak se odebrali do hotelu, kterej nám zprostředkoval, abychom měli klid.
A měli! Ale před tím jsme se stihli stavit v irské hospodě na jedno, vlastně dvě.
Ráno bylo v Berlíně bílo a tak se šlo do parku, kde kdysi Janne trávil dětství. Děcka to bavilo a nás vlastně taky. Přišla i Jutta, Janneho maminka, Petru nechali doma, protože si přivezla z Brna jakousi virózu, nebo co to bylo.
Jon měl všechno pod kontrolou a všichni jsme se s ním museli postupně vystřídat na sáňkách.
Zima byla docela vlezlá a tak nás Janne pozval do botanické zahrady, která je tam blízko.
To byl zážitek! Prochodili jsme všechno, co šlo.
Samozřejmě nás nejvíc nadchly kaktusy. Už o nich něco malinko víme od Vlada a Vlasty,
ale stejně jsme z toho byli vykulení.
Třeba tlustice. Těch máme doma několik, ale v životě jsem je neviděla kvést. Latinsky má mnohem
poetičtější jméno Crassula... Ale kdoví, co to doopravdy znamená. A tady jsme ji viděli přímo jako
strom, samozřejmě kvetoucí.
Opuncie v podobě stromu, to je nářez! U kaktusů bylo docela zima, u rododendronů a kamélií
o něco málo tepleji.
Skončili jsme prohlídku zase v tom nejteplejším skleníku.
Bylo to tam krásný a my jsme si dali za úkol navštívit brněnskou botanickou zahradu,
poněvadž jsme v ní ještě nebyli a to je ostuda.
V minulém Praseti jsem měla fotku Janneho, jak drží na krku Jona, kterej má místo bot
na nohou rukavice. Až později jsem se dozvěděla, že spadl v některém z oddělení do vody
a řádně si namočil boty, ponožky a gatě. Přesunuli jsme se pak do nejbližší hospody,
kde bylo provedeno sušení a krmení.
Tuto paní jsme posílali taky minule, ale na noční fotce. Mráz byl parádní a tak jí přibylo ještě trochu rampouchů. To už jsme si fotili v pondělí, přímo v ten slavný den!
Janne ještě stačil vymyslet a nakoupit suroviny, ze kterých jsme mu slíbili připravit pohoštění
pro komisi a hosty, až to všechno proběhne. Jeli jsme na univerzitu už v poledne s Petrou a Jirkou.
V kuchyňce jsme krájeli, mazali, zdobili a tak podobně. Mezitím Jutta hlídala děti a ještě je vypravila
a dovezla s Ulem na univerzitu. Stihli jsme to do 15:30 tak akorát.
Začala Janneho půlhodinová přednáška, která se přenášela do Kanady, kde seděl čtvrtý člen komise.
Jon dostal povolení být u toho, když bude úplně, ale úplně potichu.
Přednášku Janne zvládnul bravurně, působil přesvědčivě a líbilo se nám to, i když jsme rozuměli málo
(já ještě míň...). Všechno bylo v angličtině. Přednáška měla úspěch a pak nastaly odborné
dotazy komise - to jsou ti tři páni profesoři vpředu.
Jon se potichoučku zeptal, jestli ještě musí být úplně potichu. Petra mu sdělila, že ještě docela dlouho
a tak usnul. Ule (brácha Janneho) si ho vzal do náručí, aby se mohla Petra starat o Ninu.
Hodinu a půl trvaly dotazy pánů profesorů, i toho z Kanady a Janne to všechno zvládnul.
Pak nás všechny požádali, abychom opustili místnost, protože se komise bude radit o výsledku.
Rychle jsme nanosili do oslavovacího prostoru občerstvení a šampusy z lednice.
Porada skončila cca za dvacet minut, Janne dostal nejvyšší ohodnocení a mohlo se oslavovat.
Kolegové mu vyrobili parádní klobouk a Jirka přečetl krásnou gratulaci od praděda Miloše.
Oslava proběhla spořádaně, děti se vybláznily, protože už NEMUSELY být potichu.
Nakonec si mohly vyzkoušet talár i klobouk.
Jon si přál, abych si to všechno vyzkoušela taky.
Po úklidu jsme šli na metro a zjistili, že dvacet EUR nám automat nerozmění. Byl večer, neměli jsme žádný drobný a tak jsme se rozhodli najít hostinec, kde rozměníme. Šli jsme pěkně dlouho, než jsme na něj narazili. V Berlíně jsou občas óbrovský vzdálenosti a prostory, kde nic není.
A tak jsme došli až na Kurfürstendamm, kde mají zachovalej kostel z válečných dob, aby lidi nezapomněli.
Tu dvacku jsme nakonec úspěšně rozměnili!
Dada a spol.
Vlastimil Třešňák: The vole hraboš hrdina
LP MINISTERSTVO MÝHO NITRA!