e-mail

A hups zase do Ameriky
(zase ten archiv)

Na neseriózním WWWiditelným praseti je mi sympatické to, že může cokoliv. Nikomu se nemusí zodpovídat a redakční rada vůbec nefunguje. Normální anarchie.
V minulý skoku do Ameriky jsme myslím skončili u jedné prodejny s drahejma doutníkama. Od tohoto místa jsme s Roušovnou nezadržitelně mířili k našemu oblíbenýmu Golden Gate Bridge. Já vím, byli jsme tam už několikrát při naší první návštěvě, ale ten most je krásnej a byla by blbost se tam zase nepodívat. Kromě toho jsme se oba těšili i na tuňákovej sendvič v občerstvovně hned pod mostem. Občerstvovně, která je izolovaná starejma džínama.

Když půjdeme doprava, vrátíme se na Embarcadero, když doleva, dojdeme ke slavnýmu mostu.

Tyhle piery se už nijak nečíslujou. Z některých jsou hospody, ale většinou jsou to nějaký garáže na lodičky.

Po cestě k mostu musíme projít malým parkem, kde se válí milenci i celé rodinky na louce, je tu socha jakéhosi demokrata. O něm jsem psal už kdysi dávno. a pak je tu ještě tahle socha. ale zatím o ní moc nevím.

Roušovna objevila nějakou zajímavou kytku. Ona je moje motivářka. A teď mám jednu takovou sérii, která se jmenuje "UČÍM SE BARVU" a Olinu moc baví mi ty barevný motivy vyhledávat. Tady jsem ještě odolával a měl na paměti jednu slavnou fotku Edwarda Westona, rozříznutej artyčok. Jo ale tuhle kytku jsme nerozřezávali, to samo.

Barevně ten tlustej velkej netřesk vypadá takto. Taková kapusta. divná.

Tenhle motiv taky vyškrábla Olina. Olina tomu ráda říká, že ani fotit nemusí, protože má ten nejlepší automat na světě, jen si řekne Roušovi, aby jí to vyfotil.

Lidi jsou tu uvolnění i v pozicích.

Ještě než se přiblížíme k mostu, čeká nás úzkej kousek divnýho lesa.

UČÍM SE BARVU klidně i modrou.

Místo poštovních schránek na rohu ulice tu mají tyčku v zemi,kde z jedné strany je budka pro volání na policii.

A z druhé pak budka pro volání hasičů. Hasiči jsou zde v SF velmi důležití a zasahujou skoro u všeho, co sebemíň smrdí průserem a fakt to jsou profíci. A mají krásný auta.

V téhle oblasti SF je asi nejvíc psů z celýho SF.

Bohatší bezdomáči si celej svůj majetek vozí na šlohnutejch vozících ze sámošek. Systém zavěšení všech kabelí a pytlů je nesmírně důmyslnej. Někteří mi připadali, že toho mají víc, než já doma.

UČÍM SE BARVU.

Velmi oblíbenou brigoškou pro mladé studenty je venčení psů. Někteří s sebou vláčí i devět psů. Když jsou to kluci a kolem projde hárající fenečka, je venčič vyřízenej. Psi se rozběhnou za tím neodolatelným parfémem a během několika vteřin svého dočasného páníčka svážou vodítkama do kozelce.

GGB se na chvilku prozradil a vystoupil z mlhy. GGB je vyhlášenej tím, že stokrát za den změní viditelnost a odkrývá různé části sebe sama. A někdy je vidět i celej.

Hodně je tu i intošů, co si tu čtou ontheroadový autory.

Samí pejskové. tahle louka je, a to navzdory tomu, že po sobě pejskaři hodně uklízí, přímo louka hovnová. Bosky nebo v sandálkách nedoporučuju.

A v pozadí už zase vykukuje kousek mostu.

Taková Amerika.

Konečně jsme v našem zatepleným bufíku, objednali jsme si tuňákovýho sendviče, a protože nejsem moc Američani, tak jsme si dali jeden napůl. Celej se sice sníst dá, ale jste pak přežraní a to není ono.

Sedíme hned u dveří, tak vidíme, jak vchází opravdoví chlapi, kteří sežerou takových sendvičů na posezení klidně i pět.

Venku nechají vyhladovělýho psa a jdou se futrovat.

A velký baby taky. A rády si pak vypráví o různých dietách.

V Americe se to ale už začíná měnit a lámat. Hodně lidí tu žije a žere zdravě a hodně běhají.

Před tím bufíkem je taková zeměkoule, ale obešel jsem ji ze všech stran a musím dát za pravdu vyznavačů zeměplacky, protože na fotkách je ta koule se všech stran placatá.

UČÍM SE BARVU.

Vida, babka a není tlustá a běží.

Tuhle fotku mám z té série UČÍM SE BARVU asi nejraději.

Hurá, most je vidět skoro celej.

A ne, stačí 60 vteřin a je ho zas jen kousek.

Po starých dřevěných schodech dojdeme až k patě mostu.

Ale dnes na most nejdeme. Chystáme se, že si na něho zajdeme někdy jindy a přejdeme ho tam i zpět. Je docela dlouhej. Ale to až v nějakým jiným pokračování.

Jo, teď, teď je vidět celej. Tak honem vyfotit.

Chceme si dát kafe, ale nutí nám nějakou pokémonovu rybičku. Odoláme, protože jsme ještě natláskaní tím tuňákovým trojúhelníkovým chlebem. A kafe tu nemají dobré.

Sedáme do jakéhosi autobusu a ten nás odveze k šalině.

Kolem několika sympatických kavárniček.

Až domů. Kafe si dáme až u Honzy. A co bude příště? Fakt netuším.

podpis


Vyluštit a nepočůrat se.


 
Surreálný zlodějíček se opět hlásí do služby.


Třiapůlletá vnučka zkouší u babičky volat tátovi pomoci nějaké krabičky jako mobilem. Po chvilce čekání se rozčílí: "Kurva, zase to nebere!"


Program v Domě umění v lednu 2017 Programme in the Brno House of Arts in January 2017

Milí přátelé,
zveme Vás na náš první letošní koncert pěveckého sdružení Black Uganda Choir.
Kdy: středa 18.1. v 19:30
Kde: klub Leitnerka, Leitnerova 2, Brno
O čem: pozvánka v příloze možná trochu napoví...
Moc se na Vás těšíme,
Richard Lank
Tomáš Drtílek

a těším se s Vámi nashledanou na bále. pk

V PRAZE NENÍ AŽ TAK

draze, jak tomu bývalo kdysi dost brzo po sametové. Zdá se, že obchodníci se poučili? Ne, že bychom vymetali obchody, ale sem tam jsme ochutnali pivo, taky něco pojedli, pochodili, navštívili pár výstav a divadlo. V Disku hráli naši studenti Zlatou bránu a uspěli, sklidili ovace od mladejch i starších. Žije to tam dobře.
Ubytovali nás na kolejích HAMU, skoro proti americké ambasádě a tak jsme mohli vidět, jak tam funguje policie. Pořád, i v noci hlídali a každý auto i třeba autobus městské dopravy kontrolovali, hlavně zespodu zrcátkem na tyči...
V pátek jsme bloumali jen tak, Praha se nám líbí. Možná je to tím, že není léto a nechodí takový mraky turistů, hustota lidí byla snesitelná i na Karlově mostě.


Foťák jsme nechali doma a tak Jerka zachraňoval reportáž do prasete chytrým telefonem.

Mimo jiné jsme zjistili, že na Prahu má málem výhradní monopol Plzeň. To v Brně se nám zdá výběr piv z malých pivovárků barevnější a zajímavější. Ale chutnalo nám tam.
Viděli jsme výstavu Rousseaua, ale větší radost nám udělalo divadlo. Šli jsme se podívat do Dlouhé, kde v rámci festivalu 13+ hrálo chebské divadlo "Rychlé šípy reloaded", abychom si očuchali atmosféru den před vystoupením. Hra byla parádní, vtipná, aktuální, krásně udělaná a diváci reagovali s velkým potěšením. Jestli se s tím titulem někde potkáte, běžte na to!
V sobotu ráno už přijeli chlapci z Brna s technikou a chystali scénu na naše představení.


Je to neuvěřitelný, kolik práce obnáší postavit scénu (docela jednoduchou), zvuk, světla, ale i připravit kostýmy a líčení...
Těsně po třetí hodině přijel autobus s kapelou a mohlo se zkoušet.
Scéna byla připravená.


Jirka mezitím stihnul ještě výstavu v Obecním domě, zaujal ho pan Anderle. Dokonce si ho vyfotil.


Vrátil se nadšený, výrazně víc, než z Rousseaua.
Mně to aspoň povykládal. Už bych se tam nedostala, protože jsme museli využít času ke zkoušení, než začne představení alternativní katedry DAMU. Bylo plánováno na pátou, jen na třičtvrtěhodiny. Šli jsme se podívat - 4 studenti hráli na motivy několika povídek Jacka Londona pod názvem Tisíc tuctů. Veliká síla, smršť nápadů a přitom si vystačili s jedním velkým stolem, použili asi 300 kartonů od vajec, jednoduchý dřevěný loutky, svíčku, stříkačku s vodou a kytaru. Bavili jsme se parádně!
Po představení se ještě muselo dozkoušet to, co se nestihlo, studenti si museli nachodit nástupy, vymyslet, kudy budou probíhat, přebíhat a vybíhat, protože tam bylo míň místa, než v DNO. Místo přecházení za jevištěm museli sbíhat poschodech, podběhnout pod jevištěm a vyběhnout nahoru.
Vždycky žasneme, jak můžou být schopni zafixovat tolik změn v prostoru, udržet to všechno v hlavě a pak to nesplést, protože by to prostě nefungovalo.


V sedm se hrálo. S trochou nostalgie, protože naposled. Honza si s námi zahrál na barytonové housle a znělo to krásně. Studenti to zvládli, nedošlo k žádné kolizi, všechno klaplo!Diváci byli vstřícní, pak nadšení a bylo slyšet, že je Bulis oslovil.

Nejkrásnější odměnou byla pro mě sms od Jiřího Černého. Napsal nám, že pookřál a nepřebývala tam ani vteřinka. Máme radost, všichni!

Dada a spol.